Mgr. Radka Velikovská
Byla by to úleva, dívat se na muže zase s obdivem. Nedělat všechno. Neplést se do všeho. Dovolit jim být muži a sama přitom zůstat ženou.
Jsem žena. Tím jsem si jistá. Občas je ale dobré si to připomenout. Vrátit se do role. Plnit funkci sběrače a udržovat v jeskyni oheň. Nechat muže, ať si běhá s kuší po lese. Špinavý, odhodlaný, hrdý a šťastný. Nevyčítat mu, že nic neulovil, když nic neulovil, a když náhodou ulovil, že ulovil něco, co ulovit neměl.
Nechystat se příště na lov s ním nebo nedej bože místo něho. Jednoduše vydržet sedět na zadku, vařit vodu na polívku a přitom:
-
být pokud možno zticha, usměvavá, upravená
-
normálně jíst, ale přitom netloustnout
-
nemít migrénu ani otravnou matku
-
zvládat svoji předmenstruační, menstruační a pomenstruační tenzi
-
s chutí se na požádání rozmnožovat a rodit do roztrhání.
Být tak nějak k užitku, ale nebýt k užitku až příliš, aby se tím ten jeho užitek snad náhodou nezmenšil. Prostě venku občas něco posbírat a pravidelně přihazovat polena. Ono se po nás stejně ani nic víc nechce.
Když jsem byla dítě, moje matka mi říkala, že jsem její malá princezna. Tuším, že používala výraz zlatovláska a doteď nevím, jak na to přišla, protože zlaté vlasy jsem nikdy neměla a ani brácha je neměl. Vlastně nevím o nikom široko daleko, kdo by jí byl podobný, kromě kokršpaněla ve vedlejším bytě, který kdysi kousnul matku do kotníku, ale to sem teď nepatří.
Prostě jsem byla princezna a rozumělo se samo sebou, že asi nebudu princ, když už jsem se narodila jako holka a žádný problém s identitou nemám. Poslušně jsem si hrála s panenkami, skákala přes gumu, přes švihadlo a přes kaluže, když zapršelo nebo když někdo myl před barákem svoji škodovku.
Her na vojáky nebo na indiány jsem se účastnila jen tehdy, když nám to kluci dovolili. A oni nám to stejně většinou nedovolili a nám to zas až tak strašně nevadilo. Když jsme je občas otravovaly, tak nás vyhnali nebo nám vynadali nebo nám utekli.
Nebylo nutné si to vyříkávat, dělat kompromisy nebo ustupovat ze svých pozic. Bylo to všechno spravedlivě genderově nevyvážené a paradoxně korektní. Věděla jsem tenkrát přesně, kde je moje místo. Uměla jsem respektovat mužský svět. Tak nějak z logiky věci. A tak trochu ze strachu. Přirozeně.
Byla by úleva, umět to i dnes! Znovu se mužů tak trochu bát.
Dívat se na ně s obdivem. Nedělat všechno. Neplést se do všeho. Dovolit jim být muži a sama přitom zůstat ženou. Se vším, co k tomu patří a zároveň beze všeho, co k tomu nepatří.
Protože usilovat o něco víc, to není jako když na dort přidáme pár marcipánových kytiček, srdíček a jiných serepetiček a je to pak všechno o hodně hezčí. To je jako když na něj postavíme další čtyři patra a spodní už tu váhu nevydrží. Z naší přirozené ženskosti zbude jen rozdrcený piškotový korpus upatlaný krémem, který už vůbec nevypadá chutně, a na něm podivné stavení z materiálu, který jsme postupně nakradly mužům.
Jsme ženy v neforemných mužských kabátech. V divadelním představení, kde už vůbec není jasné, koho právě hrajeme a proč jsme si ten směšný kostým vůbec vzaly na sebe.
Přitom to celé může být o dost jednodušší. Stačí ten kabát na chvíli odložit. Vzít si sexy prádlo a kuchyňskou zástěru. Nechat se čas od času znovu dobrovolně spoutat mužskou představou o rozdělení rolí. Podvolit se. A rodit. Proboha, hlavně rodit!
Nikdy jsem neviděla ženu pyšnější než tu, která je těhotná nebo která zrovna porodila. Všechny se tváří stejně. Důležitě a nenahraditelně. Připravené okamžitě nakojit půl světa a druhou pohotově dokrmit sunarem.
Něco na tom musí být. Na tom prapůvodním jeskynním schématu, který jsme zbytečně překroutily, zkomplikovaly a nesprávně nově definovaly. Vybojovaly jsme si víc práv, než potřebujeme. Máme tolik prostoru, že už na něm ani neumíme bezstarostně tančit. Jen se roztahujeme. Do široka. Do stran.
Feminismus je přežitek. Myslím, že nastal čas, abychom vrátily mužům pár těch ztracených metrů nazpátek.
Převzato z PSYCHOLOGIE.CZ
3. 7. 2012 at 0:26
Dobrý den,připadám si jako obohacen pořadem ,,Na plovárně“,tam si taky pan Eben zve lidi,kteří mají co říct.Stádo nás se synem dusí,omezuje,ale tohle okysličuje.Děkuji.
3. 7. 2012 at 6:59
Takovou ženu bude muž na rukou nosit a plnit jí její toužená přání.Nešťastnáfeministka od vedle jí bude závidět. Bude dřít jako prase, bude sama, …..
3. 7. 2012 at 11:15
Je nepochybné, že ještě i v naší společnosti žijí rozumné ženy, s nadhledem i ráciem, smyslem pro humor, romantiku, RODINU.
Moc díky za takové ženy kterých si každý muž určitě váží, (jak už napsali předchozí přispěvatelé)jenom kdyby tyto byly více vidět, slyšet.
Nejsou a to je moc škoda.
PS: na závěr stručně popíši můj hrůzný zážitek se stranou opačnou tzv. protivnou – bezesporu feministickou.
Možná zatím děkuji Bohu, že jsem jen hodně slyšel od „postižených“ tatínků.
Jedná se o tzv. Azylové domy pro ženy s dětmi. Všichni kdo se setkal tváří v tvář asi ví, co je to zač, kdo to provozuje a vede, jak militantně je postupováno proti tatínkům, ale to nechci rozvádět (hrozné slovo
Služební povinnost mne nechtěně dovedla k tomuto domu. Zamřížovaná okna, podivné ticho, depresivní prostředí již na první pohled. Zazvonil jsem na zvonek. Byl jsem dlouho pečlivě prohlížen kamerou , poté se ozval velmi nepříjemný (chci napsat ženský, ALE) hlas.
Neslyšel jsem štěkot dobrmanů, tohle bylo horší. Otázky podobné výslechu z válečných filmů. Stále přes interkom pancéřových dveří.
Vysvětlil jsem co tam tedy pohledávám, poté dvě funkcionářky otevřely. Diskuse již poté probíhala sic ve velmi nedůvěřivém duchu, páč jsem neměl žádnou uniformu (na každého „vetřelce“ jak známo jsou voláni těžkooděnci), což asi mnoho tatínků zná a jen s těmi tyto ženštiny hovoří
Skutečně jsem se necítil bezpečně, požádal jsem, ať jdou raději se mnou k služebnímu vozu, tam se trochu zklidnily. Situaci jsme si tedy vysvětlili.
Věřím a je škoda, že pisatelka článku Mgr. Velikovská asi nedělá pro tyto „hrůzné“ organizace, likvidující vztahy nejen mezi muži a ženami, ale i otci a dětmi, RODINAMI.
Je mi známo že problematika je složitější, proto nelze paušalizovat a přespříliš polemizovat – ale rozvodovým průmyslem a výše popisovanými zařízeními je cesta pouze dlážděná do PEKEL.
3. 7. 2012 at 18:12
hrozné bláboly jste vyplodila , paní Velikovská, proč by se měly ženy mužů bát? Proč by se měly podvolit? Jaká práva máme větší než muži? Je to vtip nebo recese?
3. 7. 2012 at 18:28
Manželky, poddávejte se svým mužům jako Pánu. Muž je hlavou své ženy, jako je Kristus hlavou církve, která je jeho tělem a on jejím zachráncem. Jako se tedy církev poddává Kristu, tak ať se i manželky vždy poddávají svým mužům. (Ef 5, 22-24)
20. 11. 2012 at 0:37
A me se ten clanek libi, jasne ze je to ironie:D
Rodit do roztrhani tela, presne
Spis tam nechapu toiho magora v prispevcich co do toho plete katolickou cirkev a Boha