Sylva Höhne a kol.

–

5. Současné uspořádání péče

(Jana Paloncyová, Jana Barvíková)

5.1 Rodiny podle míry konfliktu mezi rodiči za přítomnosti dítěte

Aktuální uspořádání péče a to, jak rodičům a zejména dětem vyhovuje, je úzce spjato s celkovou atmosférou v rodině. Ta je ovlivněna tím, jak spolu rodiče dokážou komunikovat a řešit záležitosti týkající se dětí, což se pak v nemalé míře promítá i do vztahů mezi rodiči a dětmi. V rámci sociologických šetření je velmi obtížné postihnout míru konfliktu mezi rodiči, neboť může mít různý charakter jak z hlediska příčin či oblastí třecích ploch, tak z hlediska svého projevu a průběhu, například od absence komunikace přes slovní invektivy po projevy fyzického násilí. Konflikt rodičů má však podle odborníků na dítě největší dopad, je-li samo do něj vtaženo jako jeho účastník (např. jako ten, kdo předává vzkaz jednoho druhému a vyjednává řešení, rodič se o druhém před ním vyjadřuje negativně, nebo ho vůči němu dokonce popouzí) či je „pouze“ jeho svědkem (Buscho, 2020; Ballnik, 2012; Pemová & Ptáček, 2020). Zkušenosti psychologů, založené na poznatcích z odborné praxe, podporují i výsledky šetření „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“ a „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“.

„… někdy je to dost složitý, protože naši spolu nevycházejí vůbec, jenom třeba přes právníky se bavěj nebo přese mě a přes bráchu. A takže občas to je složitý, protože se nedokážou domluvit a my se nedokážem domluvit, protože nevíme, jak by reagoval ten druhej nebo tak. (…) Někdy je to dost těžký nebo je to náročný v tom, že než se dostanu k mámě, tak táta třeba spěchá na odpověď mámy [otec odmítá s matkou komunikovat], a já než se k ní dostanu, já to nechci s ní řešit po telefonu… Máma zase je zastánce toho, že si to táta s ní musí vykomunikovat sám, takže mu přes nás neodpoví, táta s ní zase komunikovat nechce, takže posílá všechno přes nás a říká, že s ní prostě mluvit nebude. Když si to nedomluvíme my, tak se to nedomluví. (…) Co mám kamarády, tak jako jsou třeba, který mají rozvedený rodiče a rodiče spolu normálně komunikujou, jsou přátelé, a pak jsou rodiče, který na sebe posílají sociálku, takže si myslím, že tohle je ještě jako relativně v pohodě.“ (24 dcera – střídavá péče)

„… jsem měla ty svoje dva rodiče, jako ty dva nejlepší lidi, a když o sobě mluvili ošklivě, tak mi to dělalo hroznej zmatek (…) A to mi právě dávalo ten pocit, že nevím, co si mám myslet, a hrozně mi bylo nepříjemný, že bych si měla nějak vybírat a stavět se na nějaký strany. (…) Já jsem to nikdy nechtěla řešit nebo rozmazávat, takže jsem se k tomu nevyjadřovala, prostě jsem mlčela, ale pak mi zase to přišlo jako blbý, že neřeknu nic [a očerňovaného rodiče se nezastanu]. (…) Tak to si myslím, že by na to si ty rodiče měli dávat fakt pozor.“ (34 dcera – střídavá péče)

V rámci šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ bylo respondentům, s cílem pokusit se alespoň částečně postihnout závažnost konfliktu mezi rodiči, předloženo pět výroků, které popisují míru přítomnosti dítěte během rodičovských sporů. Jednalo se o (a) hádky (osobní či telefonické) mezi rodiči před dítětem, (b) bránění jedním rodičem tomu druhému, aby se stýkal s dítětem, (c) předávání informací a vzkazů od jednoho rodiče k druhému přes dítě, (d) negativní vyjadřování o druhém rodiči před dítětem a (e) násilí nebo vyhrožování (osobně či po telefonu) mezi rodiči před dítětem. Někdy k takovému jednání dochází proti vůli jednoho z rodičů, některé děti mu čelí z obou stran.

„… už spolu nežijeme fakt dlouhou dobu, děti musí vnímat, že ten náš vztah, pokud nějaký je, tak je čistá ignorace nebo jak to říct… Prostě pokud se mnou někdy komunikuje, tak se mnou komunikuje výhrůžkami (…) Bohužel, když mi třeba zavolá, tak já jsem v autě, a on se ani nezeptá, jestli tam ty děti jsou. A někdy prostě se neudrží, takže ony to slyší.“ (24 matka – formálně společná péče, reálně převážná péče matky)

Četnost výskytu těchto nepříznivých okolností byla měřena u respondentů, kteří jsou s druhým rodičem v kontaktu (84 % u převážné péče (45), 97 % u rovnoměrné péče), a sice skrze pětibodovou škálu podle toho, zda k nim v posledních třech měsících před konáním výzkumu docházelo velmi často, často, občas, zřídka, nebo nikdy. Jistým pozitivem může být, že většina dětí podle svých rodičů tyto situace aktuálně nezažívá, zvláště pokud jde o vyhrožování a násilí nebo bránění ve styku s druhým rodičem (tabulka č. 5.1). Na druhou stranu zhruba každé druhé dítě bylo v posledních třech měsících s menší či větší měrou svědkem hádek mezi rodiči, určitého pomlouvání jednoho rodiče tím druhým či bylo nositelem vzkazů a informací od jednoho rodiče k druhému. Velmi častou nebo častou zkušenost s alespoň jedním z těchto pěti negativních jevů mělo přibližně každé desáté dítě. Z hlediska typu současného uspořádání péče nelze jednoznačně říci, že by k nim v jednom z nich docházelo častěji. Statisticky významné rozdíly se prokázaly pouze u četnějšího výskytu velmi častých hádek rodičů dětí v převážné péči, častěji absentujícího bránění ve styku dítěte s druhým rodičem při rovnoměrné péči a velmi častého násilí mezi rodiči s dítětem v převážné péči. Naproti tomu nedocházelo k násilí mezi rodiči pečujícími o dítě víceméně rovnoměrně. Celkově jsou ale podíly rodin, kde se uvedené jevy vyskytují podle výpovědi respondentů „velmi často“, velice nízké.

Tabulka č. 5.1 Jak často se (nejmladší) dítě nacházelo v posledních třech měsících v některé z následujících situací, dle typu současné péče (v %)

Pozn.: Tučně jsou zvýrazněny statisticky významně četnější výskyty na pětiprocentní hladině významnosti.

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Lze předpokládat, že mohou existovat skupiny rodičů, kteří se mezi sebou budou lišit podle toho, jak často takové jednání praktikují. Kategorická povaha proměnných umožnila pro jejich klasifikaci, jež identifikuje skryté skupiny jedinců v datovém souboru na základě jejich podobných charakteristik (Weller et al., 2020), využití statistické analýzy skrytých tříd (latent class analysis – LCA). LCA modely pracují s předpokladem, že pozorované rozložení proměnných je výsledkem kombinace konečného počtu skrytých rozložení. Pomocí pozorovaných proměnných LCA modely identifikují řešení, která nejlépe popisují tyto skryté třídy, v nichž proměnné mají stejné rozložení (Sinha et al., 2021).

Do modelu bylo tedy zahrnuto pět proměnných shrnujících frekvenci (a) hádek, (b) izolace, (c) vzkazování, (d) odsuzování a (e) násilí. Protože většina respondentů zmínila, že dané situace se nedějí nikdy, příp. zřídka či občas, byly některé kategorie sloučeny. Četnost zmíněných situací tak postihuje, zda se vyskytují 1 (nikdy), 2 (zřídka nebo občas) nebo 3 (často nebo velmi často).

Pro výpočet modelu byl využit program R a balík poLCA (Linzer & Lewis, 2011). Do modelu vstoupili všichni respondenti, kteří jsou s druhým rodičem dítěte v kontaktu, a to v rozlišení podle typu aktuální péče o dítě (N = 888 u převážné péče, N = 909 u rovnoměrné péče). Podle dostupné literatury lze oba tyto soubory považovat za dostatečně velké pro LCA (Sinha et al., 2021). Pro každý soubor byly vypočítány čtyři různé varianty modelu s počtem tříd od dvou do pěti. Modely s různým počtem latentních profilů byly srovnány na základě minimalizace Bayesovského a Akaikeho informačních kritérií (BIC a AIC; tabulka č. 5.2), která jsou vhodná pro výběr správného počtu tříd (Sinha et al., 2021). Nižší hodnoty BIC a AIC naznačují nejlepší shodu modelu, což se u obou souborů ukázalo u modelů se čtyřmi třídami. (46)

Tabulka č. 5.2 Ukazatele vhodnosti pro modely o dvou až pěti třídách

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Volbu modelu by měla řídit jak empirická, tak teoretická kritéria (Ram & Grimm, 2009). Proto byly modely u obou souborů hodnoceny též podle jejich teoretické přijatelnosti, srozumitelnosti, výstižnosti a konzistence jednotlivých tříd. Přitom byly kontrolovány průměrné hodnoty a 95 % konfidenční intervaly proměnných hádka, izolace, vzkazování, odsuzování a násilí pro jednotlivé třídy v každém modelu. Modely se čtyřmi třídami, které mají nejmenší hodnotu ukazatelů BIC a AIC, též vystihují hlavní skupiny rodičů dle typu konfliktu, jež předpokládáme na základě teoretického uvážení. U obou souborů je tedy výsledkem klasifikace respondentů do čtyř tříd, které se mezi sebou liší v četnosti výskytu konfliktu s expartnerem, do něhož je určitým způsobem zapojeno i dítě:

• Třída 1 s relativně vzácným výskytem všech typů konfliktu
• Třída 2 s občasným výskytem hádek, vzkazování a odsuzování, ale s relativně vzácným výskytem izolace a násilí
• Třída 3 s občasným výskytem všech typů konfliktu
• Třída 4 s relativně častým výskytem všech typů konfliktu

Prostřednictvím klasifikace respondentů do uvedených tříd byla potvrzena převažující skupina těch, již své dítě v posledních třech měsících prakticky nezatahovali do případných rodičovských hádek, pomluv či výhrůžek, dítě nevyužívali jako prostředníka pro předávání vzkazů ani druhému rodiči nebránili se s dítětem setkávat, a to v obou typech péče (tabulka č. 5.3). Na druhé straně každé desáté dítě v převážné péči a každé šestnácté dítě v rovnoměrné péči rodičů všechny zmiňované situace zažívalo poměrně často. Občasně byla v tomto ohledu sporu rodičů přítomna šestina dětí. Zbývající čtvrtina dětí měla zkušenost s tím, že se před nimi rodiči občas hádali, pomlouvali nebo si přes ně posílali vzkazy. Oproti předchozí skupině však byly tyto děti alespoň ušetřeny možného bránění v kontaktu s jedním rodičem a vyhrožování, až násilí mezi rodiči.

Ženy mající dítě ve své převážné péči se ve srovnání s rezidenčními i nerezidenčními otci ve vyšší míře ocitaly v situacích, kdy se s otcem dítěte občas hádaly, dítě bylo prostředníkem vzkazů předávaných si rodiči skrze něj nebo se jeden z rodičů negativně vyjadřoval o tom druhém (tabulka č. 5.3). Občasné konflikty nejen v podobě zmiňovaných způsobů, ale i závažnějšího zamezování styku s dítětem až možného násilí mezi rodiči častěji platilo pro nerezidenční otce. Rezidenční otcové se pak podobně jako muži víceméně rovnoměrně s expartnerkou pečující o dítě častěji dostávali do situací, kdy s matkou dítěte měli alespoň občasné konflikty před dětmi. U rezidenčních otců je nejvyšší podíl těch, kteří měli za přítomnosti dítěte s jeho matkou celkem časté konflikty doprovázené všemi zvažovanými negativními projevy.

Mají-li oba rodiče vysokoškolské vzdělání nebo alespoň jeden z nich, konfliktním situacím řešeným před dítětem se spíše vyhýbají. Zato rodiče se základním vzděláním jsou více zvyklí být ve sporu za přihlížení dítěte.

Děti předškolního věku v převážné péči jednoho rodiče ve vyšší míře zažívají občas všechny uvedené nepříznivé projevy mezi svými rodiči. V rovnoměrné péči rodičů je tomu jinak, minimálně u dětí čtyř až šestiletých, které takovéto negativní zkušenosti spíše nemají. Naproti tomu děti školou povinné v rovnoměrné péči rodičů bývají svědky občasných hádek a pomluv mezi rodiči, ti mladšího školního věku se pak mnohdy nevyhnou ani častým konfliktům včetně násilí mezi rodiči. Děti 16leté a starší bez ohledu na typ péče oproti nim častěji nezažívají žádné konflikty mezi rodiči. Potřeba, aby spolu rodiče těchto nejstarších dětí komunikovali, je, jak naznačují i výsledky obou kvalitativních šetření, pravděpodobně nižší, neboť náctiletí řadu záležitostí již řeší sami, rovněž proto, že se jim jejich řešení a vyjednávání někteří rodiče nezdráhají přenechat ve snaze vyhnout se kontaktu s druhým rodičem. V některých rodinách může hrát roli i čas, který uplynul od rozchodu a poskytl rodičům prostor pro vypořádání se se situací a vzájemnými zraněními, pro osvojení si nového denního režimu bez větších konfliktů a také pro případné obnovení důvěry ve spolehlivou spolupráci druhého rodiče.

„Dřív to bylo, že jsme se snažili si všechno schvalovat… jako nějak se na tom dohodnout, ale postupně, jak jsou ty děti čím dál větší a větší, tak… vlastně spoléháme na to, že v té rodině [druhého rodiče] to nějak funguje, jako jeden na druhýho vlastně. A ono to nějak funguje, když je prostě něco důležitýho, tak si akorát napíšem, jaký jsou poslední věci.“ (34 matka – střídavá péče)

Tabulka č. 5.3 Klasifikace respondentů do čtyř tříd na základě LCA analýzy podle četnosti výskytu negativních situací mezi rodiči za přítomnosti dětí v posledních třech měsících dle typu současné péče a pohlaví respondenta (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Dosud zmíněné čtyři třídy jsou založeny na předpokladu, že rodiče jsou spolu alespoň v nějakém kontaktu. Skutečnost, že spolu rodiče nekomunikují či vůbec jeden druhého nevídají, je však rovněž důležitou informací pro dokreslení atmosféry v rodině po jejím rozpadu. Takoví rodiče pak představují pátou, doplňkovou skupinu (tabulka č. 5.4).

Jak bude dále rozvedeno v podkapitole 5.3, rodiče, jejichž (nejmladší) dítě bylo v převážné péči jednoho z nich, spolu výrazně častěji než ti s rovnoměrnou péčí nejsou vůbec v kontaktu (16 %, resp. 3 %) (47). Tato skutečnost se pak promítá do zastoupení skupin podle míry konfliktu rodičů, kteří spolu v kontaktu jsou. Podíl rodičů s převážnou péčí, již spolu vycházejí dobře, respektive neměli v posledních třech měsících téměř žádné konflikty, do nichž by bylo jejich dítě vtaženo, klesá při zahrnutí páté skupiny na 43 % (srov. tabulky č. 5.3 a 5.4). Podobně se snižuje i podíl v jednotlivých třídách, kde k nějakým konfliktům mezi rodiči docházelo, relativně nejméně se však snížilo zastoupení nejvíce konfliktní skupiny z 10 % na 8 %.

Tabulka č. 5.4 Klasifikace respondentů do pěti tříd podle četnosti výskytu negativních situací mezi rodiči za přítomnosti dětí v posledních třech měsících dle typu současné péče a pohlaví respondenta (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Uvedené třídy rodin podle výskytu konfliktu mezi rodiči za přítomnosti dítěte budou v případě, že to bude relevantní, použity i v jiných kapitolách této publikace.

5.2 Současné uspořádání péče a jeho dodržování

Jak již bylo zmíněno v podkapitole 1.1, rodiny s převážnou péčí jednoho rodiče byly v šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ zastoupeny z 53 % (1 059 respondentů), v ostatních případech pečovali o děti oba rodiče víceméně stejným dílem (47 %; 940). K tomuto uspořádání mohly vést různé cesty, ať již soudní, či mimosoudní. Ne vždy jsou však společná dohoda nebo rozhodnutí soudu striktně dodržovány. Podle více než dvou pětin (42 %) dotázaných mužů i žen majících (nejmladší) dítě v režimu převážné péče jednoho z rodičů dodržují daná pravidla vždy oba rodiče. Zhruba pětina dotázaných mužů s tímto režimem péče deklaruje, že pravidly se řídí oba rodiče často, pouze každý dvacátý připustil, že je ani jeden z rodičů nikdy nectí. Na rozdíl od mužů pouze 9 % respondentek z rodin s převážnou péčí uvedlo, že oba dodržují daný režim často (muži 21 %), dalších 17 % bylo přesvědčeno, že ony samy respektují pravidla vždy, zatímco otec dítěte se jimi takto důsledně neřídí, 11 % dokonce uvedlo, že samy vše vždy dodržují, ale otec dítěte nikdy. Pravidla vždy platí pro oba rodiče v rodinách s rovnoměrnou péčí podle 46 % dotázaných mužů a 48 % žen, mírné porušení (ve smyslu dodržení režimu „často“) připustilo u obou rodičů 29 %, respektive 23 %.

Bez ohledu na to, který z rodičů se zúčastnil šetření, je možné říci, že ve 42 % rodin s převážnou péčí a ve 47 % rodin s péčí rovnoměrnou se stanovenými pravidly řídí vždy oba rodiče, v každé páté rodině s převážnou péčí je ne vždy oba dodržují, ale lze říci, že míra nedodržování nastavených pravidel je u obou rodičů stejná (graf č. 5.1). Toto se týká necelé třetiny rodin s rovnoměrnou péčí. V téměř čtvrtině rodin s převážnou péčí je otec méně disciplinovaný než matka, v rodinách s péčí rovnoměrnou je tomu tak pouze v 11 %. V každé desáté rodině v obou typech péče je naopak tím, na koho je menší spoleh, matka.

„… ty dohody samozřejmě můžou fungovat, ale prostě musí to být dva lidi, který když něco řeknou, tak to platí. Zrovna v našem případě ty dohody byly úplně zbytečné a nefungovalo to.“ (40 otec – výlučná péče matky)

Graf č. 5.1 Dodržování dohody nebo soudního rozhodnutí o rozdělení péče o (nejmladší) dítě, podle současného uspořádání péče (v %)

Pozn.: Výsledky založeny na výpovědích respondenta o sobě a o druhém rodiči. Pohlaví zde reflektuje pohlaví rodiče, nikoliv respondenta.

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Dodržování pravidel a dohod týkajících se podílu každého z rodičů na péči má vliv na to, jak často se děti ocitají mezi nimi v konfliktní situaci (graf č. 5.2). V 68 % rodin (bez rozdílu v typu současné péče), kde oba rodiče dodržují, co bylo dohodnuto, dítě rodičovský spor téměř nikdy nezažívá, v dalších 22 % je svědkem pouze občasných hádek či je sem tam poslíčkem mezi rodiči. Naopak tam, kde jeden z nich pravidla porušuje, sílí relativně případy, kdy je dítě vystaveno rodičovským sporům, a to v obou typech péče. Z šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ vyplývá, že extrémně negativní dopady na děti a vztahy mezi rodiči mají situace, kdy rodič marně připravil dítě na kontakt s druhým rodičem, na nějž se těšilo, a rodič si dítě (bez omluvy nebo s pozdní omluvou) nevyzvedne či mu nezavolá.

Není bez zajímavosti to, že pokud dohodu ani jeden z rodičů nedrží, každá druhá rodina se zdá být relativně nekonfliktní („Dítě v rodičovském konfliktu 2021“). To lze vysvětlit tak, že tito rodiče jsou flexibilní a jednou se podvolí jeden, podruhé druhý. Dle šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/ rozvodu?“ je část rodičů schopna na péči o děti velmi dobře kooperovat a vycházet si dle aktuální potřeby vstříc již bezprostředně po rozchodu (Obyčejně jde o rodiče, jejichž vztah a vzájemnou důvěru rozchod ani soudní boj nepoznamenal. Mnohdy jde o páry, kde oba cítili, že se jejich partnerský vztah již vyčerpal, dokázali se rozejít slušně, aniž by jeden z nich způsobil druhému bolest či zásadní zklamání, které by do budoucna stály mezi nimi. Zejména však jde o rodiče, kteří se shodli na tom, že blaho a zájem jejich dítěte, je pro ně v každém ohledu na prvním místě.). U další skupiny rodičů má nastavení pravidel péče, ať už v soudním rozhodnutí, či mimosoudní dohodě nebo rodičovském plánu (48), zcela zásadní význam především na počátku, kdy jsou emoce rozjitřené rozchodem a/nebo soudním sporem, vzájemná důvěra i vztahy u dospělých jsou narušeny a rodiče i děti se v nové rodinné situaci teprve učí fungovat (rovněž dětem nastavená pravidla poskytují stabilitu a předvídatelnost). Postupem času (zpravidla v řádu let), pokud oba rodiče plní své závazky, podaří se obnovit důvěru a jejich vztahy se zklidní, i jejich ostražitost a důraz na striktní dodržování nastavených pravidel mnohdy poleví. Bývají pak vůči sobě navzájem schopni větší tolerance a ochoty vycházet si vstříc. (49) Nejen nedodržování dohod, nespolehlivost, ale i přílišné lpění na nastavených pravidlech totiž může dětem i dospělým působit zbytečné komplikace a značný stres (v případě nutnosti předat dítě stůj co stůj v dohodnutý čas na minutu přesně, nekompromisní trvání na návratu z dovolené v obvyklý den předávání dítěte apod.).

„… byl Halloween a holky chtěly nabarvit do školy a já jsem ho prosila, jestli nemůžou jít ode mě, že bych jim ráno udělala ty obličeje. A on řekl, že rozhodně ne, a jestli chci, tak ať si je namaluju na parkovišti. Takže jsem je malovala na parkovišti…“ (24 matka – formálně společná péče, reálně převážná péče matky)

Graf č. 5.2 Dodržování dohody nebo soudního rozhodnutí o péči a výskyt konfliktních situací mezi rodiči v přítomnosti dětí podle současného uspořádání péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

V realitě mohou nastat okamžiky, kdy jeden z rodičů potřebuje nebo si z různých důvodů přeje změnu kontaktu s (nejmladším) dítětem, chce si například vyměnit dny, kdy má mít dítě ve své péči, či s ním strávit delší dobu. Muži, kteří se zúčastnili šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, jsou v dané otázce obecně více nakloněni změně režimu než ženy. Dotázaní otcové v obou typech péče vyjádřili častěji než dotázané ženy přesvědčení, jež pravděpodobně pramení i z jejich dosavadní zkušenosti, že by jim druhý rodič dítěte vyšel ohledně potřeby změny vstříc (77 % mužů versus 63 % žen s převážnou péčí, 83 % mužů versus 75 % žen s rovnoměrnou péčí). Podobně se však vyjadřují i o svojí vlastní ochotě – 84 % dotázaných mužů s (nejmladším) dítětem v převážné péči jednoho z rodičů se domnívalo, že by matce dítěte vyšli vstříc, ženy se k tomuto klonily v 75 %. Ve skupině dotázaných s rovnoměrnou péčí byly podíly u obou pohlaví opět vyšší, nicméně vyšší ochota mužů zůstala zachována (91 % u mužů a 82 % u žen). Odhlédneme-li od toho, který z rodičů se zúčastnil šetření, pak v 57 % rodin s převážnou péčí by si vyšli vstříc ohledně změny režimu (např. výměna víkendu, posun návratu) oba rodiče, u dětí v rovnoměrné péči by tomu tak bylo v 71 % (graf č. 5.3). Oproti tomu by ani jeden z rodičů toto nepřipustil ve 14 % rodin, kde je dítě v převážné péči, a v 9 % rodin, kde se rodiče podílejí víceméně rovnoměrně.

„… když je člověk na to dítě sám, tak v momentě, kdy třeba přijdou nějaký pracovní povinnosti, kdy musím pracovat večer, v noci nebo o víkendu a nemám na dceru čas, zrovna když je to v době, kdy jsem s ní, tak vím, že to mě hodně… hodně trápí. A vím, že to stejně má i bývalá partnerka, takže už se občas stalo, že jsem zavolal a říkal jsem – hele, já ji teďka mám mít o víkendu, ale musím být na nějaké konferenci, můžu ji tam vzít a ona tam bude někde sedět v rohu, ale není to [pro ni] úplně dobrý. A ona říká – jasně, tak si to prohodíme za jinej víkend, a tak.“ (07 otec – víceméně rovnoměrná péče nesezdaných)

Graf č. 5.3 Možnost změnit režim péče (výměna dnů, posun návratu apod.) podle současného uspořádání péče (v %)

Pozn.: Výsledky založeny na výpovědích respondenta o sobě a o druhém rodiči. Pohlaví zde reflektuje pohlaví rodiče, nikoliv respondenta.

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Je nasnadě, že větší ochota k flexibilitě týkající se péče o děti je v těch rodinách, kde dochází ke konfliktu rodičů jen ojediněle. Vůbec nejvyšší míra přesvědčení, že by jak jeden, tak druhý rodič vyšel tomu druhému vstříc, pokud by potřeboval například změnit dny, kdy má o dítě pečovat, nebo hodinu návratu, panovala v rodinách s rovnoměrnou péčí, v nichž rodiče dokázali řešit své případné spory sami bez toho, aby jim jakýmkoli způsobem u toho asistovalo dítě, případně děti (82 %). Naproti tomu nejčastěji by byl problém tuto ad hoc změnu péče vyřešit v rodinách s převážnou péčí jednoho z nich, kde rodiče nejsou schopni řešit své neshody téměř nikdy v klidu (pouze ve 38 % by si vyšli vstříc).

Výpovědi respondentů v šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ též naznačují, že za nízkou ochotou k ústupkům někdy bývá potřeba ukázat druhému rodiči svou dominanci či jiný spíše osobnostní rys rodiče (zmiňována neústupnost, tvrdohlavost, potřeba mít nad situací kontrolu), ale i obava z případného rozvolnění těžce vybojovaných pravidel. U převážné péče někteří rezidenční rodiče vystupují v pozici, jako když jim dítě patří, a nerezidenčnímu rodiči je jen zapůjčováno. V některých rodinách rodiče minimalizují příležitost pro vzájemné střety tím, že nepožadují nic nad rámec toho, co považují pro druhého rodiče za přijatelné. U rovnoměrné péče potřebu vyjednávat změnu do značné míry eliminuje důsledné vyhýbání se plánování aktivit s dítětem mimo vlastní čas s ním a stanovení předávacího dne mimo víkend.

„Velmi neochotně… vybojovat si tu střídavou péči byla velká hra nervů a stálo to docela dost peněz, takže v žádným případě z toho nebudeme dělat holubník. Ale u nás je to vlastně tak, že děti předáváme ve středu, to znamená že ten víkend je nerušenej. (…) A prázdniny, ty si řešíme víceméně individuálně, už teďka domluvou. To znamená, že se domluvíme, jak má kdo dovolenou, někdo někam jede, nejede, někdo se přizpůsobí jeden rok, druhej se přizpůsobí zase spíše druhej rok. Tam už se dokážeme dobře domluvit. Nikdo si nenaplánuje něco do toho času toho druhýho. (06 otec – střídavá péče)

(45) Lze předpokládat, že tento podíl by byl ještě nižší, pokud by do výběrového šetření byli zařazeni i rodiče, kteří jsou s dítětem v kontaktu méně často než jedenkrát do měsíce, případně vůbec.

(46) Klíčový rozdíl mezi BIC a AIC spočívá v tom, že BIC přísněji penalizuje přidání parametrů do modelu vzhledem k velikosti vzorku, přičemž „trest“ je větší u větších vzorků. BIC obvykle dosahuje lepších výsledků než AIC, zejména u velkých vzorků (Sinha et al., 2021).

(47) Tento podíl by u převážné péče byl ještě vyšší, kdyby z výběrového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ nebyli vyloučeni rodiče, kteří se s dětmi vídají méně než jednou za měsíc, případně s nimi vůbec nejsou v kontaktu.

(48) Rodičovský plán je dokument, který slouží rodičům k domluvě (a jejímu zaznamenání) o tom, kde bude dítě bydlet, jak často a jak se bude mezi domovy rodičů přemisťovat, jak bude v mezidobí v kontaktu s druhým rodičem, kdy bude s kterým z rodičů trávit prázdniny, svátky, jaká budou pravidla ohledně jeho cest do zahraničí, jak bude zajišťováno vzdělávání a volný čas dítěte, zdravotní péče o dítě, jak budou řešeny finanční záležitosti včetně výdajů nad rámec případného výživného, sociálních dávek a daní, jak se rodiče budou domlouvat na výchovných postupech, omezeních a dalších záležitostech dítěte. Rodičovský plán si mohou rodiče vyplnit sami či za pomoci odborníků (poradce, soudní sociální pracovník atd.). Hotový rodičovský plán pak mohou předložit soudu, OSPOD nebo jiným institucím.

(49) Nicméně ani v případě rozvolnění původní dohoda neztrácí na významu. Její existence umožňuje případný návrat k dříve platným a funkčním pravidlům, pokud by hrozil konflikt. Slouží tak jako pojistka, aby k rozkolu nedošlo.

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.