Vlastimil Fürst
Jel jsem tehdy z Prahy do Jeseníku. Na Hlavním nádraží jsem našel prázdné kupé a těšil se, jak si zdřímnu. Těsně před odjezdem nastoupila do vlaku mladá maminka s malým Petříkem a po ní ještě na poslední chvíli doběhla starší paní. Obě si vybraly kupé, kde jsem seděl.
Pokoušel jsem se usnout, ale moc to nešlo. Buď mne budil malý klučina, nebo rozhovor obou spolucestujících. Starší paní se nejdřív rozplývala nad tím, jak je Petřík, který měl v té době necelé dva roky, šikovný. Potom se začaly bavit o takových těch věcech, které chlapy vůbec nezajímají a já konečně začal podřimovat.
Když jsem se pomalu probouzel, obě ženy právě probíraly tatínka malého Petříka. Jeho máma vysvětlovala, že tatínka nepotřebují. Takový chlap, jakého by chtěla, stejně existuje jen v pohádkách, tak proč se otravovat s nějakým mužským. Petříka si vychová sama a nikdo jí do toho nebude mluvit.
Druhá paní se jí snažila oponovat: „Kluk přece potřebuje mužský vzor a v dospívání kamaráda…“ Nestihla ale dokončit ani druhou větu. Mladá paní jí skočila do řeči s tím, že všichni chlapi jsou stejní darebáci, jako její otec. Jezdil po zahraničních montážích, kde měl určitě spoustu ženských. Pak se jednou vrátil domů dřív než měl a našel ve své posteli cizího chlapa. Udělal z toho aféru a pak se odstěhoval a dával jim jen tolik peněz, kolik stanovil soud.
Zkušenější paní se ale nedala odradit. Znovu zkoušela Petříkově mamince vysvětlit, proč by měla svému dítěti dopřát tatínka. Mladé paní se to vůbec nelíbilo a nakonec celou diskuzi ukončila větou: „Podívejte se, někdo má psa, já si místo pejska pořídila dítě!“
Tím jejich rozhovor opravdu skončil, protože na tato slova už starší paní nenašla odpověď. Jen nevěřícně zakroutila hlavou, vytáhla knížku a pustila se do čtení. Nebo se tak alespoň snažila vypadat. Na příští zastávce jsem přestupoval.
Jel jsem pak dalším vlakem na Jeseník a přemýšlel. Nejdříve o tom, že si Petříkova maminka měla raději pořídit toho pejska. Pak jsem začal uvažovat o své mámě. Kdyby tehdy existovaly mobily, určitě bych jí zavolal a řekl, jak jsem rád, že si mne nepořídila místo pejska. Asi by tomu v té chvíli nerozuměla. Také bych jí řekl, jak jsem rád, že to s tátou spolu vydrželi, i když to také určitě nebylo vždycky snadné.
Převzato z VLASTIKFURST.BLOG.IDNES.CZ
8. 4. 2011 at 0:08
Některé děti bohužel tu poslední větu mamince nikdy neřeknou. I když by ji strašně rády řekly, kdyby to byla pravda.
8. 4. 2011 at 0:29
já tuto realitu znám kompletní. Matka mého syna si pořídila jak toho pejska tak syna a jak pejsek tak syn jsou pouze jejím a výlučným majetkem…
…kolikrát si říkám, jak by bylo lepší kdyby měla pouze toho pejska a syn by nemusel být tak často bez táty … 
…. pejskovy by stačila pouze panička a byl by šťastný, ale pro syna pouze máma je dosti málo…. 
… a nejenom s tátou dovede být ohromě šťastný … když u něho může být na krátké návštěvě…. 
8. 4. 2011 at 7:27
maminka s tatínkem jsou v očekávání ZLATÉ svatby. Nikdy to nebylo jen ideální,i na zvýšení hlasu došlo. Ale za skoro padesát let jsou dnes stále ještě schopni se vzít na ulici za ruce, tak jako to dělají celý život. Vychovali dvě děti. Myslela jsem si vždy, že je to tak jak má být. V poslední době zjišťuji, že jsme spíše exoti.
8. 4. 2011 at 10:55
ad JÁ – přesně toto jsem také jako dítě zažíval a dnes se se Tvým pocitem také ztotožňuji…
8. 4. 2011 at 10:58
Celý život, vše kolem Vás, kde se nacházíte, kde pracujete, co děláte atd…vše je založeno na vztazích, nic jiného není….úspěch i prohra za vším stojí mezilidské vztahy….pokud tyto vztahy si určují lidé to je ještě v pořádku, nejhorší stav nastane, když se do těchto vztahů začnou vměšovat jiné subjetky, které začnou jedné straně více či méně stranit a pokud se jedná o stranu, která třeba i ve své dobré víře uzurpuje tu druhou, pak toto již v pořádku není…
…v naší společnosti se tento stav vyskytuje mnohem častěji, než by bylo dobré a proto je situace taková, jaká je…. 
…nemyslíte
8. 4. 2011 at 11:48
Je to smutný, ale ten rozhovor vypadá zcela věrohodně
Ve svým okolí znám dost ženských, které mají podobně zcestný názory, obávám se, že to bude trvat aspoň generaci, než tyto bezohledně sobecký názory budou jen okrajovým extrémem …
8. 4. 2011 at 13:32
je to více než smutné, je to k pláči – máš pravdu generaci určitě, otázka je co dnešním dívkám a mládeži bude nahuštěno do hlaviček….
…ale jedno řešení tu pro tyto sobecké típky existuje…spermobanka…zde nemají žádného konkrétního biologického otce a ať si toto pak svému potomku vysvětluje… 
…on žádného tátu mít nebude…
8. 4. 2011 at 17:42
Mě už dlouho visí v hlavě, že by to měly ženy, co nechtějí tatínky řešit jako v živočišné výrobě. Stačí křeslo na gynekologii. Nač nějaké vztahy a nějaká romantika. Jsem teď fakt hnusná, ale nezlobte se. Nač trápit muže. Ti ať nosí květiny těm „nemoderním“ co chtějí rodinu se vším všudy.