Michaela Sigmundová

Mgr. Michaela Sigmundová, Ph.D.

–

Nad obsahem tohoto příspěvku přemýšlím již delší dobu. Věnuji se právu v podstatě denně od roku 1991 a po celou tu dobu sleduji, jak se mění v souvislosti s vývojem společnosti, jejím nahlížením na právní systém a jde ruku v ruce s tím, jaké priority ta která vláda prosazuje. Je zřejmé, že od devadesátých let minulého století se naše právo proměnilo zásadním způsobem. Zejména se patřičně rozkošatilo a dá se říci, že dnes je problematické se řádně a do hloubky orientovat ve všech právních předpisech pro právníka, natož pro laika. A přesto, že k další přelomové změně našeho práva došlo od 1.1.2014 v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku společně se zrušením do té doby desetiletí platných předpisů (občanský zákoník, obchodní zákoník, zákon o rodině apod.), stále se ve své praxi setkávám se smluvními ujednáními a dohodami, uzavíranými dokonce podnikateli při jejich každodenní činnosti podle starých a zrušených právních předpisů. Většinou jde o nějaké vzorové smluvní dokumenty, které používají, aniž by jim kdokoli sdělil, že již nejsou platné. Podobně vidím, když si laik „stáhne“ na internetu nějaký vzor dohody či podání na soud, aniž by měl vůbec ponětí o tom, co obnáší novelizace právních předpisů anebo dokonce jejich zrušení a nahrazení jinými.

Mnoho rodičů nezletilých dětí se domnívá, že mohou získat potřebné znalosti o rodinném a procesním právu skrze informace na internetu nebo od svých přátel a známých. Čím více a hlouběji se člověk zabývá právem, tím větší pokoru k němu jako živoucímu systému norem chování získává. Hovořím v tuto chvíli s nadhledem nad tím vlnícím se systémem klikatých paragrafů, nehodnotím jejich jednotlivý obsah, proti němuž mám zejména u nás mnoho výhrad. I přesto, jaký náš právní řád je, se všemi nedostatky a mnohými nelogičnostmi, ustanoveními, která jsou nadbytečná, a s absencí těch, které v něm naopak postrádám, jde o celek, jenž slouží k vymezení hranic chování subjektů, jejich větší či menší ochraně, nebo represi. Nicméně tento oceán informací se navzájem mezi sebou prolíná a přelévá, v čase doznává změn nejen samotnou novelizací, ale zejména díky judikatuře a výkladu. A to nejen díky judikatuře vnitrostátní, ale také těch soudních orgánů, jež stojí na úrovni Evropského soudu pro lidská práva a samotné EU jako takové. Článek 10 naší Ústavy stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí našeho právního řádu. Podstatné je zejména to, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než náš vnitrostátní zákon, použije se mezinárodní smlouva. Mnohdy činí úskalí samotný odborný překlad mezinárodní smlouvy a její implementace do právního řádu České republiky formou novelizací či přijetí nových právních norem. Mnohdy zavádějící překlad a pochopení ustanovení dá vzniknout právě určité nelogičnosti či zpřísňující právní normě nad rámec toho, co mezinárodní smlouva sama stanoví. Rodinné právo je u nás upraveno v občanském zákoníku, procesní normou je zákon o zvláštních řízeních soudních. K tomu jsou další právní předpisy a samozřejmě sjednocující judikatura a nálezy Ústavního soudu. Výklad jednotlivých ustanovení zákonů je velice subjektivní podle toho, kdo jej činí. Laikovi mnoho suchá litera zákona neřekne, navíc většinou není schopen dohlédnout, čeho se dané ustanovení ještě dotýká. Zejména mu chybí rozhled skrze celý právní řád a schopnost vidět souvislosti a predikovat vývoj v jeho záležitosti ne v řádu týdnů, ale let.

Rodinné právo je podceňovanou popelkou, mnozí studenti práv jej hodnotí jako jednoduchý výukový předmět, na němž lze získat lehce několik kreditů. Ne všichni soudci si tento obor práva dobrovolně zvolili v rámci působení u soudu a chtějí se mu opravdu do hloubky věnovat. Mnoho rodičů řešících rozpad jejich rodiny a péči nezletilé děti nevyhledají odbornou pomoc a jdou k soudu s naivní představou, že věc proběhne v příjemné atmosféře, v klidu a skončí rozumným soudním rozhodnutím. Cochemská praxe se u nás praktikuje u soudů stále spíše výjimečně a naopak je to boj, s nímž se lze u soudu v těchto věcech setkat. I když z právního hlediska se řízení ve věcech péče o nezletilé děti nazývá řízením nesporným, tak dokazování a sporů rodičů zde řešíme až až. A to nikoli v průběhu týdnů či měsíců, ale často se takový spor rodičů táhne i několik let. Mezitím se vztahy rodičů navzájem totálně rozklíží, do toho přijdou různá osočování z nedostatečné péče o děti, o domácnost, z požívání alkoholu a jiných návykových látek, jakož i trestní oznámení, vazební stíhání apod. To jsou již těžké případy, ale není jich málo. Někdy mám dojem, že se jaksi z celého toho řízení vlastně vytrácí ty děti. Jakoby šlo o bitvu mezi dvěma rodiči o nějakou trofej, kdo si z té péče o dítě urve více, kdo získá více na výživném, kdo vysoudí o hodinu více styku, kdo ušetří za cestu při předávce dítěte apod. Dítě nelze rozpůlit, aby oba rodiče získali spravedlivou polovinu. Z větší části se na rozpadu vztahu podílejí nějakou mírou oba, byť si to nemusí uvědomovat. Vždy žasnu nad tou lehkostí, s jakou rodiče odchází ze vztahu a boří dětem vytvořené rodinné zázemí. Bez zájmu o rodinnou terapii, o mediaci, o dohodu, ochotu ustoupit, činit kompromis v zájmu toho dítěte, o nějž tak stojí. Kdo tím konfliktem trpí, jsou především děti a je jedno, jak jsou staré. Čím menší jsou, tím hůře se konfliktu rodičů mohou vyhnout. Projevuje se to zvýšenou nemocností, regresí ve vývoji, psychosomatickými projevy (bolení bříška, zvracení, přejídání, nechutenství, bolesti hlavy, snížená imunita), zhoršením školního prospěchu, útěkem k partě, předčasným zahájením sexuálního života, alkoholismem, osamocením a ztrátou kontaktů, depresemi, špatnými sny, pomočováním a také zvýšeným zlobením, jež se může později chybně diagnostikovat jako ADHD.

Jakou roli v těchto situacích může sehrát právní zastoupení, se různí podle toho, na co se daný právní zástupce rodiče soustředí. Jeho povinností je samozřejmě hájit zájmy klienta. Na druhou stranu není možné odhlížet od oprávněných zájmů dítěte, neboť ty jsou chráněny mezinárodní úmluvou. Nedávno jsem se účastnila odborného školení advokátů se zaměřením na postavení dítěte v rámci rozvodu rodičů. Došlo zde k zajímavé debatě účastníků, zda musí vždy advokát dbát pokynů klienta, ačkoli jsou v rozporu se zájmy dítěte (např. rodič odmítá komunikovat s druhým rodičem s cílem takto negovat možnost dohody nebo ovlivnit typ péče o dítě, podává proti druhému rodiči různá podání bez opodstatnění, vyhýbá se konstruktivnímu jednání a vyhrocuje situaci). Bylo sděleno, že se tímto podnětem bude Česká advokátní komora zabývat a vydá k tomu stanovisko s cílem podpořit takové právní zastoupení rodiče, které povede k dohodě a zklidnění situace v zájmu dítěte a jeho zdárného psychosociálního vývoje.

Když přebírám právní zastoupení klienta, zajímám se o to, kde se daná věc řeší. Neboť za ta léta praxe už má člověk zkušenost s přístupem daného soudu, jeho požadavky může odhadnout, může vědět zhruba, jak se věc bude vyvíjet. Toto laik spíše neví, hodnocení soudců na internetu bývá zavádějící a subjektivně ovlivněné. Dále mne zajímá, kdo zastupuje právně druhého rodiče, protože se vždy snažím o dohodu. Nejsem advokát podporující boj rodičů na kolbišti, jehož roli má sehrát soudní budova či zázemí OSPOD. Když na druhé straně vidím kolegu či kolegyni advokátku, o níž vím, že jedná rozumně, s rozvahou, má smysl pro spravedlnost a cit pro tak delikátní věc jako je život dítěte, je to vždy dobré znamení. Podstatné je také to, do jaké míry je osobnostně nastaven klient i druhý rodič, zda je ochoten naslouchat dobrým radám a zkušenostem, či si hodlá svéhlavě prosazovat své řešení a není schopen vidět, že si tím může škodit. Někteří rodiče vnímají jako podstatnou i otázku financí. Samozřejmě, právní služby nebývají zcela zdarma. Šetřit na právních službách se však nevyplácí. Když mi do poradny Střídavky přijde rodič se zoufalým výrazem ve tváři a sdělí, že vůbec neví, jak k takovému rozsudku vlastně přišel, už se s tím moc nenadělá. Zázraky se nedějí na počkání a spoléhat se na odvolací jednání není moudré. Zvláště ne za situace, kdy už je na odvolání také pozdě. Představa, že se na soud znovu za pár měsíců obrátím a soud můj návrh na změnu projedná, je lichá. Soud takové uzavřené kauzy otevře, pokud byla prokázána zásadní změna poměrů. A pozor, za tu některé soudy nepovažují ani nezaviněnou ztrátu zaměstnání rodiče a tedy neschopnost v plné výši dostát alimentační povinnosti. Jít na soudní jednání sám bez právní pomoci je riziková věc. A to i v případě dohody rodičů, protože dohodu jednak nemusí soud schválit (není vázán návrhem rodičů), anebo se stane, že se jeden z rodičů cestou k soudu prostě rozmyslí a u soudu prohlásí, že to chce jinak. A na pomoc si vezme advokáta. Druhý rodič pak sedí naproti sám v soudní síni vystaven celé té stresující situaci bez možnosti poradit se. Mnohdy je samotným oříškem i osoba soudce. Ne všichni jsou ochotni snížit se na úroveň rodiče laika a v soudní síni mu vysvětlovat odborné věci, jimž v dané chvíli nerozumí. S některými soudci obrazně řečeno svádí argumentační bitvu i právní zástupce rodiče, pokud se řeší rozdílné odborné názory, náhled soudu či jednotlivé důkazní prostředky a procesní kroky. Do toho dále zasahuje i OSPOD, jenž je v našich podmínkách spíše pasivní než příliš aktivní. Mnohdy se vyjadřuje k návrhu rodiče až v samotném závěru poté, co je provedeno dokazování anebo jsou přednášeny závěrečné návrhy. Někdy dítě u soudu není zastoupeno, protože opatrovník dítěte nepřišel na soudní jednání. Anebo jej zastupuje pracovník, který o věci mnoho neví, protože zastupuje nemocného kolegu. Postavení OSPOD samo o sobě by si zasloužilo zásadní změnu, ale to není dnes předmětem mé úvahy.

Občas si pohrávám s představou, jaké by to bylo, kdyby naše nezletilé děti v opatrovnickém řízení povinně zastupovali advokáti vybíráni soudem ze seznamu zapsaných advokátů se specializací na rodinné právo, kterým by odměnu proplácel stát (podobně jako u avokátů ex offo v trestním řízení). Jejich úkolem by bylo snažit se o dohodu mezi rodiči, OSPOD a hájit účinně jejich práva. Pokud by byla uzavřena dohoda, advokát by měl nárok na vyšší odměnu, než kdyby k dohodě nedošlo. To je silná motivace. Podobný systém funguje v SRN, ovšem je značně propracovaný a jeví se jako efektivní. Zatímco u nás byly nedávno snahy, aby rozvody a dohody o péči o děti dokonce sepisovali notáři. Na tom je vidět, jak je přistupováno k této problematice, která si však zasluhuje větší pozornost.

Pro děti je velice důležité, jak dlouho konflikt rodičů probíhá. Pokud dítě žije delší čas v prostředí plném hádek, neshod, atmosféře strachu, násilí, pak se to na něm může projevit zvýšenou úzkostí, emoční labilitou, neschopností řešit konflikty a vycházet s lidmi. Pokud konflikt rodičů po rozpadu vztahu již neprobíhá, je to dobrý základ pro to, aby dítě prospívalo do budoucna. Jestliže se však neshody rodičů projevují dál například při předávání dětí, na školní besídce, v rámci komunikace rodičů o péči o dítě či dokonce v rámci širší rodiny (do konfliktu a animozity jsou zataženi příbuzní z obou stran), nemá dítě možnost regenerace a v podstatě jediným stabilním prostředím je pro něj školní zařízení. A to je málo, zvláště za situace, kdy se dítě nedostane do odborné péče.

Chci tímto příspěvkem apelovat na všechny rodiče, aby nepodceňovali životní situaci, do níž se mohou dostat nebo se v ní nacházejí. Jako dospělí se v ní nějak časem zorientujete a adaptujete se, byť to každému trvá různě dlouho. Ale vaše nezletilé děti může období hádek, rozporů, nenávisti, aplikace předběžných opatření, umístění v neutrálním prostředí apod. navždy poznamenat. Děti chtějí být spravedlivé vůči oběma rodičům. Ze všeho nejraději by byly, pokud by se jejich rodiče měli pořád rádi a žili společně. Ne vždy je to možné zařídit. Děti jsou to nejcennější, kvůli čemu je rodič schopen udělat mnohé. Pak prosím vždy rozumně a s chladnou hlavou važte, jaké dobro je pro vaše dítě opravdu to nejlepší. Někdy výhra může být tou největší prohrou v životě. Pak se vašimi soudci mohou stát vaše děti, až vyrostou a budou se ptát, jak to tehdy vlastně všechno bylo.