Mgr. Erika Olbertová

4. Střídavá péče

„K výchově dítěte potřebuješ celou vesnici.“

Rodičovství nemůžeme zrušit. Můžeme je potlačit, nehlásit se k němu, ale přesto nadále existuje. I po rozvodu zůstává faktem, že jsme matkou nebo otcem jedinečného dítěte – našeho. A být rodičem znamená přijmout odpovědnost za jeho další příznivý vývoj ve zdravou, silnou a zdatnou osobnost. K tomu samozřejmě patří, aby bylo v životě šťastné a také přínosně zapojené do společnosti svých nejbližších. (Matějček, Dytrych, 1992)

Po rozvodu je důležité nezaměňovat svoje potřeby s potřebami dítěte. Musíme si položit otázku, zda to, co teď právě chceme, je skutečně pro nynější i budoucí život dítěte přínosem. Naše očekávání mohou být natolik ovlivněna vzbouřenými city, pocity nenávisti, potřebou pomsty nebo pocity hlubokého zklamání, až se pro nás dítě stane vším… Jenže tato pozice je pro dítě krajně nevýhodná a nebezpečná – příliš svazuje a zbavuje možnosti hledat si podněty, které by odpovídaly jeho vývojovým potřebám.

V naprosté většině případů potřebuje dítě i po rozvodu oba rodiče. Je pro něj životní výhodou, jsou-li mu oba rodiče zachováni a také samotní rodiče si vědomí svého rodičovství zachovají. „Pamatujte na jednu základní psychologickou poučku. Ta říká, že si dítě zvykne žít docela dobře ve dvou různých světech, pokud se mu nepřátelsky nemíchají. Pokračující nepřátelství rodičů vyvolává totiž v dítěti zcela zákonitě silné vnitřní napětí, které je pak úrodnou půdou pro neurotické potíže, poruchy chování a jiné nepříznivé komplikace ve vývoji jeho osobnosti.“ (Matějček, Dytrych, 1992, s. 7) Uvést citovou bouři do alespoň neutrální polohy je první podmínkou k tomu, aby mohli rodiče věcně uvažovat a jednat, což následně podmiňuje to, aby byli všichni schopni za nějaký čas zase uspokojivě a radostně žít.

Stále větší pozornosti se dostává společné péči. Ta je např. zakotvena v právních řádech více než třiceti zemí v USA a z toho ji 16 států do určité míry preferuje před výhradní péčí jen jednoho z rodičů. Zdá se tedy, že byl tento způsob péče veřejností přijat. Přesto se však podíl dětí žijících po rozvodu jen s matkou nezměnil: je to stále devět z deseti. (Warshak, 1996)

Pokud se zeptáme deseti lidí, co je to střídavá péče, dostane se nám deseti různých odpovědí. I můj vlastní dotazníkový průzkum tuto teorii potvrdil. Doktor Warshak (1996) říká, že problém tkví nejspíše v tom, že společná péče „podle zákona“ je něco jiného než společná péče „fyzická“. Ačkoli mají otcové větší šanci vyhrát společnou péči podle zákona, preferovanými vykonavateli péče fyzické zůstávají i nadále matky. Podle zákona znamená, že oba rodiče jsou oprávněni činit rozhodnutí v důležitých záležitostech týkajících se jejich dětí (zdravotní péče, vzdělávání), ale je i přípustné, aby si každý z rodičů ponechal právo činit rozhodnutí jen v některé oblasti. Oběma rodičům také zůstává právní odpovědnost za aktivity svých dětí. Fyzickou péčí rozumíme rovnoměrnější vyvážení pobytu dítěte v domově každého z rodičů, a to přibližně v poměru jedna ku jedné. Ovšem dělení času a četnost přesunů není přesně definováno. Dítě může měnit domov často, třeba dvakrát týdně, nebo také zřídka, jako jednou za rok. Psychologové někdy doporučí pondělí a úterý u jednoho rodiče, středu a čtvrtek u druhého a pátky plus víkendové dny si pravidelně střídat. V jiném případě si děti mohou měnit domov třeba až po šesti měsících. Tuto variantu považuji za extrémní, nicméně i to může individuálně vyhovovat.

Nejlepší uspořádání střídavé péče je spíše plodem dobré vůle než zákonných rodičovských práv či dělení času mezi rodiči. Taková uspořádání vynikají vysokou mírou kooperace a flexibility a jejím hlavním předpokladem je vzájemný respekt důležitosti každého z rodičů pro jejich dítě. V době rozvodu děti nejvíce potřebují ujištění o trvalé lásce, aniž by jeden měl větší autoritu než ten druhý.

Společná péče vyžaduje mnohem více námahy, než vydává rodič, který dítě pouze navštěvuje. Rodič má nejen práva a odměny, ale také odpovědnost a práci. Otec musí věnovat více péče a vynaložit více energie, musí si brát volno ze zaměstnání, pokud dítě stoná, musí svůj společenský program přizpůsobit, aby dítě nepřišlo zkrátka a také musí mnohem častěji komunikovat se svou bývalou manželkou. Ne všichni muži však toto „břemeno“ chtějí převzít a ne všichni jsou toho také schopni. Myslím, že muž sice musí pozměnit svoje priority a ledasčeho se dokonce vzdát, ale stojí to za to.

„Dnes se po mužích vyžaduje, aby rozšířili své dosavadní role tak, aby se více podíleli na péči o své děti a pomáhali s domácími pracemi. Výzkumné přehledy ukazují, že i v případech, kdy otec rozumově je pro rozšíření své péče o dítě, jeho osvícená slova často nejsou následována skutky. Přesto lze říci, že vdané ženy manželovu pomoc vítají. Pečovat o děti a vychovávat je představuje činnost, která sice vnitřně odmění, ale je náročná, vyžaduje hodně času a emocionálně vyčerpává. Proto většina matek pomoc s touto prací uvítá. Platí to i v situaci po rozvodu. Zůstane-li matka s dětmi sama, je otcova pomoc ve skutečnosti ještě důležitější.“ (Warshak, 1996, s. 153)

4.1 Chybějící mužský vzor

„Pouto spojující tvou pravou rodinu nestojí na pokrevní spřízněnosti, ale na vzájemném respektu a rozdávání radosti. Členové jedné rodiny jen zřídkakdy vyrůstají pod jednou střechou.“

Richard Bach

Bylo by ideální, kdyby mohlo dítě vyrůstat ve velké rodině, kterou tvoří máma, táta, dvě tři děti a hodně blízko dědové a babičky. K tomu mít velkou zahradu, psa, rybičky a třeba papouška. Dítě by se učilo žít v různorodé společnosti, kde má každý jiné potřeby, zájmy a zvyklosti, kde je každý jiný, ale kde se zároveň mají rádi. Učilo by se být tolerantní, brát ohled na druhé, snažilo by se rozumět druhému, vyhovět jeho potřebám. Naučilo by se přizpůsobovat.

Pro naši společnost je však příznačné, že mnoho dětí žije v rodině jen s matkou. Ta pak stojí před otázkou, jak se co nejlépe s výchovou vypořádat. Stejně obtížné je to pro těch několik mužů, kteří mají dítě ve své péči. V podobné situaci se vlastně ocitá i spousta rodin, kde muž třeba podniká a matka je při výchově prakticky odkázaná jen sama na sebe, na své dovednosti a síly. Existují také rodiny, kde jsou pracovně vytíženi rodiče oba. Tady alespoň odpadají materiální starosti.

Někteří osamělí rodiče žijí se svými dětmi spokojeněji než v době před rozvodem. Jejich výchova je jednotná a nemají problémy s tím, že by druhý rodič znevažoval jejich výchovné postupy a rozhodování. Je ale vůbec možné, aby jeden člověk s úspěchem současně naplňoval několik doplňujících se rolí? Vycházejme z předpokladu, že se dítě pro svůj zdárný rozvoj potřebuje učit od ženy i od muže. A nejlépe od těch, kteří jsou mu blízcí.

Najdeme maminky, které svůj úkol zvládají bravurně, avšak na dítě kladou příliš velké nároky. Na své syny se obracejí se svými dospělými osobními problémy, domácími opravami, radí se s nimi o změně zaměstnání. Říkávají: „Ty jsi moje všechno, nemám na světě nikoho jiného než tebe, ty jsi jediný mužský v rodině.“ Dítě je tak posouváno do role dospělého a je emočně nepřiměřeně zatěžováno. Navíc zůstane stejně dítětem, i když vyhoví a vykoná velmi záslužnou práci.

Pokud není možné zajistit dětem mužský vzor v podobě trvalého partnera, pak je dobré využít dědečky, strýce, trenéry sportovních oddílů nebo vedoucí kroužků. Z tohoto hlediska by bylo i celkově záslužné, aby ve školství působilo více učitelů-mužů. Ti mají pro děti vyrůstající bez otce význam dvojnásobný. Osamělí tátové mají péči o něco jednodušší v tom, že se ženskými vzory se mají děti možnost setkávat daleko častěji, počínaje právě učitelkami ve škole.

4.2 Nepřestávejme si vážit jeden druhého

„Jediné řešení, při kterém se dítě může cítit jako dítě, je, že se rodiče i přes své odloučení ctí a dovolují dítěti, aby milovalo a ctilo jak matku, tak i otce. Dítěti dělá dobře, když mu matka řekne: ,Mám radost z toho, že miluješ svého otce a rád ho navštěvuješ. Budu jen ráda, když jednou budeš takový jako on. Ctím tvého otce v tobě…‘ Podobná slova chce dítě slyšet i od otce, když mluví o matce. Teprve potom může ctít své rodiče a prospívat i přes jejich rozvod.“ (Prekop, 2001, s. 40)

Rodiče, kteří se snaží vymazávat bývalého partnera ze života svého i dětí, si jej tak zbytečně ztěžují. Je třeba myslet na krizové situace, které mohou nastat – nástup do nemocnice, do lázní apod. S tím přece může druhý rodič vypomoci. Matky by se měly snažit přenést přes to, že táta třeba neuvaří „pořádné“ jídlo nebo opomene za celou dobu návštěvy vyměnit spodní prádlo. Až na výjimky není rozumné omezovat kontakt s druhým rodičem.

Zákon o rodině upravuje i jiné formy péče o děti, než péči výhradně jednoho z rodičů. Ačkoli ale společnost volala po nových formách, v praxi se příliš neaplikují. Schopnost a ochota se společně domlouvat ve věcech týkajících se dítěte je jedním z předpokladů úspěšné střídavé péče. Dalším předpokladem je přání samotného dítěte, aby chtělo i nadále žít s oběma rodiči. Také je důležité, aby rodiče přistupovali k výchově podobně a bydliště obou nebyla vzdálena příliš daleko od sebe, což by pro dítě mohlo znamenat měnit školu a kamarády.

Společná péče i v situaci po rozvodu vyžaduje vzájemnou toleranci rodičů a za důležité považuji také to, aby si nepřestávali jeden druhého vážit. Možná je ale otázkou, zda si děti do svých potenciálních vztahů nepřinesou zkušenost, že rozchody bývají bezproblémové? Nebo naopak, může jim takové rozhodnutí rodičů přinést ponaučení v tom, že i těžké životní situace lze vyřešit bez zbytečných hádek, emocí a ubližování?

Pokud se rodiče chovají k sobě slušně a snaží se upřednostňovat zájmy dětí, může nastat situace, že se na střídavé péči dohodnou třeba i později. Velmi citlivé je období dospívání a matka, která se do té doby na výchově podílela největším dílem, může dojít k závěru, že děti potřebují pevnější ruku a mužský vzor naléhavěji. Dětem se ale nemusí chtít často stěhovat a nakonec zůstanou v péči matky čtrnáct dní a čtrnáct dní u otce. Z mužského hlediska je tento model přijatelný, protože muži dává možnost více se věnovat dětem a zároveň mu dostatek času zbývá i na jeho koníčky. K tomu je nutná vzájemná vůle komunikovat a nepopouzet děti proti druhému z partnerů. A paradoxně se může stát, že celá rodina najde v tomto systému kvalitnější a hezčí vztahy, než kdyby všichni zůstali spolu.

„,Kdybychom se nerozvedli, asi bychom si k sobě vzájemně nenašli takový vztah, jako máme teď,‘ říká jeden z otců a z jeho vystoupení je cítit, že to myslí doopravdy.“ (Bechyňová, 2000, s.31)

4.3 Mámu jen jednou za rok!

Při vyprávění 12leté Jitky běhá mráz po zádech. Rodiče (oba vysokoškoláci) se po dvouleté známosti vzali z oboustranné lásky. Po pěti letech soužití se začal vztah hroutit. Spory vyvrcholily tím, že otec opustil i s dcerou společnou domácnost a podal návrh na rozvod. Soud na dobu po rozvodu manželství rozhodl o střídavé péči. Jitka však ke svojí matce chodit nechtěla. Matka si návštěvy vynucovala, zajišťovala si její pobyt sliby a kupováním drahých dárků. Občas koupila i domácího mazlíčka, aby si dceru k sobě citově připoutala. Chtěla ji jen pro sebe, se střídavou výchovou se nechtěla smířit. Mezi rodiči se vztahy stále vyhrocovaly až do vzájemného slovního i fyzického napadání. Matka dokonce podala trestní oznámení na otce, že dceru pohlavně zneužívá. Uchýlila se až k psychickému týrání, kdy dceru věznila doma a nepouštěla do školy, dokonce rozprodávala její zvířátka, ke kterým citově přilnula. Díky těmto praktikám soud rozhodl o dočasném umístění Jitky na oddělení dětské psychiatrie a poté do dětského domova. V domově měla pobývat jen po dobu nezbytně nutnou, než se pro ni zajistí neutrálně výchovné prostředí. Strávila tam celý rok. Bohužel se situace v rodině tímto nijak nevyřešila, nezklidnila. Oba rodiče se tři roky soudili o svěření Jitky do péče. Soud nechal vypracovat znalecké posudky v oboru psychologie a psychiatrie. Výsledky vyzněly ve prospěch otce, který se z výchovného hlediska jevil jako vhodnější. Navíc měla Jitka tátu hodně ráda. A s mámou se chtěla vidět jen jednou za rok. (Novotná, 2004)

4.4 Šance, aby mělo dítě mámu i tátu

„Loď je nejbezpečnější v přístavu; kvůli tomu se však lodě nestavějí.“

Paulo Coelho (Poutník – Mágův deník)

Porozvodová péče je u nás stále zatížena spoustou předsudků, klišé a mýtů. Z dotazníkového šetření vyplynuly i poznatky, které jsem od výsledků původně ani neočekávala. Překvapilo mne, že více jak polovina respondentů (26/46) odpověděla, že zná rodinu, která se o děti formou střídavé péče stará.

Nejčastějším minusovým názorem na ni bylo, že děti nemají zázemí a pevné kořeny, musejí se stále stěhovat, adaptovat se na nové prostředí a zvykat si na jiné stereotypy rodin. Je ale také běžné, že děti situaci zneužívají a ve škole se vymlouvají, že zapomněly pomůcky u druhého rodiče…

Ideální je, když samo dítě dokáže říci, co si přeje a co cítí. Patnáctiletá Hanka říká: „Neberu to jako stěhování. S mámou bydlím na vesnici a s tátou ve městě a jsem za to ráda, protože jenom na vesnici bych žít nechtěla a jenom ve městě taky ne. Mám to pestré a líbí se mi to. Do školy chodím ve městě, mám tam spoustu přátel, zatímco na vesnici mám svůj klid, který ve městě nenajdu. To, že se musím přizpůsobovat, mi nevadí. Jsem ráda, že se rodiče takhle dohodli. Nechtěla bych být jenom u jednoho z nich.“ (Těthalová, 2009, s. 40)

Ve střídavé péči Hanka žije již devět let. Soudně mají rodiče určeno střídání po týdnu, ale v praxi probíhá po třech čtyřech dnech, aby se všem tolik nestýskalo. Střídají si svátky, narozeniny, prázdniny, dokonce ob rok si uplatňují daňové úlevy. Hance tato péče podle vlastních slov vyhovuje.

Děti rozpadem rodiny přicházejí o zažité jistoty. Možnost pravidelného kontaktu s oběma rodiči jim ale zase může tyto jistoty svým způsobem navrátit. Myslím si, že děti nejsou ani tak spjaty s místem jako spíše s osobností rodiče. Musím sama přiznat, že moje nedávná zkušenost s úmrtím maminky mi dala jasnou odpověď na to, co jsem považovala za svůj domov já. Ač jsem v občanském průkazu měla donedávna napsanou adresu, kde prakticky 5 let nežiji a fyzicky bydlím jinde, svůj domov jsem stále cítila u rodičů v bytě, kde mám dodnes svůj „dětský“ pokoj. To moje maminka byla mým domovem… Věřím, že mnoho dětí nebo i dospělých lidí cítí domov tam, kde žijí jeho rodiče. A pokud ti se rozejdou, domov tím jaksi vezme za své a ztratí na své vážnosti. Je pak úplně lhostejné, jestli se to stane během dětství nebo až v dospělosti.

Samozřejmě, dítě má mít svůj pokoj, svoji postýlku, ale proč to všechno nemít dvakrát? Domnívám se, že u obou rodičů může mít dítě vytvořené přijatelné podmínky a zázemí se svými věcmi, které potřebuje, že si nakonec stěhuje pouze „školní tašku“. Navíc děti, které jsou schopné říci, co chtějí, mohou samy požadovat „spravedlivé“ střídání u obou rodičů.

Je třeba zmínit úvahu, že i rozvedení rodiče mají potřebu jistoty. I oni potřebují neztratit kontakt se svými dětmi. Proč by jinak tolik párů setrvávalo v nefunkčních vztazích? Předpokládám, že důvodem jsou právě děti, které jsou v jejich životech tolik důležité.

Situaci po rozvodu je třeba uspořádat tak, aby byla co nejméně špatná pro dítě. Hodně záleží na rozumnosti rozvedených manželů a dobrých konstelacích. Střídavou péči lze využít třeba i v případě, kdy jeden z rodičů žije dlouhodoběji v zahraničí. Důležité je respektovat přání a potřeby dítěte. Intervaly střídání jsou individuální a dítě může žít s otcem dokonce třeba i půl roku a další půlrok s matkou. Rodiče by se neměli nechat unášet mocenskými šarvátkami a zapomínat, že toto nevhodné chování děti poškozuje. Zvláště ti menší se mohou v situaci po rozvodu snadno ztratit.

Navíc aktivní účast dětí na zátěžové situaci je pro ně snesitelnější než jen pouhé přihlížení. Mohou stav věcí kontrolovat nebo ovlivňovat, podílet se na řešení. Dítě potřebuje povzbuzovat, má-li obavy, a mluvit o tom, co si přeje. Oba rodiče by mu měli vysvětlovat, že ho mají rádi a stojí o to, aby byli s ním.

Druzí lidé se zeptají spíše otců, jestli by raději nesvěřili děti do péče matky a sami si děti jen „půjčovali“ na víkendy a prázdniny. Jeden na tuhle otázku odpovídá: „Zeptali byste se takto matky dětí? Pro mě osobně jsou mé dcery těmi nejdůležitějšími lidmi v životě. Chci s nimi být, chci je vychovávat, sdílet s nimi nejen radosti, ale i starosti života. To by při nějakém půjčování nepřicházelo v úvahu. Nechat veškerou zodpovědnost a starost na druhém rodiči, znamená vzdát se plnohodnotného vztahu k dětem. Takový vztah by pro mne nebyl naplňující, a tedy ani radostný.“ (Těthalová, 2009, s. 41)

Mám pocit, že u nás stále přežívá takový názor, že otec není podstatným rodičem, jako by otcové své děti vlastně ani moc nepotřebovali a naopak.

Je třeba se dokázat domluvit na tom, jak se uspořádá volný čas, zájmová činnost dětí a další důležité věci z jejich života. A i když v rodičích může stále přetrvávat zlomek bolesti z nevydařeného vztahu, alespoň neztratí možnost žít se svými dětmi.

Střídavá péče ale rozhodně není vhodná pro každého, stejně jako domácí škola nebo porod doma.

4.4.1 Spálíme raději mosty?

Pro některé lidi je rozchod či rozvod spojen s něčím, co by se dalo nazvat jako „pálení mostů“. Nedokážou si vůbec promluvit, natož se pak na něčem domlouvat. Z tohoto hlediska je střídavá péče hodně náročná. V momentech, kdy by byl člověk od bývalého partnera nejraději tisíc kilometrů daleko, musí s ním být v kontaktu, ačkoli nemá vůli, sílu ani chuť s ním něco řešit. Naštěstí dnešní komunikační možnosti mohou pomocí e-mailů nebo sms zpráv emocionální napětí omezit na co nejnižší míru. Sama osobně tento způsob nepreferuji, ale pravdou je, že i v našem případě jsme k němu dospěli. Syn navíc „putuje“ mezi „domovy“ třemi, protože bývalý manžel i často využívá pomoci svých rodičů. Syn zůstává v jejich péči třeba dva dny nebo celý víkend. Je nutné přistupovat k výchově jednotně, takže jsme založili soubor, který si vzájemně posíláme e-mailem a do kterého všichni zapisujeme poznatky, pokroky a vytyčujeme si cíle, o které budeme společně usilovat. Tato komunikace není samozřejmě ideální, ale jak se říká: co je psáno, to je dáno. Nikdo nemůže říci, že něco neslyšel, zapomněl, nevěděl…

4.4.2 Jeden byt a dvoje klíče?

Několik respondentů dotazníkového šetření uvedlo myšlenku, že by dítě mělo žít na jednom místě a střídat by se u něj měli rodiče. Podle doktora Warshaka (1996) je v praxi tento model výjimečný a literatura se analýzou nezabývá. Avšak je dobré zamyslet se a vyslovit, jaká jsou pro a proti. Respondenti už bohužel své myšlenky dál nerozvedli…

Já osobně si nedokážu představit, jak by to prakticky mohlo fungovat. Do jisté míry zde hraje roli i finanční zázemí rodiny a asi bych ve svém okolí jen těžko hledala dvojici, která má na to, aby žila „zároveň“ ve třech bytech. Možná by bylo reálné střídat se třeba i v garsonce, ale to jen za předpokladu, že by rozvedení rodiče nenavázali další partnerské vztahy. A i tak se domnívám, že by nutně musely vyvstávat spory typu kdo umyje sociální zařízení, proč ten předchozí „obyvatel“ nevynesl koš nebo neumyl po sobě nádobí. Řekla bych, že i takové banality totiž mohly vést k rozpadu manželství. Navíc mi není vůbec příjemná představa sdílet stejné lože s bývalým partnerem, byť ne ve stejnou chvíli.

Jak by se třeba používaly skříně? Byly by prázdné a vždy je zabydlel ten, kdo by zrovna v bytě bydlel? Jak by se platily účty, aby nenastal zmatek a nedoplatek za něco? Kdo by nakupoval a jak by si vždycky rodiče stihli předat informace, co je potřeba zařídit a co chybí? To by se asi všechno muselo pečlivě zapisovat, což považuji za nesplnitelné. Nejsem si jistá, ale myslím, že by pomyslné plus pro dítě, že má svůj domov, bylo stejně narušováno vnitřním neklidem, který by rodiče určitě zažívali. Dokážu se vcítit do situace, kdy bývalý manžel opomene uklidit např. nějaké přání či jiný „důkaz“ o existenci nebo návštěvě nové partnerky, a úplně se vidím, jak by mi to bylo nepříjemné, zvlášť pokud bych já sama s nikým nežila.

Další otázky pak vyplývají ze situace, kdy rodiče navážou nový vztah a případně se jim narodí další děti. To by se pak stěhovala celá nová rodina nebo jen dotyčný rodič? A možná by se v daleko větší míře nedařilo skloubit výchovné postupy a dítě by bylo nezvladatelnější, protože by si vlastně hájilo svoje teritorium, do kterého mu „pořád lezou návštěvníci“. Možná by se v tomto případě dítě cítilo vůdcem smečky a vše by se až příliš točilo jen kolem něj.

Snažím se vymyslet i nějaké výhody, ale ani s přihlédnutím na věk dítěte mě nic nenapadá.

4.4.3 „Model soužití se mění“ (případová studie)

Střídavá péče může svým způsobem znevýhodňovat v tom smyslu, že se rodič třeba nemůže odstěhovat jinam za prací nebo si bude obtížněji hledat nového partnera. Literatura se nevěnuje ani otázce, jak se střídavá péče dotýká nových partnerů, kteří do hry vstupují buď časem, nebo vstoupili ještě dřív, než proběhl rozvod. Proto zde zmíním vlastní zkušenosti.

Mě se synem si našel partner jako „balíček“, jak tomu s úsměvem říkáme. Prostě věděl, že mám dítě a že je navíc zdravotně handicapované. Bylo mu jasné, že v našem partnerství jaksi nikdy nebudeme sami. Že jej vždycky bude tvořit pomyslný trojúhelník, protože zkrátka otce mého dítěte vyškrtnout ze života nelze a ani o to nikdo nestojíme. Vplul tedy do našeho zavedeného režimu a přijal způsob, jakým se s bývalým manželem dělíme o péči, jak často se vídáme a jaká témata spolu konzultujeme. Musím zmínit, že naše dohoda o společné péči – v poměru tři týdny u mě a týden plus oba víkendy k němu náležející u otce – padla teprve před rokem, ač je synovi už téměř sedm let. Po dobu odloučení, tedy tři a půl roku, jsem se o syna starala výhradně já. Samozřejmě za pomoci prarodičů z obou stran, občas i přátel a manžela spíše výjimečně.

Způsob uspořádání souvisel především s mým postupným vyrovnáváním se s celou porozchodovou situací. Prošla jsem si obdobím, kdy jsem dítě manželovi svěřovat nechtěla, protože na něho nebylo stoprocentní spolehnutí. Místo ve slíbených šest hodin si třeba syna vyzvedl až v devět. Čekání bývalo vždycky nepříjemné a vyvolávalo ve mně vztek. Seděli jsme oblečení a připravení a nic nechtěli začínat, protože tatínek měl přijet přece každou chvíli… Zpočátku jsem se také cítila ponížená a moje sebevědomí vzalo za své. To jsem pak musela začít pracně budovat od nuly. Ostatně jako celý svůj nový život. Navíc si vzpomínám, že i manžel se vyrovnával s naším rozchodem, ačkoli byl jeho iniciátorem. Snažil se mi pomáhat, ale zároveň se i klidit z dohledu. Prostě jsme si museli projít několika etapami, během kterých se můj vztah k němu proměňoval od nenávisti a zklamání až po odpuštění. Během té doby jsem se snažila změnit na sobě vlastnosti, jež jsem považovala do partnerského života za nežádoucí. Hledala jsem a také postupně nacházela chyby, kterých jsem se dopustila a které jsem si nechtěla s sebou vnášet do potenciálního nového vztahu. Odpuštění považuji za největší úspěch. Zvláště pak odpustit sama sobě bylo velmi obtížné. Poznala jsem ale, že lásku můžeme kultivovat a přeměňovat její hodnotu vůči někomu blízkému nebo i vůči sobě. Odpuštění je bránou k novému – radostnějšímu – životu.

Syn vyžaduje náročnější péči s ohledem na mentální retardaci a celkové opoždění ve vývoji, takže jsem dost často bývala přetížená a vyčerpaná. Odpolední výpomoc našich rodičů v konečném důsledku pomocí nebyla, protože jsem neustále balila a stěhovala dítě a jeho věci a musela být ve střehu, abych na něco nezapomněla. Také jsem žárlila na manželovu novou partnerku a když se jim narodila dcerka, myslela jsem, že snad umřu. Hodně mě to bolelo. Do té doby jsem pořád dávala vztahu alespoň nepatrnou šanci, že bychom se třeba k sobě mohli vrátit. Narozením dalšího manželova dítěte se ale všechno změnilo. Řekla jsem mu, že už se takhle dál o syna nezvládám starat a dohodla se s ním na střídavé péči. Byl ochotný a podpořil mne. Nicméně jeho partnerka byla jaksi postavená před hotovou věc, jí jsme se na nic neptali.

Zpětně se snažím vžít do její role a musím přiznat, že to neměla nijak lehké. Sama se musela ve stejné době vyrovnávat s narozením dítěte a zároveň se učila sžívat s dítětem „cizím“, které navíc vyžaduje specifický přístup a má úplně jiné nároky. Bývalý manžel je hodně pracovně vytížený, takže si dovedu představit, že se do péče musela ona angažovat více. Na druhou stranu spolu žili už delší dobu, takže o synově existenci věděla a o víkendech si ho občas brávali. Jak znám bývalého muže, myslím si, že tuto kapitolu považuje za svoji osobní a také se v ní on sám chtěl rozhodovat. Navíc po celou dobu našeho odloučení je znatelná jeho vůle pomáhat mi přežít v psychickém zdraví.

Zpracovávání této práce mě přimělo k položení nových otázek nad naším uspořádáním a připouštím si možnost, že tato dohoda časem pozbude platnosti. Uspořádání budeme nuceni modifikovat s ohledem na změny synových potřeb a změny i v našich rodinách.

Jsem přesvědčená, že o změnách v uspořádání by měly samotné děti spolurozhodovat. Mohou mít v různých obdobích různé potřeby a s tím související větší náklonnost jednou k matce, jindy k otci. Ovšem o porozvodovém uspořádání vždycky nakonec rozhodnou rodiče nebo soud, nikdy ne děti.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST