PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

–

Anamnéza Hp rodiče:

– nejspíše vyrůstal sám jako „poklad“ jednoho rodiče, pravidelně v jedné domácnosti a to dlouhodobě. Neprožil jinou vztahovou alternativu (a když, tak velmi špatnou). Případné kladné paměťové stopy na druhé osoby z ranného dětství byly efektivně zneutralizovány, případně překlasifikovány ve svůj opak „zasvěceným“ výkladem…

– pravděpodobně si nevytvořil plnohodnotný, dlouhodobější vztah s odpovídajícím partnerem opačného pohlaví…

– zřejmě nenašel hlubší vztah k povolání, které vykonával či ještě vykonává, nemá žádné koníčky či společensky prospěšné aktivity…

– nemá žádnou jinou významnější životní náplň než záležitosti svého dítěte.

Psychodiagnostické charakteristiky

Při psychodiagnostické práci bychom nejspíše zjistili, že

– úroveň inteligence nehraje u této orientace žádnou roli, jinými slovy Hp rodič může být jak subnormní, tak i vysoce inteligentní…

– významnou roli hraje emocionální (můžeme říci i osobnostní) dospělost, zralost. (1) U zralého dospělého rodiče by taková potřeba byla spíše něčím nepravděpodobným…

– u Hp rodiče lze očekávat spíše postojovou uzavřenost (dogmatismus) a rigiditu. Opakem je postojová otevřenost, flexibilita…

– u Hp rodiče lze očekávat vyšší míru životní nejistoty, úzkosti…

– u Hp rodiče nacházíme vyšší míru narcismu (2)

Metodika na diagnostiku Hp rodiče samozřejmě neexistuje, ač psychiatři a psychologové k dnešnímu datu diagnostikují na 406 psychických poruch (podle MKN-10, resp. DSM-IV). Taková metodika by měla obsahovat podrobnější anamnézu Hp rodiče, výsledky vyšetření příslušnými psychologickými testy, odpovědi Hp rodiče na soubor relevantních otázek (např. „Jak vidíte situaci za rok, za pět, za deset let, jaké by to podle vás mělo být?“) a pochopitelně soubor kritérií k diagnostice. Samozřejmě, že nemáme ani žádnou metodiku na určení stupně emocionální dospělosti, zralosti u osob věkem dospělých. Jsme-li na to jako znalci někdy tázáni, pak každý z nás má specifický přístup, málo srovnatelný s jiným.

Poslední (podle internetového vyhledávače Google) monografie o hyperprotektivním rodiči je datována rokem 1943. (3) V této souvislosti nás napadá, že výstižnější název tohoto článku by byl nikoliv zanedbávané téma, nýbrž tabuizované téma. Tabuizované asi i proto, že převážně Hp rodičem je žena – matka (lhostejno jak nezralá).

Působí-li tabu, pak zamezuje už jen přibližování se k choulostivým tématům. Asi proto nenalézáme výzkumné psychologické studie, doporučující rodičům:

– ve kterém věku má dítě začít spát v jiném pokoji (pokud to jde) než rodiče (nejspíše maminka);

– ve kterém věku se dítě má ve vaně koupat již samostatně, bez pomoci rodiče (nejspíše maminky);

– aby s dospělými dětmi neprobírali do hloubky jejich nedorozumění s partnery;

– a informující je, jak by se měl změnit vztah dítěte k rodičům, když dítě posléze plně dospěje, je tedy emocionálně zralé.

Postoje a konkrétní chování Hp rodiče

Jaké jsou charakteristiky postojů, chování Hp rodiče vůči dítěti? Uvedeme některé:

– průběžné vyptávání se na vše, zejména na citové záležitosti a na zdravotní stav

– stálá příprava jídel, společné stravování

– zneklidnění, je-li dítě, resp. již dospělý člověk nepřítomný a nemá-li Hp rodič průběžné informace

– předávání dítěti v podstatě tohoto poselství: „Svět je nebezpečným místem a neštěstí v něm přichází nenadále. Drž se mě a já tě před nimi ochráním. Odtrhni se a můžeš brzy zemřít, aniž si vůbec uvědomíš, co se ti stalo.“ (podle R. Gardnera); (4)

– častá komunikace, vzájemné poskytování informací, o důležitějších ale i o méně důležitých záležitostech, sdílení prožitků. V dospělosti dítěte snaha o „kamarádství“ s ním

– při vhodné příležitosti se Hp rodič ostentativně obětuje, např. dochází za dítětem každodenně do nemocnice, i když je to už kontraindikované a proti předpisům, veze dítěti zapomenuté psací potřeby na větší vzdálenost; pro dítě se vydá z peněz a i v pokročilé dospělosti dítěte platí společné dovolené apod.

– stálé výhrady k druhému rodiči, indoktrinace spočívající v devalvaci eventuelních partnerských vztahů dospělého dítěte, lhostejno, zda dospělého čerstvě nebo již pokročile apod.

V důsledku celkové úzké vazby mezi rodičem a dítětem pak dochází i k určitému sjednocení tělesných charakteristik, např. stejné zabarvení hlasu, stejné písmo, stejná gestikulace apod. Avšak určitou roli zde mohou hrát i genetické dispozice. V oblasti psychické dochází ke stejným hovorovým obratům, ke stejným postojům k určitým skupinám, např. generalizovaná nedůvěra k partnerům, nebo některým skupinám, např. k lékařské profesi apod.

Hodnocení druhého rodiče

Jak se dá očekávat, Hp rodič se zákonitě dostává do různých úředních jednání v rodinných věcech, např. v návrhu soudu na předběžné opatření, v návrhu na rozvod manželství, v návrhu na úpravu styku nezletilého s druhým rodičem a samozřejmě i při návrzích na zákaz styku druhého rodiče s dítětem.

Při všech těchto jednáních se Hp rodič vyjadřuje k osobě a jednání rodiče druhého. Ten je pro Hp rodiče tím nejnebezpečnějším člověkem na světě, neboť dle zákona o rodině, § 31, má rodičovskou zodpovědnost, což je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj…

Každé jiné osobě náš Hp rodič může říci: „Nechte to na mně, pane ministře, pane prezidente, paní vedoucí odboru OSPOD, to je mé dítě, já mu rozumím nejlépe…“ Druhému rodiči to však dosti dobře říci nemůže.

Ano, uhodli jste, v charakteristikách druhého rodiče není vlastně nic pozitivního, pouze zápory. Kdo chodí do soudních síní nebo na OSPOD, snadno si tyto charakteristiky a invektivy vybaví: „Je na nás hrubý/ hrubá, hrozně nás stresuje, chce se nám pomstít, stále nám vyhrožuje, dítě je z toho úplně rozklížené, v noci se počůrává, ve škole se mu rapidně zhoršil prospěch, dítě mi řeklo, že by raději již umřelo, atd., atp.

Samozřejmě ani nejmenší náznak toho, že by Hp rodič chtěl dítě vlastnit ve výše uvedeném smyslu, tento vlastní motiv je pro Hp rodiče zcela nedostupný.

Obrany proti možnému osamostatnění dítěte, je-li již dospělé

Dobrá obrana začíná prevencí. Prevence z hlediska Hp rodiče znamená upevňování nesamostatnosti dítěte. Možností, jak to dělat, je celé spektrum. Tak třeba Hp rodič za dítě vyřizuje nepříjemné věci na úřadech, projednává jiné složitější záležitosti a vlastně mu zabraňuje, aby si z dospělého světa osvojilo dospělé jednání a zůstalo závislé na vlastnickém rodiči. Nebo dítěti nedovolí, aby se naučilo tříbit své myšlenky, jasně a srozumitelně hovořit, vystupovat na veřejnosti. Hlavně aby cítilo své potřeby a city podle přání Hp rodiče, a aby si nevytvářelo své „falešné“ vlastní já. Dítě má podle Hp rodiče zůstat dítětem: nesmělé, poněkud zakřiknuté s dětskou, nanejvýš pubertální mluvou a samozřejmě vyžadující péči a ochranu, samozřejmě že nejlépe od Hp rodiče.

Vyslovíme zde i dosti odvážnou hypotézu. Během naší dlouholeté praxe jsme totiž u několika takových rodičů zaregistrovali určité uspokojení a úlevu, když dítě začalo trpět dlouhodobějšími zdravotní potížemi. Přeloženo do slovníku Hp rodiče: zdravotní handikap dítěte rovná se jeho větší závislost na mé péči, tedy na mně.

Neustálou noční můrou Hp rodiče je eventualita, že dospělé dítě se zakouká do partnera opačného pohlaví, že se sblíží, začnou spolu bydlet a Hp rodič ztratí svou původní důležitost. Hp rodič je v boji proti této možnosti důkladný. Novou známost se svým dítětem důkladně probere, s tím, že dítě upozorní na celou řadu záporů, rizik a vlastně nebezpečí, nepřímo pak také na „zradu“ vůči Hp rodiči. Pokud má tento možný partner nějaké nevyvratitelné pozitivum, pak je zpochybněno, někdy až převálcováno negativy. Pokračuje-li dítě ve vztahu, pak se musí průběžně zpovídat a vývoj je pečlivě monitorován. Dojde-li ve vztahu dítěte k partnerovi k nějaké komplikaci, je to voda na mlýn Hp rodiče: příval jeho nakupených výhrad pravidelně vede k rozpadu vztahu.

A pokud se vlastněné dceři narodí dítě, pak jej Hp babička nezřídka vlastní dceři-matce „ukradne“. Přivlastní si ho. Že to vyvolá nenávist, je pochopitelné.

Jedním z účinných postupů, jak dovést nezralé, na rodiči enormně závislé dítě, byť věkem dospělé, k větší míře samostatnosti a zralosti, je dlouhodobější psychoterapie. Zabere-li, pak je to pro Hp rodiče druhá noční můra. Naštěstí pro rodiče a naneštěstí pro dítě to bývá jen řídká eventualita. Hp rodič se stane (a to zcela důvodně) vůči psychoterapii a psychoterapeutovi nejen krajně nedůvěřivý, ale i zjevně hostilní. Slýchávali jsme rodičovské komentáře jako: “O tom panu doktorovi/paní doktorce jsem slyšel/slyšela samé podivné historky. No a v tvém případě, jak to pozoruji, chce mě ten doktor/doktorka připravit o mého syna/dceru…“

Pokračování za týden