Pavel Klaus
1. V roce 2010 bylo nařízených 850 střídavých péčí.
Skutečnost: Většinou šlo o střídavky na dohodu schválené rozumnými matkami. Nerozumné se za to nyní schovávají. Skutečně nařízených střídavých péčí bylo jen pár…
2. Dítě při střídavce pendluje, je batůžkář apod.
Skutečnost: Při výlučné péči matky dítě pendluje i mnohem víc (pá – po, st – čt, atd.)
3. Dítě mění kroužky a kamarády.
Skutečnost: To samé platí při výlučné péči a rozšířeném styku. Navíc prioritou i ze zákona jsou oba rodiče, nikoli kamarádi a kroužky.
4. Dvě školy by byly pro dítě tragédie.
Skutečnost: Základní školu lze střídat po pololetích. Nemívají problém s individuálnim přístupem k žákovi, naopak se tím mnohé na svých stránkách chlubí. I dvě školy jsou menší problém pro dítě než jeden rodič.
5. Lepší je neomezený styk s otcem.
Skutečnost: V tom případě mohou soudy stejně dobře dát střídavku.
6. Pro rozhádané a nekomunikující rodiče neni střídavka.
Skutečnost: Naopak pro rozhádané je právě střídavka, neboť se spolu vidí jednou za 14 dní. Zatímco při výlučné čtyřikrát, musejí si ještě předávat věci a druhý rodič je závislý na prvním.
7. Rozcházející rodiče jsou rozhádaní.
Skutečnost: Uměle vytvořeno až ve chvíli, kdy předstoupí před advokáty a matka se dozví, že dohoda je pro ni cesta ke střídavce a dostává pokyn hlavně se na ničem nedohodnout.
16. 8. 2011 at 16:47
Pěkně a pravdivě napsáno.
Kéž by tato fakta znalo co nejvíce lidí ve společnosti. A samozřejmě se s nimi ztotožnilo.
17. 8. 2011 at 10:14
Jednoduše, jasně stručně. Už mi ty věčně omílané argumenty proti střídavce lezou na nervy. Je to jen o sobectví a neochotě se domluvit, udělat kompromis a nedej Bože souhlasit s bývalým partnerem.
18. 8. 2011 at 23:06
realisticky a skvěle vystihnuto…není co dodat…a bude hůř
26. 8. 2011 at 21:47
Tak jsem po delší době zavítala opět na tyto stránky… Poznámka pro autora článku k bodu 7:nepokládám Váš argument u bodu 7 za nejvhodnější pro obhajobu střídavky – ve většině případů, kdy jsou rodiče rozhádání a nedohodnou se na péči o dítě, jsou tito rodiče rozhádání již před kontaktem advokátů – žádost o rozvod je jen jakousi třešničkou na dortu vzájemného psychického ubližování si a rostoucí vzájemné nenávisti. Během rozvodu i po něm to pokračuje – navzájem se dusit, nechovat se jako lidé. A zde je kámen úrazu. Místo toho, aby společnost prosazovala vytvoření společenské, případně i legislativní normy, která by takovéto „dušení se“, naschvály a neschopnost spolupracovat během rozvodu a po něm při péči o dítě ve formě střídavé péče stavěla mimo normální chování dospělých slušných lidí (podoběn jako krádež, násilné činy, apod.), tj. vznikla společenská norma, případně i legislativní norma vyžadující slušné chování rodičů po rozvodu k sobě navzájem i k dítěti a případně vyžadující i postavení zájmů dítěte nad zájmy obou rodičů – tj. přizpůsobení zájmů obou rodičů střídavé péči, tak se to u nás řeší tak, že se dítě přidělí jednomu z rodičů, čímž se zdánlivě eliminuje problém patologického jednání rodičů. Domnívám se, že správně byste měl argumentovat tak, že chování rodičů, kteří staví vzájemný konflikt nad zájem dítěte, navzájem se očerňují, atd., je patologické a pro společnost škodlivé, a svěření dítěte jednomu z nich je de facto společenská a legislativní obhajoba výše popsaného patologického jednání rodičů, tj. že správným řešením je zavedení střídavé péče po vzoru legislativy švédské a dále legislativní i morální tlak na to, aby se rodiče chovali k sobě i k dítěti jako slušní lidé.