Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

Fridrich: Tím, že jsme sami a má jenom mě, tak naleznete úplně jinou rovinu lásky a zodpovědnosti

Fridrichova snoubenka Františka začala mít po narození jejich nyní 1,5leté dcery „…určitý obtíže, jako že prostě si myslela, že prostě to nezvládá, nedělá to dobře a tak. Což se teda následně ukázalo, že bylo vlivem tý laktační psychózy, což já jsem teda jako nebyl jakožto laik schopnej jako, jak to mám říct, posoudit, že to bude tahle obtíž. Myslel jsem, že prostě je to tím, že jako je to první dítě a že si na sebe klade velký nároky, tak jsem jí vždycky jako utěšoval a tak. No a pak jsem zjistil, že pije a jednoho dne se jako hrozně opila, což mě strašně šokovalo, takže já jsem sebral malou a odešel jsem sem [ke svým rodičům]. A říkal jsem si, že se z toho vyspí a že to probereme a tak. Takže jsem počkal do večera, večer jsem šel do našeho bytu, kde jsme bydleli spolu, pro další oblečení pro malou. No a tam jsem zjistil, že byt je prázdnej, že vlastně… že tam jsou jakoby stopy krve a nikde nikdo, takže jsem jí začal hledat. A nakonec jsem jí našel v nemocnici, kde mně teda bylo oznámeno, že jí našli na ulici s 4,3 promile v krvi s bodnejma ránama, takže to vyšetřovala policie. Nejdřív si mysleli, že asi nějaký napadení, potom teda, potom, co jsem je vzal do bytu, tak usoudili, že to jako byl pokus o sebevraždu.“ Po několika dnech hospitalizace v nemocnici byla z JIP přeložena na běžné oddělení a tam se pár dní poté o sebevraždu pokusila znova – vyskočila z okna. Následky jejích zranění jsou velmi vážné a trvalé. Lékaři mj. konstatovali, že již nikdy nebude chodit bez opory, a kvůli jizvám po šití bodných ran dodnes nemůže svoji dcerku zvedat. Po návratu z nemocničních a rehabilitačních pobytů Františka očekávala, že Fridrich bude pečovat o ni i dceru. Fridrichovi nebylo příjemné, jak se k němu chová. Necítil, že by oceňovala, co pro ni a dceru dělá, naopak „…nevím, jak to mám říct, no prostě mě akorát sekýrovala s tím, že viděla prostě, že já se starám o všechno a (…) prostě dostával jsem akorát strašně přes uši. A řekl jsem si prostě, že (…) nebudu zachraňovat ten vztah (…) , ale že prostě to dítě mě potřebuje mnohem víc než ona. Přece ona je dospělá, má rodinu, má podporu, měla kde bejt, všechno, ale malá to neměla. (…) Takže jsem vybral jakoby tu pro mě podle mě lepší variantu, a proto jsme spolu sami.“ S matkou své dcery se rozešel, zrušil i jejich plánovanou svatbu a spolu s dvouměsíčním miminkem se odstěhoval zpátky k rodičům.

Důvodů, proč zamířil zpátky do svého rodiště, bylo více. Jednak si nemohl dovolit – sám na rodičovské dovolené – ve městě, kde s přítelkyní a dcerou bydleli, platit nájem. Pak také zrovna bylo nutné řešit výpomoc otci s péčí o Fridrichovu matku, která je z důvodu bezmocnosti dlouhé roky upoutána na lůžko. Návrat do domu rodičů i Fridrichovi přinesl výhody, jednak ekonomické – nehradí nájem a s rodiči společně hospodaří (v nakupování se po týdnu střídají) a jednak díky zázemí nejužší i širší rodiny získal podporu v péči o dceru. Vybavení pro ni a svou novou domácnost v domě rodičů pořídil z prodeje věcí, které nemělo význam stěhovat z bytu pronajatého ve městě. „Musel jsem dokoupit strašně moc věcí, jako postýlku a tak, poněvadž tu my jsme neměli, že jo, to jakoby přítelkyně nechtěla. Ona jela takový to eko, bio, takže jsme měli klasický plíny a spol., jo? Takže  samozřejmě prostě vybrat, který mlíko budu používat, že jo, poněvadž já prostě nekojím samozřejmě. Dokoupit oblečky, dokoupit vybavení, dokoupit hračky.“ V pořizování vybavení a v péči o dceru si nechal radit od svého okolí. „Já mám dobrý realizační tým, (…) kdo má zkušenosti poradí, jo? Ta má dvě děti, takže taky poradí, mám prostě výbornou tetu, výbornou sestřenku, která prostě chodila, i teď jako chodí za náma a tak. Takže to, takže ty mi s tím hodně pomohly. Samozřejmě ze začátku každá rada dobrá. A člověk prostě přepne do toho, že to musí jako pro to dítě, že to dítě to potřebuje a tak.“ Má doma asi tři knížky o péči o děti, ještě se do nich ani nepodíval. Vyhýbá se radám na internetu, protože „…pak se člověk zbytečně bojí a zbytečně řeší věci.“ Když se dívá zpátky, má dojem, že péče o miminko se dala zvládnout. Doteď šlo zejména o to zajistit dceři její základní potřeby a pocit, že je v bezpečí a že jí mají všichni rádi. To nejtěžší ho prý teprve čeká – „učení jako – nedělej tohle, pojď semhle, nechoď tamhle, tady musíš do nočníku. Jo?“ Nejvíce se však do budoucna obává zvládání dceřiny puberty. Počítá s tím, že pak třeba bude chtít i žít s matkou. Zatím by si to pro ni nepřál, „…nemá moc ten mateřský cit, takže prostě není takový jako – pojď sem, ty moje… Pošmudlat se a tak. Prostě je to takový, že na ní většinou kouká a sem tam jako jí třeba pohladí…“ Vídají se společně přibližně jednou za měsíc. Obvykle se potkají někde na půl cesty mezi jejich bydlišti. Lepší řešení v tuto chvíli není. Jejich domovy jsou od sebe vzdálené asi 150 km, jeho rodiče nestojí o to, aby expartnerka u nich pobývala, a ona nemá zařízenou domácnost tak, aby mohli oni pobývat u ní – „…tam není postýlka prostě, tam není nic, že jo, to znamená, abych si úplně všechno vezl s sebou v autě, což prostě je další stres, plus další stres z toho, že tam prostě my budeme spolu celej víkend.“ Zatímco mezi ním a Františkou je komunikace „zdvořilá až nijaká“, dcera ji prý zatím vnímá jen jako další z tet. Na přání Františky spolu mají jednou týdně videohovor, z něhož podle něj dcera zatím příliš nemá: „…pět minut prostě kouká do telefonu a něco tam žvatlá a tak, pak odejde a jde si hrát s něčím někam jinam, tak jako… A video hovor plyne další hodinu, kdy si tam sedí prostě, že jo, buď na něco kouká, nebo si něco dělá, a když prolítne kolem, tak se teda koukne, ale tak mně to třeba příde jako strašná ztráta času. Zase nebudu jim to odpírat, když ten kontakt chce od nějaký doby, tak OK. Sice malá prostě je na to ještě malá, že jako kdybych jí posadil před noťas, ať si prostě poskypujou, tak dobře, ale tak asi za dva, za tři roky.“

Tehdy, když se zdravotní stav Františky více méně stabilizoval, najala si právníka. To Fridricha podnítilo k tomu, aby z preventivních důvodů zažádal soud o svěření dcery do jeho výlučné péče. Františka neprotestovala, sama uvedla, že by se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu o dceru starat nemohla. Na výživném se dohodli bez problémů. Soud tenkrát určil téměř stejnou částku, jakou Fridrich navrhoval. Později, když Františka nastoupila do práce, požádal ji o navýšení výživného o desetinu částky, o níž se její příjem zvýšil. Františka souhlasila a na základě této dohody měsíčně hradí tuto částku, nikoliv tu, která je uvedena ve výroku rozhodnutí soudu. Jedná se o 4 500 Kč, což je částka, kterou Fridrich považuje za adekvátní výdajům na takto malé dítě. A díky tomu, že si přivydělává k rodičovskému příspěvku brigádami a ušetří na výdajích za bydlení, se svými příjmy vystačí, i dokáže ušetřit. Zatímco než se stal otcem samoživitelem, působil v odborných a manažerských pozicích, na současné brigádě pracuje pro soukromou firmu jako skladník: „…protože je to brigáda, tak holka pro všechno, ale je to jediná pozice, která… nebo jediná firma, která mi vyšla vstříc s mojí časovou neflexibilitou. S tím, že prostě můžu jenom fakt ty tři dny v tejdnu, takže to… takže jedeme tak. Takže je sice fakt, že (…) teď jsem najednou skladník, ale mně to je celkem jedno, já nejsem nějakej jako nafrněnej, abych prostě – ne, tohle dělat nebudu. Ale tak když jako chcete novou strunovou sekačku, tak prostě si na ní musíte někde vydělat. A když chcete jet s malou do Itálie, tak si prostě na to musíte někde vydělat.“ Oceňuje, že se mu v této firmě rýsuje perspektiva částečného úvazku a z něj plynoucích zaměstnaneckých výhod: „A až se domluvíme na nějakým tom zkráceným úvazku, tak to, tak zase to bude fajn, protože jste kmenovej zaměstnanec, máte stravenky, dovolenou, flexi pasy, zaměstnaneckou slevu a tak dále.“ Jelikož Fridrich žije v pohraničí a sám má německé kořeny, má v plánu přihlásit dcerku do německé školky nedaleko za hranicemi. Slibuje si od toho, že jí to může rozšířit její možnosti v budoucím životě. Pokud by byla do této školky přijata, sám má v plánu ucházet se ve stejném městě o práci. Bylo by to pro něj pohodlnější a vzhledem k tamějším mzdám i z finančního hlediska výhodnější.

Současně hovoří o tom, že by nerad zůstal bydlet s rodiči navždy. „…přece jenom jako malá roste, bude potřebovat nějakej vlastní prostor, já bych taky jako časem rád si našel někoho blízkého svému srdci, že když najdu nějakou celkem dobře placenou práci, kde mi vyjdou vstříc s mojí časovou neflexibilitou, tak jako bylo to fajn se někam odstěhovat, přece jenom jako jistá ponorka tady je, že jo?“ Nejraději by bydlel poblíž. „Jako rozhodně bych se nechtěl stěhovat nikam daleko, protože kdybych se přestěhoval do Prahy, kde sice jsou třeba možnosti a práce a tak, tak ale zase, že jo, všechno je tam dražší, nemám tam pořádně někoho, kdo by mi prostě třeba hlídal, když budu potřebovat.“

Co Fridrichovi jeho současná životní situace vzala a dala?

R: No? Co mně to vzalo asi bude jednodušší formulovat, protože to máte ztrátu osobního života, samozřejmě ten… měl jsem to nějakým způsobem naplánovaný, že jo, to všechno se vám zbortí, samozřejmě neříkám, že to je špatně, prostě se to stalo.

T: Takže nějaký očekávání a životní plány.

R: Jasně, jasně, přesně tak, protože přece jenom máte nějakou práci, někde se vidíte a nějaký ty plány jsou samozřejmě (…) a najednou přijde odbočka, tvrdá výluka. Ale je to (…) ztráta nějakýho osobního života, nějakýho společenskýho postavení s tím, že prostě jsem tady doma s rodičema, nemůžete jít na rande, nemůžete jít jen tak do kina, nemůžete jít prostě, nevím, někam k někomu jen tak. Musíte mít prostě vždycky hlídání nebo někoho nebo musíte řešit samozřejmě, jak je na tom to dítě. Přibral jsem deset kilo ze stresu (…) Ale taky to je prostě, to nevyspání a tak dále. (…) A zase, co mi to dalo… (…) Je to úplně jinej náhled na věc, protože prostě najednou se vám priority tak posunou, že víte, že spousta věcí jsou prostě zbytečnosti, co jste řešila předtím(…). Jo? Je mi jedno, co mám na sobě, protože to není důležitý, jo? Jestli mě někdo posuzuje podle toho, co mám na sobě, OK, jeho problém. Je mi jedno, jakej mám telefon, jakej máš ty telefon. Je mi jedno, že mám malý auto, není to důležitý. Důležitý je prostě to dítě. (…) Najdete v sobě úplně jinej cit. Je fakt, že díky tomu, díky Frídě, nejenom díky tomu, že se vůbec narodila, a to v sobě naleznete nějakej ten otcovskej pud a spol., ale prostě s tím, že jsme sami a prostě má jenom mě, tak naleznete úplně jinou rovinu jako lásky a zodpovědnosti a takovýhle věci. Myslím, že to je jako hlavní věc, kterou mi to dalo, že mě to vnitřně jako nějakým způsobem posunulo. Jak se říká, že chlapi dospívají s každou krizí, že to nemají jako ženský, který se vyvíjejí postupně, takže jako v tomhle jsem se rozhodně posunul. Přehodnotíte priority a začnete myslet trošku jinak, což je pro mě pozitivní věc, jako ne každej to potřebuje, ne každej by si měl všechno zkusit. A zase vám to ukáže, jak se dokážete vyrovnat s další krizí, jestli to prostě ustojíte nebo ne. Věřím tomu, že určitý chlapi by to třeba nedali, a prostě by to dítě buď na někoho přehodili, nebo prostě by se ho vzdali nebo něco takovýho, pokud by na to nebyli připravený.

Jít na úvod

Ukázka z odborné monografie „Neúplné rodiny“ vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.