Mgr. Pavlína Kysilková
5.2.2.3 Teorie jednoho domova?
Diskuze o jednom domově je jednou z nejčastějších debat, která se pojí ke střídavé péči. Respondenti se ve výpovědích dosti liší. Matky ve výzkumu se přiklánějí k teorii, že by dítě mělo mít jeden domov, otcové naopak dva domovy nevnímají jako žádnou překážku. Právě Soňa u svého syna vnímá střídání domovů jako jeden z problémů. Má pocit, že je důležité, aby dítě vyrůstalo pouze v jednom domově. Dítě by podle ní mělo při sdělování domova zmínit pouze jeden domov a ne být rozdělen mezi dvě prostředí.
,,Asi z tohohle důvodu, jakože jsem měla ten strach a i takový to jedno, že by měl mít. Měl by mít podle mého názoru jeden domov a měl by vyrůstat v takovém prostředí, kde ví, že má to svý. Když se ho paní učitelka zeptá, kde vlastně bydlí, tak on řekne lichej týden bydlím u mámy a sudej týden bydlím u táty.“ (Soňa)
Nina sice stejně jako Soňa zastává názor, že dítě by mělo mít pouze jeden domov, ale tím, že ji děti samy sdělují, že jim to vyhovuje, vnímá střídání prostředí jako neškodné.
,,…asi to že nemají jakoby jeden domov jo… Netrpí vyloženě ničím. žádnej jakoby problém, jako že by přišly s něčím jako – hele já už to nechci nebo mě to nebaví nebo tam mám víc hraček nebo tam mám tohle.“ (Nina).
Teorii jednoho domova vyvrací Petr, který se o dětech ve střídavé péči zmiňuje právě naopak. Z výzkumu vyplynulo, že děti nejsou vnímány jako neustále se stěhující. To Petr podporuje tím, že v případě výhradní péče dítě přichází s taškou a neustále ji s sebou převáží. To naopak děti ve střídavé péči mají vše dvakrát a není tak potřeba si nic stěhovat. Zmiňuje se právě o mýtě, který je v naší společnosti velmi zakořeněn.
,,A co se týče toho stěhování, to si myslím, že je další ten mýtus, kterej se tam hodně probírá.. že střídavkáři jsou baťůžkáři a permanentně se stěhujou, ale paradoxně se daleko častěj děcka stěhujou. ve chvíli, kdy jsou ve výhradní péči jednoho rodiče. Tak ten by je měl samozřejmě vybavit, vybavit na ten týden u toho otce nebo u té matky vším, co budou potřebovat, to znamená to dítě by sebou mělo táhnout tašku jako kráva, aby tam měl všechno, co bude potřebovat, od gumáků až po čepici a po plavky.“ (Petr)
Samozřejmě z dětí mohou dělat ,,baťůžkáře“ rodiče. Záleží na vybavení, které dětem poskytují. Zda si dítě věci převáží či nikoliv. Ve výzkumu se rodiče shodovali nad tím, že dítě má vše dvakrát a převáží se buď pouze finančně náročnější věci či učebnice nebo oblíbené hračky.
,,Oblečení nějaký jsme řešili tak, že v podstatě každej tady máme nějakou zásobu pro dceru jako ponožek jo, tepláků, domácích triček a takovýdle prostě to nemá smysl převážet, ale domlouvali jsme se na nákupech bot a takových jako zimních bund, takových jakože dražších kusů oblečení, u kterých mě přišlo nesmyslný, aby je každej kupoval zvlášť. Takže to jsme si nějak domlouvali.“ (Ota)
,,…u každýho toho rodiče mají jak svůj pokojíček, tak tam mají svoje hračky, tak tam maj svoje oblečení a všechny věci, tak nemusíme řešit to, že prostě si budou přetahovat nějaký věci, maximálně si vezmou nějakýho oblíbenýho plyšáka, nějakou oblíbenou hračku, která v tu chvíli je v kurzu a jedou s touhle částí.“ (Petr)
Stejně jako Petr se teorii jednoho domova nepodmiňuje Ota, který dodává, že dítě sice má dva domovy, ale dva jisté domovy, kde má vše co potřebuje. Není tedy traumatizováno ztrátou.
,,…ale vlastně to dítě má prostě úplně jasný domov, že jo, a někde má zase nějakej jinej, furt jde vlastně z jistýho do jistýho, že jo. Z jednoho zázemí do druhýho.“ (Ota)
Radka vnímá problémy s pořizováním věcí a velmi pociťuje problémy stěhování u svého syna. Její syn si věci musí často převážet. Dříve byl jeho život neustále spojen s kufry. To ale není zapříčiněno přímo střídavou péčí, ale celým vztahem rodičů a jejich domluvě. Přestože se Radka sama snaží, aby měl její syn věci u ní i u otce, syn si často své věci neustále musí převážet.
,,… tak co je hrozný tak Ivanovy věci jako jo. Protože já jsem to brala tak, že dobře já mu nakoupím, ať má věci tady a něco má jako u toho taťky jo a teďka teda, on je hroznej bordelář, když to tak prostě řeknu jo, takže on věčně s igelitkama, což prostě po této stránce je mě ho líto, nedovedu si to vůbec představit, že prostě týden co týden musím prostě sbalit to učení, oblečení.“ (Radka)
Respondenti ovšem vnímali, že hodně věcí nemusí být pro děti dobré. Děti ve střídavé péči jsou zvyklé na hodně oblečení, hraček, věcí, na dvoje Vánoce či narozeniny. Soňa to vnímá negativně a má pocit, že to pro jejího syna není dobré a je tak více rozmazlený a zneužívá těchto pro dětí pozitiv.
,,Protože to dítě je starší, je trošku vyčůranější. Využívá tý situace, že jsou jakoby dva domovy. Je zvyklej na dvoje Vánoce, je zvyklej na dvoje oslavy narozenin. Má všeho, řekla bych, přehodně. Takže bych řekla, že se to na něm hodně podepisuje.“ (Soňa)
I Tamara má s dětskou lstí zkušenosti a i její dcera bývá občas přechytralá a zneužívá dvojího domova.
,,Zjistili jsme v létě, že ona měla tendence si vymýšlet různý věci, že tatínek jí dovolí to a to a naopak. že ona prostě u jednoho rodiče lže o tom, co se děje u druhýho rodiče.“ (Tamara)
Společně s hodně věcmi pociťují respondenti problém v různém výchovném prostředí. Pokud se rodiče nedokážou domluvit, děti mají ve výchovném působení rozpory. Jelikož matka a otec mají rozdílný přístup k dítěti. Je běžné, že jeden z rodičů je více benevolentní než druhý a v případě střídavé výchovy to může podle respondentů být na škodu.
Například u Soni se vyskytuje problém právě v odlišnosti výchovných přístupů. U otce má syn dovoleno téměř vše a u ní jsou nastavená základní pravidla, která by měl respektovat. Tím je tedy zřejmé, že pokud jsou u maminky pravidla, synovi se to líbit nebude.
,,Tam když přijde, tak je prostě rozmazlenej, protože babička mu dovolí všechno. Jan se chce dívat na fotbal, tak se dívají celý den na fotbal. Všichni se mu podřizují, tím pádem když přijde k nám, tak si prostě myslí, že my ho budeme všichni poslouchat, že on je teda ten Bůh, kterej přišel a vy se ze mě potentujte, takže je to hrozný. Tady prostě musí jít v určitou dobu spát, musí se učit, musí prostě dělat samozřejmě každodenní hygienu a tam nemusí nic. Tam chodí spát, kdy chce, může si s dětma chodit ven, nemá žádný povinnosti.“ (Soňa)
Soňa ovšem chápe, že je pro syna důležité pravidla respektovat a snaží se tak i přes oblibu syna stát za svým a nepolevit.
,,Kolikrát se třeba stalo, že třeba je i nějakej spor máme spolu, protože je zvyklej, že tam se to všechno točí podle něj a já mu chci dát najevo, že já jsem ta máma a on by měl prostě poslouchat a respektovat mě a ne já jeho.“ (Soňa)
I Nina řeší problém s nedostatečnou přísností ze strany otce. Syn byl na ni nepříjemný právě z důvodu režimu a zavedených pravidel, jelikož u druhého rodiče nastavené pravidla nebyly.
,,…pak jsme měli takový, že prostě se rozčílil, vztekal, mlátil do mě, že jsem zlá, že u táty se má líp… Ale myslím si, že to mělo spojitost s tímhle tím, že prostě u mě byly ty povinnosti a že jo, já jsem jakoby furt řešila úkoly a tohlensto … u taťky to byla pohoda.“ (Nina)
Je tedy zřejmé, že dítě poznává rozdíly v přístupech a záleží na rodičích, jak se k tomu postaví. Tamara se u své dcery setkala s tím, jak dcera tyto přístupy odděluje a chová se podle toho, kde se právě nachází. Vnímá rozdíly pravidel u otce a u matky.
,,Sem tam když něco po ní chci, tak řekne – ale tatínek to tak nedělá nebo ale tatínek to takhle nikdy nechce. Tak takhle se to občas stane. Zrovna dneska mi říkala, když je u tatínka, tak když jsou v televizi sportovní zprávy, tak si musí jít čistit zuby. Tak jí říkám, tak si je běž vyčistit a ona – ale já jsem u maminky.“ (Tamara)
Respondenti ve výzkumu narazili také na téma vzdálenosti, které je se střídavou výchovou velice spojené. Tamara i přesto, že její dcera stále navštěvovala jednu školu, občas vnímala dojíždění ze vzdálenějšího bydlení otce jako malou překážku, která je podle ní zbytečná.
,,Navštěvuje stejnou školu, když je u mě, ona má tu školu asi deset minut od našeho domu. A když začaly střídání, tak tatínek neměl ještě k dispozici auto, tak jezdili autobusem… bylo tam dvojí přestupování, tak oni už snad v šest hodin ráno vyjížděli tím autobusem a ona v tom autobuse spávala. Usnula a spala tatínkovi na rameni. Tak to bylo pro mě, kdy jsem si říkala, že to je zbytečný, jako takový týrání, že to je taková překážka, která jsem si říkala, že je zbytečná.“ (Tamara)
To naopak Ota, který je od matky vzdálený přes dvě stě kilometrů, nevnímá tuto překážku jako podstatnou. Spíše než pro dítě to vnímá jako problém pro sebe. Kvůli věku dcery ji musí převážet a tak tráví více času na cestách.
,,My to máme dobrý, že v podstatě ta dostupnost, jezdí prostě žlutý autobusy za tři hodiny jo a pak vlastně oni naštěstí bydlej blízko, takže tam se dojede emhádéčkem za dvacet minut… takže řekněme tři a čtvrt hodiny možná maximálně tři a půl cestování. Na to si dcera naprosto zvykla, v tom autobuse že jo tam si můžem pouštět ty filmy a prohlížet si časopisy nebo něco.“ (Ota)
Shrnutí podkapitoly
Z výzkumu tedy vyplynulo, že diskuze o jednom či dvou domovech, jsou velmi odlišné. Převážně matky ve výzkumu se řadí k tomu, aby dítě mělo domov jen jeden a dítě nebylo zmatené, kde bydlí. To otcové naopak vyvrací a stojí si za svým, že dětem dva domovy neškodí. Také vyvrací teorii o stěhování. Jelikož Petr ze svých zkušeností vnímá stěhování spíše u dětí ve výhradní péči. Pokud jsou totiž děti v péči střídavé, rodiče jim vytváří plnohodnotné domovy se všemi věcmi, které potřebují. Není tak nutné, aby se dítě neustále balilo a mělo pocit, že se stěhuje. Co naopak rodiče vnímají jako nevhodné je střídání odlišných výchovných prostředí. Z výzkumu vyplynulo, že výchovu si každý rodič stanovuje sám, ale pokud spolu rodiče komunikují, je výhodné výchovný vliv sladit.
Okomentovat