Tomáš Jadlovský
–
„Istanbulská úmluva nemění postavení mužů a žen ve společnosti.“
V červenci loňského roku se na zpravodajském portálu iRozhlas objevil článek o Istanbulské úmluvě, který horoval pro její přijetí. Nikoliv překvapivě bylo v propagandistické erupci veřejnoprávního rozhlasu více názorů z řad politiky, státní správy, advokacie a feministických spolků pro její přijetí. Jediný názor proti byl vložen do úst katolické církvi, čímž se novinářka Dominika Píhová pokusila většinově ateistickou společnost vmanipulovat do pohledu, že vlastně kromě pár starých pánů z kostela všichni chápou, jak ten Istanbul potřebujeme pro svou lepší budoucnost.
Nejvíce argumentů pro Istanbul poskytla tehdejší vládní zmocněnkyně pro lidská práva a poslankyně ANO Helena Válková. Bylo to ještě dlouho před její urválkovskou aférou, během které prozradila, že zatímco se disidenti komunistického režimu věnovali ochraně svých lidských práv, ona hájila na komunistické prokuratuře zase jiná lidská práva. Přesto už tehdy se dala zaznamenat v její povaze schopnost pozoruhodného názorového obratu, který vystihl přímo titulek Dominiky Píhové – že naše lidskoprávní bojovnice byla k Istanbulu nejdříve skeptická, ale potom začala bojovat za jeho ratifikaci. Podle článku za touto změnou stojí nový překlad dokumentu, který podle Válkové nahradil nadužívaný a příliš vágní a obecný termín gender a použil termín bližší zejména slovanským státům – tedy násilí založené na pohlaví, násilí na ženách, což se podle ní mnohem více blíží tomu, o čem úmluva je.
Tato změna v českém znění úmluvy možná potěšila jazykové puristy, ale pro většinu společnosti mi nepřipadá podstatná, Istanbul je nehledě na překlad stále stejným manipulativním dokumentem, podsouvajícím názor, že když už násilí, tak ženy jsou oběti a muži jsou pachatelé. Už samotný název Istanbulské úmluvy – Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí – si s nějakou cílovou rovností pohlaví příliš hlavu neláme, přitom by stačilo bojovat proti násilí obecně, bez jakéhokoliv pohlaví. A ještě dál jde preambule – členské státy odsuzují veškeré formy násilí na ženách a domácího násilí, jako kdyby násilí na mužích a dětech mimo domácnosti odsouzeníhodné nebylo. Dále si státy uvědomují, že násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji, přestože i řada zrovna ne moc utlačených žen v historii mocensky stála nad muži a vesele posílala do válek umírat především je, například Marie Terezie, Kateřina II., z moderní doby třeba Margaret Thatcherová nebo Golda Meirová. Čím více se člověk do úmluvy začte, tím více si připadá jako v nějakém scénáři filmu Sexmise, členské státy si totiž uvědomují, že násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům. Pochopil bych, kdyby se psalo, že násilí některé ženy, stejně jako muže, zasáhlo, možná i vykolejilo z běžného života, ale že máme násilí jako klíčový společenský mechanismus k nadvládě mužů nad ženami, to už i komunistický třídní boj a vykořisťování musí blednout závistí, kam se dostala Evropa o pár desítek let později.
Snad ani není třeba statistik, abychom si řekli pár vět o nadvládě a podřízeném postavení pohlaví, o diskriminaci a plném rozvoji. Celou historii chodili na vojnu především muži, aniž by se jich většinou někdo ptal, jestli chtějí. Celou existenci důchodových systémů z nich ženy díky delšímu dožití vyčerpají více peněz než muži, totéž by se dalo říct o veřejném zdravotním pojištění. Až do druhé světové války existovalo většinou pravidlo, že děti po rozvodu zůstaly otci, a přesto muži této zákonem psané diskriminace téměř nevyužívali, rozvodovost až do první republiky byla kolem pár procent. Zato po druhé světové válce, kdy začala v porozvodovém opatrovnictví diskriminace mužů, rozvodovost vystřelila vzhůru až ke dnešní téměř polovině všech manželství, a většinou rozvod požadují ženy. Tady bych možná uvažoval o termínu klíčový mechanismus genderové diskriminace, ovšem ten se současné feministické propagandě nehodí, protože obětí jsou podle Istanbulu jedině ženy, tak musíme ve všech pádech skloňovat domnělé klíčově masové násilí na ženách včera, dnes i zítra, podle toho, jak dlouho se to bude hodit feministkám a jejich organizacím.
Úmluva dále bojuje mj. proti mrzačení genitálií, ale kdyby vás náhodou napadlo, že se tentokrát věnuje historicky rozšířenému mrzačení malých chlapců, tak nikoliv, protože členské státy si uvědomují, že zločiny spáchané ve jménu takzvané „cti“ a mrzačení genitálií představují závažná porušení lidských práv žen a dívek a hlavní překážku k dosažení rovnosti mezi ženami a muži. Nevzpomínám si, že by kdy v Evropě byla ženská obřízka nějakým masovým problémem, zato chlapecká obřízka se v historii aplikovala třeba v anglicky mluvícím světě ještě nedávno a u Židů a muslimů žijících v Evropě se používá dodnes. A kupodivu to Radě Evropy nevadí. Zato zločiny ze cti, nucené sňatky, porušování lidských práv během ozbrojených konfliktů, které postihuje civilní obyvatelstvo, zejména ženy, to všechno jsou takové aktuální hity, že na ně potřebujeme kontinentální úmluvu.
I když si o přizpůsobivosti paní Válkové jakémukoliv režimu či ideologii nedělám iluze – sloužila oddaně jak komunismu, tak nyní feminismu – tak přece jen při jejím právnickém vzdělání mne udivuje, že tyto do očí bijící rozdíly nevidí. Ještě by se dalo mávnout rukou nad tím, že státy by podle Istanbulu měly sypat peníze hlavně do feministických (ne)ziskovek, to se ostatně děje i dnes, ovšem pokud čl. 2 Úmluvy bez uzardění uvádí, že Při provádění ustanovení této Úmluvy budou smluvní strany věnovat zvláštní pozornost ženským obětem násilí založeného na pohlaví, tak snad člověk nemusí být právně zběhlý, aby si položil otázku, komu potom bude věnována menší pozornost, a jestli ta menší pozornost náhodou nezavání diskriminací. Na to si každý odpovězme sami. Jak by odpověděla při změně státní ideologie Helena Válková, si můžeme představit, prostě zrovna s výrazem vyjukané babičky hájila nějaká jiná lidská práva.
Okomentovat