Matejkova.info
Sedmá námitka podjatosti
I.
Rodič 1 tímto vznáší v zachované lhůtě námitku podjatosti soudkyně Mgr. Hany Matějkové (dále jen „soudkyně“), a to pro její zjevný poměr k účastníkům, případně k věci samé (§ 14 odst. 1 o.s.ř.).
II.
Úvodem Rodič 1 upozorňuje, aby předešel případným nedorozuměním, že předmětem námitky podjatosti není postup soudkyně v řízení (§ 14 odst. 4 o.s.ř.). Rodič 1 pochopitelně nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudkyně již dříve rozhodovala a nyní opět rozhoduje. K jejím výrokům rozhodnutí se však v rámci této námitky podjatosti nebude vyjadřovat, neboť tyto okolnosti dle zákona nemohou být důvodem pro vyloučení soudkyně.
Důvodem pro vyloučení soudkyně však mohou a zároveň musejí být okolnosti svědčící o jejím poměru k věci nebo k účastníkům. Poměrem k věci může být v případě opatrovnických řízení například genderová podjatost či podjatost vůči určitému typu výchovy (například střídavé výchově). Poměrem k účastníkovi může být projevovaná osobní sympatie či antipatie ke konkrétní osobě. Ostatně i § 80 odst. 1 písm. e) zákona o soudech a soudcích stanoví, že soudce musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez ekonomických, sociálních, rasových, etnických, sexuálních, náboženských nebo jiných předsudků. Pokud tomu tak není, je zde zjevně důvod pochybovat o nepodjatosti.
Nikoliv tedy na základě výsledku řízení (výroku rozhodnutí), ale na základě projevených preferencí, sympatií či antipatií lze usuzovat na podjatost soudkyně. Tak tomu je i v tomto případě. Soudkyně své sympatie či antipatie nepokrytě vyjadřuje formou svých myšlenek zachycených v odůvodnění usnesení 13 P 13/2011 ze dne 15.8.2014 (doručeno 28.8.2014). Znovu je třeba zdůraznit, že zde nijak nehodnotíme výrok jejího usnesení, ale pouze vyjádření soudkyně odrážející její myšlenkové pochody, zachycená v odůvodnění usnesení (jež není právně závazné). Pokud by se chtěl někdo pozastavovat nad tím, že jsou citována vyjádření právě odsud, je třeba říci, že není pro posouzení podjatosti podstatné, v jakém textu je soudkyně vyjádřila, ale zda a jak je vůbec vyjádřila a zda tato její vyjádření (opět – nikoliv výrok rozhodnutí!) svědčí o její podjatosti či nikoliv. Rodič 1 je přesvědčen, že ano.
III.
Prvním takovým jejím myšlenkovým výplodem je tvrzení ohledně nezletilého, který nastupuje do druhé třídy základní školy: „je nepochybné, že je v jeho zájmu, aby i nadále navštěvoval uvedenou základní školu, kde je již adaptován, má vytvořeny sociální vazby se svými spolužáky i učiteli a učitelkami“.
Řada dětí mění v průběhu školní docházky školní zařízení, ať už z důvodu stěhování, nebo z důvodu přestupu do lepší či vhodnější školy. Všechny tyto děti byly v bývalé škole adaptované a měly zde vytvoření sociální vazby, často za dobu mnohem delší než jednoho roku. Brzy po přestupu do jiné školy si zde však vytvořily sociální vazby nové. Pokud by o těchto dětech rozhodovaly takovéto soudkyně, nesměly by vůbec měnit školní zařízení. Nesměly by nikdy odejít ani třeba na víceletá gymnázia, neboť již jsou na základní škole za čtyři roky „adaptované, mají vytvořeny sociální vazby se svými spolužáky i učiteli a učitelkami“, takže i další čtyři roky musejí přece absolvovat také zde.
Soudkyně, která v tu chvíli ani nevěděla, do jaké jiné školy by nezletilý měl nastoupit (!) a jaká je její úroveň, nemůže něco takového rozumně tvrdit. Leda že je zjevně podjatá ve prospěch Rodiče 2 a jeho prostředí, ve kterém se takto snaží nezletilého za každou cenu zafixovat.
IV.
Další takovou myšlenkou soudkyně je: „Také je vhodné, aby nezletilý nadále navštěvoval základní školu v místě bydliště toho rodiče, kterému je prozatím svěřen do péče na základě předběžného opatření.“
Toto její tvrzení je silně manipulativní. Rozhodnutí o svěření do péče, byť se jedná o rozhodnutí prozatímní, musí především chránit práva nezletilého. Podle čl. 29 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte, která v Česká republice vstoupila v platnost 6.2.1991, má výchova dítěte směřovat k rozvoji osobnosti dítěte, jeho nadání a rozumových i fyzických schopností v co nejširším objemu.
Jestliže tedy dítě má u jednoho z rodičů možnost navštěvovat kvalitnější školní zařízení, kde budou lépe rozvíjeny jeho schopnosti, mělo by toto být pádným důvodem pro změnu rozhodnutí o svěření do péče. Nikoliv tedy odvolávat se na stávající rozhodnutí o péči jako na neměnné a tím se snažit zafixovat školní docházku v horším zařízení (a poté třeba zase naopak pokračující školní docházkou v tomto místě „odůvodnit“ neměnnost prostředí, ve kterém bude dítě vychováváno).
Jediným důvodem k takovému uvažování může být podjatost ve prospěch Rodiče 2, u kterého se soudkyně snaží nezletilého – dokonce i proti jeho vůli – udržet.
V.
O podjatosti svědčí i výrok soudkyně: „Soud s ohledem na další klidný vývoj nezletilého a stabilitu výchovného prostředí rozhodl…“
Racionálně uvažující člověk si musel již dávno všimnout, že soustavná preference Rodiče 2 a spor mezi rodiči plynoucí z této nerovnováhy vůbec nezajišťuje nezletilému klidný vývoj. Stejně tak již několik let je výchovné prostředí nezletilého destabilizováno, když byl zásahem soudu na popud Rodiče 2, ovšem v rozporu s dosavadní dohodou obou rodičů, vytržen ze svého domova a většinu času je tak nucen trávit – proti své vůli – mimo něj. Takto je destabilizována i péče o něj, když po několik let je zbaven významnějšího výchovného působení Rodiče 1.
Zaštiťování se klidným vývojem nezletilého a stabilitou výchovného prostředí k tomu, aby výše uvedený stav byl dále udržován, je nehorázné a svědčí opět o podjatosti soudkyně ve prospěch Rodiče 2 a jeho výchovy.
VI.
Veškeré tyto myšlenkové pochody soudkyně svědčí o její zjevné podjatosti. Rodič 1 proto žádá, aby byla vyloučena z dalšího projednávání a rozhodnutí věci.
Převzato z MATEJKOVA.INFO
17. 9. 2014 at 22:27
Ty samé soudkyně, které v trestních řízeních rozhodují logicky v opatrovnických naopak nechávají logiku doma na věšáku, podobně jako mladý motocyklista mozek, když usedá za řídítka a pak se pro něj vrací, když mu pomůže příznivá shoda okolností.
Jsou podjaté rodinným vzorcem a institucemi. Jsou ochotni se ohnout před svou inteligencí, mají se tak lépe. Varianta, že nabité vědomosti studijní pamětí nedokážou logicky propojit je nelogická. Kdyby se narodily o pár kilometrů dál u funkčních rodičů, tedy v době kdy si vytvářely důvěru k nim, tak nebyly zklamány, tak se stejným genetickým základem by hájily zájem dítěte respektováním Listiny základních práv a svobod, mezinárodní Úmluvy práv dětí a §5 zákona o sociální a právní ochraně dětí.
17. 9. 2014 at 23:18
Je z toho naprosto cítit, že autor se snaží, aby to bylo naprosto logické a neprůstřelné, a abytu logiku pochopil i soudce – hňup. Jenže oni si prostě píšou, co jim slina na jazyk přinese – že ta jejich argumentační úroveň je chabá, je nikterak netrápí.
18. 9. 2014 at 11:19
soudy mají poměrně striktní oddělení – trestní / civilní / opatrovnické
pravidla, metody práce, lidé i příslušné předpisy jsou v nich velmi výrazně odlišné
jiné oblasti zpravidla ani moc neznají ani je nezajímají
nejhůře kam může obecně soudce v hierarchii klesnout
(odvolat je prakticky nelze)
je právě opatrovnické řízení u prvoinstančního soudu
18. 9. 2014 at 12:18
Podle mě by do opatrovnických oddělení měli dávat nejlepší soudce, ne začátečniky, nebo ty, kteří měli nějaký vážný průser na jiném oddělení. Vždyť v opatrovnických řízeních se jedná o děti. Pamatuji se, že Kantůrková (sama má dva syny a žádnou dceru), několikrát říkala, že opatrovnické právo je u nás v pozadí zájmu.
18. 9. 2014 at 13:03
Asi je úplně jedno, jestli námitek a stížností bude sedm, dvacet nebo osmdesát. Evidentně to nefunguje, můžeme fňukat a nadávat, předčítat si paragrafy… z dlouhodobého hlediska to snad smysl má, ale tady čas běží, už ho vlastně i hodně uběhlo. Být rodičem, už bych měla zabalený kufr a odstěhovala se tam. Vzdálenost je hlavním argumentem soudu proti SP, okamžitě by byl důvod pro změnu opatření. Nehledě na to, že Rodič 1 je jeden z mála, který by si změnu bydliště mohl existenčně dovolit. Vůbec nejde o excelentní školu, na prvním stupni jde především o dobrého učitele, který může být i v Horní-Dolní. Jde o čas strávený syna s otcem, a ten neúprosně běží.
18. 9. 2014 at 14:01
Vlasto (a další), problém větší vzdálenosti je použit tehdy, když se to hodí. Tj., pokud ta vzdálenost je větší, je to jeden z argumentů, proč zamítnout SP a dát VP matce. Když ta vzdálenost není velká, tak se najde argument nějaký jiný.
Třeba v případě mého dítěte: rodiče bydlí cca 9 km od sebe, dítě chodí do školy v místě bydliště otce, SP velice dobře probíhala 21 měsíců, rodiče se vždy shodli na všem ohledně dítěte – jediné v čem se neshodli byla forma péče o dítě (otec chtěl SP, matka svou výlučnou). Soudkyně rozhodla: „Dítě se svěřuje do výlučné péče matce, otci je stanoveno výživné ve výši …“ Mimochodem ve výši, která pokrývá více než 100% všech potřeb dítěte (otec i matka mají cca průměrné příjmy).
18. 9. 2014 at 14:16
Přesně jak píše Michal (Mimochodem ve výši, která pokrývá více než 100% všech potřeb dítěte…), je to stále dokola:
Cesta ke SP vede přes jasná pravidla výživného, aby se „chudinkám“ samoživitelkám nevyplácel parazitizmus!!!
18. 9. 2014 at 19:37
jj, take souhlas, pouzije se zrovna ten argument, ktery se hodi. Takze prestehovani nepomuze, kdyz se matce, ospodu a soudu nechce 🙂
20. 9. 2014 at 21:34
Mnoho lidí, kteří prošli zkušeností s opatrovnickými soudy, jako já, ví, že tam soudí lidé nejen s nízkých lidským kreditem, s nízkým charakterem ale i pokud čteme zdůvodnění jejich blábolů (říká se jim rozsudky), tak máme pocit že IQ soudce/kyně je kolem 60. Já, po své osobní zkušenosti s opatrovnickými soudkyněmi, považuji slovo „soudkyně“ na velmi vulgární nadávku.
20. 9. 2014 at 21:36
Michal24, napsal jste to naprosto přesně. A důvod, proč : protože já jsem také matka ! … a proto to tak chodí na OSPODech a soudech -špatné matky podporují jiné špatné matky