Mgr. Pavlína Kysilková

Shrnutí empirického šetření a diskuze

Nyní se dostávám ke shrnutí mých výsledků a odpovím zde na hlavní výzkumnou otázku – Jaký názor mají rodiče mající dítě ve střídavé péči na tuto možnost porozvodového uspořádání? Je těžké jednoznačně odpovědět na názory respondentů, protože každý z výzkumného vzorku je ovlivněn svými zkušenostmi. Názor na střídavou péči ovlivňují pozitivní či negativní limity, které respondenti vnímali. Právě vnímání těchto pozitiv a negativ utváří jejich pohled na celý institut střídavé výchovy. Odpověď na hlavní výzkumnou otázku jsem tedy vložila do následujícího rozdělení.

Roztříštění jistoty

,,… v podstatě jedinej problém střídavky, je prostě to, že přichází po rozvodu… Ty všechny problémy, co potom nastaly, to je prostě problém rozvodu, ne střídavky.“ (Lukáš)

První překážkou, kterou můžeme sledovat, je podle respondentů samotný rozvod. Jak vyznělo z teoretické části práce, rozvod je velmi stresovou událostí v životě rodiny a v rodičích, tak zůstávají nevyřešené spory. Je tedy možné říci, že právě nevyřešený rozvod, je hlavní příčinou bariér, které se mohou ve střídavé péči vyskytnout. Jak z výzkumu vyplynulo, střídavá péče přichází na řadu, až po přednesení návrhu jednoho z rodičů o tuto péči. Soudy tedy samy nenavrhují tuto možnost a respondenti si sami návrh museli předložit. Na straně matek byl naopak návrh ke střídavé péči vždy ze strany jiné. Vyskytlo se přání dcery, či návrhy právních zástupců, ale jen z důvodu obav, aby matky nepřišly o podíl na výchově. Z výzkumu vyplynulo, že ke střídavé péči mají v mém výzkumném vzorku blíže spíše otcové. Pro matky byla střídavá péče vnímána spíše jako ústupek proti otci. Pro otce je tedy střídavá péče šance, jak nepřijít o své děti, ale matky to naopak vnímají právě jako prohru.

Do vnímání střídavé péče se respondentům promítají také vzpomínky na jejich začátky. Zatímco rodiče o svých začátcích hovoří spíše negativně, o začátcích u dětí se jejich názory rozchází. Rodiče se potýkali s pocity samoty a nepotřebnosti. Pociťovali jakousi prázdnotu, která se jim vytvořila v týdnu bez dětí. Ale zároveň se jim naskytla příležitost pro učení se novým dovednostem. Převážně otcové se museli naučit mateřské dovednosti, které jim dříve byly ukryty. Rodiče také vnímali ze začátku pocity neorganizovanosti a museli se s tím naučit žít. S tímto faktem se shoduje tvrzení Špaňhelové (2010), která uvádí, že střídavá péče může být ze začátku náročná na organizaci a čas.

Naopak pro děti je situace střídavé péče podle zjištění jednodušší. U svých dětí rodiče nepozorovali žádné velké změny. Otcům se jejich obavy o děti nenaplnily. Především matky ale překážky vnímaly. Jejich děti byly uplakané, nekoncentrované, stýskalo se jim. Stejně jak píše Coloroso (2008) o prožívání rozvodu dětmi. Děti se mnou vztekat, mohou být plačtivé, smutné. Je tedy možné konstatovat, že jejich narušená jistota se promítla do jejich prožívání reality. Začátky jsem ale záměrně oddělila od každodenní reality, jelikož není snadno prokazatelné, zda za tyto změny může střídavá péče či nabourání jistoty rozvodem rodičů. Ráda bych zde zmínila citace z rozhovorů s otci. Tyto citace střídavou péči podle otců vystihují. Matky to podle výzkumu takto necítí.

,,No víte, podle mě je střídavá péče z toho všeho, tím nejmenším zlem. Je jasný, že pokud spolu rodina je, je to to nejlepší, ale když to nejde, tak ze všech těch možností, co následujou, tohle je to nejmenší zlo.“ (Ota)

,,střídavka to je pro mě prostě dar… měl jsem strach, že už s nima nebudu moct žít a teď jsem neskutečně šťastnej, že nám to vyšlo a užívám si s dětmi každej den.“ (Lukáš)

Limity

Názory rodičů na střídavou péči jsou převážně ovlivněny jejich zkušenostmi. Proto se názory respondentů rozchází. Někteří respondenti vnímají, to co se zdá pozitivní, negativně a naopak. Je proto velmi složité konstatovat jednoznačné přednosti a bariéry. Střídavá péče přináší pohledem rodičů limity pro ně a pro děti.

Rozporuplné limity

Pro rodiče má střídavá péče přednosti z hlediska vytvořeného času. Rodiče mohou odpočívat, mohou se vzdělávat či profesně nebo zájmově růst. Pohled respondentů je ale velmi rozlišný. Střídává péče podle rodičů spíše přináší prázdnotu, kterou se musí naučit vyplňovat a přežívat tak týden bez společnosti dítěte. Co by se tedy mohlo zdát pozitivní, pohledem rodičů není. Není to ale jednoznačné, pro některé respondenty vzniklý čas znamená šanci na odpočinek a šanci na to být lepším rodičem. Jak o této šanci na odpočinek píše Novák (2013). Rodičovství je vyčerpávající a rodiče mohou být unaveni. Vymezený čas vnímá jako pozitivní. Rodiče to ale takto jednoznačně necítí.

Dalším rozporuplným limitem je navazování nových vztahů. Z výzkumu vyplynulo, že otcové vnímají střídavou péči spíše jako překážku při navazování nových vztahů, jelikož se cítí nedostupní, když mají týden dítě v péči. To matky to vnímají spíše pozitivně, jelikož mají celý týden jen pro partnera. Může to být vysvětleno právě genderovými stereotypy, že dítě patří matce. Při této péči je matka týden bez dítěte a má tak větší šance na nový vztah. Péče u otců není tak zřejmá, a tak to může být vnímáno jako překážka.

Mezi rozporuplné postavení vnímání střídavé péče také patří polemika nad jedním domovem. Špaňhelová (2010) píše o výhradní péči jako o jednom domově. Střídavá péče podle ní obsahuje dva domovy a dítě tak nemá jedno stabilní prostředí. Matky s tímto názorem souhlasí, ale otcové nikoliv. Z výzkumu vyplývá, že matky pociťují potřebu toho, aby dítě mělo domov jeden, a proto se staví k teorii jednoho domova negativně. To naopak otcové jsou toho názoru, že pro dítě jsou dva jisté domovy neškodné a nevnímají tento limit za překážku. O dětí ve střídavé péči se často hovoří jako o ,,stěhovavých ptácích“ či ,,batůžkářích“ (Novák, 2013). Tento názor se promítl i u mých respondentů. Otcové se staví k tomu, že dítě se nestěhuje. Pouze se přemísťuje s minimem věcí z jednoho jistého prostředí do druhého. To matky tento pocit jednoznačně vnímají jako negativní. Zastávají názor, že jejich dítě se stěhuje a způsobuje mu to nepříjemné stavy. Jak ale uvádí otcové, záleží na vytvořeném prostředí. Pokud má dítě v obou domovech všeho dostatek, nemusí si své věci neustále přenášet. Stejně tak Novák (2013) nebo Špaňhelová (2010) píší o tom, že z dětí se mohou stát tuláci, kteří se neustále stěhují. Ale také dodávají, stejně jako moji respondenti, že je důležitější vytvořený vztah s rodiči. Jak Špaňhelová (2010) přímo uvádí, domov tvoří rodič – ne místnost.

Jednoznačně negativní

Mezi jednoznačně negativní okolnosti, které pociťují převážně matky, je finanční stránka a zabezpečení života sebe a dítěte. Rozložení financí a potřeba se finančně uživit, je jednou z nejčastějších problémů střídavé péče (Špaňhelová, 2010; Vohlídalová, 2014). Podle názoru rodičů je střídavá výchova tlakem na jejich nenahraditelnost. Jsou na záležitosti ohledně dítěte povětšinou sami. Další velmi brzdící bariérou je přístup orgánů, které se podílí na rozhodování o porozvodové péči. Soudy a orgány sociálně právní ochrany dětí otce velmi utlačují a obírají je o jejich právo na dítě. Otcové se shodují na názoru, že s nimi sociální pracovnice nespolupracují a vždy se naklání na stranu matky. Respondenti to tak vnímají jako zásadní překážku. Je to pro ně velmi vyčerpávající, ale jednání těchto orgánů je na jednu stranu motivuje bojovat dále.

Za nevhodné pro děti rodiče jednoznačně vnímají střídání odlišných výchovných prostředí. Rodiče se shodují v názoru, že je potřebné tyto pravidla stanovit, ale sami také uvádí, že kvůli komunikaci to není možné. Pro dítě může být střídání těchto pravidel velmi rozlaďující a často se tak může naklánět na stranu ,,hodnějšího“ rodiče, který nemá jasně stanovená pravidla. Proto se také respondenti staví k tomuto limitu negativně. Cítí se ohroženi a nechtějí se stavět do pozice, kdy by byli oni ti důslednější. Rodiče také vnímají, že právě kvůli dvou domovům mají děti mnoho věcí. Tím získali pocit, že mohou být děti rozmazlené, kvůli přemíře věcí.

Jednoznačně pozitivní

Mezi jednoznačně pozitivní názory na střídavou péči řadím jejich pohled na šanci na oba rodiče. Kategorie může být vnímána pohledem rodič o sobě i rodič o dětech. Rodiče jednoznačně vnímají, že střídavá péče dává možnost oběma rodičům žít se svými dětmi po rozvodu společný život, podílet se na jeho výchově a být mu nablízku. Převážně otcové se této zkušenosti velmi váží, jelikož ze začátku byli připraveni, že o svoji roli otce spíše přijdou.

Pozitivní právě díky společnému životu je i vnímaní role muže a ženy, které mají díky střídavé výchově zachováno. To uvádí i Novák (2013) a řadí právě vnímání rolí mezi hlavní pozitiva střídavé péče. Rodiče jsou toho názoru, že díky střídavé péči jejich dítě dokáže v budoucnu lépe komunikovat se shodným či opačným pohlavím, jelikož tuto zkušenost získají od matky a otce. Děti také mají vtisknuty role ženy – matky a muže – otce. Dokážou odlišit jejich chování v určitých situacích, které by v péči jednoho nejspíše nezažily. Pro větší přehlednost jsem genderové vnímání rozložila do následujících tabulek.

Tabulka č. 2 Vnímání střídavé péče z pohledu matek

Tabulka č. 3 Vnímání střídavé péče z pohledu otců

Jak je z uvedených tabulek zřejmé, otcové a matky mají vnímání odlišné. Zatímco matka vidí ve střídavé péči spíše bariéry, otcové jsou za tuto šanci vděční. Prožívají to jako šanci na pokračování vztahu a velmi si toho váží. Naopak matky cítí ztrátu dítěte- Lze ale nadále tvrdit, že některé matky si tento pocit uvědomily a pochopily, že dítě není pouze jejich, ale že musí dát otci šanci se také podílet na životě svého dítěte. Pocit samoty se vyskytuje u obou skupin respondentů, ale je podstatné říci, že právě matky s tímto pocitem velmi bojují a vnímají vytvořený čas spíše za rozporuplný. Na jednu stranu mají šanci být bez dítěte, ale je dlužno říci, že s tímto vytvořeným časem se nedokážou vyrovnat bez pocitu strachu, samoty a prázdnoty. Po překonání těchto pocitů, může být ale střídavá péče pozitivem i pro ně. U otců se v bariérách nevyskytuje pojem dva domovy, jelikož otcové necítí pocit, že by to pro dítě bylo zásadní. Dokonce uvedli, že dítě to může vnímat jako jeden domov, jelikož jde z jednoho stálého jistého prostředí do druhého.

Komunikace

Komunikace ve střídavé výchově může i nemusí být překážkou. Fungování či nefungování komunikace je vždy záležitostí obou rodičů. Komunikace se řadí mezi nejzásadnější požadavky střídavé výchovy a odborníci se staví k názoru, že bez fungující komunikace je střídavá péče nefunkční (Klimeš, 2009; Novák, 2013). Výsledky z mého výzkumu uvádí stav jiný. Respondenti v mém výzkumu hovoří o svém podílu na komunikaci – jako na podílu aktivním. Snaží se vytvářet možnosti pro zlepšení komunikace. Pouze jednosměrný zájem ale není dostatečný. Jak se rodiče v názoru shodují, střídavá péče komunikaci jistě potřebuje, ale neměla by být vždy nástrojem pro její zavržení. Především matky hovoří o komunikaci jako o prioritním předpokladu. Otcové ale získali zkušenosti s nekooperací ze strany matky, a proto by komunikaci neřadili na první místo. Podle jejich názoru mají matky vytvořenou představu, že když nebudou komunikovat, střídavá péče nepřichází do úvahy. Jak se tedy respondenti shodují – střídavá péče by měla mít komunikaci alespoň praktického typu. Z mého výzkumu vyvstaly čtyři komunikační typy, které jsem shrnula v následující tabulce.

Tabulka č. 4 Komunikační typy rodičů

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST