Kryštof Tesař

Člověk, který něco ví o poměrech, jaké panují v opatrovnických řízeních v Česku, se již jistě setkal se jménem osoby, která, patrně i záměrně a vědomě, budí díky svým názorům a vystupování řadu rozporuplných a pochybovačných reakcí mezi odbornou i laickou veřejností. A v neposlední řadě budí často odpor u svých, nebojím se říci, obětí. Tou osobou je držitel titulu PhDr., ochotný kdykoli posuzovat každého a zcela bez znalosti věci se vyjadřovat ke všemu, oblíbený mediální subjekt, prazvláštní „odborník na všechno“, Jeroným Klimeš. Poslyšte krátký příběh o tom, jak to vypadá, když vás taková „osobnost“ dostane do spárů.

Toto místo není určeno k tomu, aby popisovalo celý sled událostí, předcházejících a následujících působení pana Klimeše ve věci. Vězte jen krátce, že byl standardní – odvedení dítěte z domova matkou, bránění ve styku, snaha otce o uklidnění situace a řešení v nejlepším prospěchu dcerky, odmítnutí svého vyloučení z její výchovy. Vstřícné jednání i k matce, snaha o co nejdřívější a spravedlivé řešení, když oba rodiče mají dcerku moc rádi a ona je také. Řeklo by se, tradiční scénář. Otec podává návrh OSPODu na rodinnou terapii zaměřenou na komunikaci, snaží se k ní přimět i matku, v obou případech s nulovým výsledkem. Následuje rada OSPODu matce, že disponuje vlastním odborníkem, panem Klimešem. Matka odmítá skutečně odborné pracoviště navržené otcem s tím, že se rozhodla pro pana Klimeše. Otci, který chce skutečně dohodu a klid pro všechny, nezbývá, než se pokusit o nalezení řešení za asistence navrženého „odborníka“. Těžko se budete pokoušet o dohodu s protistranou, pokud se ani nesejdete. Otec v té době zná pana Klimeše jen střípkovitě, ví, že moc dobrou pověst nemá, ale nedokáže si ani představit, co je tento pán ve skutečnosti zač.

Již první setkání je svým způsobem zvláštní. Otec není žádný snob ani lev salonů, ale přece jen čekal něco jiného než podivně vyhlížejícího, nepříliš upraveného člověka, navlečeného ve špatně padnoucím, vlněném svetříku ve stylu normalizace. Otec obvykle neposuzuje lidi podle zevnějšku, ale upravenost vlastního vzhledu je přece jen jistou formou nonverbální komunikace, což otec velmi dobře ví. Také to ukazuje, jak si vás druhý člověk váží, když se na jednání s vámi dostaví takto. Otec od počátku pojímá k svérázně vyhlížejícímu doktoru lehkou nedůvěru, kterou se však snaží nedávat najevo. Již po prvních pár větách otec chápe, že jednání s tímto „psychologem“ nebude snadné. Ze své branže, kdy je nucen jednat s nejrůznějšími typy lidí a vždy s úctou, má bohaté zkušenosti, které mu umožňují všímat si detailů. Časté změny tónu hlasu, pokusy překrucovat výroky otce a přesvědčovat otce, že řekl to, co nikdy neřekl, nespisovná plebejská mluva – to vše přináší zvětšující se, očividný rozdíl mezi klidným, věcným a snad až příliš racionálním vystupováním otce, plným jasných argumentů, v porovnání s dadaistickými kresbami lidí utopených v rybníce, prezentovanými doktorem. Nicméně ke cti panu Klimešovi je třeba dodat, že občas řekne i rozumnou věc, např. jeho doporučení na tzv. „předávání s překryvem“.

Druhé jednání se koná již za přítomnosti matky, která také hned na úvod sděluje s úsměvem účastníkům, že otec je blázen apod. Otec se již v problematice orientuje a ví, že taková tvrzení jsou obvyklá a nikdo rozumný je nebere vážně. Proto se ani nezlobí, pouze říká, že o takových věcech vůbec nehodlá hovořit a bylo by záhodno, aby také ostatní účastníci jednání matku poučili, že tento styl by nikam nevedl. Je to jedna ze vzácných chvil, kdy se názor otce shoduje i s prezentovaným názorem OSPOD. Jednání proto probíhá vcelku klidně, snad až příliš – racionalita otce a jeho obvyklá klidná, věcná argumentace, není pro „poradce“ Klimeše viditelně komfortní. On patrně potřebuje lidi, kterým může dávat najevo svou převahu, které může vodit a vysvětlovat jim, jak jsou zasmyčkovaní v nesmyslných poutech vlastního myšlení. Otec, s jasně rozmyšlenými představami, vědomím vlastních kvalit a představou o budoucnosti, do těchto schémat příliš nezapadá. Je proto obviněn z přílišné racionálnosti a nedostatku empatie, je prý příliš klidný a věcný. Proto „není vhodný“. Nu což – matku se sice nepodaří přimět k žádným ústupkům směrem k rozšíření naprosto nevyhovujícího a vůči otci jednoznačně diskriminačního rozsahu styku s dcerou, ale alespoň nedochází ke zhoršení situace.

K poslednímu setkání mezi otcem a doktorem Klimešem dochází 3.4.2012. Z tohoto jednání je zpracován zápis, jediný zápis, který za celou dobu „poradenství“ pana Klimeše kdo zpracoval. Zápis najdete ZDE .

O to více otce překvapilo, když si později přečetl v Klimešově vyjádření, co měl údajně otec prohlašovat, nebo co se doktor Klimeš o otci všechno nedozvěděl. Každopádně onen den, 3.4.2012, se jasně ukázalo, že poradce nominovaný OSPODem, Jeroným Klimeš, absolutně nehodlá brát ohled na jakýkoli zájem dítěte (které mimochodem nikdy ani neviděl, tím méně v interakci s otcem). Důležité je prosazení vlastních myšlenek a snad i otestování vlastních teorií. Jak víme, je to právě tento „odborník“ na slovo vzatý, který doporučuje jednoho z rodičů od dítěte SEPAROVAT (prý dočasně – nechť si zkušení udělají sami obrázek, jak důležitý je pro vztah rodiče s dítětem častý a dlouhodobý kontakt).Je i autorem řady dalších výroků z opatrovnické tématiky, ale nejen odtud – nezapomenutelné je např. jeho hodnocení „starého Záhrobského“, jak se o tomto sportovním trenérovi pan Klimeš vyjadřuje. Otec teprve tento den pochopil, co je pan Klimeš vlastně zač. Ano, trvalo mu to, asi má dlouhé vedení, nebo žije v nerealistických představách, že lidé jsou paušálně dobří a zejména ti, kteří se tváří, že konají v zájmu dětí. Tak teď byl opět jednou vyveden z omylu, to se tedy opravdu řádně sekl.

Symbolickou tečku za „fyzickou částí“ Klimešova poradenství pak učinilo „extempore s obědem“. Situaci, navozenou k otcově překvapení sociální pracovnicí, tedy možnost dohody mezi dosud vzájemně nesmířenými rodiči na principu postupného vyrovnávání rodičovské odpovědnosti (k níž se však sociální pracovnice již později nikdy nevrátila), odborník Jeroným obětoval svému kručícímu žaludku. Otec následně požádal o pokračování v jednání bez pana Klimeše, k čemuž však došlo jen jednou a bezúspěšně, zatímco matka si ještě „moudré rady“ zmíněného pána dopřála. Z dalšího vývoje lze předpokládat, že „pomoc“ pana Klimeše může mít různé formy. Jistě nebyl náhodný návrh jedné ze stran, aby si soud vyžádal zprávu o průběhu „poradenství“ od pana Klimeše, který není ani soudním znalcem, a jak se ukázalo, ani členem žádného profesního sdružení, ani Českomoravské psychologické společnosti, ani Asociace manželských a rodinných poradců, prostě nikdo nezaštiťuje jeho kvalifikaci a těžko říci, jakou vlastně má. V tom by ještě nebylo mnoho podivného, ačkoli bez souhlasu všech stran zúčastněných na jednání je poskytování takových „zpráv“ z dobrovolných „poradenství“ přinejmenším neetické. Ovšem když už, jeden by čekal, že seriozní psycholog shrne skutečný průběh svého setkávání s klienty, možná uvede své názory a doporučení směřující k řešení situace směrem k zájmu dítěte. Mnoho se za těch pár hodin dozvědět nemohl. To jistě očekávala i paní soudkyně, kterou naprosto nepodezírám ze zlých úmyslů. Asi ani ona sama netušila, jaké „Kladivo na čarodějnice“ si vlastně vyžádala a že na druhé straně není psycholog, ale novodobý Boblig z Edelstadtu, který se místo účelné zprávy ze sezení pachtí s těžko uvěřitelným bulvárním příběhem, v němž již chybí jen usvědčení otce z rejdování na Petrových kamenech, při zvuku hudby vyluzované na dutý kočičí ocas.

Klimeš není žádným seriozním psychologem, a to, co vypotil, si přečtěte ZDE. Zasaďte si to do skutečnosti, že s otcem se setkal třikrát, všehovšudy s ním mluvil dohromady 3, maximálně 4 hodiny a z toho podstatnou část hovořili ostatní účastníci jednání a „poradce“ sám. Nemá k dispozici žádný psychologický test, neměl žádné informace ze spisu, neměl nic. Jděte s otcem dvakrát na oběd a budete o něm vědět daleko více, než toho ví Klimeš. Dceru neviděl nikdy, tím méně v interakci s otcem, rodiče otce rovněž nikdy neviděl, ale doporučuje je (jak milé – co více říci o psychologovi, který k výchově doporučuje lidi, které nikdy neviděl). Otce jako osobnost vůbec nezná, o minulosti s ním v podání, které vydává za své „poznatky“, nikdy nemluvil. Nic neví ani o otcově předchozím a současném životním stylu, hodnotách, záměrech a tužbách. Přesto dokázal zplodit nehorázný, urážlivý pamflet, za který by se mu v dobře fungujícím právním státě muselo dostat zaslouženého odsouzení. Celý pamflet je natolik absurdní, že už na první pohled působí nevěrohodným, neuvěřitelným dojmem. Pokud bychom hodnotili míru jeho lživosti a urážlivosti, museli bychom ocenit pomalu každou větu. Holt, účel světí prostředky, však on doktor Jeroným Klimeš velmi dobře ví, proč a pro koho takový nehorázný slint napsal. Nu, nechť si každý udělá obrázek sám.

Jen těžko bude pro někoho překvapením, že odborník Klimeš se otci se svou zprávou nijak nepochlubil, a tak se otec o jeho pamfletu dozvěděl až 2 měsíce po jeho vydání, při nahlížení do spisu na OSPODu. Jinak nikdo, ani opatrovník, který toto poradenství zorganizoval, necítil potřebu otce s předmětným škvárem ani jen seznámit – pomluva se samozřejmě nejlépe šíří za zády pomlouvaného.

Ve svém honu na čarodějnice a zaujetí pro bulvární historky však doktor Klimeš opomněl několik maličkostí. Předně, otec není žádný asociál a buran, jak jej ve svém podání líčí. Asi jen málokoho překvapí, že je zcela jiný, než jak jej doktor Klimeš a jeho zdroj (kdo jím asi byl?), představili. Novodobý Boblig zřejmě rovněž nepočítal, že existuje takové množství důkazů o zcela opačné realitě, než jakou předkládá on. Co myslíte, prožívala dcera dovolenou s otcem úkorně? Nu, nebojte se, že by o jejích „těžkých depresích“, dovedně kamuflovaných šťastnými úsměvy a veselým dováděním, neexistovala obsáhlá dokumentace. Kdo má zájem, nechť si pustí třeba jen videodeník hrozivé dovolené dcery s otcem, kterou prožívala tak strašně úkorně. Deník najdete ZDE, předmětná videa jsou ze srpna 2012, označená jako „Dovolená“. Opravdu holčička strašně strádá v péči otce, tedy Klimeš o tom ví své, tak tomu věřte.

A o skutečné podobě otce je důkazů neméně, pane z Edelstadtu, včetně vašich sexuálních fantazií o jeho milostném životě. A co třeba „klinická smrt“ matky? To je skutečně pan Edelstadt tak naivní, že si neumí dát dohromady dva a dva a myslí si, že nemocnice nevede záznamy o zdravotnických úkonech a stavu pacientů? Pokud dokáže prokázat neexistující klinickou smrt, začnu vzývat Jehovu. A co třeba snění o AIDS, pane odborníku, víte vůbec co to AIDS je, nebo vám to také vysvětlila, i s patřičným komentářem, vaše favoritka? A tak bychom mohli pokračovat, skutečně prakticky u každé věty… bohužel.

A pak zde máme již 2 znalecké posudky, které podle Klimeše prakticky deviantního otce (jak jej prostě „od oka“ bez váhání ohodnotil) za použití standardních psychologických metod ohodnotily jako kvalitní osobnost se všemi předpoklady pro výchovu dcery. Citujme z prvního znaleckého posudku, zpracovaného na základě odborného pozorování interakce otce s dcerou 3.5.2012 soudním znalcem PhDr. Tesařem:

„U otce se projevuje velice dobrá úroveň psychických dispozic k výchově, hlavně trpělivost, naslouchání dceři, včetně nedirektivního, laskavého vedení. Projevuje se u něho pozitivně laděný, citový otcovský vztah, a cílený přístup k aktivitám dítěte, který se během celého vyšetření jeví jako velice dobrý a kvalitativně dostačující. Oba navzájem projevují velice dobrý, citově obsazený vztah.“

A co konstatovala další soudní znalkyně, PhDr. Straková, stanovená soudem ve svém posudku z 18.12.2012, také na základě pozorování vzájemných projevů otce a dcery, tedy měsíce poté, co dcera strašně strádá občasným přespáním doma, ve svém pokojíčku, tedy dnes už ne doma, ale „u tatínka“?

„Otec se spontánně zajímal o aktuální fyzické potřeby dítěte, nebyly zaznamenány projevy, které by signalizovaly riziko zanedbávání. Dítě vůči oběma rodičům vystupovalo s důvěrou a s očekáváním, že jeho přání budou akceptována. B. měla radost z kontaktu s otcem, nebyly zaznamenány projevy, které by signalizovaly na strach nebo zábrany vůči otci. Nebylo zjištěno, že by víkendový pobyt u otce měl na B. negativní dopad. Vztah k otci je pozitivní a pro dítě důležitý.“

Máme zde celou řadu zachycených projevů dcery o otci, zcela odpovědný postup otce ve všech ohledech, posudky zaměstnavatele, zprávy lékařů. Ti všichni tak nějak tvrdí něco jiného, než vševědoucí autor pamfletu. Nu, asi se všichni mýlí, všechny ten mazaný otec převezl, jen na Klimeše nestačil. Inu, jak by také mohl, když nezávislý Klimeš již 17.7.2012 ve svém pamfletu horuje proti rozhodnutí o předběžném opatření z 12.7.2012, které bylo samotnému otci doručeno až právě 17.7.2012! Není to úžasné od člověka, kterému nejsou soudní usnesení ve věci doručována, který nemá přístup do žádných spisů, a ve věci je přece zcela „nezávislý“ – jaká to jasnozřivost! Z ničeho nic vyvěštil, že soud umožnil otci s dcerou dovolenou, přesně věděl kdy – a veden pověřením božího prstu, pokusil se zasáhnout – tak tomu říkám psychologický kadet! A že to nevyšlo, že holčička měla alespoň týden prázdnin, zatímco se mohla krásně užírat nudou v panelovém domě na šedivém sídlišti, kde musí pobývat? Ale mělo by to jednu podstatnou výhodu, kterou pan Klimeš okamžitě identifikoval – byla by bez otce. A o to jde. Nevadí, pane Klimeši, nepochybuji, že to zkusíte znovu a třeba to tentokrát vyjde. Ono se na toho hrozného otce něco najde, buďte klidný.

No a jak to celé dopadlo? Díky předběžnému opatření soudu, proti němuž Boblig tak protestoval, se otec může se svou dcerou alespoň minimálně stýkat. Přes svůj minimální vliv se mu daří mít s dcerou krásný vztah a pomáhat jí alespoň do míry, do jaké to jde, aby se vyrovnala ostatním dětem z úplných rodin. Nikdo jí nevrátí ztracený čas, dětství, které mohlo být tisíckrát kvalitnější, kdyby stát jednoho z rodičů nediskriminoval. Říká se, že „kdyby jsou chyby“. Opatrovník tvrdí, že Klimeš nikoho nepomluvil, výstup jeho práce je pro něj prý standardem – nu a soud, bůh ví.

Já nepochybuji, že žádný slušný člověk by po tom, co viděl Klimešův pamflet, nechtěl s panem Jeronýmem Klimešem nic mít. Ale kolik je slušných lidí v této zemi? Jsou zrovna na OSPODech nebo soudech? Nevím. Snad, alespoň někteří. Pořád prostě doufám, že to nakonec dokážu, že pravdu neutlučou, že konstruktivní přístup a vstřícnost, kterou stále projevuji, nakonec zvítězí nad lží, předsudky a okupací. Někteří lidé nemusí mít stejné názory jako vy a přesto si jich vážíte, nebo je alespoň respektujete. I matka se může změnit, i když jejím daleko největším nepřítelem je ona sama. Pokud se změní, nebo jí příslušné instituce donutí se změnit (jak je to proboha snadné!), věci mohou do budoucna fungovat a dcera bude šťastná. Jestliže matka zůstane v přesvědčení, že je otci nadřazena a že může cokoli, aniž by byla někým volána k zodpovědnosti, nezmění se nic. A malá dcera? Prázdné, ničím nenaplněné řeči o zájmu dítěte jí skutečně nepomohou, milé úřady zapojené do „opatrovnického systému“.

Ovšem spolehlivá podlost, kterou projevil Jeroným Klimeš, by měla nutit k zamyšlení. Psychologové, chcete mít tohle opravdu za kolegu? Je to váš styl práce, je tohle váš obor? Takhle chcete být vnímáni? Někteří se již k práci pana Klimeše vyjádřili. A to je dobře. Všichni nejsou takoví, jako on. Všichni nechtějí být takto vnímáni. Psychologie je krásná, důležitá a pro společnost přínosná věda, která si nezaslouží být hanobena podobnými „lovci čarodějnic“. Pro někoho je čest víc než život, někdo za celý život ničeho nedosáhne, ale neohýbá svůj hřbet. Kvalita člověka se neměří podle toho, zda je ochotný se v televizi vyjadřovat kdykoli ke všemu, v čemž jistý doktor vyniká. Jeroným Klimeš si vybral svůj styl, styl lháře, ochotného asi ke všemu.

A proč jsem to napsal? Vím, kolik radosti dělá malým lidem, když se o nich mluví. I doktor Klimeš se jistě tetelí blahem, jak je kontroverzní, že o něm zase psali na Střídavce, a jak to těm „magorům“, jak se o svých klientech vyjadřuje, jak jim to nandává. I zde otce pomyslně srazil k zemi ranou zezadu, gratuluji. Ale nebylo to KO a nikdy nebude. Jak již víme, pan Klimeš se fyzické konfrontaci nevyhýbá a dokonce ji některým svým klientům i nabízí (viz ZDE – pozn. red.). Jak by reálně dopadl, nepotřebuje komentáře. Já jen doufám, že se s ním již nikdy v životě ani já, ani má dcera nesetkáme. A když, tak to bude u soudu, kde snad za své činy jednou přece jen skončí. Bylo by to zasloužené. Je více lidí, které poškodil, je více dětí, kterým ublížil.

A to nejdůležitější – říkají například, že jestli dětské pasy zabrání únosu jen jediného dítěte do zahraničí, stálo to prý za to. Já říkám, jestli má zkušenost zachrání jen jedno dítě před „poradenstvím“ Jeronýma Klimeše, stálo to za to.

Na úplný závěr důležitá věta: Tento článek shrnuje mé poznatky ze sezení s panem Klimešem. Tato věta je velmi důležitá. Ani nechtějte vědět, proč.

Článek je zveřejněn pod autorským pseudonymem, z důvodu, že autor sám nechce přispívat k šíření pomluv pana Klimeše vůči jeho osobě. Pokud máte nějaké dotazy na autora, obraťte se na administrátora webu a on kontakt na vás autorovi předá. Děkuji.