Markéta Chadžijská

–

„Svépomocné skupiny za práva otců odvozují z PAS teorému genderově specifické strategie a používají tento koncept, aby se bránili obvinění z domácího násilí a sexuálního zneužívání i plnění své zákonné vyživovací povinnosti.“

Otcové snažící se o kontakt se svými dětmi jsou zkrátka největšími vyvrheli na světě. Bránit jim v kontaktu s dětmi, s tím má tato advokátka bohaté zkušenosti.

Odborně znějící, shora uvedený výrok se objevil na portálu “Šance dětem” v článku advokátky Spoustové a psychologa Smrže „K tátovi (mámě) nechci, tak proč tam musím?“ Ovšem původní autorství výroku nepatří JUDr. Ing. Ivaně Spoustové, Ph.D. Výrok si právnička přisvojila i ve své disertační práci na téma „Poměry rodičů k nezletilým dětem se zřetelem na specifika domácího násilí“, kterou obhájila v roce 2014 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy titul Ph.D. V práci – bez uvedení jí užitého autentického zdroje – doslovně citovala pasáž z právní analýzy a výstupu z monitoringu Ligy lidských práv (LLP) z roku 2007 „Děti svědci domácího násilí – svěřování do výchovy a úprava styku s násilným rodičem“. Tato analýza jí ostatně zjevně byla při disertační práci velkou, byť mezi zdroji nepřiznanou oporou. Avšak samotný originál výroku je (přes německý zdroj) kostrbatým překladem výňatku z článku amerických badatelů (Johnston J. R., Kelly J. B.), zabývajících se kritikou Gardnerovy koncepce syndromu zavrženého rodiče.

Při jakémkoli podezření ihned zákaz

Jak analýza LLP, tak disertační práce doktorky Spoustové z roku 2014 se zaměřovala na uspořádání péče o dítě za přítomnosti domácího násilí (DN). Přesto se zdá, že některými svými manipulativními až propagandistickými závěry analýza Ligy lidských práv ovlivnila veřejné mínění a ztížila vymahatelnost práva i pro ty rodiče, kteří nevykazují žádnou patologií, jen jim je pečujícím rodičem svévolně upírán kontakt s jejich dětmi, resp. rozsudkem přiznaný styk. Protože co kdyby náhodou byli domácí násilníci, a proto je dítě odmítá a nechce se s nimi stýkat?

Domácí násilí, zejména to genderové, je přece velmi rozšířené, přičemž jeho výskyt náhle zázračně vzrůstá při rozluce partnerů. Statistikami disponují mnohé neziskové organizace, které se na problematiku specializují. Záhadou bermudského trojúhelníku jsou pak specifické okolnosti rozpadu svazku, úpravy péče o děti a majetkového vypořádání, při nichž je DN a také nově se objevivší sexuální zneužívání nezletilých, vůbec poprvé oznamováno. Je to jako s kampaní #metoo, k rozpomenutí se na utrpěná traumata žen ze strany mužů dochází klidně až po letech. V žádném případě se ale jistě nejedná ze strany žen o generově specifickou strategii. Jakmile vznikne byť i jen podezření, náznak, je dle analýzy LLP namístě ihned zakázat styk nezl. s otcem do doby, než se vše vyjasní. A v takovém podezření se muž může ocitnout velmi lehce – stačí být otcem a chtít pečovat o své potomstvo.

Nálepkování a genderově specifické strategie

Samotný název i obsah článku „K tátovi (mámě) nechci, tak proč tam musím“ je zjednodušený, má řadu logických trhlin, vyznívá propagandisticky a manipulativně. Kritizovaný výrok Žblebtu 2017 v článku působí generalizovaně (tedy nejen ve vztahu k DN): jako by každý otec, který namítá, že se s ním jeho dítě nechce stýkat kvůli „syndromu zavrženého rodiče“, vyvolanému dítěti matkou, chtěl vlastně jen zakrýt své domácí násilí, sexuální zneužívání a neochotu platit výživné; navíc je jistě někde „sdružen s dalšími nespokojenými otci“. Takovým nemístným zevšeobecněním pak řada otců neoprávněně dostává negativní nálepky (v teorii diskurzu sociální labeling), kterými se označí „nepřítel“:

• otec bezohledně k dítěti prosazující svá práva (ta údajná „zbytnělá práva tatínků“, a ruku v ruce s tím zřejmě i „zbytnělá práva“ babiček, dědečků, tet, strýců, polorodých sourozenců, sestřenic, bratranců ze strany otce, jimž je znemožňován kontakt spolu s otcem)
• otec snažící se mstít se a ubližovat své bývalé partnerce, skrze majetek a skrze děti
• otec snažící se získáním střídavé péče vyhnout placení výživného (bez zohlednění, že faktická realizace péče o dítě je vždy dražší než platba měsíčních alimentů)
• otec bez schopnosti citu a soucitu k dětem (přeci kdyby měl děti „skutečně rád“, na styk by rezignoval a nechal je u matky, aby měly děti klid a pokoj, nejlépe jeden)
• otec používající své děti jako nástroj manipulace, pomsty, trestu, kontroly, moci, vlády
• otec snažící se uspokojit své ego, nespokojený otec
• otec snažící se získat určité, resp. lepší postavení v řízení (rozuměj rovnocenné)
• patologický otec, pro něhož úsilí o kontakt (= vymáhání práva styku přes odpor dítěte) se stalo jeho životní náplní, protože při tom stále může kontrolovat svou bývalou partnerku (označovanou i jako „oběť“) a trestat ji (v této logice ji tedy „trestá“ péčí o společné děti)
• otec snažící se vyhnout se obvinění z domácího násilí a sexuálního zneužívání za pomoci „teorému“ syndromu zavrženého rodiče, bezdůvodně obviňující matku, snažící se jí ublížit
• otec kvůli všem výše uvedeným úmyslům se sdružující do svépomocných otcovských skupin, do skupin nespokojených, militantních otcovských aktivistů apod.

O dítě samé prý takovým otcům vůbec nejde, nebo jen okrajově, jde jim spíš o naplnění motivů uvedených výše. To je označováno za genderově specifickou strategii otců.

Když se však sdružují ženy do nejrůznějších zájmových skupin, nebo si i jen neformálně na internetu radí, například jak obvinit muže z domácího násilí či sexuálního zneužívání dětí, když mění muže jako ponožky a nemají sebemenší impuls rodinu i s dětmi udržet (u vědomí, že jako samoživitelky budou sociálním státem podporovány), pak tyto jejich genderově specifické strategie negativně nálepkovány nejsou. Ba naopak, jsou vnímány jako konání žen k ochraně dítěte a pozitivní realizaci svých práv. Kromě státu v tom ženám pomáhá řada neziskových organizací a s nimi spjatých právniček, psycholožek, socioložek, sociálních pracovnic. Nerovnováha pohlaví co do uspořádání péče o děti po rozluce svazku, přítomné protěžování žen a diskriminace mužů, tedy porušování lidských práv včetně práv dětí, organizacím prosazujícím rovnost pohlaví a rovné příležitosti zjevně nevadí.

Činnost advokátky Spoustové

Autorka článku Ivana Spoustová o sobě na internetu uvádí, že se specializuje na rodinné a trestní právo a na oblast dodržování, resp. porušování lidských práv v naší republice. Spolupracuje mj. s centrem pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem. Z údajů dostupných na internetu se zdá, že svou proklamovanou specializaci na porušování lidských práv pojímá značně osobitě. Už jen letmý náhled na internet spojuje advokátku Spoustovou s řadou komplikovaných opatrovnických sporů i kontroverzních osob (např. psycholožka Alena Uváčiková).

Namátkou jde o případ Vladimíra Kříže, tzv. otce rekordmana, který se o dítě neúspěšně soudil od narození až do jeho zletilosti a uspěl se stížností proti ČR u ESLP; případ od matky do léčebny internované Terezy Smutné; případ, kdy matka před stykem dítěte s otcem vyskočila i s dítětem z okna; případ Uzunoglu; případ Khalifa; případ dcery herečky Ivany Jirešové aj.

Ilustrativní je také statistika ústavních stížností stěžovatelů, zastoupených paní advokátkou. Z ní vyplývá, že když už styku otce s nezletilými nebrání domácí násilí či sexuální zneužívání, otec není násilník ani sexuální zvrhlík, pak jsou tu při zastoupení advokátkou Spoustovou další důvody, například „nekomunikace rodičů, absence vazby mezi otcem a dítětem, vázanost dítěte na matku jako primárního pečovatele, skutečnost, že dítě má poruchu osobnosti s hyperaktivitou, aktuální psychický stav dítěte spojený s nevydařenými pokusy o předání dítěte otci a závažné zdravotní problémy dítěte, vyžadující dodržování speciálního dietního režimu a absolvování edukace, kterou otec odmítl“ (I.ÚS 2900/16). Střídavá péče u nezletilého po vydání napadených rozhodnutí údajně způsobila následky. K tomu stěžovatelé přikládají lékařské a psychologické zprávy, z nichž má vyplývat, že psychické zdraví nezletilého by mohlo být vynucováním napadených rozhodnutí vážně poškozeno.

Prostě dítě i s nařízenou střídavou péčí se nesmí nutit do kontaktu se střídavě pečujícím rodičem, vše má být na dítěti samém.

„Mami, k tátovi nechci, proč tam musím?“

„Mami, nechci plnit povinnou školní docházku, chci unschooling. Zítra už nebudu muset do školy, že ne? Je to mé přání. Do školy prostě zítra nepůjdu, nikdo mě nesmí nutit.“

„Mami, táta mi omezil tablet jen na dvě hodiny denně max a nechce mě nechat se koukat v noci na televizi. Podáme návrh na zákaz styku, abych k němu už nemusel, ty mi to dovoluješ bez omezení. OK? Budu blažený.“

O strategiích vedení sporu JUDr. Spoustovou – v tvrzené snaze hájit jen a jen zájem dítěte – je na internetu několik dalších ne/anonymních referencí, otázkou je samozřejmě jejich vypovídací hodnota. V mnohém se však tyto reference shodují. Například v popisu užívaných nekalých metod či v názorech, že vlekoucí se soudní spor je zdrojem příjmů proto, že advokátka nekompromisně brání dohodám účastníků, že jde o organizovanou [feministickou] skupinu, že dochází k užívání na objednávku vypracovávaných posudků a dokumentů spolupracujících osob, organizací a neziskovek za účelem diskreditace a dehonestace otce, a závěrem například že „svojí činností přináší lidem do života neštěstí a dětem likviduje vztah s otcem“.

PŘEHLED VŠECH ŽBLEBTŮ