Eva Decroix
–
4.2 Soud
4.2.1 Sjednocená pravomoc francouzského rodinného soudce
Organizace francouzského soudnictví byla zásadním způsobem reformována zákonem ze dne 23. března 2019, o plánování 2028–2022 a reformě justice. Tento zákon vstoupil v platnost 1. ledna 2020. Základní stavebním kamenem této reformy je sloučení soudů prvního stupně (Tribunaux de grande instance) a soudů instančních (Tribunaux d’instance) do nově vzniklých celků justičních soudů (Tribunaux judiciaires). V rámci této reformy zůstávají zachována veškerá pracoviště, instanční soudy nacházející se v městě odlišném od soudu prvního stupně se staly pobočkami sjednoceného justičního soudu. Výhodou je sjednocená administrativa a zjednodušení některých procesních otázek souvisejících s podáním.
Jedná se o změnu opravdu zásadní, když vezmeme v potaz, že soudy prvního stupně byly založeny již v roce 1792. Zákon jim svěřoval pravomoc v prvním stupni ve všech oblastech, které nebyly výslovně svěřeny jiným občanským soudům (např. soudům instančním nebo senátům pracovním). Výlučně byly poté soudy prvního stupně kompetentní pro řízení týkající se osob, jako jsou rozvody, osvojení, sňatky, dědictví, národnosti, dále pak pro řízení týkající se nemovitého majetku, autorských a průmyslových práv. Zatímco běžně soud prvního stupně rozhodoval ve formaci senátu složeného ze tří soudců, ve věcech rodinných byla pravomoc svěřena specializovanému samosoudci – soudci ve věcech rodinných (juge aux affaires familiales).
Funkce soudce ve věcech rodinných byla definována zákonem o rozvodu v roce 1975, jeho pravomoci byly poté podstatným způsobem rozšířeny od 8. ledna 1993 do té míry, že je nazýván „dirigentem rozvodu“. (262, 263, 264) Soudci ve věcech rodinných náleží rozhodování ve veškerých záležitostech ve věci rozvodu, včetně rozhodování o vypořádání o společném majetku manželů a úpravě poměrů dětí, případně i souvisejících nezbytných předběžných opatření (265).
Místní příslušnost soudce ve věcech rodinných je určena na základě výjimky z obecného pravidla, dle kterého je příslušný obecný soud žalovaného. Soudce ve věcech rodinných je příslušný dle místa, kde se nachází rodinná domácnost. (266) Pokud žijí rodiče odděleně, příslušnost náleží soudu, kde žije rodič, se kterým pravidelně dítě pobývá, nebo rodič, který má výlučnou péči dítěte. V ostatních případech je příslušný soud dle místa, kde žije ten z manželů, který není navrhovatel. V případě společného návrhu se manželé mohou domluvit a podat návrh soudu příslušného dle místa bydliště jednoho nebo druhého. Rozhodující je poté bydliště ke dni zahájení řízení.
Pro všechna řízení o sporném rozvodu zahájená před účinností novely z roku 2019 bylo první etapou řízení po podání návrhu smírné jednání. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, který konstatoval, že z postavení stran je zřejmé, že ke smíru nedojde a smírčí jednání nerealizoval. (267) Je pravda, že s vývojem společnosti se změnily cíle tohoto smírčího jednání. Dříve se rodinný soudce snažil přesvědčit navrhovatele, aby od svého návrhu ustoupil. (268) Úspěchy byly však málo časté. Zákonem ze dne 26. května 2004 byla poté stanovena implicitní svoboda se rozvést a poslání soudce v rámci smírčího jednání bylo upraveno. Následně bylo předmětem smírčího jednání „usmířit manžele, co se principu rozvodu týče a jeho následků“. (269) Průběh tohoto jednání byl velice málo formální, většinou v kanceláři soudce okolo jednoho stolu. Jednání bylo zakončeno vydáním usnesení, proti kterému nebylo možné odvolání, co se samotného ukončení smírného jednání týče.
Bylo-li vydáno usnesení o smíru, řízení skončilo. Bylo-li vydáno usnesení o neuzavření smíru, což bývalo pravidlem, navrhovatel byl oprávněn zahájit vlastní řízení o rozvodu. Pokud naznal soudce, že manželé potřebují lhůtu na rozmyšlenou, mohl jim udělit osmidenní lhůtu nebo přerušit řízení nejdéle na dobu šesti měsíců, po jejímž uplynutí soudce předvolal manžele k novému smírčímu jednání. Součástí usnesení „o nesmíru“ bylo i rozhodnutí o dočasných opatřeních, kterými soudce upravil vztahy mezi rodiči a dětmi a případně správu společného majetku nebo užívání bydlení na dobu do vydání rozhodnutí o rozvodu. V rámci smírného jednání se soudce snažil, aby tato opatření vyplývala z dohody manželů. Soudce současně v usnesení ONC vyzval manžele, aby předložili soudu na jednání o rozvodu návrh dohody upravující důsledky rozvodu (ust. 252-3 CC). Dočasná opatření byla předběžně vykonatelná ze zákona a mohla být upravena kdykoliv v průběhu řízení o rozvodu. Usnesení o dočasném opatření mohlo být napadeno odvoláním, které však nemá odkladný účinek. Opatření jsou dočasná proto, že zanikají rozhodnutím o věci samé, tj. vydáním rozsudku o rozvodu. Dočasná opatření také zanikají, pokud do třiceti měsíců od vydání usnesení ONC navrhovatel rozvodu nepodá návrh na rozvod (ust. 1113 CPC).
Z důvodu údajné zdlouhavosti zákonodárce zrušil s účinností od roku 2019 povinné jednání o smíru. Řízení o rozvodu se již nezahajuje předběžnou žádostí, ale přímo návrhem na rozvod. V návrhu na rozvod nadále nesmí být uvedeny důvody vedoucí k rozvodu. JAF má i nadále možnost zasáhnout do rodinných záležitostí v případě potřeby a na žádost stran vydat dočasná opatření.
Casey kritizuje tuto novou úpravu jako příliš rychlou a vedoucí k eskalaci sporů. Dle jeho názoru bylo smírné jednání se souvisejícími lhůtami prvkem uklidnění celého procesu. Snahu zákonodárce o neustálé zrychlování rozvodového procesu považuje za chybnou premisu a novou úpravu rozvodu přirovnává k rozvodu TGV, tedy rozvodu z rychlovlaku. (270)
Samotné ústní jednání o rozvodu se již koná za podmínek běžného soudního řízení, tj. v soudní síni, za provádění důkazů a ústních vyjádření advokátů. Ze zkušenosti
lze konstatovat, že role advokátů je v rámci francouzského soudního jednání aktivnější. Advokáti nejsou povinni stát za stolky a právě naopak je běžné, že využívají prostor mezi jejich stolicí a soudním pupitrem k procházení a umocnění jejich projevu, který má v sobě více teatrálního charakteru, než jsme zvyklí vídat v Česku.
Řízení o rozvodu ve Francii zahrnuje jak rozhodování o samotném rozvratu manželství a vyslovení rozvodu, ale také rozhodování o úpravě poměrů dětí a vypořádání společného jmění manželů. Jakkoli jsou manželé vedeni k předložení návrhu dohody, kterou má soudce pouze schválit, sporná rozvodová řízení mohou zahrnovat velice široká dokazování. V rámci řízení o rozvodu pro zavinění jsou předmětem dokazování skutečnosti pikantní a složité, judikatura je bohatá.
Všechny druhy důkazních prostředků jsou akceptovatelné, a to včetně přiznání (ust. 259 CC). Vyloučeny jsou jakékoli důkazní prostředky získané násilím nebo podvodem (ust. 259-1). V této souvislosti nelze nezmínit, že výsledky soukromé detektivní agentury, kterou najal manžel na sledování manželčina milostného toulání, jsou důkazem přijatelným, stejně jako SMS nebo intimní deník manželky, pokud byly získány bez použití násilí nebo podvodu, což je soud povinen zkoumat. (271)
Z rozvodového řízení jsou však zcela vyloučeny výpovědi potomků, a to i ve formě nepřímé. (272) Tento striktní a ve Francii tradiční zákaz se jeví jako rozporuplný ve vztahu k úpravě mimosoudního rozvodu po vzájemné dohodě, v rámci kterého mají děti právo požádat soud, aby byly slyšeny soudem. Z celkové úpravy vyplývá, že nebudou slyšeny ohledně okolností nebo důvodů rozvodu rodičů, ale ohledně jejich názoru a pocitů ve vztahu k úpravě rodičovské odpovědnosti. Čistě formálně se však i přesto jedná o výslech v rámci rozvodového řízení, navíc s přímým dopadem na průběh rozvodového řízení, když důsledkem výslechu dětí je bez ohledu na obsah výpovědi změna druhu rozvodu z nesporného nesoudního na nesporný soudní. Nelze ani vyloučit, že z výpovědi nezletilého vyplynou skutečnosti, které soud ovlivní při následném rozhodování o dočasných opatřeních, nebo bude-li se jednat o krajní situaci, při rozhodování o nařízení sociálního šetření. (273)
Velice důležitým aspektem francouzského soudního řízení o rozvodu je neveřejnost řízení, platná jak na řízení u soudu prvního stupně, tak na řízení odvolací. Veřejné je pouze vyhlášení rozsudku týkající se jména, příjmení a rozvodu. (274) Soulad tohoto zákonného opatření s článkem 6 Evropské úmluvy o lidských právech potvrdil Nejvyšší soud vyjádřením, že výjimka z veřejnosti řízení je důvodně založená na potřebě ochránit soukromí a rodinný život účastníků. (275, 276)
4.2.2 Rozdělená pravomoc českých civilních soudů
České řízení o rozvodu oproti francouzskému modelu vykazuje značné známky roztříštěnosti nebo, chceme-li to vyjádřit pozitivněji, specializace. Rozvodové řízení je rozděleno v případě nesporného rozvodu do dvou, případně do tří samostatných řízení, nedohodnou-li se manželé na majetku. Jediný soudce bude k řízení kompetentní jen v případě manželského páru bez nezletilých dětí, kteří se dohodli na vypořádání společného jmění manželů. K řešení záležitostí spojených s rozvodem jsou kompetentní následující soudy:
a) Soud opatrovnický, jehož úkolem je zajistit úpravu poměrů rodičů k nezletilým dětem.
b) Soud „rozvodový“, příslušný výhradně k posouzení, zda jsou splněny podmínky rozvodu.
c) Soud „majetkový“, který vypořádá společné jmění manželů.
Každý ze soudů je v rámci své věcné příslušnosti oprávněn vydávat také usnesení o předběžných opatřeních.
Obecně lze říci, že příslušným ve všech řízeních bude v prvním stupni okresní soud. (277) Ve všech výše uvedených řízeních bude rozhodovat samosoudce. (278) Specializace soudce je zajištěna vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy v řízení o věcech péče soudu o nezletilé. (279) Zákon ani vyhláška danou specializaci blíže nespecifikují, není zřejmé, zda se jedná o specializaci, co se typu projednávaných případů týče, tj. že daný soudce řeší výhradně řízení, pro která je specializován, nebo se jedná o specializaci v souvislosti s druhem vzdělání či nadstavbou vzdělání soudce. V řízení rozvodovém a v řízení o majetku specializace vyžadována není a rozhoduje občanskoprávní soudce dle aktuálního nápadu a rozvrhu práce daného soudu.
Každé řízení navíc podléhá odlišné procesní úpravě. Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a řízení ve věcech manželských a partnerských upravuje zákon č. 292/2013Sb., o zvláštních řízeních soudních. Jedná se o speciální úpravu ve vztahu k úpravě obsažené v občanském soudním řádu. Ustanovení občanského soudního řádu jsou podpůrně použitelná, nestanoví-li tento zákon jinak. Řízení o vypořádání společného jmění manželů této speciální procesní úpravě nepodléhá a je upraveno obecnou úpravou obsaženou v občanském soudním řádu. Lze konstatovat a je detailněji rozvedeno níže, že procesněprávní úprava vyplývající z občanského soudního řádu je pro účastníky řízení přísnější a činí úspěšné zvládnutí řízení náročnějším.
V důsledku výše uvedených oddělených příslušností soudu a také rozdílné procesní úpravy se liší také pravidla pro určení místní příslušnosti soudu. Ve věci péče o nezletilé je stanovena dvojí místní příslušnost soudu, neboť ust. § 453 ZŘS činí k rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření příslušným obecný soud navrhovatele. Po vydání předběžného opatření a provedení jeho výkonu předá soud věc soudu příslušnému dle ust. § 467 ZŘS. Slovní obrat „po provedení jeho výkonu“ je nevhodný, neboť vzhledem k povaze opatření, která bývají nebo mohou být ve věci péče soudu o nezletilé vydána, se jedná o dlouhodobější záležitosti a výkon předběžného opatření nekončí předáním dítěte či umístěním do vhodného prostředí, ale trvá po celou dobu, po kterou trvá umístění.
Zákon svěřuje pravomoc ve věci péče osudu o nezletilé obecnému soudu nezletilého. (280) Pojem „obecný soud“ definuje občanský soudní řád: „Obecným soudem fyzické osoby, je okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje.“ (281) Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem se tam zdržovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že bydlí-li nezletilý část času s jedním rodičem a část času s druhým rodičem, mohou být současně příslušné dva soudy. Ve smyslu zákona je taková situace zcela v souladu. V praxi je ovšem zájem, aby byl opatrovnický spis veden u jednoho soudce a dvojí příslušnost se tedy (dle zkušenosti autorky práce) neaplikuje, neboť by to znamenalo, že každý z rodičů by mohl podávat návrhy u jiného soudu.
Místně příslušným soudem pro řízení o rozvod je soud, „v jehož obvodu mají nebo měli manželé poslední společné bydliště v České republice, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů; není-li takového soudu, je příslušný obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení, a není-li ani takového soudu, obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení.“ (282)
Konečně místní příslušnost pro řízení o vypořádání společného jmění manželů je stanovena výjimkou z pravidla obecného soudu žalovaného dle občanského soudního řádu a je přidělena výlučně soudu, který rozhodoval o rozvodu. (283)
Vzhledem k aktuální mobilitě rodin a častému stěhování jednoho z rodičů po rozpadu společné domácnosti je běžné, že opatrovnické řízení a řízení o rozvodu je vedeno u odlišných soudů, často poměrně daleko od sebe, což činí rozvodový proces náročným a nákladným pro účastníky.
Koordinace mezi jednotlivými soudy vyplývá ze zákonného požadavku, dle kterého „mají-li manželé nezletilé dítě, které není svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželství“. (284) Co se tedy časové koordinace týče, dostává se na prioritní místo soud opatrovnický a toto místo si zachovává i ohledně koordinace věcných a rozhodovacích pravomocí. Jak zákonná procesní úprava, tak velice citlivý předmět rozhodování, jímž je život nezletilých, činí z opatrovnického soudce instituci, kolem níž se koordinuje celý proces rozvodu.
Řízení péče soudu o nezletilé patří mezi řízení dříve nazývaná nesporná, následně přejmenovaná na řízení zvláštní, neboť bývají často velice konfliktní. Neuplatní se v nich zásada projednací ale zásada vyšetřovací, která zvyšuje požadavky na procesní aktivitu soudce, ale také rozšiřuje jeho pravomoc v rámci vedení řízení. Tato zásada (ust. § 20 a 21 ZŘS) ukládá soudu povinnost zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Soud přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci. Soud provede i jiné důkazy, než ty které navrhují účastníci. Soudce se tak v zájmu ochrany zájmu nezletilých stává z pasivního arbitra aktivním článkem celého řízení, neboť nese odpovědnost za zjištění a vyšetření skutkových okolností nezbytných k vydání rozhodnutí, které musí být vždy v zájmu nezletilého.
Přenesení odpovědnosti za zjištění stavu by mělo ulehčit procesní roli účastníkům. Na straně druhé je pravda, že soud bez pomoci advokátů a účastníků řízení, kteří by měli alespoň tvrdit skutečnosti rozhodující v dané věci, může jen obtížně ze své vlastní iniciativy obstarávat důkazy v oblasti tak intimní, jako je rodina.
Standardní zásada projednací se uplatní v řízení o vypořádání společného jmění a jiného majetku manželů. Soudce rozhoduje na základě skutečností tvrzených stranami, k nimž strany předloží návrhy důkazů. Strany nesou břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Vzhledem k tomu, že řízení o vypořádání společného jmění je řízením majetkovým, je stále inherentně spjato s rodinným životem rodiny v období před rozpadem manželství a pro účastníky je velice obtížné řádně tvrdit a ještě obtížnější prokázat některá tvrzení. K řízení navíc dochází často i několik let po ukončení společné domácnosti a také několik let po rozvodu manželství. Spory o vypořádání společného jmění manželů jsou v důsledku tohoto dlouhotrvající a náročné pro všechny aktéry.
Také civilní zásada dispoziční se promítne do jednotlivých řízení odlišně. Procesní aktivita v tomto směru v řízení o rozvodu a řízení o vypořádání společného jmění manželů náleží výlučně manželům. Dle ust. § 384 ZŘS platí: „Podá-li návrh někdo jiný, soud jej odmítne.“ Řízení ve věci péče soudu o nezletilé může být zahájeno i z moci úřední, tedy i bez návrhu nebo na návrh jiné osoby, nejčastěji tak bude na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo jiného opatrovníka dětí. (285) Rozhoduje-li se však v řízeních o péči o nezletilé o péči o nezletilé dítě, o styku s nezletilým dítětem, případně o rodičovské odpovědnosti, děje se tak většinou na návrh jednoho z rodičů, případně na návrh obou rodičů v rámci procesní aktivity rodičů vedoucí k rozvodu řízení nebo k úpravě poměrů po ukončení společné domácnosti nesezdaných rodičů a jedná se tak o řízení návrhové.
Budeme-li pokračovat v analýze řízení souvisejících s rozvodem na základě základních principů soudnictví, lze konstatovat, že všechna řízení, a především soudní jednání konaná v těchto řízeních jsou veřejná. Zásadu veřejnosti řízení definuje občanský soudní řád a umožňuje vyloučení veřejnosti pouze v případě, že by veřejné projednání ohrozilo tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, obchodní tajemství nebo důležitý zájem účastníků řízení nebo mravnost. (286) Je otázkou, zda právě „důležitý zájem účastníků řízení“ není jejich právo na ochranu soukromí a rodinného života, nicméně skutečností zůstává, že soudní jednání jsou veřejná a soudci nejsou nakloněni vyloučení veřejnosti ze soudní síně během jednání. Autorka práce není přítomnosti veřejnosti nakloněna, neboť dle jejího názoru vede k eskalaci postojů obou stran. Povětšinou se jedná o rodinné příslušníky a podporovatele jednoho z manželů, který následně pociťuje potřebu nahlas ospravedlňovat své výroky a reagovat na negativní výroky protistrany, zatímco protistrana se obává potupy z prohry před „nepřátelskou veřejností“ a taktéž se stává neústupnější.
Rozhodnutí soudu a samotný proces jeho přijímání je ovlivněn zcela logicky postavením manželů. Soudce se prioritně snaží dovést manžele k nalezení smírného řešení a při té příležitosti je informuje o možnostech mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání. (287) V oddíle věnovaném řízení opatrovnickému se poté upřesňuje, že soud může rodičům uložit na dobu nejvýše tří měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii nebo jim nařídit setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie. (288) Záleží na osobnosti soudce, zda snaha o smír ze strany soudu je skutečná nebo zda se jedná o prostý dotaz do protokolu o tom, že strany nenalezly smír. Zcela subjektivně taktéž autorka práce konstatuje, že informaci o tom, že by účastníci rozvodových řízení byli poučeni o možnosti mediace, u soudu ještě neslyšela a domnívá se, že by ji nenašla ani v žádném protokolu z jednání. Zkušenost je dokonce opačná, i v případě, kdy jedna ze stran mediaci navrhuje, soud a orgán sociálně-právní ochrany dětí ji shledává jako zbytečnou ve snaze rychle získat rozhodnutí ve věci, třebaže neřeší sporné aspekty dopadů rozvodu do rodinného života.
Je také skutečností, že nařízení mediace se většinou brání všichni zúčastnění bez ohledu na případné pozitivní výstupy. Nařízení mediace většinou prodlužuje období, během kterého nejsou mezi rodiči nastavena žádná závazná pravidla a často dochází k příkoří z jedné či druhé strany nebo eskalaci problémů, jež mediace nestihne řešit. Rodič obracející se na soud se žádostí o úpravu poměrů péče a výživného nezletilého bývá často v prekérní životní situaci a potřebuje okamžitou podporu od soudu. Mediace, jakkoli je sama o sobě přínosná, přinese úlevu rodičům, pokud je současně doplněna rozhodnutím soudu o úpravě poměrů nezletilých dětí po dobu jejího trvání.
Pokud rodiče, ať již díky opatřením nařízeným soudem dle ust. § 474 ZŘS, nebo za pomoci advokátů či soudu, dospějí k dohodě o předmětu řízení, soudce sepíše o takovém úkonu protokol a nechá jej podepsat všemi účastníky. Dohodu obsaženou v protokolu poté soud na návrh účastníků schvaluje.
Rozhodnutí o schválení dohody uzavřené rodiči ve věci poměrů nezletilého soudce přijímá s „s uvážením zájmu dítěte, s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska rodičů odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte“. (289) Pokud se rodičům nepodaří dohodnout se, soudce přijímá rozhodnutí s přihlédnutím k zájmu dítěte a ostatním požadavkům dle ust. § 906 a 907 OZ.
(262) Použit stejný překlad jako v ELISCHER, David. Dětský soudce (Juge des enfants) a jeho role ve francouzském soudním systému: několik poznámek k tzv. výchovné pomoci. In: Náhradní výchova dětí – možnosti a meze: kolokvium I. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2008. ISBN 978-80-87146-05-7.
(263) Soudce ve věcech rodinných je nástupcem dřívějšího Juges aux affaires matrimoniales (J. A.M. – soudce ve věcech manželských) Srov. ELISCHER, David. Dětský soudce (Juge des enfants) a jeho role ve francouzském soudním systému: několik poznámek k tzv. výchovné pomoci. In: Náhradní výchova dětí – možnosti a meze: kolokvium I. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2008. ISBN 978-80-87146-05-7.
(264) GROSLIERE, J.C. Le juge aux affaires matrimoniales (ou l homme – orchestre du divorce).
(265) MIKALEF-TOUDIC, Véronique, Droit de la famille et des régimes matrimoniaux, Métiers, Collection Paradigma, 1 edition, 2016, s 212
(266) Ustanovení čl. 1070 CPC.
(267) Civ. 1re, 16. prosince 2015, num 14-28,296, RJPF 2016-2/23.
(268) Viz dřívější znění čl. 252-2 Code Civil.
(269) Ustanovení čl. 252-2 Code Civil.
(270) CASEY,Jerome, Reéforme de la procédure des divorces contentieux: simplifier pour mieux juger, vraiment? AJ Famille 2019,Dalloz, s 239
(271) Nahrávání zpráv přijatých do telefonu manžela bez jeho vědomí činí použití takto získaných informací nezákonným: Civ Civ 1er, 3 prosince 2014, num. 13-25-581, RJPF 2015-2/16.
(272) Čl. 259, in fine, Code Civil.
(273) Ustanovení čl. 1072 CPC.
(274) Ustanovení čl. 248 CC a 1074 CPC.
(275) Civ 1er, 28. února 2006, Bull. Civ. I. num 112.
(276) Ochrana účastníků je posílena také ustanovením zákona o svobodě tisku, č. 11.7.1975 Sb., který zakazuje publikovat jakékoli informace z řízení s výjimkou znění rozhodnutí, bez odůvodnění.
(277) Ustanovení § 9 OSŘ. V Praze se bude jednat o soudy obvodní a v Brně o Městský soud
(278) Ustanovení § 36 OSŘ.
(279) § 1 odst. 2, písm. b), bod 1.
(280) Ustanovení § 467 ZŘS.
(281) Ustanovení § 85 OSŘ.
(282) Ustanovení § 383 OSŘ.
(283) Ustanovení § 88 OSŘ.
(284) Ustanovení § 755 odst. 3 OZ.
(285) Ustanovení § 6 ZŘS.
(286) Ustanovení § 116 OSŘ.
(287) Ustanovení § 9 ZŘS.
(288) Ustanovení § 474 ZŘS.
(289) Ustanovení § 906 a 907 OZ.
Okomentovat