Aíša Rafik

Péče o dítě v koránu, sunně a islámské právní vědě

Podrobné studium islámského práva ukazuje, že v koránu neexistuje žádný verš o péči o nezletilé, nicméně klasičtí muslimští právníci odkazují na verš o kojení⁵ (Ajat al Radha’at), který praví, že matka by měla kojit své děti po dobu celých dvou let. Proto lze skrze interpretační zásady islámské vědy dovodit, že v nejranějším dětství má právo na výchovu a výživu matka.

Ve světle dostupných citovaných výroků (hadísů) a rozhodnutí proroka Mohameda (nechť je mír při něm) v případech, kdy rozhodoval o péči o děti, lze stanovit tři zásady při rozhodování o péči o dítě. Za prvé, matka má přednostní právo péče o dítě tak dlouho, dokud se znovu nevdá⁶. Za druhé, v situaci, kdy oba rodiče vyznávají různá náboženství, péče o dítě by měla být svěřena tomu rodiči, který následuje islámskou víru⁷, a nakonec, když dítě dosáhne stanoveného věku nezletilosti (7 let), dostane možnost si vybrat mezi oběma rodiči⁸.

Analýza názorů a rozhodnutí prorokových společníků se zdá být v úplném souladu s rozhodnutími proroka Mohameda (nechť je mír při něm). Rozhodnutí prorokových společníků ukazují, že přednostní právo péče o dítě v nejútlejším věku má matka⁹. Když dítě dosáhne věku, kdy je schopno rozlišovat dobré od špatného, jeho přání se bere v úvahu¹⁰ a matka má větší právo na péči tak dlouho, dokud se znovu nevdá¹¹. Navíc, když je dítě v matčině péči, otec zodpovídá za jeho výživu¹².

Až do období společníků nenacházíme mnoho rozporů ve stanovených zásadách při rozhodování o péči o dítě mezi rozhodnutími proroka Mohameda (nechť je mír při něm) a společníků, a stejně tak nenacházíme ani rozhodnutí, kterými péče o děti automaticky přechází na otce, když dítě dosáhne určitého věku. Základními principy při rozhodování opatrovnických případů zůstává, že dítě v jeho nejútlejším věku nesmí být připraveno o vřelost, lásku a nepřetržitou pozornost, kterou potřebuje v období svého růstu a kterou může prožít lépe se svou matkou než se svým otcem. Jakmile dítě vyspěje, musí se vzít v úvahu tři kritéria: náboženství rodičů, přání dítěte a blaho dítěte.

Během období kodifikace islámské právní vědy lze pozorovat odchýlení od výše uvedených zásad a narážíme na rozhodnutí odborníků pěti předních myšlenkových směrů. Podle Abu Hanífy přebírá péči otec, když chlapec dosáhne věku 7 let a když dívka dosáhne puberty¹³. Podle názoru imáma Malika má matka právo na péči o svého syna, dokud není schopen jasně mluvit a péči o dceru do jejího sňatku.

Podle šáfiovské právní školy a imáma Hanbala má matka právo pečovat nebo vychovávat do 7 let věku jak syna, tak dceru. Po tomto věku musí děti dostat vybrat, s kým chtějí žít¹⁴.

V šiítské právní vědě má matka právo, aby syn byl v její péči do dvou let a dcera do sedmi let. Poté právo péče o dítě přechází na otce¹⁵.

Podle zásad zavedeného islámského práva je otec považován za přirozeného a zákonného poručníka dítěte, protože na něm leží odpovědnost za výživu jeho dítěte. Matky jsou pečovatelkami do stanoveného věku, po kterém péče buď přechází na otce nebo je dítěti poskytnuta možnost vybrat si před soudem mezi oběma rodiči, i když v textech žádná taková věková hranice není uvedena.

V knize hadísů¹⁶ byl zaznamenán zajímavý případ, který rozhodoval Ibn Tajmija¹⁷. V tomto případě soupeřili o svěření dítěte do péče oba rodiče. Soud dal dítěti možnostvybrat si pečovatele. To se rozhodlo pro péči otce. Matka požádala soud, aby zjistil, proč dítě upřednostňuje otce. Na dotaz soudu dítě řeklo: matka mne nutí chodit do školy, kde mne učitel každý den trestá, zatímco otec mne nechává hrát s dětmi a dělat, co mne baví. Po této odpovědi soud svěřil péči matce¹⁸. Toto jasně ukazuje, že přání nezletilého při rozhodování o jeho péči bylo vždy podrobováno zásadě prospěchu nezletilého i v klasické muslimské právní tradici.

Klasičtí učenci dodávali, že když je pro dítě škodlivé žít s jeho matkou kvůli jejímu novému sňatku, jejímu povolání nebo náboženství, potom péče přejde na otce. To ještě více posiluje zásadu prospěchu dítěte. V knize hadísů se uvádí, že: „je velmi důležité zjistit zájem dětí před tím, než je jim dána možnost volby mezi rodiči pro jejich výchovu. Pokud je zřejmé, že jeden z rodičů by byl pro děti prospěšnější z hlediska jejich výchovy a vzdělání, pak není třeba další dokazování nebo zjišťování přání dětí.“¹⁹

Tento názor prosazoval také učenec Ibn Kajjim.

Dalším důležitým aspektem při rozhodování o péči o děti je, kdo bude odpovědný za výživu dítěte v případě zrušení manželství nebo rozvodu. Klasičtí muslimští učenci se shodují, že výživa dítěte je povinností otce, i když je v péči matky. Podle islámského práva není matka odpovědná za zajištění výživy a ochrany potomků.

Al Murghanani ještě dodává, že pokud matka odmítá živit dítě, pak to po ní nelze požadovat, protože řada příčin jí to může znemožňovat.²⁰

Islámské právo stanoví, že v prvních letech by dítě zpravidla mělo zůstat s matkou a důkladné studium islámské právní literatury ukazuje, že i v případě, že o péči o děti usiloval otec v nejútlejším věku, když dítě nebylo schopno si vytvořit zdravý úsudek, ve většině případů byla péče svěřena matce. Když dítě dosáhne věku, kdy dokáže rozlišit dobré od špatného, soud bere v úvahu jeho přání, jež je podřízeno prospěchu dítěte.

5 Korán 2:233

6 Al Bajhákí (Al Bahaiqi), Sunan al Kubra, Hajdarábád, sv. 8, str.4

7 Al Bajhákí (Al Bahaiqi), tamtéž, sv. 8, str.3; Sunan Abu Davúd, Karáčí, Karchana Tidžarat, sv. 1, str. 305

8 Al Bajhákí (Al Bahaiqi), tamtéž, sv. 8, str.3

9 Zaid bin Išak bin Džaríja (Zaid bin Ishaq bin Jariya) vyprávěl, že jednou posuzoval případ péče o dítě Abú Bakr, který rozhodl ve prospěch matky a potom řekl, že slyšel Svatého proroka (nechť je mír při něm) říkat: „Neodděluj matku od dítěte.“

10 Podle vyprávění Ibn Abbáse (Ibn e Abbas), když se Hazrat Umar rozváděl se svou ženou Džamilou, hádali se o péči o syna Asima a spor se dostal k Abu Bakrovi. Abu Bakr rozhodl ve prospěch matky až dokud dítě nedosáhne věku, kdy bude schopno rozlišovat dobré od špatného.

11 Ibn Kajjim (Ibn Qayyam), Za´ad al Ma’ad, přeložil Sajd Rais Ahmed Džafírí (Syed Rais Ahmad Jaferi), Karáčí, Nafeees Academy, sv. 4, str. 289. V jiném podání výše zmíněného případu se píše, že Abu Bakr řekl Umarovi, že matka je ke svým dětem starostlivější a něžnější a proto má větší právo na péči dokud se nevdá.

12 Al Bajhákí (Al Bahaiqi), Sunan al Kubra, Bejrút, Dar al Kotob Al-Ilmijá (Dar al Kotob Al-Ilmiyah), sv. 8, str. 8. Ve stejném případu sporu o Umarova syna Asima, Abu Bakr uložil Umarovi platit výživné na Asima a ten neprotestoval.

13 Ibn Hammám (Ibn e Hammam), Fath al Kádyr (Fath al Qadeer), Egypt, 1356 islámského letopočtu, sv. 3, str. 316; Al Kasani, Bidája al Sina´a (Bidaya al Sina’a), Egypt, 1328 islámského letopočtu, sv. 4, str.42

14 Ibn Kaddama (Ibn Qaddama), Al Mughni, Egypt: 1367, sv. 7, str. 614-16 (hanbalovský učenec, 541-573 islámského letopočtu)

15 Nažmuddin Džafar (Najm ud din Jafar), Šara’i al Islam, Teherán, sv. 2, str. 1-2

16 Kniha hadísů od imáma Mohameda ibn Alího Šaukaniho (Imam Mohammad ibn Ali Shaukani)

17 Takjudin Ahmed ibn Tajmija (Taqi ad din Ahmad ibn Taymiyya), 1263-1328 našeho letopočtu, narozen v Harranu v dnešním Turecku nedaleko syrské hranice, byl teologem hanbalovského směru 7. století islámského letopočtu

18 Imám Šaukani (Imam Shaukani), Najl al Autar, Sýrie, Dar al Fikr, sv. 7, str. 142

19 Tamtéž

20 Právní rádce Hidája (Hedaya), str. 138

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST