Jindřich Brož

Emancipace

Co je vlastně emancipace? Je definována jako osvobození, vyproštění, zrovnoprávnění a získání nezávislosti. V případě žen jde o emancipaci od mužů a od společnosti, která je, ženy, svazuje.

Jak jsme viděli, ženská emancipace se vyvíjela kontinuálně s vývojem celé společnosti. Od doby, kdy žena měla ve společnosti prakticky nulové postavení, až do doby dnešní, kdy je již plně emancipována, uběhlo mnoho času a situace žen se v každém údobí lidského vývoje stále zlepšovala. Je to logické. S rozvojem občanských svobod a se zapojováním stále většího počtu lidí do rozhodování o běhu společnosti nemohla být tak neoddělitelná a početná část lidstva od tohoto procesu oddělena.

Jak jsme si již řekli, tendence k tomuto stavu se objevily v průběhu 19. století. Tehdy však ještě nebyl plně právně kodifikován; této kodifikace se dosáhlo až ve století následujícím. Přesto byly již v té době přesně stanoveny složky emancipačního hnutí a cíle, kterých chtělo dosáhnout. Ukažme si tedy, o jaké složky emancipačního hnutí šlo, a posuďme, zda v naší době bylo skutečně dosaženo úplné emancipace.

Hlavní složky ženského emancipačního hnutí jsou:

• Úsilí o individuální uvolnění a požadavek prakticky neomezeného přístupu ke vzdělání.
• Uvolnění sociální a etické, spojené s požadavkem přístupu ke všem povoláním a oborům lidské činnosti a odstranění dvojí morálky, nuceného celibátu a prostituce.
• Uvolnění politické, spojené s bojem za právo na svobodné sebeurčení ve státě, tedy za volební právo, a s úsilím o změnu některých zákonů znevýhodňujících ženy.
• Uvolnění rodinné, usilující o mravní a právní rovnost v rodině, hospodářskou nezávislost a omezení vlivu a moci rodičů.

Po přečtení předchozího výčtu je jasné, že všechny složky byly splněny. Některé požadavky dokonce ani splnit nešlo, neboť než mohlo dojít k jejich splnění, samy od sebe ztratily význam – kupříkladu odstranění nuceného celibátu či omezení vlivu rodičů. Můžeme tedy říci, že žena je v současné době svobodná: má stejná práva i povinnosti jako muž a může se účastnit veřejného života jako každý jiný občan svobodného státu. Tato situace však přinesla nový problém.

V boji o osobní a společenský úspěch byla stanovena přesná startovací čára, která v rámci práva a zákonů nikoho neznevýhodňuje ani nepreferuje, a jediné, co může člověka v tomto souboji s ostatními diskvalifikovat, jsou jeho schopnosti a vlastnosti. To v praxi znamená, že šance jsou na počátku stejné, ale výsledky samozřejmě stejné nejsou a ani být nemohou – bylo by to popření samotné podstaty boje, ve kterém má vyhrát nejlepší. To však platí pouze v případě, že ono dvojí, jež člověka v boji znevýhodňuje, totiž vlastnosti a schopnosti, je bráno opravdu jako osobní indispozice. Skutečnost se stává jinou, když jsou vlastnosti a schopnosti chápány jako skutečnosti, které jednotlivce znevýhodňují již od startovací čáry či mu dokonce v přístupu na ni zabraňují. Pak dochází k tomu, že schopnější jsou uměle znevýhodňováni, třeba tak, že je jim startovací čára posunuta o kus dozadu, anebo že jsou méně schopní zvýhodňováni jejím posunutím dopředu. Tak se dostáváme k fenoménu 90. let 20. století – feminismu.

Feminismus

Feminismu byl dříve chápán jako způsob boje žen za emancipaci. K tomuto boji využíval kulturní osvětu, přednášky, letákové akce a jiné prostředky, s jejichž pomocí se snažil ovlivňovat veřejnost.

Zásadní odvrat od tohoto přístupu nastal ve Spojených státech v šedesátých letech 20. století, a to v návaznosti na vznik Hnutí občanských práv, vedené černošským politikem Martinem Lutherem Kingem. Od té doby se již feminismus přestal věnovat pouze emancipaci ženy a začal se zabývat problémy, jež se týkají celého chápání ženskosti a všeho, co je s ní spojeno. Oč jde? Feminismus se začal soustředit na otázky řízení porodnosti, potratů, segregace pohlaví, mužského násilí a stereotypních názorů na ženy. Představitelky tohoto typu feminismu chápou muže jako zdroj útlaku a ženy jako vykořisťované oběti.

Příčinou tohoto stavu je podle feministek skutečnost, že svět je koncipován na patriarchálním modelu a žena je uměle vtlačována do rolí, které jsou jí vnuceny. Svět ovládají muži, a proto jsou ženám vyhrazena pouze podřadnější místa ve společnosti (v zaměstnání) a jsou omezeny v rozhodování (ve vládě a zastupitelstvech). Dalším objevem feministek je nové chápání pojmů sex (pohlaví) a gender (pohlavní role). Sex je podle nich biologická danost – někdo je muž, někdo žena. Gender je však to, co znamená být ženou či mužem. Ženám byla pohlavní role vnucena muži. Pohlavní role je tedy chápána jako role společenská a kulturní. Názory, jaké má člověk na gender, de facto určují způsob jeho naplňování. To během času začne být spojováno s ženskostí či s mužstvím a začíná se to jevit přirozeným.

Feministky se zkrátka domnívají, že muži deformovali vše, co ve společnosti znamená být ženou, a nevěří, že by změny zákonů na tomto stavu mohly něco změnit. Přejí si tedy nové chápání ženy a vyžadují, aby jí byl nalezen nový způsob života v současné době.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST

Share this...

Facebook

Twitter

VK

email