Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.
–
Dominika: Nebojím se třeba vzít i práci, na kterou zdravotně nemám, jenom proto, abychom se dostali z nejhoršího
Dominika nikdy neměla jednoduchý život. Rodiče se rozvedli, v dětství byla šikanovaná, zažila zneužití. Trpí autoimunitní poruchou, která výrazně snižuje kvalitu jejího života a možnosti jejího uplatnění: „Můj imunitní systém napadá klouby, a když mu to není dost, tak začne napadat i měkký tkáně, oči, plíce, srdce. Třeba můžu dostat z fleku embolii bez jakejchkoliv příznaků, protože příznaky jsou pro mě naprosto standardní přirozenej stav.“ Zdravotní obtíže cítí neustále. „Já to přirovnávám k tomu, že byť je mi něco přes 30, tak jsem si dělala jednou v lázních test fyzický zdatnosti a vyšlo mi myslím 76 roků, že mi je. Jo? A já se přesně tak cejtím, jako stará babička o holi, jako kdyby vzduch okolo mě byl těžší a já jsem musela vynaložit daleko víc energie než zdravej člověk, abych se prostě dostala skrz jako, to je trošku marwellovský přirovnání. (…) Bolej mě klouby, mám pracovní rekomandaci, že nesmím tohle, nesmím tamto, ale to bych v podstatě nesměla dělat nic. Jednou mi paní doktorka u posudkový komise říkala, že to je tak blbá nemoc, že když budu něco dělat, tak mě to bude vždycky bolet. Když nebudu dělat nic, tak mě to bolet nebude. Ale to se o sebe nepostarám, že jo.“
Než se Davídek, její syn, narodil, o dítě se pokoušela třikrát. Všechna předchozí těhotenství však skončila samovolným potratem. Do Davidova otce byla intenzivně zamilovaná ještě dlouho po rozchodu, přestože jejich pětileté soužití bylo velmi problematické. „Mlátil mě, psychicky mě týral, s klukem jednou třísknul o postýlku a třísknul do ložnice dveřma, takže jsem se k němu ani nemohla dostat, že se zablokovaly dveře, dodneška jsou rozbitý, ale prostě já jsem byla tak silně zamilovaná, že jsem tohle to neviděla. Až zpětně jsem si začala všechno uvědomovat vlastně, že mám na lepší a že tohle vlastně, i když to byla velká láska, tak to nebylo tohle prostě.“ Jak se tedy stalo, že se synem zůstala sama? „Stalo se to tak, že přítel měl velký dluhy, tak mi jednoho dne řekl, že abysme měli líp, tak si najde druhou práci. Tak vstoupil do druhý práce, my jsme se bavili o svatbě, to byl pátek, v sobotu poznal jinou, v úterý mi řekl, že je zamilovanej, ve čtvrtek jsem ho vyhodila. Bylo, no. Klukovi byl rok a půl. No a pak se jednou vrátil, pak zase, že odchází, tak to už jsem jako nedávala. A loni se oběsil. No. Takže to už se teda nevrátil.“ K sebevraždě ho přivedly dluhy. Jeho nová partnerka „…mu kradla peníze, aby měla na automaty a on jí ještě živil její dceru. Takže na tu naší rodinu už tak nějak jaksi neměl peníze. A jelikož on měl ještě syna z prvního manželství (…), tak neplatil ani na něj nic.“ Aniž to jeho okolí vědělo, zadlužoval se více a více. Tušení neměla ani Dominika. „Dlužil mi tři nebo čtyři alíky [alimenty]. A já jsem mu dělala hrozný peklo nebo hrozný peklo, já jsem mu furt psala – potřebuju zaplatit Davídkovi vejlet za tři stovky, potřebuju… nebo chtěla bych mu zaplatit focení ve školce, to jsou zase tři stovky, puč mi něco (…). Jenomže on se tvářil před lidma jako prostě, že je v pohodě, nechtěl nikomu přiznat vinu, takže si všichni mysleli, jakej je zazobanej. Jenomže on neměl na jídlo, on třeba tejden nejedl. Ale to jsme se dozvěděli všechno až potom. Kdybych věděla, jak je na tom, tak ho neotravuju s takovejdlema kravinama. Jenomže prostě to mě i tchán jako uklidňoval, že to jsem nemohla vědět… Stejně pak má člověk jako blbej pocit z toho.“
Tehdy, když ji bývalý partner opustil kvůli jiné ženě, byl to pro ni šok. „Šok, hroznej šok. Já jsem to vůbec nečekala. A tím, že vlastně malej byl malej, tak to vůbec jako. Nejdřív jsem se z toho nemohla vzpamatovat, pak mně paní doktorka, psycholožka vysvětlila, že vlastně když je takovej jakej je, tak bych to vlastně měla jít oslavit, tak to mě uzdravilo, ale jako s penězma to byl hroznej boj ze začátku, protože já jsem platila úplně všechno, dovolený, nábytek, když jsme chtěli něco, cokoliv. On vlastně platil ty dluhy. A když jsme zůstali sami, tak jsem paradoxně to s těma penězma neuměla, takže jsem se zadlužila.“ Během soužití s partnerem byla zvyklá hradit veškeré pravidelné výdaje, ale vaření a běžné nákupy potravin měl na starost on. Do potíží jí dostalo, že si neuměla rozvrhnout peníze na jídlo na celý měsíc. Pokaždé jí chyběly asi tři tisíce, které si půjčovala od matky nebo kamarádek, a tak jí dluhy narůstaly. Trvalo asi půl roku, než se to naučila. Pomohlo jí, že si začala vést finanční deník. „Vždycky jsem si napsala na jednu stranu příjmy, na druhou stranu výdaje, potom do kolonky pod to jako, co je potřeba ten měsíc zaplatit. A prostě jsem si udělala takovej rozpočet. A vlastně během dvou tří měsíců já jsem si srovnala všechno, co jsem potřebovala. No a vedu si to od tý doby vlastně už asi dva roky.“ Podruhé se do dluhů dostala po skončení pobírání rodičovského příspěvku v období, kdy již neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti a její jediný příjem představoval invalidní důchod. Měla zažádáno o příspěvek na péči o syna, ale dávka ještě nebyla přiznána. Tehdy její příjem činil 6 200 Kč a nájemné 7 000 Kč. V tísni se obrátila na kamarádku, ta jí na účet poslala jako půjčku částku, která pak úřadem práce byla započítána jako příjem při posuzování nároku na dávky hmotné nouze. Z bezvýchodné situace se dostala tak, že v rozporu se svým zdravotním stavem přijala první práci na plný úvazek, která se naskytla. Příjem z tohoto zaměstnání a za několik měsíců zpětně vyplacený příspěvek na péči jí pomohly dluhy umořit.
Dominika v posledních letech, aby zajistila sebe i syna, vystřídala několik zaměstnání. Kvůli jedné z prací si dalším vzděláváním navýšila kvalifikaci, nebrání se nepohodlnému dojíždění do vzdálenějších míst. Pokud jde o přístup zaměstnavatelů, má za to, že se nesetkala s tím, že by některý z nich zohledňoval její situaci samoživitelky a zdravotní stav. Naopak, v posledním zaměstnání se ze strany vedení setkala se šikanou, vulgarismy, sexuálním obtěžováním, byla nucena pracovat o víkendech a dělat těžké fyzické práce, které se svým zdravotním stavem vykonávat nesmí. V době rozhovoru byla v pracovní neschopnosti kvůli potížím, které jsou toho důsledkem.
Až bude hledat příští zaměstnání, přeje si, aby pracovní doba nezasahovala do víkendu. Zdravotní stav jejího syna totiž vyžaduje, aby se mu velmi intenzivně věnovala. Nejdříve mu byl pro jeho potíže diagnostikován autismus, později po letech jiný lékařský tým dospěl k závěru, že nejde o autismus ale o vývojovou dysfázií (specifická porucha řeči zasahující různé oblasti života dítěte), „…ale pořád je to postižení, pořád neumí mluvit a pořád je v jistejch situacích dost nesamostatnej.“ Podle Dominiky se u Davídka vývoj řeči zastavil v období, kdy s jeho otcem měli doma nejprudší konflikty. Na to, že přestal mluvit, je upozornila švagrová. Vzpomíná, jak s asi dvouměsíčním Davídkem jeho otec v afektu praštil do postýlky: „…Denis dělal dvanáctky, taky byl nemocnej, byl unavenej. A Davídek plakal, že jo, miminka prostě pláčou. No a on to jednou nevydejchal a vstal, že jo, tak s ním takhle… Říkám to každýmu doktorovi a teďko vlastně na neurologii mi paní doktorka na to hezky odpověděla – nadosmrti vás ta otázka bude trápit, jestli to nebyla zrovna tahleta chvíle, co mu to nejvíc ublížilo, ale nikdy vám na to nikdo odpověď nedá, nikdy se nedozvíme, proč je opravdu něco tak a něco tak, my už prostě můžeme jenom dělat, aby se to všechno vrátilo do normálu.“
O svém bývalém partnerovi říká: „Udělal mi spoustu hnusnejch věcí, řekl mi spoustu hnusnejch věcí a to v tý hlavě už zůstane jako prostě. Měla jsem tisíce důvodů ho nenávidět, přesto bych dala dneska všechno za to, kdyby byl naživu. Neříkám, že bych ho chtěla zpátky jako partnera, ale popřála bych mu prostě štěstí, aby všechno zvládnul, hlavně aby tady byl pro kluka.“
Přes to všechno vnímá, že na životních těžkostech svým způsobem vyrostla:
T. A poslední věc, na kterou se tě chci zeptat, … říká se, že co nás nezabije, to nás posílí, tyhle… ta tvoje životní zkušenost s Denisem, s Davídkem, kromě toho, že ti to vzalo, co ti to dalo, jakoby v čem seš jiná?
R: Dalo mi to hroznou sílu. Já když jsem byla na základce a tohle to, já jsem byla hrozně uťápnutá, taková… ten typ, co se dá snadno šikanovat. Dneska už si nedám líbit absolutně nic a rozhodně se jen tak něčeho nezaleknu. A do všeho jdu po hlavě a jdu třeba i přes mrtvoly, když chci, aby se Davídek měl dobře. Tak jsem ochotná udělat ledasco. Neříkám jako nějakou černotu nebo nějaký nemravnosti, to zase jako ne. Ale nebojím se třeba vzít i práci, na kterou zdravotně nemám, jenom proto, abysme se dostali z nejhoršího. Když to jinak nejde. Prostě jsem ochotná fakt bojovat. A za tohleto jsem docela vděčná.
T. Čeho si teďka na sobě nejvíc vážíš?
R: Na sobě? Já nevím, jestli je na mně něco speciálního… Kdyby mě slyšela moje paní psychoterapeutka, tak by mně to vysvětlila jednoduše – já jsem na sebe hrdá za to, že je moje dítě šťastný a spokojený a má všechno, co potřebuje.
T. Že mu to dokážeš dát.
R: Ano. Že to dokážu prostě zajistit a postarat se o nás. Na to jsem hrdá.
Ukázka z odborné monografie „Neúplné rodiny“ vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.
Okomentovat