Vlasta Hurtová
„Tam, kde soud vyřkne rozsudek střídavé péče proti vůli jednoho z rodičů, tak je to katastrofa pro ty děti.“
Nechvalně známá dětská psycholožka se snaží dát do ruky zbraň sobeckým matkám, aby svou nevůlí se střídavou péčí bránily otcům ve výchově.
K tomuto výroku, který opět zazněl v pořadu MÁTE SLOVO Míši Jílkové, není vlastně moc co dodávat – je to jedna z frází, které jsme z úst zarytých odpůrců péče obou rodičů nuceni poslouchat stále dokola. Ohraná písnička. Udělat ze střídavé péče strašáka – o nic víc tu nejde. Katastrofa? Tragédie? Tou je pro děti především rozvod rodičů jako takový.
Nekomunikace, nesouhlas, konflikty, vzájemné osočování, soupeření o dítě, házení si klacků pod nohy, naschvály, očerňování, křivá obvinění… To vše je hořké ovoce zániku vztahu muže a ženy. A cokoli z tohoto výčtu bude mít vždy více či méně negativní dopad na děti. A to bez ohledu na to, do jakého typu péče jsou děti soudem svěřeny.
Pokusím se to vysvětlit na příkladu v pořadu zmiňovaných neštovic, kterými dítě onemocní před odjezdem k otci: Matka dítě nechce osypané a v horečkách otci předat, odvolává se na doporučení lékaře. Otec jí (možná na základě předchozích zkušeností) nevěří, trvá na převzetí, případně prý s dítětem sám vyhledá lékaře. Tato nebo podobná situace může nastat a bohužel také nastává velmi často – bez ohledu na to, zda je dítě ve střídavé péči, nebo v péči matky a k otci má právě odjet pouze na soudem stanovený víkendový “styk” (fuj, to je ale hnusný výraz). Pokud jsou rodiče konfliktní a nekomunikující, pokud se snaží prosadit svou vůli za každou cenu, bude to pro dítě vždy zatěžující – před rozvodem i po něm.
Stručně řešeno, jsou typy rodičů, kteří po rozpadu partnerství nedokážou vystoupit ze svého stínu. Ti potřebují větší pomoc nejen ze strany svého okolí, ale i odborníků: poraden, psychologů (paní Uváčikovou však nedoporučuji – viz článek ALENA UVÁČIKOVÁ: OCHRÁNIT SVÉ DÍTĚ). Obecně platí, že čím větší je sklon rodičů k vzájemným konfliktům, tím podrobněji a přesněji musí být stanovena pravidla, v rámci kterých bude péče (střídavá, společná či výlučná) o dítě nadále probíhat. Také je dobré eliminovat vzájemný kontakt rodičů, například hlavně na písemný – děti si mohou vyzvedávat ve škole či jinde na neutrální půdě.
A pokud jde o soudy – hodně záleží zase na rodičích. Buď soudu předloží nějakou rozumnou společnou dohodu ohledně péče o dítě po rozvodu a tu soud plus mínus schválí. A všichni mají dobrý základ k dalšímu fungování. Nebo jdou proti sobě. Rodiče nejsou andělé, nikdo z nás není, máme své chyby a ty ve stresech při rozvodu vyjdou ještě více najevo. Naštěstí soudy jsou tu proto, aby rozhodovaly věci velmi sporné. Vždy tu bude určitá část rodičů, co ke shodě nedospějí. Soud je pak nucen za těchto okolností rozhodnout vždy proti vůli alespoň jednoho z nich. Doposud tak, že v 90 % svěřil dítě do péče matky… Už i Ústavní soud si všiml, že zde něco nehraje, že to je moc vysoké číslo!
Jenže Uváčikové na tom zřejmě nic zvláštního nepřijde, vždyť byla leta letoucí zvyklá fungovat v bývalé socialistické republice, kde se děti svěřovaly matkám po rozvodu automaticky, jiná možnost prakticky neexistovala. Nyní se však mnoho věcí změnilo – ne však názory lidí jako je Uváčiková. Kdyby svůj výrok myslela skutečně vážně, musela by se “prát” za práva otců. Vždyť ještě doposud (snad z jakési historické setrvačnosti) jsou v převážné většině děti svěřovány do péče matkám a celkem velmi často proti vůli otců. Uváčiková nám ale svým žblebtem chtěla říct něco jiného: Když soud rozhodne proti vůli otce, je to běžné, normální a v pořádku. Pokud však výjimečně nějaký odvážný soudce rozhodne proti vůli matky – tak to je katastrofa. Podle Uváčikové. Podle ní se soudy asi nepotřebují řídit platnými zákony a brát zřetel na rozhodnutí Ústavního soudu, kdepak! Především musí rozhodovat podle vůle jednoho z rodičů – konkrétně matky!
Těm soudcům teda nezávidím. Zvlášť když vím, jakých hrůz jsou někteří lidé schopni, pokud není po jejich vůli (vlastně i sama Uváčiková – viz článek OBRAŤTE SE NA MNE). Naštěstí se snad většina rozumných lidí snaží hlavně kvůli dětem rozvod “ustát” a zůstat dobrými rodiči, být tu i nadále pro děti, protože děti potřebují oba své rodiče. A pokud mají tuto dobrou vůli, snad nic není ztraceno a žádná katastrofa se nekoná.
Každý týden publikujeme komentář k jednomu z výroků zařazených do ankety ŽBLEBT ROKU 2014. Hlasovat v ní můžete ZDE.
10. 3. 2015 at 10:55
Nic nelze dodat k teto patologicke osobnosti. Ani k systemu, ktery legitimizuje jeji konani.
10. 3. 2015 at 16:28
Všichni moc dobře víme, že tu jde především o to, že SP je především katastrofa pro obchodnice s dělohou, které tak ztrácí moc na dětmi, otcem dětí a především jeho penězi, o děti téhle psychopatce a hyenám rozvodového průmyslu vůbec nejde.
10. 3. 2015 at 22:29
Závěrečný odstavec článku se mi moc nezdá, protože je rozporný. Pokud by většina lidí byla rozumných, tak zaprvé by nebyly tak časté rozvody. Zadruhé, pokud by i přes značné množství rozvodů byla většina lidí i nadále rozumná, nebyly by potřebné soudy ke svěřování dětí do výchovy. A za třetí, není rozumná ani drtivá většina soudkyň.
Jinými slovy řečeno, česká společnost je šílená. Ale to je na hlubší zamyšlení a na diskusi možná na jiném portálu.
12. 3. 2015 at 13:01
taky jsem si prosel rukama této ‘odbornice’ v kombinaci s advokatkou Spoustovou. Rozumny soudce ji nebude brat vazne. Spis vidim nebezpečí, ze se všechny zenske oprou do dítěte, ktere bude mit strach, pochybnosti a nedokaze jim vzdorovat.
12. 3. 2015 at 20:12
Možná má pan Bouše pravdu a ten závěr je trochu příliš optimistický… Ale je tam to slovo “snad”, takže je to spíš v rovině přání do budoucnosti.