Mgr. Michaela Sigmundová, Ph.D.

–

Klíčová slova: soudní síň, výslechová místnost, nezletilé dítě, školní zařízení, soudce, rodiče, úmluva, pohovor, participační právo dítěte, věková hranice

„Dnes mě máma vede poprvé v životě do velké budovy u nás ve městě, které se říká soud. V noci jsem skoro nespala. Představovala jsem si, jaké to bude. Prý si chce se mnou promluvit soudce. Už jsem viděla pár filmů, kde hrál soudce. Nevím, jak vypadá ve skutečnosti. Prý se mě bude ptát na moje přání, když se teď rodiče rozvádějí. Nevím, co mám říct. Nejraději bych byla, kdyby se všechno vrátilo zpátky, když se naši měli rádi, a doma to bylo fajn. Nechci nikomu ublížit. Ať už to mám hlavně za sebou, prý pak půjdeme za odměnu do cukrárny.“

Když s rodiči jednáme o uspořádání poměrů k nezletilým dětem poté, co se rozejdou, vždycky se snažím o to, aby si především uvědomili, že jde o jejich děti. Pro připomenutí důvodu společného jednání žádám rodiče, aby si každý s sebou přinesl nejmilejší fotografii svého dítěte a celou dobu tak byly děti s námi. Je velice snadné při vyjednávání o výši výživného a typu péče zapomenout na samou podstatu věci, tj. že se rodiče domlouvají o potřebách těch, kteří jsou jim ze srdce nejdražší a nejmilejší. Pokud by se rodiče ptali přímo svých dětí, jak vše vyřešit, jejich odpověď by byla často ve smyslu, mějte se zase rádi, žijme společně a zapomeňme na to, co se dříve stalo. Situace, kdy ze dne na den jeden rodič zmizí ze společné domácnosti, jsou frustrující pro děti i pro dospělé. Rozpad rodiny je jednou z největších zatěžkávacích zkoušek v našich životech. Proto bychom se měli snažit, aby negativní dopady těchto situací byly pro děti i jejich rodiče co nejmenší.

K hladkému průběhu rozhodování v opatrovnickém řízení může přispět i vstřícná součinnost obou rodičů, jejich právních zástupců a působení orgánu sociálně – právní ochrany dětí ve smyslu edukace, nastavení komunikace rodičů a vedení k dohodě. Čím starší jsou nezletilé děti, tím by měly mít větší podíl na tom, jak budou poměry v rodině do budoucna uspořádané. Záleží velmi na tom, jak jsou tyto děti vyspělé, a zda jsou schopné samostatně vyslovit svoje přání bez toho, aby se snažily některému z rodičů zavděčit. Ať chceme či ne, mnoho rodičů se ve chvílích rozpadu vztahu nedokáže oprostit od pocitů vedoucích k odvetě vůči druhému rodiči, zejména v těch případech, kdy je bráněno v pravidelném kontaktu s dítětem jednomu z nich. Pak bývají děti terčem manipulací rodičů, uplácení dárky a zážitky, jsou nástrojem boje dospělých lidí proti sobě. Často to však sami rodiče nevidí a domnívají se, že pro své děti činí to nejlepší. Jde vždy o kompromis za situace, kdy se z jedné rodiny stávají rodiny dvě, kdy se všem zúčastněným snižuje dosavadní životní úroveň, kdy se hledá nové bydlení, nové zaměstnání, případně dochází ke změně školních zařízení, děti se seznamují s novými partnery obou rodičů a jejich dětmi z předchozích vztahů. Jedna změna za druhou se střídá v rychlém sledu, ne každý takové situace dokáže zvládnout bez odborné pomoci. Zásadní úlohu v těchto situacích sehrává osoba opatrovnického soudce, jenž by měl být schopen náhledu na aktuální situaci v rodině a citlivým chápajícím přístupem pomoci konsolidovat poměry nezletilých dětí, pokud toho dosud rodiče nebyli schopní. Jde o životy bytostí, které se teprve formují. Vše se děje kolem nich a ony mají někdy pocit, že vlastně nikoho nezajímají.

Není pravidlem, že by daný soudce osobně viděl dítě, o němž má na několik dalších let či do nabytí zletilosti rozhodovat. Pokaždé není nezletilé dítě u soudu vyslyšeno, zvláště ne, pokud rodiče uzavřou dohodu. Orgán sociálně – právní ochrany dětí je s dětmi v kontaktu, realizuje s nimi na základě pokynu soudu pohovor, o jeho výsledku podává soudu zprávu. Z mých zkušeností plyne, že pohovory s nezletilými dětmi realizují zejména orgány sociálně – právní ochrany dětí, i když zákon říká, že soud jen ve výjimečných případech může názor dítěte zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. V některých případech situace žádá, aby s dětmi pohovořil přímo soudce, i když je dětem méně než 12 let.

Participace dětí na soudním řízení se zvýšila poté, co se k Ústavní soud vyjadřoval ve svých nálezech k právu dítěte vyslovit svoje přání a byly stanoveny i věkové hranice , kdy je nutno dítě vyslechnout. K věci se také vyjadřoval Nejvyšší soud v rámci rozhodnutí 21 Cdo 2270/2016 s tím, že „ povinnost soudů zjišťovat názor dítěte nepředstavuje absolutní povinnost, ale musí být předmětem posouzení v závislosti na požadavcích spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě.“ Dítě by nemělo být pasivním objektem ochrany v rámci opatrovnického řízení, nýbrž by mělo mít možnost aktivně vyjadřovat svoji představu uspořádání v rodině poté, co se rodiče rozešli.

Participace nezletilých dětí na soudním řízení

Impulzem k přijetí vnitrostátní právní úpravy byla Úmluva o právech dítěte publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991. Zejména čl. 9 a 12 se vztahuje k možnosti dítěte být slyšeno v rámci soudního řízení. Evropská úmluva o výkonu práv dětí byla jménem České republiky podepsaná ve Štrasburku dne 26. dubna 2000. Tato úmluva se použije na děti mladší osmnácti let. Podle čl. 3 má dítě s dostatečnou schopností chápat situaci projednávanou v soudním řízení, které se jej týká, a musí mu být zaručena následující práva nebo možnost se těchto práv domáhat: dostávat příslušné informace, moci vyjádřit svůj názor, být informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí. Procesní vnitrostátní úpravu pak nalezneme v § 100 odst. 3 o.s.ř., kdy k názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti. Je obvyklé, že pohovoru s nezletilými dětmi je u soudu přítomen i jejich opatrovník tj. orgán sociálně – právní ochrany dětí. Nicméně z obsahu § 100 odst. 3 o.s.ř. lze dovodit, že soud může nezletilé dítě vyslechnout i bez přítomnosti třetích osob (Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor.)

Důležité je vyslechnout nezletilé děti každé zvlášť a nikoli společně. V mnoha případech jsou sourozenci navzájem ovlivnění a například starší dítě může kontrolovat obsah slovních sdělení mladšího dítěte. Zatímco starší dítě je již schopno korigovat sdělení a případně je upravit dle požadavků rodiče či jiné osoby, mladší děti jsou více bezprostřední a otevřenější v komunikaci. Mladší předškolní děti při pohovoru s orgánem sociálně-právní ochrany dětí mohou i mlčet a odmítat cokoli uvést. Podle § 20 odst. 4) z.ř.s. je třeba, aby se nezletilému dítěti na začátku pohovoru dostala informace, že probíhá ve vztahu k němu soudní řízení, a že jeho sdělení vezme soud v potaz při svém rozhodování, ale není povinen se jimi zcela řídit. Podle rozumové vyspělosti dítěte by mělo být součástí počátečních informací ze strany soudu také to, co má být výsledkem rozhodování soudu a jaké to může mít důsledky pro dítě. Ve věci Havelka a ostatní proti České republice (stížnost č. 23499/06) vydal rozsudek Evropský soud pro lidská práva dne 21. června 2007, kde byly uvedeny věkové hranice pro vyslyšení názoru nezletilých dětí: „….soud považuje za politováníhodné, že orgán sociálně-právní ochrany, který podal návrh na svěření dětí do ústavní výchovy, byl ustanoven opatrovníkem dotčených stěžovatelů, a že tito stěžovatelé, ačkoli již v dané době dosáhli věku třinácti, dvanácti a jedenácti let, nebyli soudy přímo vyslechnuti.“ V tomto řízení stěžovatelé zejména namítali, že rozhodnutím o nařízení ústavní výchovy bylo porušeno jejich právo na respektování rodinného života, a že řízení, na jehož základě bylo toto opatření přijato, bylo vedeno v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Hmotněprávní úpravu nalezneme v § 867 Občanského zákoníku o informování dítěte soudem. Soud má dítěti poskytnout potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento soudu sdělit. Málo rodičů je schopno se nevyjadřovat doma před dítětem o probíhajícím soudním řízení. Stává se, že jsou děti doslova do soudního řízení vtaženy až proti své vůli a musí odolávat tlaku rodičů i širší rodiny na to, jak se mají k otci nebo matce chovat. Případně je dětem v kontaktu s jedním rodičem bráněno, nezřídka se tak děje i vůči jedné straně prarodičů. Děti pak mají obavu vůbec projevit nějaké emoce či kladné hodnocení toho rodiče, s nímž se po rozpadu společné domácnosti příliš nestýkají. Často pak slouží jako záminka odmítání kontatku s jedním rodičem argument, který dítě přejalo od matky nebo otce, jenž je před dětmi opakovaně pronáší. Dokonce se stávají případy, kdy dítě bylo nuceno stokrát do sešitu opisovat větu, že si nepřeje být u matky v péči. Vytvoření vlastního názoru dítěte je tedy značně ošemetná věc a i když je zřejmé, že dítě svůj vlastní názor konstatně nevyjadřuje, stěží se i v rámci znaleckého zkoumání prokáže manipulace dítěte jedním z rodičů či prarodiči. Zejména se dětem špatně sděluje jejich postoj, pokud vědí, že za dveřmi soudní síně stojí oba rodiče a napjatě čekají, co soudci poví. Obtížné je také vyslovit jiný názor na uspořádání péče, pokud je dítě v převážné péči jednoho rodiče a ten jej pak po skončení výslechu doma „vytěží“ či naopak před započetím výslechu slibuje různé lákavé benefity (pořízení domácího zvířátka, cesta k moři, nové kolo).

Názoru dítěte má soud věnovat patřičnou pozornost. Některé děti si výslech užívají a mohou nabýt dojmu, že jsou jim rodiče vydáni napospas (zejména u starších dětí) a značně využít situace ve svůj prospěch (rodiče se pak předhání v tom, jak vyhoví přáním dítěte anebo sníží kladené nároky na něj v zájmu utvoření koalice proti druhému rodiči). Menší děti mají tendence opakovat to, co jim rodič sděloval, ačkoli u daných situací děti vůbec nebyly přítomné (táta nám pořád kradl věci, bil maminku). Pokud se dítě vyjádří v rámci pohovoru, že jeden z rodičů na ně křičí, a proto s ním nechtějí být, nestačí takové sdělení k tomu, aby dítě bylo v péči druhého rodiče. Je potřeba se ptát více do hloubky a zjistit příčiny takového chování rodiče, nebo si jinou formou kladení otázek ověřit, zda sdělení dítěte není účelové. Rodič jenž po dítěti vyžaduje plnění určitých úkolů a dodržování režimu bude v nevýhodě oproti tomu rodiči, jenž během opatrovnického řízení „dětem snese modré z nebe“, jen aby dosáhl svého cíle. Děti žijící s jedním rodičem se budou ztěžka kladně vyjadřovat o druhém rodiči, když jsou péčí závislé na tom, u koho žijí. Prosadit si pravidelný kontakt s rodičem, jenž se s dětmi méně stýká (buď o své vůli, nebo kvůli neochotě druhého rodiče či díky předběžnému opatření), se malému dítěti spíše nepodaří. Postavit se názoru rodiče dokáže až větší dítě, a velmi záleží na jeho vyzrálosti. Jsou i osmileté děti schopné jasně formulovat své názory, kdy si přejí spravedlivě rozložit péči mezi oba rodiče, čímž v podstatě rozhodnou konflikt dospělých osob (jak nešťastně se rodiče chovají, když tímto způsobem nutí své děti brát za ně odpovědnost).

Věkové hranice jsou podstatné, ale nejsou dogmatem. Evropská úmluva o výkonu práv dětí nestanoví žádnou věkovou hranici pro slyšení dítěte. Soudci se v případě konfliktu mezi rodiči a v zájmu eliminace dokazování znaleckým posudkem někdy dostanou do situace, že vyslechnou i děti mladší než 6 let. Validita takového vyjádření je zpochybnitelná, nehledě na to, že může být problém dítě vůbec dostat do soudní síně bez doprovodu rodičů či jiné blízké osoby. Dítě v tomto věku nezná pojem času a nemusí rozumět obsahu sdělení soudce. Jinak se bude dítě cítit v soudní síni bez oken a denního světla, kde bude sedět soudce v taláru, jinak se dítě bude projevovat v kanceláři soudce, jenž bude v civilním oblečení, jinak bude dítě reagovat na dotazy soudce, jestliže je navštíví ve známém prostředí (školní zařízení) anebo ve speciální místnosti určené k pohovoru s dětmi.

Pohovor s nezletilými dětmi u soudu

Podstatné je navázat s dítětem kontakt a vzbudit v něm důvěru. Někteří soudci si k pohovoru s dítětem přizvou orgán sociálně-právní ochrany dětí, jiní zrealizují pohovor i za přítomnosti dětského psychologa, k němuž dítě dochází a tedy je zná. S tímto vším jsou rodiče předem seznámení. V úvodní fázi pohovoru by měla být probírána neutrální témata typu zájmy, trávení prázdnin, kamarádi, oblíbená hračka, pohádka, koníček apod. Poté, co se dítě adaptuje na situaci, je třeba dítě informovat o tom, co bude následovat a z jakého důvodu se tak děje. S dítětem by mělo být hovořeno tak, jaká je jeho úroveň z hlediska vyspělosti. Soudce však dítě vidí poprvé, toto může být ostýchavé, a bude se mu tedy obtížně v tak krátkém čase zjišťovat vyzrálost dítěte.

Na dítě nesmí být tlačeno z hlediska rychlosti odpovědí a nesmí být kladeny sugestivní otázky. Otázky by měly být otevřené, aby na ně dítě nemohlo odpovídat jednoslabičně ano/ne. Dítě nesmí cítit jakýkoli tlak nebo mít pocit, že jeho odpovědi někoho rozzlobí. Zda si dělat poznámky při pohovoru či nikoli, vychází z praxe soudce. Určitě by nemělo dojít k diktování sdělení dětí do protokolu před dětmi. Dítě nesmí být svázáno pocitem, že vše, co řekne, bude tlumočeno rodičům. Soudce by se měl dítěte zeptat, co z toho, co bylo sděleno, zůstane jen mezi ním a dítětem. Nelze dítěti slibovat, že bude rozhodnuto podle jeho přání. Ale vysvětlit, že přání bude při rozhodování soudu bráno v potaz. Na závěr bude následovat rozloučení s dítětem a poděkování. Soudce dítěti sdělí, co bude dále následovat. A pokud jde o malé děti, už jsem viděla, že soudce dítěti dal i malou odměnu ve formě sladkosti či drobné pozornosti (omalovánky).

Speciální místnosti určené pro pohovor s nezletilými dětmi a zvláště zranitelnými osobami

Za dobu svého působení jako právní zástupkyně rodičů v opatrovnických řízeních jsem neměla zkušenost, že by se pohovor s nezletilými dětmi odehrál jinde než v soudní síni, kanceláři soudce, případně ve školním zařízení dětí či v sídle orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Dotazovala jsem se tedy jednotlivých soudů v rámci České republiky, zda mají k dispozici nějaké speciální místnosti pro pohovory probíhající v souvislosti s opatrovnickým řízením (nikoli v rámci trestního řízení). Ze strany paní předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 jsem obdržela tuto odpověď dne 12.11.2021: „Soudci našeho soudu mají několik možností, jak provádět pohovory s dětmi, a to buď u sebe v kanceláři, v místnosti, která je pro výslechy dětí vyčleněná (nachází se v přízemí veřejné části budovy soudu) a v jednací síni. Velmi často však využívají i toho, že názor dítěte zjišťuje soudem jmenovaný opatrovník (příslušný OSPOD) mimo budovu soudu. Někteří soudci volí v závislosti na věku dítěte i provedení pohovoru ve škole či školce, kam dítě dochází. V řadě našich opatrovnických věcí je zjišťován názor dítěte prostřednictvím psychologa v odborném pracovišti, se kterým jsme navázali spolupráci. Praxe je tedy různorodá a je vždy na volbě soudce, jakou možnost zvolí, přičemž do tohoto rozhodnutí nemohu z titulu předsedy soudu nijak autoritativně zasahovat. Toto téma je však opakovaně diskutováno se soudci na pracovních poradách a je zdůrazňováno, že tyto pohovory je třeba provádět šetrně, a to samozřejmě i pokud jde o prostředí, kde se pohovor odehrává.“

Mám od nezletilých dětí i jejich rodičů zpětnou vazbu a většina z nich by si přála, aby se pohovory odehrávaly mimo soudní síň, a pokud možno více neformálním způsobem. Pro děti je důležité uspořádání v místnosti, její poloha blízko vchodu do soudní budovy, nasvícení a ozvučení, vybavení, barvy, hračky. Takový speciální prostor je jistě více příjemný než soudní síň, která i na dospělé osoby působí často skličujícím dojmem.

Navrhla jsem proto Ministerstvu spravedlnosti dopisem v roce 2021 vybudovat místnosti určené k pohovorům s dětmi v budovách našich soudů tak, aby byly nezletilé děti co nejméně vystaveny vlivu prostředí soudu.

Následně jsem od Ministerstva spravedlnosti obdržela tuto odpověď: „V dané věci bylo na přelomu let 2020 a 2021 provedeno šetření, z nějž vyplynulo, že 19 okresních soudů aktuálně disponuje místností speciálně vybavenou pro výslechy nezletilých a dalších zranitelných osob. U několika dalších soudů by během roku 2021 zde měla probíhat rekonstrukce, v jejímž rámci má být taková místnost zřízena.“

Požádala jsem tedy o upřesnění, které soudy disponují výslechovou místností pro pohovory s nezletilými dětmi a dne 31.1.2022 jsem získala tuto informaci: „Na základě odpovědí na dotaz směřovaný na všechny okresní a krajské soudy dne 8. října 2020 má v budově soudu zvláštní výslechovou místnost pro účely zjišťování názoru a výslechu nezletilých dětí a dalších zvlášť zranitelných osob k dispozici 19 okresních soudů. Jde o OS pro Prahu 4, OS pro Prahu 6, OS pro Prahu 8, OS pro Prahu 9, OS pro Prahu 10, OS v Příbrami, OS Praha – východ, OS v Karlových Varech, OS v Klatovech, OS v Tachově, OS v České Lípě, OS v Chomutově, OS v Liberci, OS v Havlíčkově Brodě, OS v Chrudimi, OS v Jičíně, OS ve Svitavách, OS v Trutnově a OS v Jeseníku.

V případě OS pro Prahu 4, OS pro Prahu 6, OS pro Prahu 8, OS pro Prahu 9 a OS pro Prahu 10, které sídlí v Justičním areálu na Míčánkách, vycházíme z odpovědí některých z těchto soudů, z nichž vyplývá, že v Justičním areálu na Míčánkách je k dispozici několik místností vhodných a přizpůsobených pro provádění výslechu a zjišťování názoru dětí a jiných zvlášť zranitelných osob. Předpokládáme, že tyto místnosti mají k dispozici všechny soudy sídlící v areálu a mohou je tedy využívat všichni soudci, i když to některé soudy ve svých odpovědích přímo neuvedly.

Zvláštní výslechovou místností nedisponuje žádný krajský soud. Některé další soudy sdělily, že s vhodnou úpravou takové místnosti pro tyto účely počítají v časovém horizontu několika měsíců či let (často v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí budovy nebo stěhováním soudu).

Dovolujeme si zdůraznit, že výše uvedené vyplývá pouze z odpovědí soudů na dotaz Ministerstva spravedlnosti z října 2020 a další skutečnosti nebyly zjišťovány.“

Závěr

Prostory určené k pohovoru s nezletilými dětmi by měly navozovat pocit důvěry a jistoty, bezpečí a být plné jasných barev, obrázků či hraček, nábytek by měl být přizpůsoben věku dětí, které by zde strávily se soudcem vymezený čas. Když vidím, jak tyto malé děti velice neochotně opouští své rodiče, kteří je k pohovoru se soudcem přivedli, kolik úsilí stojí soudce, aby dítě přemluvil ke vkročení do soudní síně bez doprovodu rodičů, myslím si, že pokud tedy máme zjistit přání dětí, měli bychom pro ně uzpůsobit podmínky tak, aby to pro ně nebyla stresující událost. Pokud máme v České republice více jak sedmdesát okresních a obvodních soudů, z nichž pouze 19 má vybudovanou zvláštní výslechovou místnost určenou pro pohovor s nezletilými dětmi, je to málo. Chápu, že ne každá historická budova soudu je vhodná k vybudování zvláštní místnosti či není dostatek kanceláří pro soudní zaměstnance, natož pro vybudování výslechové místnosti, ale v době covidových opatření (omezený přístup třetích osob do školních zařízení) by stálo za úvahu, zda se k vybudování těchto místností nepřipojí i další soudy.

A zejména je na rodičích nezletilých dětí i jejich právních zástupcích, aby sami navrhovali provedení výslechů právě v takových speciálních místnostech, jež se budou vzhledem i zařízením značně odlišovat od soudní síně.

Převzato z Rodinných listů č. 3/2022