Michaela Sigmundová, Aleš Zatloukal

–

„Já bych chtěla, aby to zůstalo tak, jak je to teď (péče jednoho rodiče se stykem určeným soudem s druhým rodičem). S tátou býváme o víkendech a o prázdninách. Je u něj velká zábava. Všichni spolu dobře vycházíme a baví mě to tam. Také by mi určitě chyběli moji kamarádi. U táty žádné takové vrstevníky nemám a já je opravdu potřebuji. Kdybych byla u táty, tak bych musela dojíždět, a já nemám dojíždění ráda. Myslím si, že kdybych u táty měla být třeba celý týden, že by to zevšednělo. Na víkend nám táta nachystá vždy nějaký program. Myslím si, že by to tak ale nebylo, pokud bychom spolu byli celý týden.“

Takto může vypadat obsah pohovoru soudu s nezletilým dítětem, když otec navrhuje, aby dítě bylo svěřeno do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů. Pro nezletilé děti je těžké, když se mají u soudu vyjadřovat, jak by si představovaly úpravu styku s druhým rodičem. I když v soudní síni nebo v kanceláři soudce nejsou rodiče přítomní, nezletilé starší děti vědí, že obsah pohovoru bude rodičům sdělen soudem. Nezletilé dítě bývá dotazováno na názor ohledně střídavé péče, aniž by mělo možnost si tento typ péče v reálném světě vyzkoušet. Může se opravdu vyjadřovat k něčemu, co nikdy nezažilo? Přesto je dítě schopno při pohovoru sdělit toto: „Já si tak nějak dokážu představit, jak by se všechno změnilo, kdybych byla ve střídavé péči rodičů. Já bych nechtěla střídavou péči. Chci se k tátovi těšit. Taky chci mít pořád stejné kamarády a trávit s nimi co nejvíce času. Kdybych byla u táty, tak bych o část z nich asi přišla. Máma mi říkala, že tady mám říct to, co bych chtěla a jak to cítím. Nechci si střídavou péči ani vyzkoušet.“

Při pohovoru se nezletilé dítě může jevit jako velmi vyspělé a uvědomělé. Soud si takový projev nezletilého dítěte může zhodnotit tak, že není obvyklé, jak se nezletilý u soudu vyjadřuje. Zvláště pokud používá slovní obraty, které se používají spíše mezi dospělými lidmi např. „Mohli bychom spolu jít občas do kina, ale už by to nebylo pro mě tak kouzelné tak, jako o tom víkendu, kdy jsem u táty.“ Pokud si nezletilé dítě nikdy střídavou péči nevyzkoušelo, přesto u soudu sděluje: „Dokážu si představit, jak by se všechno změnilo, kdybych byla ve střídavé péči rodičů. Já nechci střídavou péči, protože se chci k tátovi těšit.“

Otázka pobytu u druhého rodiče tedy vyznívá pro nezletilé dítě, že má jít především o zábavu. Otec je tedy prezentován jako ten, u koho je zajištěn program, zábava, ale kdo nemá výchovné kompetence: „Je u něj velká zábava. Všichni spolu dobře vycházíme a baví mě to tam….. Myslím si, že kdybych u nich měla být třeba celý týden, že by to tak nějak zevšednělo, a že by mě to tam tolik nebavilo, tak jako o víkendech.“ Takové striktní vyjadřování bez jakékoli zkušenosti s delším pobytem u otce může znamenat, že s nezletilým dítětem bylo o připravovaném pohovoru komunikováno, a mohly mu být předestřeny argumenty proti střídavé péči, které pak u soudu sdělovalo. Otec se může domnívat, že nezletilé dítě bylo motivováno k tomu, aby setrvávalo na stanovisku „hlavně nic na stávající situaci neměnit“, což bývá stanovisko druhého dosud rezidentního rodiče, s nímž nezletilé dítě od narození trávilo mnohem více času než s druhým rodičem. A každé dítě, pokud je závislé na péči jednoho z rodičů a má k němu vybudované pevnější citové pouto, se jen obtížně může vyjádřit jinak, když ví, že by příklonem k názoru druhého rodiče, tomu druhému převážně pečujícímu, ublížil.

Je otázkou, jak zjistit skutečnou motivaci nezletilých dětí, které je vede ke kategorickému zavržení uspořádání výchovy formou střídavé péče, aniž by si tento systém mohly kdy vyzkoušet. Pokud budete uvažovat o znaleckém zkoumání, pak na základě škály testů se může prokázat hloubka vázanosti dítěte na oba rodiče a ochotu dítěte vyhovět matce nebo otci za každou cenu, protože by se jinak na rodiči dopustilo z jeho pohledu zrady. Dítě může svým vyjadřováním chránit toho rodiče, jenž nemá ve své blízkosti v bydlišti žádného partnera, jenž by s ní sdílel denní starosti i radosti, tudíž může dítě do jisté míry přebírat určitou míru odpovědnosti za spokojenost osamělého rodiče.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. května 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, pokud je splněno kritérium projevení skutečného a upřímného zájmu oběma rodiči dítěte (souhlas či nesouhlas rodičů se střídavou péčí mezi kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče nepatří), soudy musí provést tzv. čtyřstupňový test vhodnosti střídavé péče, který se skládá ze čtyř samostatných kritérií, která jsou následující:

1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření dítěte do péče;

2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby;

3. schopnost osoby, která usiluje o svěření dítěte do péče, zajistit řádný vývoj dítěte a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby;

4. přání dítěte.

Přání dítěte však nemusí být vždy zásadním vodítkem pro rozhodování soudu, k tomuto přání soud může a nemusí přihlédnout. Již v několika nálezech ÚS zdůraznil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte. Střídavou výchovu Ústavní soud chápe jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče za situace, kdy spolu partneři již nežijí. Dítě si zachová fungující vztah s oběma rodiči a zůstane součástí jejich každodenního života.

Podle rozhodnutí ÚS ze dne 14.7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 155/08 se stanoví: „Právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, poskytuje dítěti možnost, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo, nebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného orgánu. I když jde o nepopiratelné právo dítěte svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho dotýkají, a umožnuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, nelze přehlédnout, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, respektive obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost.“

„Předpokladem úspěšně zvládnutého rozhovoru s nezletilým dítětem, není jen samotné vedení rozhovoru, ale i náležité vytěžení potřebných informací a správná interpretace. Ne každé přání nezletilého dítěte je zároveň v souladu s jeho nejlepšími zájmy. Důležité je rovněž zhodnocení, zda je dítě schopno racionálně zdůvodnit své přání či stanovisko. Zjišťování názoru nezletilého dítěte je v opatrovnickém řízení jeho podstatnou součástí. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být nejen tvrzeny, ale i prokázány.“ ( viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 29)

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 10.5.2022 obsahuje podrobný rozbor k argumentům v rámci střídavé péče. „Stabilita výchovného prostředí dítěte je důležitým faktorem, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči.“

Pokud je rodiči známo, že jedinou překážkou za současné judikaturní situace a poměrů rodičů může být projevené přání nezletilého, pak obsah pohovoru s nezletilým dítětem je velice důležitým důkazem v takovém soudním řízení. Kdo jiný než dětský psycholog by měl mít možnost osobně pohovořit s nezletilým dítětem a zjistit, zda je opravdu tak rozumově vyspělé jak se při pohovoru u soudu jevilo, anebo nikoli. Soud sám si o této skutečnosti nemůže učinit svůj odborný názor.

Pokud bylo nezletilé dítě od narození až do věku deseti nebo dokonce čtrnácti let v péči jednoho z rodičů, je pro dítě obtížné vyjadřovat se ke změně výchovného režimu. Bude zde existovat vazba mnohem silnější např. k matce. Pokud rodič opakovaně usiluje o změnu typu péče a nikdy se mu nezdařilo svůj návrh u soudu prosadit, je to v pozdějších letech u starších dětí ještě více obtížné.

Pokud se soud v rámci dokazování spokojí pouze s provedeným pohovorem s nezletilým, dá se říci, že konflikt rodičů rozhodne nezletilé dítě. Zejména pokud se soud bude na přání nezletilého v rozhodnutí odkazovat, aniž by však soud použil všechny dostupné procesní nástroje ke zjištění objektivity vyjádření nezletilého, jeho motivace, obav či možné manipulace předcházející sdělení takového přání. Opravdu je vhodné, aby neshody mezi rodiči řešené soudní cestou ve svém důsledku řešily za rodiče nezletilé děti tím, že jimi vyslovené přání bude pro soud jediným kritériem? Takovou míru odpovědnosti dítěte a současně případné neochoty soudního systému zabývat se skrytými nebo neuvědomělými motivy dětí, nelze při rozhodování připustit. Pak by vždy nesouhlasícímu rodiči se střídavou péčí stačilo s dítětem od počátku nastavení péče pracovat tak, aby střídavou péči nebo výchovný vliv druhého rodiče odmítalo, a tím by byla jakákoli snaha druhého rodiče navždy o změnu péče ve prospěch střídavé pohřbena. Takový přístup však není možné zvolit, protože by soud nerozhodoval v zájmu dítěte, nýbrž jen v zájmu jednoho rodiče.

Nikdo si neumí představit, co toto obnáší pro rodiče, jenž byl po léta v péči o děti odstrkován a musel si vztah s dětmi budovat jen v krátkých časových úsecích, které mu byly soudem vyměřené. Jak tristní to je, když milující rodič nemůže vídat svoje děti tak často, jak by chtěl? Kdo takovému rodiči vynahradí ztracené chvíle s dětmi, dokud byly ještě malé? Jaký mohl mít vliv tento rodič na utváření charakteru dětí, když s nimi trávil mnohem méně času? Všichni děláme chyby, zvláště ve vztazích. Nikdo nemá manuál na štěstí. Lidé se rozcházejí, protože spolu nejsou schopní vycházet. Mají rodiče raději žít v nefunkčním vztahu, jen aby o výchovu dětí nebyli připraveni? Jaký by takový vztah rodičů byl a jaký vzor by dětem ukazoval? Nikdo nemůže změnit minulost, ale můžeme u sebe změnit náhled na věci, které se v minulosti odehrály. Kdyby nesouhlasící rodič s návrhem na změnu péče podpořil druhého rodiče, dá se předpokládat, že by se možná dítě u soudu vyjádřilo i jinak. Mnohé dospělé a samostatné děti nejsou s to přímo svému rodiči sdělit, co rodič nechce slyšet.

Pokud soud postaví svoje rozhodnutí jen na tom, jaké přání dítě u soudu uvedlo, bude to znamenat, že nechá věc rozhodnout nezletilým dítětem. Soud může obtížně zjišťovat, zda přání dítěte bylo vysloveno zcela svobodně a nikoli pod přímým či nepřímým nátlakem či jinou formou ovlivnění.

Podle § 888 občanského zákoníku dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu osobního práva s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. Podle § 889 občanského zákoníku rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, kdo z rodičů má mít dítě ve své péči.

Rodič mnohdy v řízení u soudu neprokazuje své specifické výchovné kompetence pro péči děti spočívající v podpoře druhého rodiče a s tím související schopnost zajistit a podporovat rovnoměrný styk obou rodičů s dítětem. Psychická složka přípravy dítěte na styk s rodičem je podstatnější než materiální vybavení.

Názor nezletilého dítěte nemůže být jediným kritériem pro rozhodování soudu, neboť by pak prakticky nebylo třeba provádět jakékoli další dokazování, a to za situace, kdy je nezletilý přímo či nepřímo po dobu svého života ovlivněn negativním náhledem matky na osobu otce či naopak. Celý výsledek soudního řízení nemůže být postaven na sdělení přání nezletilého dítěte. Je nutno poukázat na to, že základním právem dítěte je být vychováváno oběma rodiči. Pokud toto právo není naplňováno, zejména na straně rodiče, který o dítě převážně pečuje, musí v takovém případě zasáhnout soud a poskytnout ochranu nejen druhému rodiči, ale zejména nezletilému dítěti, a to i přes jeho vůli (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 13 Co 218/2019-774 ze dne 3.3.2020).

Rodičovská odpovědnost pokračuje i po rozchodu rodičů až do doby zletilosti dětí. Rodiče by proto měli povýšit zájmy nezletilého dítěte nad své osobní zájmy. Pokud dítě uvidí kooperaci rodičů v rámci jeho výchovy, měl by být schopen akceptovat i rodiči prezentovanou dohodu ohledně styku. Bohužel problematická komunikace matky a otce toto často neumožňuje, proto by měl situaci vyřešit soud.

S ohledem na dlouhodobý pobyt dětí v péči jednoho z rodičů, preferuje dítě zájmy takového rodiče a přejímá jeho názory vědomě či nevědomky. Rodiče by měli proto přehodnotit své názory na sebe a vyvinout maximální snahu o normalizaci svých vztahů, a to i za užití odborné péče.

Podle Nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 10.5.2022: „Stabilita výchovného prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci (potažmo faktickým stavem před prvním rozhodnutím) a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy.“

Při pohovoru s nezletilými dětmi u soudu může dominovat zájmová činnost nezletilých dětí nad ochotou pobývat u druhého rodiče. Např. „mám v úterý dlouhý trénink a je to nepohodlné, ale zase když v pátek někam jedeme, tak by to taky nešlo…..“ nebo „Já mám trénink v pondělí, úterý, středa a pátek.“ Zájmová činnost nemůže být překážkou pro realizaci osobního styku otce s dětmi. Děti svoje přání opírají o tato slova: nemám čas, mám dlouho trénink, je to nepohodlné.
Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte. Sport či neochota dítěte být u druhého rodiče bez zjevné příčiny, nemůže být překážkou ve styku s druhým rodičem. To, jak často se rodič stýká s dítětem má vliv na jejich budoucí vazby a kontakty.

Rozhodování soudů v oblasti úpravy střídavé péče

Okresní soud v Olomouci vydal také v roce 2023 rozsudky týkajících se svěření nezletilých dětí do střídavé péče rodičů. Ve 32 případech se jednalo o schválení dohody rodičů a v 11 případech bez takové dohody.

V roce 2022 Okresní soud v Olomouci vydal 20 rozsudků o svěření nezletilých dětí do střídavé péče z toho 14 případů bylo na základě dohody rodičů a v šesti případech došlo k rozhodnutí soudu o střídavé péči. V roce 2021 bylo vydáno u tohoto soudu 20 rozsudků o svěření nezletilých dětí do střídavé péče z toho 15 soudních rozhodnutí bylo formou schválení dohody a jen v pěti případech bez takové dohody. Podobná je statistika je vykazována u Okresního soudu v Karviné.

U Okresního soudu v Novém Jičíně bylo v roce 2021 rozhodnuto o střídavé péči nezletilých dětí v 57 případech a v 54 případech byly nezletilé děti svěřeny pro případ rozvodu do střídavé péče obou rodičů. V roce 2022 bylo rozhodnuto o střídavé péči nezletilých dětí ve 42 případech a ve 35 věcech byly děti pro případ rozvodu svěřeny do střídavé péče obou rodičů. V roce 2023 bylo rozhodnuto o střídavé péči nezletilých dětí v 62 případech a ve 45 věcech byly pro případ rozvodu svěřeny nezletilé děti do střídavé péče obou rodičů. Takové statistice se blíží rozhodování Okresního soudu v Šumperku.

V čem spočívá příčina takové rozdílné praxe v rozhodování o nezletilých dětech? Například řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jsou u Okresního soudu v Novém Jičíně vedena na principech interdisciplinární spolupráce, která je inspirovaná „Cochemskou praxí“. Při rozhodování o nezletilých dětech se realizuje odlišný způsob vedení řízení, při němž zúčastněné instituce ve vzájemné spolupráci vedou rodiče k převzetí odpovědnosti za budoucí život a perspektivu dítěte. Mnohdy jeden z rodičů vystupuje smířlivě a přeje si dosáhnout dohody ve věci péče o nezletilé děti. Druhý rodič však může spoléhat jen na rozhodnutí soudu a nebývá ochoten umožnit dětem byť jen navykací režim střídavé péče. Pokud rodič dosud po rozpadu partnerského či manželského vztahu nezpracoval konflikt s otcem/matkou ani po dlouhé době, tak se toto odráží v jejich vzájemném přístupu.

Slovo na závěr

Můžeme se ptát, proč všechny naše soudy dosud neaplikují Cochemskou praxi. Proč musí rodič čelit dlouhému soudnímu řízení opakovaně od doby, co se rozpadl rodičům vztah, a došlo tímto k traumatizaci jak rodičů, tak i nezletilých dětí formou opakovaných soudních řízení? Z jakého důvodu soudy důsledně nevyužívají možnosti urovnání konfliktu rodičů prostřednictvím mediace, neboť k sanaci vztahu rodičů a zlepšení jejich komunikace v soudním řízení běžně nedochází?

Nezletilé děti jsou někdy od dětství vystavené nepřízni osudu, nevyrůstaly v úplné rodině a mezi rodiči realizovaly roli prostředníka. Rodiče přímo nejsou schopní řešit mnohé neshody a zásadní informace si nebyli schopní sdělovat. Do jaké míry se takové vztahy promítají do psychosociálního vývoje obou dětí, se ukáže v budoucnosti. Negativní vzorce chování se v rodinách opakují a nastavení jiného typu výchovy pro ně může být změnou, která jim ukáže, jak to v rodině funguje a jaké role zastává matka, otec včetně jejich interakcí. Víkendový pobyt dětí u druhého rodiče jednou za čtrnáct dní není výchova, to je pouhá návštěva.

Čas je velmi neúprosný fenomén, jenž v případě života nezletilých dětí běží velmi rychle. Doba dětství je z hlediska navazování citové vazby velmi podstatná pro další vztahy dětí s oběma rodiči. Je tristní, pokud jsou rodinné konflikty a péče o děti odlišně řešeny podle příslušnosti soudu v rámci regionu. Právo a jeho aplikace by měly být jednotné napříč celým územím státu, avšak v reálném životě to tak není. Spoluautor tohoto příspěvku se o tom přesvědčil, když žádal jednotlivé soudy o informace k rozhodovací praxi na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. (1)

(1) sdělení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19.3.2024, sdělení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19.4.2024, sdělení Okresního soudu v Karviné ze dne 29.4.2024, sdělení Okresního soudu v Šumperku ze dne 23.4.2024

Příspěvek byl zveřejněn v časopise Právo a rodina, číslo 10/2024. Spoluautorem je otec dítěte