Eva Valerie Maxová
Každé páté dítě v České republice žije pouze s jedním rodičem, samoživitelem nebo samoživitelkou. Jaké jsou děti z neúplných rodin? Jsou bezstarostné a šťastné?
Německý básník Christian Morgenstern sice prohlásil: „Nejlepší výchovná metoda je obstarat dítěti dobrou matku“, nicméně i ta nejlepší matka nedokáže plně zastoupit v roli otce dítěte. Dítě je na matku fixováno více v první pěti letech, postupně se ale začíná ptát na svého otce. A víc se pochopitelně ptají synové, kteří potřebují otce jako autoritu, učitele i svůj vzor. Přestože některé matky samoživitelky roli otce před dětmi podceňují a znevažují, výzkumy hovoří jasně. Fungující otec hraje ve výchově dítěte důležitou roli. Samoživitelky jsou společností přijímány bez výhrad, nicméně jejich život a role matky samoživitelky s sebou přináší určitá úskalí. Aby finančně zajistily rodinu, bývají více pracovně vytíženy, tudíž na dítě mají méně času. Někdy se u nich dostavuje pocit nedostatečné lásky, kterou pak kompenzují větší benevolencí a omlouváním dítěte při jeho nevhodném chování. Lépe jsou na tom matky, kterým při výchově dítěte pomáhají rodiče. Dědeček je pro dítě lepším vzorem než střídající se strýčkové, kteří často do života neúplných rodin vstupují a někdy procházejí jako na běžícím pásu. Dětská duše všechno citlivě vnímá a dobré i špatné si s sebou nese do dalšího života, dítě chce být milováno oběma svými rodiči a tak se ptá: „Mami, proč…?“
***
Jako každý den i dneska Tereza ze školky vyzvedávala svého pětiletého syna. Předtím, než radostně vyběhl ze třídy, se objevila jeho učitelka.
„Dobrý den, paní Lukášová. Dneska si na vašeho Honzíka musím stěžovat.“
„Nechápu. Stalo se něco?“
„Děti kreslily, jak pouští draky a váš Honzík kreslit nechtěl. Prý nebude, protože drak se pouští s tátou a on žádného tátu nemá. Zalezl pod stůl a odmítal vylézt. Měla byste mu domluvit. Chápu, že to nemáte jednoduché, ale děti si nemohou dělat, co chtějí. Kam bychom pak přišly?“
Zůstala jako opařená. O čem to mluví? Je to tak důležité, aby Honzíkův výkres s drakem visel na nástěnce v šatně?
„Dobře. Promluvím s ním. Možná na něj něco leze, ráno si stěžoval, že ho bolí hlava.“
Učitelka, arogantně sebejistá ve své roli pedagoga, odkráčela důležitě do třídy, ze které vyběhl malý Honzík. Vrhnul se k mámě a nadšeně ji objal. Vždycky se domů těšil, na všechno, co spolu s mámou každé odpoledne podnikali. Být matkou se rozhodla před šesti lety, když zjistila, že je těhotná. S Honzou se neznali dlouho, o to intenzivnější byl cit mezi nimi a o to víc ji mrzelo, když jí po pár měsících známosti oznámil, že se chystá odletět pracovně do Kanady. Bylo jim kolem pětadvaceti, o založení rodiny ani jeden z nich neuvažoval. Když odletěl, zjistila, že čeká jeho dítě. O interrupci neuvažovala, Honzu měla pořád ráda a její rodiče ji v rozhodnutí podpořili, a to i přesto že si všichni uvědomovali, co s sebou narození malého přinese.
Syna milovala nade vše, tolik se podobal svému otci. Předsevzala si, že bude tou nejlepší matkou a své dítě ochrání přede všemi. Otce v rodném listu novorozence neuvedla a ani se nesnažila zjistit, co s Honzou je a jestli by měl zájem vědět o narození svého syna. Nakonec, byl to on, kdo ji opustil a už ji nekontaktoval. Myšlenkami, jakým by mohl být otcem, se nezabývala, mateřský pud převážil nad vším, co zavánělo racionálním rodinným přístupem.
Honzík oslavil páté narozeniny a začal se ptát, proč doma žije jen s mámou, po tom, co se dědeček s babičkou z jejich velkého bytu odstěhovali. Ptal se jí, kde je táta a kdy se objeví.
„Honzíku, tvůj táta je daleko a já nevím, kdy přijede,“ odpovídá mu pokaždé Tereza a vadí jí, že lže svému synovi, vadí jí, že neví, co je s jeho tátou. Pochybuje o sobě. „Jsem dobrá matka? Co bude dál? Jak dlouho mu budu ještě lhát?“
To odpoledne musela pracovně zajít do banky. Mezi dveřmi se srazila s vysokým tmavovlasým mužem.
„Omlouvám se, byla to moje chyba. Promiňte,“ podíval se jí do očí. „Terezo, jsi to ty? Vůbec ses nezměnila.“
„Já? Honzo? Co tady děláš? Myslela jsem, že se sem už nevrátíš.“
Usmál se: „Jsem zpátky. Mám své plány a přiznám se, že mě to pořád táhlo domů. Vdala ses? Nedávno jsem tě viděl na náměstí s malým klukem. Tak to jsi určitě šťastná…“
„To ano, mám syna…ale vdaná nejsem. Nějak to nevyšlo…“
„No, nic. Musím běžet. Bydlíš pořád na staré adrese? Že bych se někdy stavil…“ Konec rozhovoru byl rychlý, omluvila se a spěchala vyřídit nutné záležitosti. Všechno, co mělo být zapomenuto, se najednou oživilo. Vzpomínky, smutek, pocit osamění, špetka naděje, co kdyby. Kdyby co?
Odpoledne doma uklízela skříně v chodbě, Honzík pobíhal kolem a s nadšením jí pomáhal. Přebírala věci, které byly na vyhození, vytahovala je postupně z polic. Na zem jí vypadl velký papírový drak. Drak, kterého jí Honza vlastnoručně vyrobil a pak ho spolu několikrát pouštěli na kopci za městem. Chtěla vzpomínku z papíru přibalit k věcem na vyhození, jenže syn byl rychlejší.
„Mami, ty máš draka? Ten je krásnej, zrovna takovýho jsem si moc přál,“ zálibně si draka prohlížel. Potom se posmutněle zeptal: „Mami, proč nemůžu pouštět draka se svým tátou?“ Vzal draka a tiše odešel do svého pokoje. Dalších pár dnů o papírovém nálezu nemluvili, i když věděla, že se Honzík trápí, protože mu neumí odpovědět.
Přišel večer jako každý jiný. Chystala se syna uložit do postele, když vtom se ozval zvonek. Otevřela dveře a uviděla Honzu. Stál tam a usmíval se.
„Hezký večer. Omlouvám se. Snad neruším. Chtěl jsem tě vidět. Naposledy se to seběhlo tak rychle…“
Nevěděla, co má říct, v duchu cítila radost, navenek obavy, že příchozí naruší jejich večerní klid a zaběhlý řád. Stáli mezi dveřmi a mlčky se na sebe dívali. Nevšimli si, že se pomalu otevřely a hned zase zavřely dveře dětského pokoje.
Po chvilce se objevil malý človíček v pyžamu s bosýma nohama, který v ruce držel velkého papírového draka. Pomalu šel k nim. Pak se bez obav a se široce rozzářenýma očima muže stojícího ve dveřích zeptal:
„A ty bys se mnou šel pouštět draka?“
Převzato z EVAVALERIEMAXOVA.BLOG.IDNES.CZ
22. 10. 2014 at 8:46
Pěkný článek, už jsem ho četl před pár dny.
Bylo to přejato se svolením autorky?
22. 10. 2014 at 8:48
Jaká je definice samoživitele(-lky)? Ví někdo?
1. věta v článku:”Každé páté dítě v České republice žije pouze s jedním rodičem, samoživitelem nebo samoživitelkou.”
Patří sem každé dítě, které je svěřeno do výlučné péče jednoho rodiče? Třeba i tehdy, je-li skutečný podíl péče o dítě 60:40 nebo dokonce 50:50? Patří sem dítě, na něž druhý rodič platí výživné 15 000 Kč či více?
22. 10. 2014 at 10:40
Články přebíráme zásadně se svolením.
22. 10. 2014 at 10:54
Jsem rád, že se to začína probouzet i ve společnosti. A o to jde hlavně. Diskutovat, působit na společnost. Jinak se přístup k otcovství nezmění.
22. 10. 2014 at 11:26
červená knihovna – v ČR je to s opatrovnickou mafií daleko prozaičtější, tatínek by seděl dávno v kriminále za neplacení výživného, protože chtěl pouštět draka a zaplatit ho ze svého.
22. 10. 2014 at 15:46
I takové osudy jsou lidí …
23. 10. 2014 at 1:14
Pohádka pro ženy
(šťastné shledání s vlastním tátou)
Ve skutečnosti (dnešní realitě) jak napsal někdo níže. Táta by stál s drakem u zavřených dveří, v ruce možná nějaké lejstro od soudu (v lepším případě), že může s vlastním synem pouštět draka, což ovšem majitelka nemůže nikdy připustit.
23. 10. 2014 at 10:04
pěkná pohádka. Abych pravdu řekla, vehnalo mi to slzy do očí. Náš Mareček měl v pěti letech tátu doma a i přesto pokládal podobné otázky. S kamarády tatínkové chodili na fotbal, do lesa, ten náš seděl doma u pc a synek mu byl přítěží. Dnes má jinou rodinu, jiného chlapečka. Doufám že ten si svého tatínka užívá lépe .I dospělí chybují….bohužel.
23. 10. 2014 at 10:05
pěkná pohádka. Abych pravdu řekla, vehnalo mi to slzy do očí. Náš Mareček měl v pěti letech tátu doma a i přesto pokládal podobné otázky. S kamarády tatínkové chodili na fotbal, do lesa, ten náš seděl doma u pc a synek mu byl přítěží. Dnes má jinou rodinu, jiného chlapečka. Doufám že ten si svého tatínka užívá lépe .I dospělí chybují….bohužel.
23. 10. 2014 at 13:56
Děti, které vyrůstají bez táty jsou na tom špatně. Ale varianta, že jsou bez táta a jen s mámou je lepší než varianta vyrůstat bez táty, ale s mámou a cizím pánem, kterého jim matka nutí do role táty, ačkoli ty děti svého tátu, který je má rád a chtěl by s nimi trávit čas, mají. Horší je ta druhá varianta v tom, že ty děti sice mají v domácnostinějaký mužský element, ale ŽIJÍ A JSOU VYCHOVÁVANY VELŽI, VE LŽI.