Stridavka.cz

64Co 269/2011

Česká republika
Rozsudek
Jménem republiky

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Anisji Pillerové a soudkyň JUDr. Zuzany Hrčkové a JUDr. Blanky Chlostové ve věci žalobce : Oxxx O xxxxx , nar. xxxx, bytem xxxxx, zast. Mgr. Lenkou Lobovskou, advokátkou se sídlem Plzeň, Kopeckého sady 15, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 390.000,- Kč, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2011 č.j. 10 C 163/2010-71,

takto:

Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 58.750,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci dalších 331.250,- Kč a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci v částce 19.817,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně. Rozhodl tímto způsobem o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení 390.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve věci vedené u Okresního soudu pro Plzeň-město pod sp. zn. 99 P 338/2002, když po dobu osmi let a šesti měsíců se v důsledku trvajícího soudního řízení nedomohl výkonu pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.3.2001 upravujícího mimo jiné jeho styk s nezletilým synem a nemohl se podílet na výchově svého nezletilého syna, což mělo na jeho rodinný život nezvratné důsledky. Soud I. stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění v celkové výši 500.000,- Kč a že jeho žádosti bylo vyhověno poskytnutím částky 110.000,- Kč. Dále vyšel soud I. stupně z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 99 P 338/2002 a dovodil, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v řízení vedeném k návrhu matky nezletilého na změnu příjmení syna a zvýšení výživného a o zákaz styku nezletilého s otcem (zde žalobcem) v přiměřené lhůtě a že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění, byť soudy v následných řízeních v konečném důsledku žalobci zakázaly se s nezletilým synem stýkat. K námitce promlčení vznesené žalovanou soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že řízení, v němž je nesprávný úřední postup namítán, pravomocně skončilo 25.1.2010, šestiměsíční promlčecí doba se uplatněním nároku u žalované dne 10.6.2010 stavěla, o výsledku předběžného projednání nároku se žalobce dověděl 30.8.2010 a promlčecí doba by uplynula tak 15.10.2010. Podal-li žalobce žalobu u soud 13.10.2010, uplatnil nárok před uplynutím promlčecí doby.

Pokud jde o výši přiměřeného zadostiučinění, soud I. stupně zohlednil, že první jednání ve věci se konalo za více než dva roky od podání návrhu na zahájení řízení, jak v mezidobí, tak v dalším řízení docházelo i k neefektivním úkonům ze strany soudů obou stupňů. S poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Městského soudu v Praze dovodil, že za soudní řízení trvající osm let a šest měsíců lze přiznat zadostiučinění v základní částce 112.500,- Kč. Tuto částku soud I. stupně korigoval jednak snížením o 20 % s poukazem na složitost řízení nesoucí znaky mezinárodního prvku a vyžadující vedle výslechu řady svědků znalecké zkoumání, jednak současně zvýšením o 20 %, když se žalobce mající právo na jednání v mateřském jazyce se na délce soudního řízení nepodílel. Soud I. stupně dále hodnotil význam řízení pro žalobce, v tomto směru posoudil význam opatrovnického řízení pro účastníky jako vysoký, když nepřiměřená délka řízení se zjevně promítla do vztahu žalobce a jeho syna a stát nedokázal přinutit matku, aby plnila pravomocné rozhodnutí soudu a umožnila styk otce s nezletilým synem, čímž došlo k narušení vzájemných vazeb a rodinného vztahu, tedy k důsledkům jen těžko zvratným.Za tohoto stavu uzavřel, že samotné konstatování práva se nejeví jako dostačující zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a výslednou částku zvýšil o 50 %, tedy o 56.250,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již poskytla náhradu ve výši 110.000,- Kč, zbývá k zaplacení 58.750,- Kč, jejíž zaplacení žalované uložil s odkazem na ust. § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb.

Proti rozsudku se odvolali jak žalobce, tak žalovaná. Žalobce vytýkal soudu I. stupně nesprávné právní posouzení, zejména nesprávnou aplikaci ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Zdůraznil význam opatrovnického řízení obecně i z hlediska jeho samého, když v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo k fatálním následkům, neboť mezi ním a nezletilým synem došlo k absolutnímu odcizení a k zásadnímu narušení rodinné vazby. V důsledku nesprávného postupu soudu se musel opakovaně podrobovat znaleckému zkoumání a vynaložit značné finanční prostředky související s účastí u soudních jednání a také podle jeho názoru nebyl zohledněn postup soudu I. stupně v tomto řízení, když se opakovaně domáhal vydání rozhodnutí a nařízení ústního jednání. Závěrem navrhl, aby odvolací soud změnil napadené výroky s přihlédnutím k jeho námitkám.

Žalovaná vytýkala soudu I. stupně, že se nesprávně vypořádal s posouzením konkrétních okolností případu. Z hlediska složitosti řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 99 P 338/2002 má za to, že se jednalo o řízení velmi složité, nikoliv o řízení složité do určité míry s tím, že je třeba současně zohlednit komplikované vztahy mezi rodiči, a že bylo namístě snížit základní částku o 30 %, nikoliv pouze o 20 %. Pokud jde o hodnocení podílu žalobce na délce řízení, poukázala žalovaná na skutečnost, že žalobce se bezúspěšně domáhal návrhem ze dne 14.8.2007, aby matce nezletilého bylo předběžným opatřením zakázáno realizovat s nezletilým terapii u psycholožky, takže z tohoto důvodu měla být základní částka navýšena pouze o 10 % nikoliv o 20 %. K otázce významu řízení pro žalobce žalovaná uvedla, že nelze vzhledem k typu řízení náhradu paušálně navyšovat a s poukazem na obdobné případy projednávané ELSP považovala za přiměřené zvýšení o 20 %. Závěrem navrhla, aby odvolací soud změnou vyhovujícího výroku žalobu co do částky 58.750,- Kč zamítl.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení předcházejícího jeho vydání podle § 212 a § 212a o.s.ř., aniž k tomu nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

Soud I. stupně provedeným dokazováním zjistil skutkový stav zcela dostačujícím způsobem (ostatně účastníci jej ani nezpochybňovali), v průběhu odvolacího řízení pak změny nedoznal, a proto odvolací soud ze skutkových zjištění soudu I. stupně také vycházel. Odvolací soud má dále za to, že soud I. stupně postupoval zcela v intencích dosavadní soudní praxe českých soudů, jež byly shrnuty ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. Cpjn 206/2010 a souhlasí s výší náhrady nemajetkové újmy, jejíž přiměřenost soud I. stupně přehledně a přesvědčivě odůvodnil. Pokud žalovaná namítala podíl žalobce na délce řízení podáním zjevně neúspěšného návrhu na předběžné opatření, nelze přehlédnout, že řízení o tomto návrhu trvalo v obou instancích od 17.8.2007 do 26.10.2007, takže vzhledem k celkové délce řízení se jeví námitka žalované jako zcela nepodstatná. O významu řízení pro žalobce rovněž nelze pochybovat. Nelze pominout, že zde bylo pravomocné rozhodnutí upravující styk žalobce s jeho synem, jehož výkonu se žalobce marně domáhal, a současně nelze přehlédnout, že žalobce se v důsledku trvajícího řízení se synem nemohl setkat v období mezi sedmým a šestnáctým rokem jeho věku, tedy v období pro uplatnění otcovské role ve výchově nezletilého významném, přičemž jedním z rozhodujících faktorů vzniklého odcizení mezi synem a otcem byla vedle problematického vztahu mezi rodiči délka soudního řízení. Za tohoto stavu soud I. stupně správně využil maximálního zvýšení základní částky, t.j. o 50 %. Lze tedy shrnout, že soud I. stupně se správně vypořádal s námitkou promlčení, zohlednil všechny významné skutečnosti z hlediska přiměřeného zadostiučinění a správně aplikoval ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb., přičemž od podání žaloby v této věci do vydání napadeného rozsudku neuplynulo ani šest měsíců. V podrobnostech pak odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle 219 o.s.ř. potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení odpovídá tomu, že žalované, která měla v odvolacím řízení převážný úspěch, náklady nevznikly (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací k závěru, že rozhodnutí ve věci samé je zásadního právního významu.

V Praze dne 22. března 2012

JUDr. Anisja Pillerová, v.r.
předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:
Daniela Hrušková, DiS.