RNDr. Pavel Rusý
–
II. senát Ústavního soudu ve složení Zemánek, Suchánek a Šimíček v usnesení II. ÚS 1882/14 posvětil jeden z největších nešvarů opatrovnických sporů, kdy soud bez řádného dokazování (nebo dokonce po prokázání schopnosti obou rodičů o dítě pečovat) zredukuje styk dítěte s otcem předběžným opatřením na míru nezbytně nutnou, tj. v řádu hodin týdně, v lepším případě na zlomek času ve srovnání s tím, po který o dítě pečuje matka.
Založí tak situaci, kdy je pro matku výhodné spor natahovat a tím dlouhodobě vzdorovat nastolení rovnoprávného stavu, čas hraje pro matku. Její bránění ve styku s otcem, případně v rozšíření soudem stanoveného styku byť o hodinu, je široce využívaný nástroj na vydírání a tlačení otce k akceptaci svěření dítěte do péče matky, případně až na vymazání otce ze života dítěte.
Ústavní soud tak nepřekročil svůj stín a poskytl obecným soudům bič na neposlušné otce, kteří by chtěli o dítě pečovat ve větší míře nebo stejně jako matka, kteří jsou tak troufalí, že by stáli o zachování rovnosti práv a povinností i po rozchodu s matkou. Domoci se střídavé péče po roce, dvou víkendového styku je téměř nadlidský úkol. O ztraceném dětství s tátou ani nemluvě.
Zmiňme na začátek příkladná rozhodnutí soudů v této věci:
Nález I. ÚS 618/05 uvádí:
„Ústavní soud ve věcech péče o nezletilé poukazuje na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejímž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt…“
„Navíc je nutno zdůraznit, že předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem a ne, z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé, “kvazidefinitivním” rozhodnutím, které nelze doplnit či nahradit novým, které lépe vystihuje ochranu základního práva.“
Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 15 Co 149/2011- 193 uvádí:
„Právo otce pečovat o nezletilé je ve své kvalitě i rozsahu stejné jako právo matky, a není proto důvodu jej zejména za situace, kdy není rozhodnuto o poměrech dětí rozsudkem, omezovat způsobem, který považuje matka za “vyhovující” a soud I. stupně za odpovídající pro “nezbytně nutnou míru” kontaktu.“
Tento soud ovšem v jiném senátu rozhoduje naprosto protichůdně, tj. právo otce omezí přesně způsobem, který matka považuje za vyhovující a soud I. stupně za odpovídající pro nezbytně nutnou míru kontaktu.
Nyní již méně povzbudivé právní interpretace účelu předběžného opatření, které posvětil Ústavní soud v rozhodnutí II. ÚS 1882/14:
Obvodní soud pro Prahu 1 (Mgr. Kateřina Sedláková):
„Jeho (předběžného opatření, pozn. autora) účelem je zajistit rodičům kontakt s dětmi v nezbytně nutné míře.“
Městský soud v Praze (JUDr. Blanka Kapitánová, JUDr. Vladimíra Čítková, JUDr. Eva Škultétyová):
„Potřeba změny zatímní úpravy … není dána za situace, kdy dosavadní předběžná úprava tento kontakt zajišťuje v nezbytné míře tak, aby nedošlo k oslabení citových vazeb nezletilého k otci.“
Usnesení II. ÚS 1882/14:
„14. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře konstantně judikuje, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností. Zatímní úprava nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta… Lze přitom souhlasit s odvolacím soudem v tom, že návrh otce … svým obsahem představuje předběžnou úpravu střídavé výchovy, tedy úpravu poměrů, která je předmětem řízení o věci samé. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že by postup obecných soudů vykazoval známky genderové podjatosti, či absenci proporcionality… Je nepochybné (a lidsky pochopitelné), že stěžovatel má subjektivní potřebu širšího styku s nezletilým.“
„15. … dosavadní úprava styku otce s nezletilým … zatímně v dostatečné míře v zájmu nezletilého zajišťuje pravidelný kontakt otce s nezletilým tak, aby nebyly zpřetrhány zdravé rodičovské vazby nezletilého na otce.“
Je evidentní, že tyto výklady jsou diametrálně odlišné.
Argumentovat tím, že návrh otce na zatímní úpravu je obsahově podobný střídavé péči, tj. že se otec snaží dosáhnout stavu, který je předmětem řízení ve věci, v situaci, kdy je na návrh matky předběžně nastavena úprava obsahově shodná s návrhem matky (dokonce o něco užší), je nehorázné. Stále přetrvává negativní vnímání postoje „otec se snaží proti vůli matky dosáhnout střídavé péče“ místo toho, aby byl negativně vnímán postoj „matka se snaží proti vůli otce omezit ústavní práva dítěte i otce svěřením dítěte pouze do své péče“.
Až jako arogantní výsměch otci vyznívá vyjádření, že jej Ústavní soud lidsky chápe, že by chtěl být se synem víc, ale má smůlu. Rozhodují tedy soudy včetně Ústavního nelidsky?
II. senát Ústavního soudu pominul zásadní fakta, která naopak nález I. ÚS 618/05 a usnesení Městského soudu v Praze 15 Co 149/2011 tak precizně reflektovaly:
- Zájem nezletilého a závazek ČR poskytovat nezletilým účinnou a rychlou ochranu práv jako přední hledisko, tedy nikoliv v míře nezbytně nutné, ale co nejvyšší.
- Předběžné opatření ve věci výchovy je definitivní a nezměnitelnou úpravu s konečnou platností pro dobu do rozhodnutí ve věci. Tedy rozhoduje o právech a povinnostech s konečnou platností pro toto období.
- Je zcela vyloučeno, aby ochrana práva nezletilého na rodičovskou péči pro dobu řízení byla nezletilému poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci zpětně. (Na rozdíl od výživného, kde konečným rozhodnutím jsou práva upravována i zpětně.) Nelze rozsudkem stanovit, že soud nařizuje střídavou výchovu po týdnu i pro období dva roky zpět.
Konzervovat na dobu delší než rok úpravu, která matce poskytuje třikrát větší výchovný prostor (při schopnosti obou rodičů se o dítě starat), zjevně soud nepovažuje za genderovou podjatost ve prospěch matky.
Svérázný je postoj II. senátu ÚS k principu proporcionality, kterou sám Ústavní soud vnímá takto: „Státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu tak, aby byl minimalizován zásah do základních práv dotčeného, která jsou ve hře. Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli.“ Pokud bylo možno zatímně upravit poměry tak, že by se zmenšil zásah do základních práv dítěte a otce, pak to soudy byly povinny udělat.
Velmi podivuhodné je i vnímání nutnosti úpravy poměrů jakožto zákonného podkladu pro vydání předběžného opatření. Člověk by řekl, že je-li narušena proporcionalita ústavních práv a je možné tuto disproporcionalitu odstranit, že to samo o sobě je dost dobrý důvod pro úpravu poměrů, zejména pokud se jedná o ústavní práva nezletilého, jehož zájem by měl být hlediskem předním.
Ano, v uvedeném případě měl otec na české poměry slušný příděl péče o dvouleté dítě, víkend a dvě všední odpoledne s přespáním do rána za 14 dní (ve skutečnosti tedy více, než jak uvádí Ústavní soud v odůvodnění). Ani to ale neospravedlňuje fakt, že soud ponechal takto asymetrické rozdělení péče (3:1) nejen v době, kdy proti péči otce nebyly ze strany matky ani sociálky námitky, ale i po znaleckém posudku, který jen potvrdil, že oba rodiče jsou schopni o dítě pečovat. A za situace, kdy otec mohl pracovat pouze 3 dny v týdnu, tudíž se mohl dítěti věnovat osobně.
Odůvodnění II. ÚS 1882/14 je skutečně absurdní. Čas prostě nejde vrátit a nespravedlnost napravit. Jednou zkažené dětství už dítěti nikdo nevrátí. Vědí tohle pánové Zemánek, Suchánek a Šimíček? Jak chtějí zajistit ochranu práv dítěti několik let zpětně?
A jedna malá paralela na závěr – nedávno se Ústavní soud zabýval platy soudců. Jak je možné, že si sami nenařídili do doby rozhodnutí zatímně upravit sporný plat pouze v míře nezbytné, tj. na úrovni minimální mzdy, bez možnosti doplacení zpět? Pardon, to je úplně jiná otázka…
16. 9. 2014 at 13:50
Děláte těm dětem hrozný peklo ze života, půl dne tam a půl dne tam. To všechno vyžaduje hodně dobrou komunikaci. Chudáci. Přečtěte si někde něco o dětech, které vyrostly ve střídavé péči nařízené soudně.
16. 9. 2014 at 13:52
Doufám, že to tady čtou i nějací normální lidé …
16. 9. 2014 at 14:11
Dělají to záměrně, jsou to lidské zrůdy a hyeny. Věřím, že na ně také jednou dojde, zmrzačeným dětem to ale již nepomůže.
Jsou to jasní adepti na “Žblebt roku”.
To Katka: jak má otec mající zájem o ditě komunikovat s matkou majitelkou, která nekomunikací chce mařit jakýkovil podíl otce na výchově, doposud jsi to nikdy nevysvětlila, myslím si, že chápu proč, jsi stejná bezpáteřní hyena, jako uvedení soudci.
16. 9. 2014 at 14:36
Michalovi 24 a autorovi – podle mne ústavní soudci nejsou ani hloupí ani cíleně neporušují zákon s přáním někomu ublížit, ale prostě je jim to jedno a odfláknou to nejjednodušší možnou cestou. Opatrovnická řízení jim jdou na nervy, protože se třásli na post ústavního soudce, aby mohli v záři kamer pronášet svá moudra a zanechávat své podpisy pod sledovanými tématy (církevní restituce, zdravotní poplatky, schvalování zákonů apod.) a když jim přijde stížnost na péči o dítě, o níž ví, že nález bude číst maximálně 5 lidí, hodí spis tajemníkům a ti namátkově vyhledají něco podobného z minulosti, proto takový rozdíl v rozhodování. Snad jedině Šimáčková šla nedávno trochu do hloubky. ÚS by potřeboval cosi jako aktualizaci databází, aby se řeklo: společenská situace se posunula, stará rozhodnutí jsou překonaná, od této chvíle se v opatrovnických věcech bude vycházet z tohoto. Ale to bychom asi chtěli moc, soudcům nepořádek vyhovuje, protože v nálezech se najde odůvodnění prakticky pro cokoliv.
16. 9. 2014 at 20:44
důsledně je potřeba rozlišovat mezi “odmítnuto” a “zamítnuto”
ústavní soud si vybírá případy o kterých chce rozhodnout
všechny ostatní skončí jen v oné kategorii odmítnuto,
tedy kdy se tím nikdo vážně nezabýval – nezasíláno k vyjádření atd.
jinak samozřejmě stížnosti předsedovi daného soudu (ÚS)
není možné, aby v obdobných věcech rozhodovali rozdílně
měli by to automaticky předložit ke sjednocování judikatury
19. 9. 2014 at 10:48
a tak nyní vydali II. ÚS 1835/14
http://www.usoud.cz/aktualne/?tx_ttnews[tt_news]=2644&cHash=e7c916b79c67b235dec35b71c191558a
19. 9. 2014 at 11:36
Fakt velmi zvláštní uvažování Zemánka a spol. Nebyl zjištěn názor předškolního dítěte!!! Proboha, může se předškolní dítě relevantně vyjádřit k zachování svých ústavních práv? Tímhle přístupem jen podporují manipulace s dětmi. Chudáci děti.
20. 9. 2014 at 13:25
Vy jste matka a s vámi komunikovat nejde.Jste jasný příklad toho, že s některými matkyse nedá domluvit, vaši komunikaci by měl číst váš manžel, aby si uvědomil jak po rozvodě dopadne.
22. 9. 2014 at 13:38
Nic nikomu zlého nepřeji, ale však on si sem manžel Katky třeba přijde jednou o radu. Tedy pokud nemá za manžela osvědčený submisivní a empatický charakter typu Černoch, Nečas a spol.
2. 10. 2014 at 15:46
S ÚS mám podobnou zkušenost, za dva roky opatrovnického řízení, kdy dosud není rozhodnuto a je to rok od posledního jednání, jsem podal dvě ústavní stížnosti, obě se týkaly faktu, že PO vydané okresním soudem, relativně příznivé, bylo zrušeno krajským soudem. Ve druhém případě dokonce krajský soud nejen zrušil poměrně široký kontakt s dítětem, ale vydal “své” předběžné opatření, ve kterém určil otci 3,5 hodiny 2x týdně. Zdůvodnil to útlým věkem dítěte (3 roky), neshodami rodičů a tím, že PO nemůže předjímat konečné rozhodnutí ve věci. Podstatou ústavní stížnosti byl, podle mého logický, argument, že pokud krajský soud nechce předjímat konečné rozhodnutí, nemůže sám zavést výhradní péči matky s velmi úzkým “stykem”. Ovšem ÚS soud stížnosti zamítl s tím, že jak krajský soud rozhodl, dobře rozhodl.