PhDr. Jana Šilhavá
Rodiče při výchově často stojí před problémem, zda být přísní, nebo shovívaví, neustupovat či ustupovat, vyžadovat kázeň, nebo dopřávat svobodu. Vztahy k dětem se obvykle stávají jakýmsi zápasem o moc, ve kterém se obě strany snaží zvítězit. Podle úspěšného vychovatele Jana Boska je však autoritářské myšlení typu „budeš poslouchat, nebo…“ dobré nahradit vzájemnou úctou a spoluprací.
Situace, do kterých se jako rodiče dostáváme dnes a denně, vypadají na první pohled nevinně, ale už v raném dětství se rozhoduje o tom, jestli se náš domov stane bojištěm.
Kdo tady poroučí?
Tříletá Anička se jako vždycky houpe na židli a shodí salát na stůl. „Ukliď to, Aničko,“ říká maminka. Holčička se zašklebí a rozhodně odpoví: „NE!“ Ani se nehne.
„Ale no tak, holčičko, honem, ukliď to!“ opakuje maminka, už trochu nazlobená. Anička se na ni podívá s hrdostí svých tří let a řekne: „Ne.“ Co může maminka dělat?
V tomto případě jasně prohrála bitvu o moc. Jestli dcerku přinutí, třeba pořádným pohlavkem, bude se cítit hluboce pokořená, protože sama dobře ví, že bít tříletou holčičku je k ničemu. Navíc se bude muset vypořádat s manželovým: „Ty ji biješ? No to je mi pěkná výchova!“
Jestliže to nechá být a před triumfálním a hrdým pohledem své dcery sama očistí ubrus, znamená to, že holčička zvítězila na celé čáře. A manžel si samozřejmě přisadí: „Ještě jí nejsou ani čtyři roky, a už tady poroučí ona?“
Aniččina maminka se pustila do nebezpečného zápasu, který je založen na principu „uvidíme, kdo tady poroučí“. Jeho výsledkem bude pouze stálé zraňování a pokořování. Rodiče, kteří s dětmi vstoupí do konfliktu, jsou nuceni používat jeden trest za druhým. Děti pak svoje vztahy k rodičům chápou taky jako boj, ve kterém chtějí zvítězit. Když rodiče vnucují svá rozhodnutí autoritativně, děti je snášejí špatně, bouří se, rebelují, trucují, uzavírají se a vyhýbají se jim. Výsledkem jsou jen stále zlobivější děti, které v podstatě smýšlejí takto: Máš-li právo zraňovat ty mě, pak i já mám právo zraňovat tebe!
Musíme si uvědomit, že vnucovat dětem svou vůli je k ničemu. Když rodiče křičí, nadávají a fackují, zříkají se tím pozice zralých vůdců a snižují se na úroveň vzteklého, rozzuřeného dítěte. Pak jde jen o to, kdo dovede křičet silněji a déle. To je výsledek trestů. Děti jsou bohužel mnohem tvrdohlavější a odolnější než dospělí. Rodiče se postupně dostanou do stavu, kdy už nejsou schopni situaci dál snášet, svěsí hlavu a zoufale volají: „Nevím, co mám dělat!“
Spolupráce vede k harmonii
Právě v takových situacích, které jsou si zdánlivě tolik podobné, je možné se inspirovat osvědčenou zkušeností známého vychovatele. Jan Bosko (1815–1888) ve svém pojednání O trestech v salesiánských domech píše: „Víte v jak těžké době žijeme a jak snadno může i malá neopatrnost způsobit velké následky… Systém, který běžně používáme, se nazývá preventivní. S jeho pomocí s žáky jednáme tak, že se bez jakéhokoli vnějšího násilí podřídí naší vůli. Chci vám tím říci, že nikdy nesmíme používat donucovacích prostředků, ale pouze přesvědčování a lásky.“
Myšlenka Jana Boska je prostá, tresty a autoritářské myšlení typu „budeš poslouchat, nebo…“ je potřeba nahradit vzájemnou úctou a spoluprací. Děti potřebují vedení, ale ne kaprály a důstojníky. Dobrý vedoucí svoje svěřence inspiruje a stimuluje k tomu nejvhodnějšímu řešení situace. Podobně to mohou dělat i rodiče. Děti naše vedení přijmou, budou-li vědět, že je respektujeme jako rovnocenné lidské bytosti. Když je dítě bito, je hluboce uraženo ve své důstojnosti, a stejně tak ztrácí na důstojnosti matka. Jeden ze základních principů Preventivního systému zní: „Kdykoli se rodiče dostanou s dětmi do konfliktu, ať odpouštějí.“
Aniččina maminka by získala mnohem víc, kdyby se z konfliktu stáhla a raději simulovala spolupráci a rodící se odpovědnost holčičky. Mohla třeba říci: „No vidíš, co se stalo. Tak co s tím teď uděláme?“ Žádný boj o moc by nenastal. Holčička s největší pravděpodobností uzná, že musí ubrus utřít. Dům se tak nestane bojištěm, ale příjemným místem, kde bude vládnout spolupráce a harmonie.
Neporoučí nikdo
A na dokreslení malý příběh: Zeptal jsem se jedné holčičky: „Kdo doma poroučí?“ Je zticha a pozoruje mě. „No tak řekni, kdo u vás poroučí – tatínek, nebo maminka?“ Holčička se na mě dívá a neodpovídá.
„Tak ty mi to nepovíš? Kdo je u vás pánem?“ Znovu se na mě dívá celá zmatená. „Nevíš, co to znamená poroučet?“ Ovšemže to ví. „Nevíš, co znamená slovo pán?“ Dívá se na mě a mlčí. Je snad němá, chudinka? Pak se rozběhne a uteče až na okraj louky. Tam se obrátí, vyplázne na mě jazyk a se smíchem zavolá: „Neporoučí nikdo, protože se máme rádi.“
Převzato z webu MANŽELSTVÍ.CZ
15. 3. 2017 at 19:04
ireno presne tak. problem je, ze pojem dobre mravy je pro ceske soudy naprosto imaginarni pojem.
15. 3. 2017 at 19:05
to autor. spousta judikatu na toto tema je na http://www.adikia.cz… problem je ze zmrdi u ceskych soudu delaji ze je neznaji
16. 3. 2017 at 9:29
O pomoci rodičů dětem hovoří několik § Občanského zákoníku. kdysi Zákon o rodině dokonce téma dobrých mravů a povinnosti platit výživné u zletilých obsahoval. Doporučuji server adikia a přečíst si ten příběh, každopádně jsou tam zvrácenosti českých soudkyň typu – dnes je moderní doba, tak děti nemusí jít popřát otci k svátku, narozeninám atd.
Tyto příběhy jsou jako před kopírák, z má zkušenosti mohu říci, že díky kreaturám jako soudružka Sýkorová (KSČ) z MS v Praze a jistá Šobíšková z ÚMČ Praha 6 bylo nahrazeno u mých dětí program jako výlety, cyklistika, návštěvy muzeí, každý týden do bazénu, úkoly do školy na prvním místě “lepšími věcmi” – hlídání cizími, playstation, přenosný DVD přehrávač proti nudě, normální mobil nestačí …. Prznění dětských charakterů odpad tohoto národa jako jsou opatrovnické soudkyně zásadně nezajímá, když se to přikryje znaleckým posudkem, z otce, který se domnívá, že hlavní slovo při výchově má rodič se vytvoří narušená osobnost. …
16. 3. 2017 at 11:40
Na základě diskuse znovu opakuji, že ustanovení zákona o povinnosti živit zletilé děti a taktéž o povinnosti živit rodiče by mělo být zrušeno. Ano máme tak i ustanovení o dobrých mravech. Ale a) si myslím, že dobré mravy nelze vymoci soudem b) víme jak nekvalitní soudkyně (soudci) u nás soudí. Ti sami nevědí nic o mravech, natož o dobrých mravech a nějaká ustanovení zákona ve svém rozhodování zcela ignorují. Pokud vztah dospělého dítěte k rodiči funguje, tak rodič rád v rámci možností pomůže dospělému dítěti. Pokud ne, tak dospělé dítě se může živit samo. Studium VŠ není žádné právo a pokud si dotyčný na studium nevydělá a rodiče ho nepodpoří, může jít pracovat. A slušně vychované dospělé dítě svému starému rodiči pomůže bez toho, aniž by to po něm vymáhal soud. A pokud ho ten rodič slušně nevychoval, tak je to jeho problém. Spoléhat se na nějaké slušné a správné rozsudky soudu a jejich vymáhání je jen naivita, když víme jaký maras a bahno na našich soudech panuje.
16. 3. 2017 at 21:59
No stále se potvrzuje, že výživné je prostředek k vydírání. Chceš střídavku – zaplať. Nevím, proč by měl jeden platit 5000 Kč na dítě a druhý nic (či minimum). Argument rozdílného příjmu je mimo – ten druhej se taky mohl snažit vydělávat. Podmiňování výživného prací je ale zcestný – ti kluci studují.
16. 3. 2017 at 22:15
U nás ve Španělsku platí výživné i stát, když manžel bije manželku. Španělsko má úžasné opatrovnické soudy.
16. 3. 2017 at 23:32
Nejen Španělsko, ale i Česko má úžasné opatrovnické soudy. Až neuvěřitelně úžasné.
17. 3. 2017 at 7:38
… a zletilé děti budou nechávat otcům zabavovat řidičáky! Branná povinnost? … z toho se hroutí. atd.(mladí, zdraví) … budoucí pobírači sociálních dávek!
19. 3. 2017 at 15:30
… a proto zdegenerovana spanelska monarchie skonci jako prvni v podruci islamu nebo jine primitivni civilizace. Teste se holcicky …
21. 3. 2017 at 13:15
Asi si budou muset ženy zvykat. Muži opravdu lepší nebudou. Místo povinností, jsou dnes už velcí kluci v péči psychologů – mladí a zdraví.