Martin R. Čejka

Přepis přednášky pro občanské sdružení Lipový kříž, která se uskutečnila dne 1. prosince 2004 v plzeňském konventu řádu kazatelů.

Dobrý večer, dámy a pánové.

No, dam zde nevidím příliš mnoho, ale snad mi odpustí, když o některých z nich budu mluvit takříkajíc za jejich zády. Kupodivu jsou to možná zrovna ty, které bych oslovením „dámy“ urazil.

Feminismus jako hnutí, vlastně ideologie, o sobě tvrdí, že je jen reakcí na nějaký stav, který neshledává spravedlivým. Z podobné pozice se hájí snad všechna hnutí a jistě by bylo daleko víc zarážející, kdyby někdo bojoval proti něčemu, co považuje za spravedlivé, a chtěl to vědomě nahradit něčím nespravedlivým. Nevím, možná že někdo má takovou zvrácenou povahu, ale pak by to musel být, jak se říká, „vtělený ďábel“. To však z lidí nesnímá odpovědnost za jejich činy. Lidská bytost je od Boha vybavena mnoha skvělými vymoženostmi, mezi něž patří i rozum. Bohužel stále více lidí, převážně intelektuálů, jej přestává používat… Těžko se posuzuje nakolik je nevědomost zaviněná či nezaviněná. Řekněme, že v případě feministek (a feministů – aby mě někdo neobvinil ze sexismu), předpokládám, že se jedná o ženy inteligentní, ostatně ony samy si to o sobě jistě myslí, a tudíž nelze než s lítostí konstatovat, že se do jisté míry jedná o nevědomost zaviněnou, která „hříchu činí“.

Doufám, že z mé přednášky alespoň trochu vyplyne, jaké jsou snahy feminismu, kde jsou jeho kořeny a jak se projevuje. Feminismus rozhodně není primárně reakcí na přitroublé vtipy typu: „Nejlepším přítelem člověka je pes a žena.“ I když v tomto případě ženám neupírám právo dotyčného vtipálka zmlátit deštníkem, přesto existuje ještě dost lidí, kteří ví, že to není to, co formovalo a formuje, jak říkají feministky, patriarchální společnost. Pokud odhlédneme od známého úsloví, „Co se škádlívá, to se rádo má“, pak se možná jedná o projev jisté skupiny, ale těžko podobné výrazy budeme hledat u skutečných osobností, patriarchů, jakými byli apoštolé, církevní otcové, sv. Václav, sv. František, sv. Ludvík nebo bl. Karel I. Konec konců feminismus takové sexistické žertíky bere jen jako projev něčeho hlubšího, to jest starého tradičního řádu, nebo přinejmenším toho, co z něj zbylo. Křesťanství a katolicismus zvlášť je proto nepřítel číslo jedna většiny feministek. Toto nepřátelství nemusí být vždy zjevné, protože k otupení pozornosti křesťanů slouží různé feministické teologické proudy, které často používají tradiční terminologii.

Nenechte se také ošálit tím, když si představitelé feminismu nasazují „lidskou tvář“. Co se taktiky týče, tak volí stejný způsob jako jejich kolegové z hnutí za údajná práva homosexuálů: Nejdříve se veřejnosti ukazují slušně ustrojení mladíci, nebo pánové ve středním věku, kteří si slibují věrnost až za hrob, ale za pár let při gay parade ulicemi pochodují zástupy naháčů v kožených slipech a řetězech a dožadují se „přirozeného práva“ na adopci dětí, které jim evidentně homofobní příroda upírá. Vzdělaní lidé by měli znát pohádku o Smolíčkovi, kde jezinky málem nebohého pacholíčka dostanou. My křesťané dobře víme, že záchrana nakonec přijde, ale rozhodně není nutné zbytečně riskovat a pouštět si nepřítele domů. Nikdy to totiž neskončí na dvou prstíčcích.

Poznejme tedy svého nepřítele… (ale nepřestávejme ho milovat)

Je paradoxní, že hlavní tón ve feminismu od začátku udávali muži. Díky nim dostala tato ideologie tvar. Předchůdci „osvobození žen“ nebyl nikdo jiný, než staří známí osvícenci, zejména utopičtí socialisté Jean Antoine Condorcet a Charls Fourier, kteří ocenili angažovanost žen během Francouzské revoluce. Přiznávám, že nejsem historik a netuším, zda ženy sehráli v této neblahé události nějakou strategickou roli. Doufám, že ne. Nicméně oba socialističtí pánové vycházejí spíše ze svých koncepcí usilujících o likvidaci rodiny, která střeží soukromé vlastnictví. Podle nich žena v rodině odehrává úlohu soukromého vlastnictví muže a je utlačována. Revoluce by měla ženu „osvobodit“ a „emancipovat“. Tyto pojmy, které Fourier použil, se pak staly stavebním prvkem feministické rétoriky.

Oba zmínění revolucionáři (Omlouvám se, že nebudu neustále opakovat jejich jména, francouzština není moje doména) navrhovali nahradit manželství a rodinu volnými svazky a kolektivní výchovou v duchu rovnosti. Ve stejném duchu později píše i Bedřich Engels svoje dílo Původ rodiny, vlastnictví a státu (1884), kde uvádí, že k sexuálnímu ujařmení ženy došlo v době, kdy se na scéně dějin objevilo soukromé vlastnictví. Mimochodem, feministky, stejně jako komunisté, mají svojí „prvobytně pospolnou společnost“. O tom ale bude řeč později. Nevím jestli se tato teorie ještě pořád na školách vyučuje…? Teď se asi učí jiné hlouposti. Mnoho místa boji za „osvobození žen“ věnoval ve svých knihách německý socialista August Bebel, autor poeticky znějícího pojednání Žena a socialismus, který po jistý čas spolupracoval s Růžou Luxemburgovou a radikální soudružkou Clarou Zetkinovou. Když v socialistickém táboře dochází ke štěpení, kdy reformisté usilují o širší elektorát, který by jim pomohl nastolit socialismus demokratickou cestou, začínají komunisté oprašovat „emancipační“ hesla, aby přitáhli politicky aktivní ženy.

Souběžně s aktivitami levice však feminismu často nechtěně napomáhají i některé další „objevy“ 19. a 20. století, které zejména reprezentují Charles Darwin, Johann Jakob Bachofen a Sigmund Freud. A je komické, že se feministky na tyto lidi dívají jako prototypy „bílých misogynů“ utužujících otroctví žen.

Evoluční teorii viktoriánského patriarchálního otce deseti dětí, Charlese Darwina, aplikovali jeho nástupci na společnost, v níž podle nich probíhá třídní boj, boj národů, rasový boj, boj generací nebo boj pohlaví. Marx tento pohled zavedl do svých politických názorů a podobně i feministky takto odůvodňují oprávněnost jejich boje za rovnoprávnost.

Narozdíl od Darwina, který v tom byl více méně nevině, Johann Bachofen rozvinul svoje antropologické koncepce zcela vědomě. Neognóze tohoto švýcarského protestanta, ačkoli jí feministky vytýkají, že roli ženy degraduje do roviny „materiální existence“ a výlučně mužům vymezuje „oblast idejí“, přisuzuje ženám zvláštní úkol při nábožensko-společenské obrodě lidstva. V roce 1861 vychází jeho dílo Das Mutterrecht, v němž postuluje, že ideální společnost je založena na rovnosti. A nejen to. Podle Bachofena dvojí pohlaví vyjadřuje náboženský dualismus. Žena je spojena s kultem Země a Měsíce, kdežto muž se solárními božstvy nebe. Bachofen tvrdil, že drtivá většina evropské symboliky má skrytý matriarchální význam. Je pravdou, že religionisté později vyvrátily názory jejich švýcarského kolegy, ale obávám se, že feministky si přece jenom z toho něco odnesou; například tvrzení, že Afrodita naplňuje člověka pohlavním pudem, který je u zvířat i lidí nejdůležitější silou, zcela vyhovuje jejich cílům.

Dalším „sexistou“, který z pohledu feministek téměř 50 let zotročoval svojí ženu Marthu Bernaysovou v monogamním svazku, a přesto obohatil „osvobozenecké“ hnutí žen, byl psycholog Sigmund Freud. Je pravda, že bylo nutné jeho teorie poněkud přepracovat, čehož se ujala tzv. neopsychoanalýza, ale některé myšlenky obsažené v díle Totem a tabu, nebo traktátu Ženskost, vydatně obohatily svět feminismu. Opět dodávám, že zcela nechtěně. Freud, autor otázky „Was will das Weib?“ (Co chce žena?), se ve své knize Totem a tabu, kterou Mircea Eliade ironicky nazývá „evangeliem západní inteligence“, věnuje antropologickým otázkám, které souvisí s případy otcovraždy v mytologii různých kultur. Podle jeho názoru společnost a náboženství vzniklá ve chvíli, kdy „Adama“ zabijí jeho synové, aby se zmocnili žen, které jsou pod jeho vládou. Po vraždě synové otce během hostiny sní a stopy této události můžeme prý najít od Amazonie (totemické hostiny) až po baziliku sv. Petra (Mše sv.). I když Malinowski, Kroeber nebo Schmidt pseudovědecké teorie zakladatele psychoanalýzy vyvrátili, Freud, jelikož byl novodobý intelektuál, si z námitek nic nedělal. Nicméně právě zde nalezneme impuls pro tzv. ginekoteologii a feministické společenské teorie.

Zmínil jsem Freudovu stať Ženskost, v souvislosti s ní dochází ke kuriózní situaci, kdy feministky přijímají základní východisko pohledu a zároveň obrací na hlavu jeho závěry. Freud zde popisuje ženské tělo jako méněcenné, „nekompletní“. Tento nedostatek vyvolává závist vůči mužům. Mimochodem stejnou argumentaci, i když poněkud ostřejší, použila v polemice s americkými feministkami jejich kovaná odpůrkyně Marlen Dietrich, což vyvolalo ještě větší bouři pobouření, než dílo mistra samo. Jak jsem řekl, feministky Freudova tvrzení staví do zcela opačného gardu: Nadvláda mužů ve světě politiky, kultury a umění je projevem kompenzace, která pramení ze závisti mužů vůči vzhledu a biologickým možnostem ženského těla. Nejznámějšími zastánkyněmi této teorie jsou Karen Horneyová a Luce Irigarayová. Pochopitelně svá smělá tvrzení příliš nedokazují.

Také Karl Gustav Jung, žák a soupeř Sigmunda Freuda, vydatně napomohl ideologii feminismu, když navrhoval přestavbu křesťanství skrze návrat k zapomenutému dědictví. Důležitou roli v jeho úvahách hrálo osvobození sexuální síly v člověku, ženských atavismů, díky restauraci mysterijního náboženství a polygamie.

Když jsem v úvodu řekl, že předchůdci feminismu nebyl nikdo jiný, než staří známí osvícenci, pak nemohu v souvislosti s revolučními lety 20. století hovořit jinak než opět o starých známých, a to o představitelích levicové Frankfurtské školy, zejména Maxi Horkeimerovi, Theodoru Adornovi a Herbertu Marcusovi, jejichž nové pojetí levice vtisklo ráz dnešnímu feminismu. Podle Marcusovy koncepce „represivní tolerance“ mají menšiny žijící v ponížení právo na odpor za použití nelegálních prostředků, pokud se dostupné prostředky ukážou jako nedostatečné. V takové situaci je dokonce oprávněné použit násilí, protože tím nezačíná násilí nové, pouze se trhá stávající řetězec násilností, i kdyby byl skrytý. Boj osvícené elity, v našem případě feministek, o práva utiskované menšiny domácích hospodyněk, které „nemají od života nic kromě muže, dětí a domácnosti“, jak říká feministická aktivistka Betty Friedanová, a které si nejsou vědomy svých práv, legitimizuje veškeré kroky radikálního feministického hnutí.

Velký vliv na uvažování feministek měl mimo jiné americký psycholog, tvůrce teorie „pyramidy potřeb“ a předchůdce New Age, Abraham Maslow. Nemalým dílem „do mlýna“ přispěl i opěvovatel komunistického edukačního programu, Benjamin Spock. Podle něj „sovětské děti, jejichž matky mají mimo této role v životě i jiné cíle, neboť se věnují medicíně, vědě, edukaci, průmyslu, umění a dokonce i vládnutí, se zdají být vyrovnané, hodnější a dospělejší než jejich američtí vrstevníci, o něž se matky stále starají“. Betty Friedanová ve své knize The Femine Mystique dává kolegovi zapravdu a přemítá, zda „sovětské ženy nejsou lepší, protože mají v životě k dosažení důležité cíle“. Sovětský komunismus ženám jistě nabízel „vzletnější“ cíle než plenky, viz kosmický let Valentiny Vladimirovny Těreškovové, a feministky mají přeci rády výzvy, obzvláště když jsou lehčí než spořádaná výchova dětí.

Snad by se mohlo zdát, že feminismus je čistě politické hnutí, které bude uspokojeno po splnění svých cílů. Ovšem hranice „ráje“ se neustále posouvají a tak požadavky první vlny feministek dnes vypadají skoro jako nedělní homilie. Ukázalo se, že sen sufražetek o volebním právu, který liberáldemokracie beze zbytku splnila, byl jen pouhým předkrmem hodokvasu volnosti, rovnosti a sesterství. Feministkám nejde jen o rovné podmínky v zaměstnání, ostatně po té co armády některých zemí připustily do svých řad i ženy, nedošlo k nějakému dramatickému nárůstu něžného pohlaví v ozbrojených složkách, také jsem mezi feministkami nezaznamenal nějaký valný zájem o práci v dolech nebo kafilériích, hlavním cílem není pouhá změna některých parametrů ve společnosti, nýbrž změna celé stávající tak zvané patriarchální civilizace. Jelikož nedílnou a podle některých myslitelů hlavní složkou kultury v širším smyslu je náboženství, je pochopitelné, že se snahy feministek upírají i tímto směrem. V tomto ohledu došlo ke změnám na celé levici. Ty tam jsou doby zásadových ateistů. Moderní levice se náboženství neštítí, pokud to ovšem není tradiční křesťanství a pokud ano, pak je nutné jej v duchu doby upravit. Vzpomínám si, jak mě docela pobavil rozhovor se zpěvákem jedné české rockové skupiny, jejíž název, ačkoli je anglický, zde nebudu uvádět, protože je vulgární. Frontman se novinářům svěřil, že je mu blízké rastafariánství, jen je škoda, že rastafariáni, kromě toho, že kouří marihuanu, odmítají také potraty. Z mého pohledu je ale problém kromě jiného v tom, že se ortodoxní rastafariáni považují za pravý Izrael a běloši jsou podle nich „děti ďáblovy“. Nevím, možná by zmíněný bílý umělec dostal výjimku „čestný černoch“, ale každopádně to svědčí o zmatku v hlavách mladé generace. Příčin, proč mládež inklinuje k různým cizím duchovním směrům, mezi nimiž hraje prim buddhismus, je určitě mnoho a problém by si jistě zasloužil samostatnou přednášku, ale já spatřuji jeden z hlavních důvodů v tom, že se jedná o náboženství, která vyhovují egocentrickému smýšlení dneška. Přijatelné náboženství je to, které mě vyhovuje, mě obohacuje, a ne to, které na mě klade nároky a kterému mám podřizovat svojí vůli. Liberálové všech zemí by asi měli být rádi, protože levice upustila od bojového materialismu, naopak tuto zátěž hodila na hřbet apoštolům konzumu z řad pseudopravice, a přistoupila na jejich koncept náboženství uzavřeného do komůrky jednotlivce, které se nevtírá ostatním spoluobčanům svými objektivistickými nároky, nedej čerte, prohlášením o tom, že je jediné pravé, z čehož vyplývá, že jeho stoupenci mohou jiná náboženství maximálně tak tolerovat. Pochopitelně levice vítá náboženství, která jí svou věroukou nahrávají i ideologicky. Feministická teologie vychází ze stejného pohledu, ale jde ještě dál. Vlastně není vhodné v tomto případě hovořit o teologii, protože středem zájmu zde není Bůh, bůh, bohyně nebo božstvo, ale feministka a její ideologie, která vše tvoří k obrazu svému.

Německá katolická spisovatelka Gertrud von Le Fortová napsala, že když se feministky prohlašují za věřící, je nutné pochopit, že feministka ve skutečnosti vyznává pouze „ten nejubožejší kult ze všech, kult vlastního těla“. V této části se budu věnovat feministickému náboženství, v kterém sice existují různé denominace, ale všechny nakonec spojuje to, co podle mě Le Fortová přesně vystihla. Abych zde nevykresloval nějaké virtuální bytosti, bude nejlépe, když na příkladu jedné z předních feministických teoložek ukážu základní postoje a z nich vyplývající credo, které potom rozvedu.

Mary Dalyová, bývalá řádová sestra a tomistická teoložka, byla první Američankou, která získala doktorát z teologie. Stalo se tak v roce 1963 na univerzitě ve Freiburgu. Kdo zná dějiny modernismu, tak jistě zbystřil, neboť Freiburg byl jedním z center této hereze. Mezi hlavní práce autorky z jejího předfeministického období patří Problém spekulativní teologie a Přirozené poznání Boha v teologii Jacquesa Maritaina. V roce 1965 se jako pozorovatel zúčastnila zasedání II. vatikánského koncilu, odkud se vrátila, jak sama píše, „s pocitem závanu ohně v prsou“. Její další knihou byla v roce 1968 Církev a druhé pohlaví, kterou feministky považují za dějinný zvrat. V knize nenajdeme vlastně nic nového, opakují se zde tvrzení francouzské spisovatelky, feministky a Sartrovy milenky Simone de Beauvoirové, „katolíků“ Teilharda de Chardin, Hanse Künga a dalších. Nicméně dílo poměrně dobře shrnuje názory rozšířené v rámci dnešního religiofeminismu. Hlavní myšlenkou je, že „neexistuje něco takového, jako stálá, symbolická role ženy“, protože vše kolem ní se neustále mění.

V roce 1973 vychází její další kniha, Nad Bohem Otcem: směrem k filozofii osvobození žen, v níž už hlásá radikální odchod od křesťanství a odmítá víru v osobního Boha. Její credo zní, cituji: „Na počátku byl patriarchát a vykořisťování žen.“ Křesťanství je prý projektováno k tomuto vykořisťování. V páté kapitole své knihy Dalyová nazývá feminismus antisvětem, anticírkví a antikristem.

V roce 1978 spatřilo světlo světa její další dílo, Ženská ekologie: metaetika radikálního feminismu, v němž se věnuje souvislostem mezi feminismem a ekologickým hnutím – tedy „ekofeminismu“.

Dalyová má velmi dobré znalosti filozofie a katolické teologie, a proto pochopila, že feministickou monománii, že „za všechny neduhy světa může patriarchát“, nelze příliš dobře racionálně odůvodnit. Vytvořila si tedy vlastní jazyk, stovky novotvarů, aniž by se většinu z nich snažila vůbec definovat. Jediným jejich úkolem je vyvolávat emoce. Je to vlastně takový jazykový trik, nebo, chcete-li, podvod, protože s takovou formou de facto nelze věcně polemizovat.

Pochopitelně věnuje mnoho místa karikování a urážení Bible, katolicismu, a zejména Panny Marie, která je kamenem úrazu pro všechny feministky. Je zajímavé, že feministky často zmiňuje v souvislosti s démony, snad můžeme dokonce hovořit o feminodémonologii. Teď jsem asi první člověk na světě, kdo tohle slovo použil. Možná se chytí. Opět budu citovat: „Jak si čtenář vzpomene, „padlí andělé“ podle křesťanské teologie odmítli podřídit svou přirozenou autonomii křesťanskému bohu a pozbyli „věčného štěstí“ ztělesněného v „blaženém patření“ na boží bytost. Jelikož vzbouřené ženy takové podřízení vlastní autonomie odmítají, neboť vědí, že bude mít ve svých důsledcích fatální rozštěpení jejich integrity, zdá se, že tito „padlí andělé“ jsou důležitými inspirátory a spojenci.“

Dovolím si uvést ještě jednu výmluvnou pasáž: „Tvrdím, že existuje podvědomý vztah (…) mezi duchy popisovanými jako „mocnosti“ a „panstva“ (…) a duchy ponižovaných žen. Nepřátelství a nenávist, jež jsou obsaženy ve slovech proti „mocnostem“, jsou namířeny také proti ženám.“ Dalyová dále vyvozuje, že obraz Krista triumfujícího nad „mocnostmi“ (evidentně jsou míněny mocnosti temnot) může být považován jako „popis a ospravedlnění mužského triumfu nad poraženými a poníženými ženami“. Je to možná spíše romantický a provokativní satanismus, jako například u prokletých básníků, ale…

Dalyová mylně tvrdí, že čarodějnictví, magie a věštění jsou ze své povahy doménou žen. Muži prý ženám tyto vlastnosti závidí a jejich jediným cílem je „zadržení ženské síly“.

Až do svého důchodu pracovala jako „katolický teolog“ na Boston College, což je instituce, která patří jezuitům. A to i přesto, že byla aktivní lesbičkou a, jak sama přiznává, čarodějnicí.

Myslím, že další událost velmi dobře ilustruje tvrzení Gertrud von Le Fortové. V roce 1976 proběhla v Bostonu konference věnovaná „ženské spiritualitě“. Jedním z postulátů konference bylo, aby si ženy ve svých domech stavěly oltáře se zrcadly, které by jim stále připomínaly, že jsou bohyněmi. Nepřekvapí tedy, že součástí této konference byl také tanec polonahých žen v kostele za zpěvu: „Bohyně žije!“ a „Být ženou je božské“. Nejenom křesťanům, ale i feministkám samotným je jasné, že jejich světonázor není slučitelný s katolicismem, a proto se nespokojí s ničím menším, než s jeho zánikem. Již dříve zmíněná Betty Friedanová to vyjádřila lapidárně: „Církev je nepřítel.“ Jiná její kolegyně to poněkud rozvedla: „Feministické hnutí v západní kultuře se angažuje v postupném zničení Krista a Jehovy (…) Je možné, že ve chvíli, kdy spatříme jejich pád, obejdeme se zcela bez vnějšího Boha.“ Bible je pro feministky „odpornou knihou“ a proroci Starého Zákona vtěleným zlem. Ovšem protesty z židovské strany a nebezpečí obvinění z antisemitismu ubírají feministickým výpadům tímto směrem na síle. Vše si pochopitelně vynahradí na křesťanství, které vlastně také obsahuje Starý Zákon, takže se tak spolu s Novým Zákonem zabijí „dvě mouchy jednou ranou“. Do křesťanství se přeci může kopat.

Co se týče chápání nechápání božstva u feministek, myslím, že to trefně ve svém eseji Proč ženy potřebují bohyni vystihla jejich představitelka Carol Christová, cituji: „Nelze jednoduše odhodit symbolické systémy; je nutné je nahradit jinými. Pokud se tak nestane, pak se myšlení v případě krize, zmatku nebo porážky vrátí ke strukturám, které zná z minulosti. (…) Vzniká otázka, zda Bohyně není prostě osvobozenou ženskou mocí, a jestliže ano, proč vůbec zavádět její symbol? Nebo se symbol vztahuje na „vnější“ Bohyni, kterou nelze snést do lidského potenciálu?“ Na tuto otázku odpovídá feministka Starhawk, rozená Miriam Simosová: „To záleží na tom, jak se cítím. Když se cítím slabá, je někým, kdo mi může pomoci a ochrání mě. Když se cítím silná, je symbolem mojí vlastní energie.“

I když feministky zachází s náboženskými pojmy značně instrumentálně, jak se jim zrovna hodí, je jasné, že jim, pokud je bohyní každá žena, nebo se alespoň v každé ženě zjevuje, vyhovují spíše panteistické a polyteistické náboženské systémy. Svým přístupem vlastně potvrzují Jungova slova: „Náboženství je smyšlené, ale dobré.“ (Ve smyslu užitečné.) Ovšem pro větší věrohodnost ještě zbývá podpořit feminoreligionistické teze nějakými argumenty.

Hlavní argumenty jsou dva:

Za prvé: V době kamenné (40 000 – 3 500 let před Kristem) lidstvo poprvé vybudovalo civilizaci. Jednalo se o mírumilovnou a matriarchální společnost s kultem Velké Bohyně. Tento koncept nevymyslel nikdo jiný než muž, konkrétně Johann Bachofen, o kterém již byla řeč. Jeho teorie se okamžitě chopili marxisté August Bebel, Bedřich Engels a spol. Jak jsem již uvedl, Bachofenovy teze byly velmi záhy vyvráceny, což dokonce přiznávají i některé feministky. Například Rosemary Radford Reutherová píše: „Směřujeme k obnově alternativního, matriarchálního náboženství a vzkříšení jeho zásad? Bohužel, takovéto zásady nelze nalézt. (…) Možná takové náboženství kdysi existovalo, možná ne. (…) Pro nás je každopádně ztracené.“ Jinak se tomuto problému velmi fundovaně věnuje Philip Davies ve své knize Demaskovaná Bohyně: vzestup neopohanské feministické spirituality.

Druhé tvrzení „duchovních“ feministek zní, že dnešní módní čarodějnictví, jakou je například asi nejrozšířenější Wicca, není ničím jiným než starodávným pohanským přírodním náboženstvím, náboženstvím Velké Bohyně. Ani to při bližším zkoumání neobstojí. Čarodějnictví, vyvolávání duchů černou či bílou magií, bylo od nepaměti provozováno jak ženami, tak muži. Ovšem představa těchto praktik jako výlučně ženského starodávného pohanského náboženství se poprvé objevuje až v 19. století v díle francouzského historika Julesa Micheleta, který byl znám svou nenávistí vůči katolické Církvi. Davis uvádí, že Michelet napsal svojí knihu Čarodějnice za dva měsíce, těsně před svou smrtí, aniž by se příliš zabýval nějakým historickým bádáním. Michelet píše, že čarodějnictví bylo zásadně ženským náboženstvím, „kultem přírody a plodnosti“, stálo na vyšším morálním stupni než křesťanství, které jej nenávidělo a nakonec také zničilo. Ačkoli ostatní historici tyto teze odmítali, stala se kniha brzy populární, a to z toho důvodu, že tehdy byl populární také falešný romantický mýtus o mírumilovném a nevinném pohanství. Kult Wicca vymyslel v roce 1939 Angličan Gerald Gardner, přičemž vycházel z kabaly a díla okultisty a satanisty Aleistera Crowleyho, s nímž se osobně znal. Dovolím si citovat Philpa Daviese: „Crowley přiznával, že jeho systém magie není pro každého; ve skutečnosti hlásal elitarismus. Na druhou stranu viděl místo pro zpopularizovanou a snáz přijatelnou verzi svého učení. V dopise z roku 1915 napsal: „Již dozrál čas pro přírodní náboženství. Lidé mají rádi obřady a jsou už unaveni bohy, jejichž existenci nemohou dokázat. Zdůrazňuj pravá dobrodiní Slunce, Mateřské síly, Otcovské síly atd. Pokud to mám říci přímo, staň se zakladatelem nového a velkého pohanského kultu“.“ Gardner uposlechl rady svého přítele, ale až teprve v roce 1951, kdy byl v Anglii zrušen zákon o čarodějnictví, který platil od roku 1736. Gardner se později stavěl do role odborníka na dosud málo známá, vyhaslá a starodávná pohanská náboženství, přičemž vydával za svoje objevy to, co ve skutečnosti více než deset let vymýšlel. Wicca je tedy zjednodušenou verzí satanismu pro masy, je dílem Geralda Gardnera, s přispěním Crowleyho. Tvrzení, že čarodějnictví je pohanským přírodním náboženstvím, je pohádkou z pera „bratří“ Bachofena a Micheleta.

Z obou předešlých tezí vyplývá třetí tvrzení, které předpokládá, že návrat k původnímu, tedy podle feministek původnímu, matriarchálnímu uspořádání a kultu Velké Bohyně, dá novou naději lidstvu a vytvoří harmonickou společnost. Předpoklad tohoto tvrzení se vyvrací již tím, že v dějinách není ani stopy po matriarchální společnosti a zmíněném všeobecném náboženství. Podle mého neplatí ani závěr teze, protože feministická utopie by brzy vedla k rozbití společnosti a otevřenému konfliktu mezi muži a ženami, přičemž první obětí této „dívčí války“ by se stala instituce rodiny, která je oporou každé societas, od křovácké vesničky až po římské Imperium.

Nechci tvrdit a ani to netvrdím, že většina feministek praktikuje čarodějnické obřady, kreslí v kruhu pentagramy nebo pomocí talismanů „uzemňuje energii“. Jsem toho názory, že se to týká pouze úzké skupiny radikálek, ovšem na druhou stranu nelze přehlížet sympatie, kterým se tyto kruhy těší u svých agnostických kolegyň. Například v pořadu Ester Kočičkové na ČT vystoupila jako oponentka pana Michala Semína paní Alexandra Berková, zakladatelka první ženské zednářské lóže v České republice a propagátorka okultních směrů New Age. Z logiky věci je pochopitelné, že čarodějnické kulty jsou feminismu blíže, než křesťanství, judaismus, o islámu ani nemluvě.

Nepřekvapí, že se feministky často v diskusích odvolávají na čarodějnické procesy a vydávají je za důkaz údajné mužské „války proti ženám“. Ovšem tento argument má několik zásadních nedostatků. Černá magie byla vždy trestná, o čemž svědčí dochované dokumenty z Egypta nebo Římské říše. V 16. a 17. století opravdu došlo k epidemii čarodějnických praktik, což mělo za následek pronásledování pravých, ale bohužel také i domnělých čarodějnic. Byla to jistě drsná doba, ale je pravdou, že většinu udání proti čarodějnicím vznášely ženy a trestáni za tyto zločiny byli rovněž i muži. I Rosemary Reutherová přiznává, že „ženy nikdy nebyly jedinými obětmi honů na čarodějnice“. Feministky operují s číslem 9 000 000 obětí pronásledování. Tato pohádka vznikla v 19. století v dílně americké sufražetky Joslyn Gageové, která tvrdila, že svoje informace čerpá od Bachofena. Historici ve skutečnosti uvádí 40 000 až 100 000 na celém světě, tedy v Evropě a Americe. Z čísla 9 000 000 se dokonce stalo takřka feminodogma, což se tragikomicky projevilo v případě Philipha Daviese, který byl kvůli své knize Demaskovaná bohyně, kde toto číslo vyvrací, feministkami obviněn „z popírání holocaustu“. Nějaká Aradia Gynette Apfelbaumová z Armády osvobození lebiček dokonce navrhovala zavedení „mezinárodního zákona, který by takovýto antifeminismus zakazoval“.

I když se stoupenkyně feministických duchovních směrů nebudou příliš hlásit k temným mocnostem, je pravdou, jak jsem již ukázal na příkladu bývalé řeholnice Mary Dalyové, že jsou často fascinovány právě tímto světem vzbouřených duchovních bytostí. Z křesťanského pohledu je také jasné, že jakákoliv forma magie, ať už se tváří v jakékoliv barvě, je přinejmenším snahou o navázání kontaktu s démony. Obávám se, že démoni, jakožto správní kapitalisté, této poptávce vyhoví. Dalším příkladem toho, jak zlo přitahuje feministky, je jejich stále častější odvolávání se na Lilith, nočního démona – ženu, o němž je řeč ve Starém Zákoně, konkrétně Izajáš 34, 14. V ekumenickém rádoby překladu je uvedeno „upír“, aniž by ve vysvětlivkách byl tento termín blíže specifikován. Je tedy nutné sáhnout po katolickém Hejčlově překladu, kde stojí, když dovolíte ocituji celý verš, protože je nádherný, ostatně jako všechny verše v Písmu Svatém: (Je řeč o trestech, které stihnou hříšný svět) „Běsové potkávati se tam budou se strašidly, chlupáči na sebe budou pokřikovat, tam se uloží noční příšera, odpočinutí si tam najde.“ Nejdříve malé vysvětlení, slova „chlupáči na sebe budou pokřikovat“ nelze vztahovat na motorkáře, jak se mylně domníval můj protestantský kamarád, ve skutečnosti se jedná o satyry. Hejčl uvádí, že: „Noční příšera jest příbuzna noční ďáblici, známé z assyrských klínopisů. Rabíni bájili o noční ďáblici, která úklady strojí dětem.“ Lilith hraje důležitou roli v talmudické démonologii, podle níž byla démonickou ženou Adama a matkou démonů.

Ať už některé feministky provozují magii nebo ne, myslím, že v obou případech platí slova Gertrudy von Le Fortové, která v knize Věčná žena napsala: „Jestliže žena (…) hledá sebezbožnění, katastrofa je nevyhnutelná; (…) vzpoura ženy je čímsi démonickým, a tak je také vnímána.“

Ještě bych asi měl zmínit „katolickou“ feministickou teologii. Bohužel se jedná o tak složitý problém, že si jej netroufnu teď během pár minut pojmout. Jenom naznačím několik bodů. Prvním krokem, který je nutné z pohledu „katolických“ feministek a feministů udělat, je nabourat dosavadní chápání Svaté Trojice. Jelikož u Otce a Syna by bylo velmi nápadné zavádět nějaké genderové změny, zaměřují se na Ducha Svatého. Dochází vlastně k poženštění Ducha Svatého. Ovšem podobné tendence lze najít i u autorů, kteří s feministickým hnutím nemají nic společného a jejich motivace vychází z jiných základů, nicméně tím přispívají ke zmatku v této věci. Tyto spekulace pochází i z takzvaného konzervativního tábora, ale nechci to teď rozvádět. Pokud bude mít někdo zájem, tak se tomu budu věnovat v rámci diskuse. Kromě toho došlo k oprášení gnostické teze o Boží Moudrosti, která je vnímána jako osoba, Sofia. Je to naprosto evidentně účelová koncepce, protože přisouzení božských vlastností další osobě zcela ruší nauku o Trojici. Přesto se někteří „katoličtí“ teologové vydávají touto cestou. Jedním z nejznámějších je německý kněz Thomas Schipflinger, autor knihy Sofia – Maria. Holistická vize stvoření, v níž se věnuje historii údajné Sofie a tvrdí, že se tato bytost „vtělila“ do Nejsvětější Panny Marie. Nemusím snad zdůrazňovat, že tím berou za své i mariánská dogmata. Omlouvám se, nejsem teolog, a ještě jednou zdůrazňuji, že problém feministické „katolické“ teologie vnímám velmi vážně, a proto bych spíše přivítal, kdyby se jej třeba na příští přednášce ujala osoba povolanější.

Feministky dnes hledají svojí Arkádii, některé stále hledí do daleké minulosti, ale jak jsem řekl, není to svět ztracený, je to svět, který nikdy neexistoval. Další s nadějí vzhlížejí ke světu zvířat. Umírněná americká feministka, antropoložka Sarah Blaffer Hrdyová, má ve věci, zdá se, jasno: „Kdyby jen muži odhodili svojí hloupou touhu po vládě nad světem, stal by se daleko příjemnějším místem pro život. Podívejte se na talibance, podívejte se na Vatikán… a potom se podívejte na společenství opiček bonobo.“ Bonobo, jsou výše než lidi, protože, jak tvrdí Hrdyová, „mezi bonobo vynikají samice. Je to jenom lehká dominance, vlastně spolurozhodování, na více či méně rovných zásadách.“ Hrdyová také tvrdí, že žena není obdařena instinktivní touhou mít dítě a mateřský instinkt je pouhý výmysl, eventuálně se týká stejně tak ženy jako muže, protože vzniká uvolňováním stejného hormonu, prolaktinu. Feminismus tak neguje biologickou přirozenost ženy a zdůrazňuje animalistické fyzické aspekty.

Přední feministka Joan Didonová napasala: „Děti jsou odporné mašinky na jedení a špinění, zbavují ženy jejich svobody.“ Pro novinářku a spisovatelku Ann Crittendenovou bylo narození dítěte jednou z nejhorších ztrát v životě: „Rozhodnutí o porození dítěte mě zhruba stálo 600 až 700 tisíc dolarů, a to nepočítám ztráty na kontě důchodového fondu.“ Na druhou stranu jsou ovšem ženy, které práci obětovaly svůj soukromý život, ať už to je Marlen Dietrich, Edith Piaff nebo Leni Riefenstahlová, a plně si uvědomovaly, že ztratily cosi nezvykle cenného, neoddělitelné, sebou akceptované ženskosti. Žádná z těchto velkých žen neměla povedený manželský a rodinný život. To samé se týká i drtivé většiny feministických leaderek.

Hesla o „osvobození žen“ jdou v ruku v ruce s dalšími levicovými slogany o osvobození neuvědomělých menšin všeho druhu. Feminismus vystupuje proti křesťanství a základům řecko-římské civilizace, přičemž se často dovolává „úspěchů“ primitivních pohanských společností nebo mýtických, neexistujících kultur a náboženství.

Pokud budeme brát misogynii jako mužskou psychickou nemoc, tak jak ji diagnostikuje moderní psychologie, můžeme také feminismus zařadit mezi těžké a rozšířené psychické poruchy. Symptomy této nemoci jsou: popření vlastní přirozenosti a přenesení objektu nenávisti na vytoužené mužství. Myslím, že Gustave Le Bon, francouzský sociolog a autor knihy Psychologie davu, měl pravdu: Feminismus, stejně jako socialismus, se musí léčit.