Jana Procházková

Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph. D.

–

„Pokud mezi rodiči panuje nenávist až za hrob, tak těžko může střídavá péče fungovat.“

Soudní znalkyně PhDr. Jana Procházková se 10. ledna 2018 stala jednou z komentátorek nevhodnosti střídavé péče ve feministické agitce serveru Novinky.cz. Kdyby existovala novinářská anticena za neetičnost, informační nevyváženost a jednostrannost, určitě by autor této agitky a novinář Práva Petr Kozelka zasloužil jedno z předních míst. Když už se rozhodl psát o nevhodnosti střídavky, nepřizval nikoho z jejích četných stoupenců, ale poskytl prostor rovnou třem jejím odpůrkyním. I když tyto dámy příležitostně tvrdí, že proti střídavé výchově nejsou, jen by neměla být automatická. To je stejně směšné, jako kdyby kdokoliv ve veřejném prostoru tvrdil, že lidská práva nejsou pro každého, neměla by platit automaticky nebo žena nemá mít stejný plat jako mužský kolega, protože každá pracovní smlouva je přece individuální a záleží na domluvě se zaměstnavatelem. Asi by se spustilo hodně řevu o diskriminaci žen, od MPSV přes ombudsmanku až po nejrůznější nevládní organizace. Ale u dětí a mužů to nevadí, naopak porušování jejich práv na rodinný život se dokonce obhajuje v mainstreamových novinách. Paní Procházková se ve článku ještě opřela o problematickou velkou vzdálenost mezi rodiči a nutností chodit do dvou škol. A tím je kritika střídavé péče vyřízena. Čím více se o střídavce v médiích mluví a píše, tím méně podložených argumentů nebo příkladů z praxe se objevuje.

Možná paní znalkyni křivdím a stala se obětí novinářské zkratky. Ovšem skutečný odborník, pokud se mediálně prezentuje, by si měl rovněž dát pozor, zdali nebude některý jeho výrok vytržen z kontextu. Je vizitkou jakéhokoliv znalce, nejen soudního, když udělá stručný komentář a neuvede příčiny situace, kterou popisuje. Panuje-li mezi rodiči nenávist, bude dítě spokojeně žít v péči jednoho z nich a bezproblémově se stýkat s druhým? Asi ne. Ale proč nehodit na střídavku něco, za co nemůže. V obecné rovině by se dalo souhlasit, že nenávist mezi rozvedenými rodiči je pro dítě zátěž, ale potom je třeba si položit několik otázek. Za prvé, jestli nenávist někdo z rodičů nepřiživuje záměrně, s vědomím, že dosáhne kýženého výsledku. Poté by stálo za úvahu svěřit dítě kompromisnímu rodiči a možná bychom se nejen my, ale i moudří znalci divili, jak rychle by došlo k nápravě. Za druhé, dá se vůbec nenávistné chování rodičů řešit skrze opatrovnický soud? Bude nenávistné chování rodičů menší za jiného uspořádání? V úplných rodinách se dítě se špatnými vztahy rodičů nesetkává? Tyto otázky si znalkyně Procházková neklade, asi se jí nehodí.

V podobných případech tzv. mediálních odborníků musí zaznít otázka, komu nepřátelská atmosféra vyhovuje, a nemyslím nyní v rozpadlé rodině, ale v celém systému. Protože z novinového článku nevíme vůbec nic, těžko můžeme komentovat konkrétní rodiče a jestli by jim pomohlo nějaké konkrétní jednoduché řešení. Ale zcela jistě by prosté řešení poškodilo soudní znalce. Každý, kdo se kdy soudil o děti, ví, že takové zkoumání, koho má dítě raději a kdo má lepší předpoklady, vyjde na desítky tisíc korun. Platí ho rodiče, kteří chtějí vychovávat své dítě. Paní Procházková za desetiletí své praxe jistě napsala řadu posudků a představte si, že kdybychom v ČR měli jasná pravidla pro střídavou péči a pro řešení krizových situací, vlastně by znalci jako ona nebyli třeba nebo by jich stačilo jen pár. Ve skandinávských zemích jde dítě po rozchodu rodičů automaticky do střídavé výchovy a armáda soudců, advokátů, opatrovníků, mediátorů a nejrůznějších znalců se aktivně zapojuje jen tehdy, pokud je u rodičů prokazatelná patologie. Taková, kterou není třeba příliš dlouho zkoumat – alkohol, drogy, duševní nemoc. Jenže takových rodičů je málo. Co by taková pravidla přinesla v praxi? Významně menší příjmy soudních znalců, advokátů a dost možná i redukci počtu soudců. Nebylo by třeba každé rozvádějící se rodiče roky zkoumat a sledovat za jejich peníze. Ostatně, řada dětí vyroste v neutěšených poměrech i v úplných rodinách, u osamělých rodičů nebo v ústavu. A tam se kupodivu nic nezkoumá a dlouze neřeší. Nikdo by tam totiž nic nezaplatil.

Proto si budeme muset na podobné „odborné“ výroky zvyknout. Co v civilizovaných zemích funguje, u nás ještě dlouho nepůjde. Na rozvodových sporech se slušně přiživuje hodně lidí. Nedivme se, že jedna z těchto odbornic nám vypráví, jak je střídavka někdy vhodná a někdy nevhodná a nechte mne za pár desítek tisíc posoudit, jestli to zrovna u vás jde nebo nejde. Znalcům náramně vyhovuje v rodičovských sporech podporovat hádavé a věčně nespokojené rodiče, nejčastěji matky. Vždy, když se vyhoví věčně nespokojené straně sporu, dostane ještě větší chuť a další spory, doprovázené zkoumáním, jsou zaručeny. Navíc si svůj úspěch jistě nenechá pro sebe. Takže hlavně neřešit problém rázně a jednou provždy, ať je pořád co zkoumat. V zájmu plné kapsy.

Přehled všech nominovaných žblebtů najdete zde.

Hlasování začalo 8. ledna a skončilo 28. února.