Dr. Jürgen Borchert

Text příspěvku předneseného v Senátu ČR na konferenci „Průsečíky generací z pohledu rodinné politiky“ konané dne 2.5.2016:

Vážené dámy a pánové!

V mé osobě jste si pozvali neúprosného kritika sociální a rodinné politiky praktikované ve Spolkové republice Německo. Už téměř čtyři desetiletí pranýřuji chyby ve vývoji, jež od samého počátku ohrožují rovnováhu a soudržnost sociálního celku a v souvislosti s dětmi se projevují v podobě dvojí nouze: nouze o děti a nouze dětí. Od roku 1964 do dnešního dne se Německu podařilo snížit porodnost o polovinu z tehdejších zhruba 1,4 milionů na dnešních již pouhých 660 000 ročně narozených dětí. Zároveň však Německo dokázalo zvýšit dětskou chudobu na šestnáctinásobek. Tehdy bylo příjemcem sociálních dávek pouze každé 75. dítě mladší sedmi let, dnes je to již každé čtvrté dítě a tendence je rostoucí. Následky této chudoby jsou katastrofální. Při nástupu do školy se každé třetí dítě potýká s vývojovými vadami nebo vykazuje anomální chování, každé čtvrté dítě opouští školu, aniž by zvládalo základní dovednosti typu čtení, psaní a počítání na úrovni, která by mu dovolovala vykonávat alespoň pomocné práce. Rapidní propad v oblasti vzdělání zase předurčuje vývoj produktivity, na kterém se zakládaly naděje, že bude možné zvládnout dramatické dopady kolektivního stárnutí. Jelikož tato iluze mezitím splaskla jako mýdlová bublina, upínáme se nyní k neméně iluzorní naději, a sice, že nám ze šlamastyky pomohou migranti. Navzdory tomu, že se zvyšují prakticky všechny odvody, klesají důchody pod úroveň životního minima (sociální dávky), vlivem čehož celý politický systém ztrácí legitimitu. „Když se důchod otřásá, chátra běsní!“ tak znělo heslo propagované ve 20. letech 20. století zmítaných inflací.

Za ekonomický úspěch vděčí Německo do velké míry drancování

Nenechte se obalamutit tím, že Německo si v mezinárodním srovnání vede zdánlivě tak dobře. Je to výsledek drancování, které bilanci vždy nejprve ukáže v mnohem příznivějším světle, ale ze střednědobého a z dlouhodobého hlediska vede ke ztrátě veškeré životaschopnosti a k úpadku. Žádná jiná velká průmyslová země na světě nerabovala takovým způsobem vlastní lidský kapitál, a tím pádem základy své budoucnosti jako Německo, ten nesporný mistr světa v cestování, jehož výdaje na cestovní ruch brzy předčí výdaje na vzdělání.

Jednou ze skutečných zásadních příčin neblahé nouze o děti a nouze dětí je však chybně řízený sociální stát. Ten byl kdysi vytvořen za účelem podpory rodiny, později však zmutoval v jejího torpédoborce, který sociální soudržnost ze střednědobé a z dlouhodobé perspektivy nejenže nepodporuje, nýbrž deformuje, a to tím, že protěžuje lidi bez dětí (a také rodiče dospělých dětí) na úkor dětí a rodin. A tak dnes právě sociální stát generuje problémy, před nimiž by měl chránit, a činí tak rostoucí měrou – a to je důležité si uvědomit! – jednoznačně v rozporu s ústavou.

Zda je tento fatální vývoj ještě možné zastavit a změnit nastolený kurz, je do velké míry sporné, protože zákonodárce ignoruje dokonce i jasné zadání Spolkového ústavního soudu. Ten totiž v roce 2001 konstatoval v rozsudku ve věci pojištění pro případ potřeby dlouhodobé péče, nově vytvořeném v roce 1994, že všechny systémy založené na mezigeneračním přerozdělování – tedy důchodové a zdravotní pojištění a pojištění pro případ potřeby dlouhodobé péče – jsou podmíněné ekvivalentem výchovy dětí, a zákonodárci uložil, aby tuto očividnou souvislost v povinných odvodech na sociální pojištění zohlednil. Ten se však brání toto ústavněprávní zadání splnit.

Ponaučení z německých chyb

V České republice se možná ještě máte šanci poučit z německých chyb. Proto se pokusím vám blíže vysvětlit důvody a podobu epochálního mylného vývoje. Nebuďte, prosím, netrpěliví. Pro nalezení pravdy je někdy nezbytné začít od Adama.

Sociální stát by měl sociálním zabezpečením a sociální spravedlností generovat sociální soudržnost; jako takový je předpokladem a zárukou demokracie. Sociální stát a demokracie jsou jako siamská dvojčata. Zemře-li jedno, zahyne nevyhnutelně i to druhé a pak bude zapotřebí hrob pro dva.

Základní stavební kameny společnosti: solidarita a subsidiarita

Architektura sociálního státu se proto musí opírat o základní stavební kameny společnosti: o solidaritu a o subsidiaritu. Zjednodušeně řečeno musí respektovat jednak vzájemnou zodpovědnost, a jednak její konkrétní uplatnění v dané době. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Tak jako je jednotlivec odkázán na společnost, tak to platí i v opačném případě. Tento poznatek je v jistém protikladu k liberálnímu pojetí státu v novověku. To vychází ze zásady autonomie a nezávislosti jednotlivce na státu a společenství a popírá skutečnost, že my všichni jsme na začátku a na konci svého života naprosto závislí na druhých. Svoboda bez zodpovědnosti není nic jiného než extrémní individualismus, který život dělá nesnesitelným. Proto je na čase, abychom chápání jedince a společnosti postavili zase zpátky nohama na zem. Alfou a omegou je rodinná a sociální politika a o ní by zde měla být řeč.

O schopnosti uvědomit si zodpovědnost

Němčina používá spojení „Verantwortung wahrnehmen“, což doslova přeloženo znamená „vnímat zodpovědnost“. V tomto ohledu je němčina subtilní i precizní zároveň. Zodpovědnost si člověk musí uvědomit. Ono uvědomění si zodpovědnosti je však možné pouze za předpokladu naprosté transparentnosti stavu věcí a jeho srozumitelném uchopení pojmy. Zákony musí poměry pojmenovat tak, aby byly každému naprosto jasné. „Solidárnímu“ dělení v sociálním státě tudíž musí předcházet posouzení toho, zda je alokace zátěže v pořádku. A pouze pokud se sociální břemena rozloží správně – opřou se jako v gotické katedrále o pevné základy, pilíře a vzpěry – dosáhne se společenské stability. Tam, kde tato transparentnost a schopnost uvědomit si zodpovědnost chybí, drolí se státy a společnosti, jako by byly ze sádry.

Odpovědnost se může odehrávat vždy pouze na konkrétní a individuální úrovni. A právě zde začínají komplikace. Sociální stát totiž proměňuje konkrétní mezilidské vztahy ve vztahy abstraktní. Ukládá povinnosti a poskytuje nároky. Protějškem jedince přitom není spoluobčan, ale je jím vždy stát. Avšak stát není subjektem, který by mohl nést zodpovědnost! Skutečnost, že se konkrétní mezilidské vztahy proměňují v abstraktní fenomény společnosti založené na penězích a v profesionální struktury spočívající na dělbě práce, vztahy lidí mezi sebou naprosto zásadním způsobem mění. Péče o druhé je například, jak vyplývá z definice, darováním času. Uděláme-li z ní výdělečnou činnost, začneme se najednou ohánět tvrzením, že čas jsou peníze. Ruku v ruce s tím nevyhnutelně přichází otázka nákladů a toho, jak péči zaplatit, což zásadním způsobem mění její podstatu. Tato metamorfóza zároveň proměňuje myšlení, cítění a jednání lidí. Nakonec to pak vede k racionalizaci a péči prováděné automaty.

Spravedlnost, nebo většina?

S další komplikací se setkáváme v podobě skutečnosti, že sociální stát z kvalitativní otázky správného a spravedlivého rozdělení dělá kvantitativní otázku většiny při volbách. Politika je proto v pokušení neprosazovat zájmy slabých a potřebných vůči silným. Zástupná demokracie je totiž už svou povahou naopak podřízená zájmům silnějších. Ještě více to platí ve vztahu ke generaci dětí. Ty do voleb zapojeny nejsou vůbec, ale musejí plnit nároky, které zákonodárce přiznává a garantuje starší generaci. Nikde v Evropě neexistuje rodinné volební právo, podle něhož by za děti volili jejich rodiče. A skutečně jsme nuceni konstatovat, že všude tam, kde jde o děti, vytváří sociální stát přesně ty problémy, před nimiž má vlastně chránit.

„Kdo chová prasata, je produktivním členem společnosti“

Kromě asymetrické struktury politického systému, jdoucí na úkor dětí, má tato situace ještě jinou příčinu. Tou je asymetrické vnímání rodinného života na straně jedné a tržní společnosti na straně druhé. Řeč je o produkci a reprodukci. Industrializace s sebou přinesla konec soužití lidí v bezúplatném celku konkrétních vztahů rodinného kolektivu, protože společná práce byla rozdělena na sféru výdělečné činnosti a sféru domácí práce. Formující postavou nové doby se stal homo economicus, jehož protipólem byla domina privata. Počínaje tímto okamžikem však obě tyto sféry nebyly v žádném případě považovány za rovnocenné a komplementární. Reprodukční sféra se ocitala stále více ve stínu společensky organizované dominantní produkční sféry. Jak ekonomická věda toto zredukování skutečnosti na polovinu později nanejvýš iracionálním způsobem
glorifikovala, lze demonstrovat na hrubém domácím produktu, který je – jak známo – důležitým regulačním nástrojem pro politická rozhodnutí. V národních účtech totiž domácnost není místem, kde by se „generoval“ lidský kapitál coby nejdůležitější nositel budoucího hospodaření, ale je, jak vyplývá z definice, místem spotřeby. To znamená, že mzdy dospělých dětí se v rozvaze dostávají na stranu Dal, ale náklady vynaložené na výchovu těchto dětí bychom hledali marně. Pokud se svobodná žena provdá za muže, který se jí za úplatu staral o domácnost, domácí produkt klesne, pokud se rozvedou a tento muž bude v téže práci pokračovat opět za úplatu, domácí produkt v daném státě zase stoupne. Velký německý národohospodář Friedrich List (vedle Karla Marxe jediný, kdo proslul i na mezinárodní scéně) tuto absurditu ekonomického smýšlení nové průmyslové společnosti, jejíž vývoj sledoval v polovině 50. let 19. století, výstižně vyjádřil slovy: „Kdo chová prasata, je produktivní členem společnosti, a kdo vychovává děti, je členem neproduktivním.“

Deformace společnosti

Jak takto deformované povědomí vede k tomu, že legislativa nakonec deformuje společnost, lze exemplárně ukázat na „velké“ německé důchodové reformě z roku 1957. Ta byla nezbytná, jelikož rodiny, které byly do té doby hlavním nositelem zátěže spojené se stářím, byly oslabené v důsledku druhé světové války a jako takové už nebyly schopné tuto funkci plnit. Proto se původně touto reformou nezamýšlelo dosažení ničeho jiného než transformace společnosti z buržoazní malorodiny v „sociální velkorodinu“, v níž měly transferové toky exaktně kopírovat rodinné toky související s obživou. K této transformaci mělo proto dojít na základě dvou generačních smluv mezi dvěma generacemi. Naproti zespolečenštěné starobní péči v podobě starobních důchodů měl být naprosto symetricky postaven stejně tak zespolečenštěný „dětský a mládežnický důchod“. Zatížení střední generace odvody na důchod přitom mělo být odstupňováno podle počtu dětí. Smyslem bylo na straně jedné dát každému jasně najevo, že děti jsou klíčem a základem jakéhokoli zajištění budoucnosti. Na straně druhé bylo naprosto evidentní, že bez této diferenciace v odvodech by rodičům byla vnucena role „pozitivních externalit“, z nichž by profitovali jejich bezdětní vrstevníci, kterým by se zajištění na stáří dostalo zdarma od dětí jiných lidí, aniž by oni sami nesli břemeno spojené s výchovou dětí. Pokud bychom tuto souvislost nebrali na vědomí, byly by rodiny přetěžovány a vytlačovány ze všech oblastí trhu neadekvátně vysokými příjmy určenými na konzum na straně lidí aktuálně bezdětných. O dopadu na porodnost a možnosti vývoje dětí není sebemenších pochyb.

Pohádka o hvězdných dukátech coby léku na noční můry o stáří určená matkám a dětem

Spolkový kancléř Konrad Adenauer nedbal varování odborníků. Rok 1957 byl rokem volebním a děti nebyly na rozdíl od seniorů voliči. V platnost byl uveden pouze systém „dynamického důchodu přizpůsobeného ekonomické produktivitě“, který staré lidi doslova ze dne na den povýšil z příjemců sociálních dávek na movité občany s čistým příjmem téměř na úrovni příjmů ekonomicky aktivní populace. Ani jediný z těchto důchodců, pro které se pohádka o dukátech padajících z nebe stala skutečností, nikdy nezaplatil ani fenik na odvodech do nového systému. Stalo se to na především na úkor matek, které nevykazovaly žádné příjmy z výdělečné činnosti, neboť systém živobytí, který je předtím zajišťoval, byl důchodovou reformou zničen. Odvody do nového systému totiž přes noc explodovaly, a tak už jim děti nemohly platit obživu.

Vše, před čím tehdy experti varovali, v mezičase nastalo. Porodnost dramaticky klesla, Německo se s třicetiprocentním podílem stalo mistrem světa v celoživotní bezdětnosti. Zato však došlo k nárůstu průměrného věku a obecných vyhlídek na dožití. Za to, že Německo dosud nezískalo titul mistra světa v poměru starých lidí k mladým, vděčíme jen tomu, že v letech 1980 až 1996 do země přišlo zhruba 16 milionů mladých migrantů.

A jak je tomu vždy v případě sociálních asymetrií, bylo možné sledovat učebnicový příklad jejich dynamické samospádové eskalace. Nenarozeným dětem se nenarodí žádné děti, následkem toho vyžaduje rychleji rostoucí zátěž spojená se stářím stále vyšší a vyšší odvody ekonomicky aktivních a nouze o děti i nouze dětí dále narůstají. Da capo al fine – od začátku do konce.

Minimálně stejně tak fatální jako ekonomické a politické jsou pro společenskou kohezi mimochodem sociokulturní dopady důchodové reformy. Protože tím, že nový systém byl navzdory veškerým evidentním parametrům označen za „pojištění“, přestali jeho účastníci vidět rozhodující skutečnost, a sice že klíč k zabezpečení stáří je výhradně v rukou generace dětí. Přitom by mělo být vlastně každému jasné, že pojištění funguje pouze tam, kde jde o výjimky ze sociální normy. Za Bismarcka, kdy bylo důchodové pojištění vymyšleno, dosahovaly obecné vyhlídky na dožití 40 let a věk nástupu do důchodu byl 70 let. Šlo tedy o ojedinělý, výjimečný případ a jako takový ho bylo možné beze všeho pojistit. Dnešní vyhlídky na dožití dosahují 80 let a do důchodu se odchází v 65 letech. Je sociální normou, že se člověk odchodu do důchodu dožije. Ale tak dalece lidé neuvažují.

Pojmem pojištění byla založena mylná představa obyvatelstva, že totiž člověk v otázce zajištění své budoucnosti není odkázán na jiné a už vůbec ne na děti, a vytvořila živnou půdu pro extrémní individualismus, který rodinám dělá ze života čím dál tím větší peklo. Neboť jen ten, kdo se domnívá, že se o svou budoucnost může postarat vlastními silami a že ta je díky příspěvkům odváděným na důchod v suchu, se může sám realizovat, aniž by musel brát ohledy na osobní vazby a závazky, tj. na úkor generace dětí. Avšak ve společnostech, v nichž je individualismus, a tím pádem jedinec, resp. subjekt měřítkem všeho jednání a v níž jsou osobní svoboda a osobní rozhodnutí důležitější než společenské danosti, jsou zase předem naprogramovány krize spojené s obecnou ztrátou smyslu života a orientace, které zároveň ještě více ztěžují vychovávání děti podle závazných hodnot a norem. Jak jen se mají děti naučit přebírat zodpovědnost za druhé, když se ustavičně setkávají s opakem?

Tak se nedostatečná transparentnost sociálního státu stará o to, aby mizel stmelující prvek vzájemné zodpovědnosti, a tím pádem i soudržnost generací. Občané se již v hojných zástupech odvracejí od „starých“ stran, politický systém se nyní otřásá i v Německu.

Avšak kde hrozí pohroma, roste i snaha o záchranu. V Německu jdou nyní rodiče na barikády. Tisíce jich táhnou do boje proti tomu, že zákonodárce ignoruje rozhodnutí Spolkového ústavního soudu v otázkách rodinné politiky (ELTERNKLAGEN.DE).

Jsme svědky jakési obdoby „Pražského jara“. Je to úžasné a doufejme že toto úsilí bude korunováno dlouhodobým úspěchem.

Děkuji za pozornost!

Autor byl soudcem v Darmstadtu