PhDr. Eduard Bakalář, CSc.
Poradna pro otce v Praze 7 byla založena v září roku 1992. Od té doby prošlo poradenskou péči na dva tisíce klientů, v převážné většině otcové. Vyhledávali pomoc zejména ze dvou důvodů: byla to jednak opatrovnická, či rozvodová řízení v jejichž rámci otcové žádali o svěření dětí do výchovy a jednak potíže se stykem s dětmi, které zůstaly po rozvodu ve výchově matky.
V tomto článku se pokusíme zachytit to, s čím jsme se při práci s klienty setkávali pravidelně. Shrnutí vypovídá nejen o klientele otcovské, přesněji řečeno o jejich sociální inteligenci, ale také o jejich rozklácených protějšcích.
I. Čeho jsme si povšimli u obou druhů klientů
1. Povšimli jsme si, že manželky našich klientů si vybíraly své advokáty velmi pečlivě, analýzy průběhů soudního jednání bylo možno usuzovat na jejich zřetelně vyšší kompetenci. Otcové se tímto problémem příliš nezabývají, vezmou prvního, na kterého narazí, nebo kterého jim někdo dohodí. Od matek, které byly v poradně jako klientky, jsme se dozvěděli, že matky se na kvalitu advokátů dosti přeptávají: již rozvedených kamarádek, sociálních pracovnic, ale také mezi advokáty: „Pane doktore, znáte někoho, kdo by dovedl za mou věc, za mé děti hodně bojovat, tak, abych neprohrála?“ S vytipovanými advokáty naváže kontakt, a nakonec si vezme toho, o kom se přesvědčí, že se s její věci plně identifikuje.
2. Povšimli jsme si, že otcové neregistrují celkově protimužskou atmosféru u soudu. Teprve po prohraném sporu si začínají něco z toho uvědomovat, ale přisuzují podjatost danému konkrétnímu soudci, znalci, sociální pracovnici. Jen výjimečně si někteří (mazáci v otcovských organizacích) uvědomí, že jde o obecně platnou záležitost, která má i své výjimky. Bližší výklad nalezneme v kapitole O nevědomí soudců (Bakalář, Novák, Nováková, 1996). Ale stačí si vybavit, jak vypadají válečné scény. Muži jsou svými veliteli – muži – posílaní, aby zabíjeli jiné muže nebo sami padli. Ženy se vždy chrání – i z nepřátelské strany. U soudu pro otce platí: Soud eventuálně vyhoví žádosti či návrhu otce, když už nemůže jinak. Tzn. že by kvůli každému jinému rozhodnutí jednal zjevně protizákonně. Ale k tomu dochází.
3. V souvislosti s protimužskou atmosférou u soudu je nutno se zmínit o specifikách sociálních pracovnic. Ty mají dva důvody k protimužským (protiotcovským) postojům navíc: Jednak by širší rozsah svěřování dětí do výchovy otcům mohl ohrozit i jejich vlastní domácí teritoria, jednak protiotcovský postoj vyžaduje méně práce, námahy. Jde o tento postoj: „Matka se o dítě starala již odmalička, dítě tedy patří jí, otci dáme, vymezíme styk a samozřejmě i výživné.“ Hotovo, spis možno zavřít, je volno.
4. Povšimli jsme si, že otcové, pokud jsou skřípnuti, přijdou. Každý z nich se dozví o tom, že není sám, že jsou otcovské organizace, které se snaží situaci otců vylepšit, kde by každou pomoc uvítali. Klienti se dozví, že o tématu mohou psát články, kontaktovat poslance apod. Jen zcela výjimečně se angažuje někdo víc, i pro druhé. Na omluvu musíme uvést, že jsou sami po uši v potížích. Když se potíže upraví, nechtějí s neblahými záležitostmi otcovského postavení nic mít.
5. S odstavcem 4 souvisí i odstavec 5. V poradně si znamenáme, kdo klienta doporučil, odkud má kontakt. Pravidlem to bývají poradny (pedagogicko-psychologické nebo manželská), krizová centra (RIAPS), Informační služba, advokátní kancelář, nesetkali jsme se však s případem, že by poradnu doporučil klient jak kolega, kamarád. Bývají to však nové partnerky klientů, jejich maminky, sestry. Zajímavé, co?
II. Čeho jsme si povšimli u opatrovnických a rozvodových řízeních při žádosti o svěření dítěte do výchovy
1. Otcové bývají žádostí manželky o rozvod ne vždy, ale často zaskočeni, nečekali to, nebyli připraveni. Na otázku, jaké by mohly být manželčiny motivy, dostáváme pravidelně jen dvě odpovědi: (1) závislost na rodičích (na matce) spojená s jejich naléháním na návrat a (2) nový, zámožnější partner. O žádných jiných motivech zde v poradně neslyšíme, i když je jich několik velmi důležitých a častých.
2. Povšimli jsme si, že mnozí otcové při odchodu z domova zanechávají manželkám – v blízké budoucnost ex-manželkám – poměrně dosti hmotných statků, často všechny, s výjimkou osobních věcí. Čekají, že za to manželky se budou chovat slušně, férově. Pravidelně se velmi zklamou.
3. Povšimli jsme si, že mnozí otcové věří, že soud pozorně vyslechne jejich argumenty a že rozhodně „spravedlivě“. O spravedlnosti mají někdy pouze abstraktní, jindy značně svérázné představy. Matky vidí spravedlnost zcela prakticky a podle toho se chovají. Instinktivně vědí, že v době rozvodu musí mít dítě u sebe a že soud nebude chtít rvát nešťastné matce dítě, zejména když se o dítě bude vzorně starat. Pro tento velmi důležitý moment – mít dítě u sebe a prokázat, že prosperuje, že zakořenilo apod. – v otcovské mentální výbavě chybí závit. Prostě je to nenapadne.
4. Povšimli jsme si, že pro otce je vztah dítě-matka velmi často až něčím posvátným. I když o svěření dítěte žádají a vůči matce mají hodně výhrad, právo dítěte na matku respektují. Je-li dítě svěřeno do výchovy otci, pak komplikace se stykem jsou velmi řídkým jevem.
III. Čeho jsme si povšimli u problémů s porozvodovým stykem dítěte s rodičem
1. Otcové věří slibům svých manželek, že jejich porozvodový styk s dětmi bude bezproblémový. Taková víra je zcela nepatřičná a ve svých důsledcích škodlivá. I kdyby sama rozvádějící manželka v momentě nějaké dohody (např. nechám ti byt, ty mně nebudeš dělat komplikace ve styku s dětmi) pevně věřila, za krátkou dobu se situace změní – např. vstupem nového partnera – takže dohoda plněna nebude, dovolání není možné.
2. Povšimli jsme si, že zájem otců o styk s dětmi je v převážné většině opravdový, rodičovský. Že otcům záleží na tom, jak se vede jejich dětem, co pro ně mohou udělat, zda na ně děti vzpomínají.
3. Povšimli jsme si, že otcové – na dotaz, jaký je asi motiv matčiny nechuti děti ke styku vypravit – uvádí jen jeden nebo dva motivy, ty nejběžnější „chce se mně pomstít“ nebo „jsem na kordy s tchýni, tak to je její práce“. Několik dalších důležitých motivů, pravidelně účastných ve hře, zůstává otcům neznámou veličinou.
IV. Doplňující tematika
1. Klienti v poradně vyprávějí své příběhy a často je dokládají různými textovými materiály, např. fotokopiemi zápisů z jednání u soudů, dopisy, oznámeními na policii apod. Povšimli jsme si, že mentální úroveň mnohých manželek je na velmi nízké úrovni: primitivní osobnosti, s hysterickými projevy, nenávistí, chronickým lhaním, zjevným poškozováním dětí, pocitem beztrestnosti. Všechny zlé činy jim však procházejí, mohou si opravdu mnohé dovolit, zůstanou nepotrestány, ještě se to svede na někoho jiného („Co měla chudina dělat, když byla tím ničemou tak stresována?“). Ano, institut mateřství má být chráněn, ale mají být kryty i všechny zlé skutky konané pod tímto zastřešením?
Článek byl publikován v knize „Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné“ (1996)
3. 7. 2013 at 13:34
Ale jak píše „táta“ níže o nízké mentální úrovni – to si fakt něco takového vzal a pořídil si děti? Tak to by mě zajímala jeho mentální úroveň. Těmito výlevy si pěkně škodíte, jestli to někdo čte.
3. 7. 2013 at 13:58
Milane, to je o tom, že láska nasazuje růžové brýle a někdy poznáš toho druhého až v krizovém období, kdy se jeho charakter projevi naplno a zaroven si konečně sundáš růžové brýle. Například, já jsem skutečný charakter své bývalky poznal až při a po rozvodu. Před rozvodem to byly jen mé iluze o ní. A např. dlouho jsem odmítal uvěřit její nevěře i podvodům s dětmi.
3. 7. 2013 at 14:29
hezky to napsal.a justice tzo všechno kryje.kde je domoci práva a plnění rozsudků a tresty pro ty matky co neplní rozsudky.
3. 7. 2013 at 14:49
MILAN není MILAN, ale je MILENA
3. 7. 2013 at 17:37
Mam na chlup stejnou zkušenost jako táta 2 dcer: primitivni nenávistna osobnost, chronické lhaní, nulový ohled na díte. A proč si člověk neco takového bral? Ono to totiž nebylo vždycky takové víme? Je to vývoj, resp. nastal spoustěc, který spustí tyto projevy: díte. Svět takové zeny se úplne zmeni a ona s nim. Z princezny se stane stvůra, která pro svůj prospěch a pocit majetnictvi dítěte udělá cokoli. Zvláště, pokud ma díte raději tatu nez mámu. To je konec, individuum pak učiní cokoli.
3. 7. 2013 at 19:25
Nenávistná osobnost a chronické lhaní – no, to je častý charakteristický jev.
3. 7. 2013 at 19:58
×častý a charakteristický jev
4. 7. 2013 at 9:44
Proto je nutné profesionálně pokročit od sbírání informací k definování základních situačních modelů, stanovení účinné strategie a taktiky pro jednotlivé typy sporů a to nejen před soudem. A pro paralyzované otce jednu základní a nejdůležitější radu:“ Okamžitě se prober, vzpamatuj a neztrácej čas!“
4. 7. 2013 at 17:06
A nemysli si, ze narušena chronicky prolhana matka se najednou zmeni a začne spolupracovat. Nikdy to tak neni!
4. 7. 2013 at 17:55
Jenže chronická prolhaná matka má menší dopad na dítě při vyváženém rodičovství,protože dítě má osobní zkušenost,že to tak není.Matka se sama shodí.Když dítě nemá šanci k osobní zkušenosti,tak vyrůstá jako severokorejské dítě.