Petr Švarc

My všichni tátové, občané ČR, řádní daňoví poplatníci platící nesmyslně nastavené výživné bez jakýchkoliv pravidel, násilím odtrženi od života vlastních dětí, jsme zaznamenali „přelomové rozhodnutí“ Ústavního soudu ČR ohledně střídavé péče. Na rozdíl od jiných podobných rozhodnutí bylo tomuto dána do vínku vyšší míra medializace. Téměř paralelně byly na dvou nejsledovanějších televizních stanicích odvysílány reportáže k problematice střídavé péče.

V případě ČESKÉ TELEVIZE byla projevena snaha nalézt pro a proti střídavé péče pro dítě samotné. Ona pro a proti byla prezentována zastánci nebo odpůrci střídavé péče, samotným dětem byl prostor dán taktéž. Zajisté jsme zaznamenali důraz na to sdělení, že jeden z chlapců (ten starší) střídavou péčí „trpěl“, ale že postupem doby se jeho duševní rozpoložení upravilo do normálu, mladší z chlapců už problémy neměl a o rovnocenném vlivu obou rodičů hovořil pochvalně. Nebudu se pouštět do spekulací, proč starší chlapec nejdříve tzv. „trpěl“ a pak se situace (sama), kdy se v jeho životě ukotvil i jeho táta, urovnala a dnes je spokojen. A proč už mladší chlapec se střídavou péčí (nikoliv týráním, jak se někteří odpůrci střídavé péče snaží ze střídavé péče vyrobit) problémy neměl vůbec.

V reportáži byl uveden i jiný model střídavé péče, kdy se rodiče střídali v bytě (domě?) u dítěte. Ano, toto je krásný, ideální stav, kdy rodiče nejspíše nemají již jiné rodiny s dětmi a je to možné bez toho, aby tímto střídáním byly naopak postiženi partneři a děti střídajících se rodičů. Zajisté to také byli a jsou rodiče vyzrálí s vysokou mírou sebereflexe a empatie k tomu druhému rodiči. Protože ve většině případů jsou po podání žádosti o rozvod ze strany partnerek, manželek zahájena křížová tažení proti partnerům, manželům za odebrání dítěte, stanovení výživného na dítě dle neexistujících pravidel, obvykle spíše pro partnerku, manželku, než pro dítě samotné. Okrádání partnera, manžela dále pokračuje v rámci vypořádání tzv. společného jmění manželů. Na konci tohoto procesu stojí rozvedený muž bez vlastní střechy nad hlavou, bez reálného kontaktu s vlastními dětmi, bez prostředků na advokáty, na nesmyslné posudky o tom, že je táta a že když se uměl starat do doby před rozvodem, že se náhle po rozvodu nezapomněl starat, atd. Kalich hořkosti z nespravedlnosti, s výhledem pocitu bezmoci, které nejméně po dvě desítky let (kdy jeho dítě dospěje) nemá řešení, je vrchovatě naplněn. Pokud se takovýto rodič nechce vystavit hrozbě rakoviny, infarktu, doslova to vzdá a jde cestou, která mu umožní aspoň nějak žít.

Zpět k reportážím. Sestavení takovéto reportáže stálo Českou televizi určitě hodně úsilí, neboť nalézt v ČR někoho, kdo má zkušenost se střídavou péčí, je téměř nemožné. Střídavá péče jako model, který je v situaci rozchodu rodičů tím nejlepším řešením, v ČR díky justiční praxi prezentované převážně ženami v podstatě, na rozdíl od ostatního civilizovaného světa, neexistuje. K dobru reportáže České televize je možné přičíst i to, že zde byl dán prostor i paní soudkyni ústavního soudu, aby vysvětlila důvody vedoucí soud k jeho rozhodnutí. Mimo jiné říká i to, že zájmem dítěte (kterým se tu zaštiťují soudkyně na nižších instancích a jim na ruku jdoucí pracovnice OSPOD) není jen zájem jednoho z rodičů, nejlépe na úkor druhého rodiče dítěte.

Reportáž v televizi NOVA probíhala ve stylu: wow – bomba, matky přijdou o děti, hrůza! Střídavá péče je strašák, a pokud se o ní hovořilo pozitivně, pak to bylo s výrazem utrpení ve tváři zpovídaných žen.

Obě reportáže však přes svůj rozdíl v přístupu měly společného jmenovatele. Opět se nám tam jaksi vytratily názory tatínků… Odpověď na otázku: “Proč asi?“ ponechám na vás všech, kteří jste ve čtení došli až sem, neboť tuším, že obsahy vašich odpovědí se mohou a budou různit. Svou odpověď na výše položenou otázku znám a ta je prostá – nemáme být slyšet a už vůbec ne vidět. Názory, problémy, nešvary, svinstva, pošlapávání lidských práv, které se v dnešní době nezveřejní, v podstatě neexistují. Proto bych vás, čtenáři a přispěvatelé portálu Střídavka, rád vyzval: Nevzdávejte boj za práva a zájem vašich dětí mít v jejich životě oba rodiče. Dotahujte a upozorňujte na justiční, policejní a úřední bezpráví, na nerovnost před zákonem, na omezování přístupu ke spravedlnosti vás a vašich dětí. Pište stížnosti na ministerstva spravedlnosti a práce a sociálních věcí. Pište ústavní stížnosti, pište žaloby k mezinárodnímu soudnímu dvoru pro pošlapávání základních demokratických principů a práv, které je v České republice masově uplatňováno státem samotným. Nenechte se odradit neúspěchem, pocitem marnosti a bezmoci. Máte pravdu. Vaše problémy, které vám způsobuje stát, tomuto státu neleží ani u paty. Jejich reprezentantky v úřadech, pokud nemají problém nebo stížnost na svém stole, se moc nepředřou. Na rozdíl od vás, kteří se musíte denně smekat, aby jste získali zakázku/práci a tu pak ještě kvalitně zrealizovali, aby jste ji možná po více než měsíci dostali i zaplacenu, aby jste mohli zaplatit výživné na svoje vlastní děti ve výši, na kterou jste svými výdělky nikdy nedosáhli, ale kterou by jste mohli teoreticky vydělávat, na ty děti, které vám ten stejný stát sebere.

Jak se tomu všemu bránit? Poučme se například ze stávek lékařů a učitelů, které v tom prvním případě někam vedly a ve druhém případě zase nevedly nikam. Do okamžiku, kdy lékaři stávkovali a ve hře nebylo zdraví pacientů, tedy i těch úředníků a úřednic, představitelů státu, kteří měli v moci vyřešit problém pokojnou cestou, nic se nestalo a lékaři na spravedlivé ohodnocení své práce nedosáhli. Jakmile lékaři atakovali to, oč v jejich práci jde, tedy zdraví nás všech, tedy i zdraví zástupců oněch institucí, popř. volební preference stran, které dosazují do oněch situací ministry a náměstky, ejhle začaly se dít věci a v naprosto přehlíženém problému došlo k razantními obratu ve prospěch lékařů.

V prosazování svých zájmů (opět tímto zájmem byla jen maličkost, být aspoň důstojně ohodnocen za svou kantorskou práci) na opařném konci stojí stávky učitelů. Zde učitelé mohli vzít v tom slabším případě jako rukojmí například nevystavení maturitních vysvědčení a diplomů. V tom silnějším pak nerealizování výuky či provozu družin a mateřských škol. Pár dní bychom to my všichni nějak vydrželi, ale pak už onen problém bez výpomocí rodinných příslušníků, kteří jsou již na zaslouženém odpočinku, přestal být zvládnutelný. Dotkl by se opět nás všech, protože děti samotné doma nechat nemůžeme a do svých zaměstnání docházet musíme, abychom mohli odevzdávat výkony, za které jsme placeni a z těch výplat můžeme v systému této společnosti fungovat. Učitelé nikdy k tomuto způsobu stávky nepřistoupili a taktéž nikdy svých cílů nedosáhli. Pravda je, že mizerné ohodnocení učitelského sboru napříč vzdělávacími stupni dopad mít přece jen bude. Práci učitele dnes nikdo dělat nechce, a pokud ano, je to pro něj jen východisko z nouze při zamýšleném studiu střední nebo vysoké školy. Kvalita vzdělání neklesne hned, projeví se postupně, potichu za 5, 10 let a teprve za 20 let již bude citelná. Produkty Made in Czechoslovakia již nebudou synonymem důvtipu, nápadu, trvanlivosti a kvality, ale něco, čemu je třeba se vyhnout.

Jak tedy postupovat v našem problému? Jednou z možností je třeba ony úředníky vytrhnout z letargie a působit jim problémy, prostě najít ty správné rukojmí. Tím by například mohla být povinnost do 30 dnů vypořádat stížnost stěžovatele na problém nebo na nekonání podřízeného úřadu. Prostě jen povinnost úředníka vzít papír, pero, počítač a vymyslet důvod, proč něco nemá jít – mnohdy to zabere více práce, než prosté vyřešení problému. Čím nás bude více, tím větší množstvi takovéto práce úřadům přidáme a optimálně mezi nimi samotnými, mezi nižšími a vyššími stupni úřadů.

Tátové, nevzdávejte naši Věc! Buďme tím, kým už odmalička jsme: tvořitelé funkčních států a vzájemné spolupráce, architekti soudních budov, kde jsme mimo jiné pravidelně odsuzování k trestu odnětí vlastních dětí a placení pokut za to, že své děti milujeme a nenecháváme si to líbit, staviteli radnic a kanceláří, kde sedí ti, kteří nerespektují základní zájmy a práva našich dětí, buďme vynálezci a výrobci záznamových zařízení, na které jsou nahrávány lži a domněnky, na základě nichž jsme odsuzování k nouzi a následnému bezdomovectví. Buďme vynalézaví. Buďme týmovými hráči. Buďme tím, kdo posouvá tuto společnost za lepším spravedlivějším fungováním!

A ještě „maličkost“. Nezapomínejme na ty ženy, které nám v tom všem úsilí pomáhají, dělají nám nezištně pomocné lano v momentech, kdy jsme na kolenou, na ty, bez nichž jsme jen polovinou společnosti, kde se nám chce důstojně žít.