Jindřich Brož

Dvacáté století

Dvacáté století je z hlediska této práce nejdůležitější. V tomto období se začíná objevovat fenomén feminismu tak, jak jej nyní chápeme. Nejedná se o formu boje žen za emancipaci, nýbrž o boj za totalizační ideologii. Abych mohl tento svůj názor obhájit, musím se nejdříve zaměřit na to, co ovlivňovalo společnost dvacátého století v době do konce druhé světové války.

Jak už se zmiňuje kapitola „Žena v 19. století“, rozvoji extremismu svědčí, když jsou tradiční hodnoty zpřetrhány, když dochází k jejich převrácení či změně a vzniká kulturní vakuum. Jako příklad tohoto stavu jsme si uvedli Francii po Velké revoluci, století dvacáté však přináší takové změny v mnohem větší šíři a s mnohem větším dopadem. Samozřejmě nešlo pouze o důsledky politických otřesů; na uvedených změnách se v nemalé míře podílely i objevy na poli vědy (či pseudovědy). Třemi význačnými faktory, jež ovlivnily myšlení západního světa, byly marxismus, relativismus a freudismus. Co vnesly do způsobu nahlížení na společnost?

Marxismus – pseudověda založená na spekulativních závěrech – hlásal nadřazenost ekonomických vztahů nad všemi jinými aspekty společnosti. Vybral a přizpůsobil si jednotlivé fáze dějinného vývoje a dokazoval na nich správnost svých tezí. Ty se však již nedlouho po zveřejnění, aniž by byly uvedeny do praxe, ukázaly jako mylné.

Freudismus, jehož zakladatelem byl Sigmund Freud, zase hlásal, že veškeré myšlení a konání lidí je motivováno sexuálně. Toto učení bylo svou povahou bližší marxismu než opravdovým vědám. Freud se také pokoušel opřít svá tvrzení o vybrané důkazy a vždy se dokázal pojistit před vyvrácením svých myšlenek tak, že je podle potřeby aplikoval na cokoli a kohokoli.

Do zcela jiné skupiny vědců patří fyzik Albert Einstein, který svou teorii relativity rozbořil Newtonův model vesmíru a její složitostí učinil z vědy, do té doby celkem srozumitelné, záležitost zcela abstraktní. Horší však je, že se teorie relativity, obyčejným lidem těžko pochopitelná, vulgarizuje a ve společnosti mění v morální relativismus.

Dalším podstatným prvkem bylo Marxovo i Freudovo odmítání náboženství a jeho role ve vývoji lidské společnosti. Oba se domnívali, že náboženství i jeho zmíněná role jsou pouhou smyšlenkou. V tomto názoru s nimi souzní významný německý filosof Friedrich Nietzsche („Bůh je mrtev“) a řada dalších filosofů té doby. Pro západní civilizaci to znamenalo úpadek náboženských podnětů a jejich postupné zhroucení. A tak se svět ocitl bez Boha (jak byl chápán dříve), v relativistickém vesmíru (jehož principy jsou tak složité), na konci starého řádu a v nástupu nového, který by měl být postaven již na zcela jiných principech. Za této situace stačil jakýkoli významnější otřes a v zemích, jež byly dosavadním učením nejsilněji ovlivněny a kde přitom situace naléhavě vyžadovala změnu, se otevřela cesta pro lidi, kteří chtěli společnost vybudovat na nových, „vědečtějších“ principech. Těmito zeměmi byly Německo a Rusko a oním otřesem 1. světová válka.

Nejvýraznější postavou přerodu Ruska v novou společnost byl Vladimír Iljič Lenin (1870-1924). Ten se nechal ovlivnit „vědeckým“ názorem Karla Marxe na společnost a pokusil se vytvořit stát pod vládou proletariátu, a tak zajistit svobodu a blahobyt mas. Revoluce, již vedl, proběhla v roce 1917

Ukázalo se však, že přerod staré doby v novou nebude tak snadný. Od samého počátku doprovázelo snahy o nastolení vlády proletariátu strašlivé krveprolití, zcela nesrovnatelné s poměry v carském Rusku. Od začátku století do roku 1917 zde bylo za všechny druhy zločinů ročně popraveno v průměru 17 lidí, od roku 1917 bylo jen za politické „zločiny“ popraveno ročně v průměru 30 000 lidí. Vznikla všemocná tajná policie, která likvidovala skutečné i domnělé nepřátele nově se rodícího režimu. Lidé byli zastrašováni, šikanováni a okrádáni. Lenin však prohlašoval, že se vše děje v zájmu revoluce, která je dobrá, a proto i násilí konané v jejím jménu je správné (hle, příklad morálního relativismu). Lenin také již pochopil, že marxismus byl vlastně mylný. Nic nefungovalo tak, jak Marx předpovídal, a tak Lenin musel vymýšlet teze, které Marxovo učení nenápadně opravovaly a přitom nezpochybňovaly. Jako příklad můžeme uvést Marxovu teorii, podle níž je za zločinnost odpovědna vládnoucí třída a buržoazie. Jenomže jak vysvětlit fakt, že ve státě bolševiků bujela zločinnost dál? Odpověď byla jednoduchá: je to důsledek zhoubného vlivu buržoazie, který v lidech ještě stále přetrvává.

Tento stav byl typickým produktem sociálního inženýrství. Na základě určitého ideálu jsou konstruovány společenské teorie, které zpravidla slibují zlepšení společenských podmínek pro všechny nebo alespoň pro vrstvu, jež dosud zažívala největší útlak. Téměř vždy se zapomíná, že lidé nejsou jenom kostky stavebnice bez svobodné vůle, a nebere se na zřetel, že změny ve společnosti přicházejí postupně, jako následek přirozeného vývoje a nikoli na základě akademických teorií a výplodů salonních myslitelů.

Podobná situace nastala i v Německu. Roli, jakou měl Lenin v Rusku, sehrál zde Adolf Hitler. I jeho inspiroval Karl Marx. Byl však silně ovlivněn Friedrichem Nietzschem a skladatelem Richardem Wagnerm, který v něm probudil představu o mystickém předurčení germánské rasy. Němce chápal jako národ nadřazený všem ostatním, a proto mu bylo proti mysli zlikvidovat buržoazii, jež tvořila nedílnou a silnou součást německého národa. (O výlučnosti německé rasy se přesvědčil – jak jinak? – „vědeckými“ metodami, na jejichž základě se potom rozhodovalo o tom, kdo je Árijec a kdo ne.) Musel si tedy najít jiného nepřítele, takového, který by spojoval znaky buržoazie a přitom nebyl příslušníkem árijské rasy. Tuto roli přiřkl Židům. O hrůzách 2. světové války a o jejích důsledcích pro Židy i pro celý svět se jistě nemusím rozepisovat.

Co je však důležité: oba tyto nejzločinnější režimy moderní doby byly postaveny na pevných „vědeckých“ základech a slibovaly zlepšení životních podmínek a spravedlivější řád. Přitom byly neuvěřitelně krvavé a lživé a zotročily masy lidí. Když nakonec padly, staly se vážným dějinným varováním.

Konec 2. světové války znamenal již dokonalý rozvrat „pořádků starých časů“. Tehdy také došlo k obrovským změnám v lidské společnosti. Svět se rozdělil na dva politické bloky, z nichž jeden žil svobodně (kapitalistický) a druhý pod útlakem zločinných režimů (komunistický). Jeden byl produktem přirozeného vývoje a druhý výsledkem idealistických plánů uvedených do praxe. Vzdor těmto celosvětovým problémům se postavení ženy ve společnosti zlepšovalo; lze říci, že snaha o úplnou emancipaci žen byla ve dvacátém století dovršena. Bylo by však mylné se domnívat, že dokončení emancipace je výsledkem boje „uvědomělé ženské menšiny“ za svá práva. Jistě, i tyto snahy měly na emancipaci ženy vliv, lví podíl však sehrála především celková demokratizace společnosti, jejíž rozvoj se mimo jiné i zásluhou médií nutně stal závislým na mínění veřejnosti – a veřejnost tvoří jak ženy, tak muži. Stav, kdy o zastupitelích rozhoduje pouze určitá skupinka lidí vybraných podle nějakého klíče, nebyl v této době již udržitelný. Všeobecné volební právo – výdobytek 20. století – muselo platit pro muže i pro ženy, a tak se určujícím kritériem ke způsobilosti volit a být volen staly pouze věk a duševní způsobilost a nikoli postavení či pohlaví. Podobně jako s volebním právem tomu bylo i s ostatními aspekty ženské emancipace, jak byly definovány v 19. století (jim se bude věnovat následující kapitola).

Díky sílícímu vlivu médií se ve 20. století, především v 90. letech, celá desetiletí od doby, kdy byla ženská emancipace ukončena, objevuje nový fenomén – feminismus.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST