Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

Hana: Modlím se, aby si syn z toho táty, z těch genů vzal to dobrý

R: Já vám řeknu asi trošku jakoby od začátku můj příběh, protože to je důležitý k pochopení… Mně je teďko čtyřicet čtyři, mám dva a půlletýho syna. A já jsem jako… rozhodně nejsem nějaká ta workoholička, co si vzpomněla ve čtyřiceti, ale já jsem prostě případ, kterýmu… prostě nešlo mi otěhotnět, ačkoliv vlastně jsme byli… s bývalým manželem, s prvním manželem, ačkoliv jsme byli úplně v pořádku oba dva. Bývalý manžel měl dvě děti, dokonce jsme je měli ve společný domácnosti. On je měl přidělený do svojí péče (…). A já jsem vlastně i ty děti jako vychovávala nebo vychovávala, (…) nějakých dvanáct let jsme byli spolu. Ale ačkoliv sice třeba já jsem… my jsme spolu chtěli mít dítě, tak zhruba od mých třeba jednatřiceti let, on ten první manžel nechtěl  spěchat, protože jak už měl dvě, tak přece jenom říkal – dobře, tak budeme mít dítě, třeba jedno spolu, ale nejdřív jsme chvilku cestovali a tak prostě, pracovali, že jo. A potom zhruba tak od jednatřiceti, dvaatřiceti let. No a po asi roce snažení jsem měla potrat, takový ten zamlklý potrat. (…) to jsem otěhotněla ještě spontánně a od tý doby to nešlo. Manžel byl v pořádku, já jsem byla v pořádku. Nikdo.. nevysvětlitelný. (…)

Z touhy po dítěti pak Hana marně absolvovala různé druhy léčby i několik pokusů o umělé oplodnění. Když jí bylo téměř 40 let, její manželství skončilo. Nepodařilo se jí otěhotnět ani s dalším mužem, s nímž pak krátce žila. Potom prostřednictvím seznamky poznala Honzu.

R: A Honza, to byla nejdřív velká láska, asi po půl roce my jsme se vzali, protože jsme prostě chtěli být spolu, chtěli jsme být manželé. A já jsem úplně naprosto tak jakoby skoro zázračně po dvou týdnech od tý svatby jsem otěhotněla spontánně, úplně prostě bez ničeho. A všechno bylo v pořádku. Já jsem měla samozřejmě strašný strach, ale všechno se povedlo. A já jsem porodila Honzíka. To mi bylo čtyřicet dva let, už jakoby v době porodu. No a jenže… takže všechno by se zdálo ideální, jenže se ukázalo, že ten můj Honza, že vlastně to je takový hodně jako slušně řečeno bezcharakterní člověk a podvodník, opravdu jakoby až kriminální. Podvody, finanční podvody, (…) internetový podvody. Vlastně Honza skrze mě se seznámil zase s nějakýma lidma, samozřejmě s mýma známýma, který podvedl, třeba jim nabízel zprostředkování bytu, že jo, k čemuž nedošlo. Takže dodneška se táhnou soudy, několik vyšetřování, několik soudů. A vlastně Honza podvedl ty moje známý, třeba i mojí tetu oklamal, prostě tam se jedná o dluhy třeba v řádu sto tisíců. Ne úplně desítek nebo tisíců, ale statisíců. Já jsem se nějaký dluhy snažila i zaplatit ze svýho. A ještě potom se stalo vlastně, že na mě teda byla uvalena jakoby Honzova exekuce. My jsme sice měli společný jmění manželů teda oddělený takhle, před svatbou jsme podepsali, ale přesto jako naše zákony jsou tak složitý a jak se to časově vyvíjí podle toho, kdy se třeba ta smlouva podepíše, kdy… jak se mění výklad zákonů, tak ta exekuce vlastně trvá dodneška.

Mezitím se mi podařilo jakoby s Honzou rozloučit, jakoby doslova ho vyhodit ze svýho bytu, protože on žil u mě, žil prostě víceméně jakoby, že jsem ho skoro jako podporovala, že jo. K tomu se přidal [jeho] alkoholismus, jako docela těžkej, jako někdy tak, že jsem i skončila na policii, jako že jsem prostě musela podat nějaký oznámení, že… a tak dále.

T: To znamená, že tam bylo i nějaký násilí?

R: No, fyzický napadení jako dvakrát, ale lehký, nic jakoby dlouhodobýho, to ne, to bych si snad jakoby doufám nenechala líbit. Ale jako bylo tam třeba v tý opilosti agresivita a tak. Takže právě zrovna nedávno, teďko je duben, tak v březnu jsem byla na policii, prostě opravdu sepsat nějaký protokol, protože třeba opilej v noci nám tam prostě po chodbě chodil a snažil se dostat do mýho domu, bytu teda, že jo, my žijeme v bytě s Honzíkem. Teď já doma sama, že jo, s Honzíkem a s pejskem. A prostě on tam někde prostě na chodbě. Takže to bylo dost nepříjemný. A tohle už jsem musela oznámit na policii. No, takže teďko se to všechno… problém je, jako vy určitě máte spoustu třeba lidí, s kterýma děláte rozhovory a tak, ale asi nemáte… Proto jsem si i říkala, že možná pro vás budu jakoby zajímavej případ, že možná nemáte člověka, nebo ženu, protože na mě je prostě už přes dva roky uvalená exekuce. Honzova exekuce. A prostě říkám, oni to zkouší, jo? Ono to třeba dopadne dobře. Zrovna dneska odpoledne máme soud, stání další, už několikátý, není to první, je to asi třetí nebo čtvrtý. A je to exekuce přesně o 630 tisíc, takže jako o dost. A plus ten exekutor ještě třeba zablokoval můj účet jakoby běžnej, on mi zablokoval peníze, který já jsem měla uložený na spoření. Ale on mi zablokoval i můj běžnej účet, takže já třeba jsem byla… prostě já už, si představte, jsem dva roky bez platební karty třeba, já prostě žiju jenom s hotovostí. Já vlastně chodím, každý měsíc jsem… dokavaď jsem, teďko mi rodičovská skončila, ale když jsem jí ještě měla, tak mi chodila prostě složenkou, normálně klasicky jako babičce chodí důchod na poštu, tak mně chodil složenkou, jsem si vyzvedávala každý měsíc složenku, protože prostě já nemám účet. Kdyby mi to přišlo na účet, tak je to tam zablokované. A všechny moje platby, třeba nájem, zálohy, elektřina, pojištění platím, hypotéku platím deset tisíc měsíčně, tak vlastně všechno každý měsíc už dva roky vypisuju složenky a chodím s tím na poštu.

Takže prostě to je můj případ teda (…) Takže dneska jsem (…) máma, která… já jsem podnikatelka, mám svojí firmu, díky bohu, že já si taky můžu vlastně pracovat, jsem pánem svýho času, můžu si tak nějak pracovat po svým, tudíž moji práci doháním po večerech, že jo, po prostě jakoby… ne úplně nocích, to já zase nejsem člověk, kterej by potom ráno fungoval, ale po večerech, třeba do jedenácti, do dvanácti hodin, pak už musím jít spát. No a s tou exekucí asi se mi žije nejhůř, protože jakoby… Tatínek chodí občas, výživný platí s odřenýma ušima, třeba tenhle měsíc mi nedal plný výživný, dal mi jenom část. A vlastně už máme skoro konec měsíce, protože prostě je to složitý. Jako kdybych neměla to dítě, tak jsem vlastně v mnohem větším jakoby, že jo, průšvihu nebo jakoby i psychicky na tom špatně. Takhle mám to dítě, je to prostě muž, kterej… se kterým já jsem otěhotněla a nevím, asi to tak mělo být.

T: Co vás k němu přilákalo?

R: K němu? No tak on, dokavaď jsem nevěděla, že to je podvodník, tak Honza je v mým věku, je relativně jakoby mladý nebo jakoby ke mně, že jo, že to není chlap třeba o deset let starší. A prostě hrozně jsme si rozuměli, je to… když to řeknu jakoby pozitivně, tak to je jako hodně aktivní člověk, sportovní člověk, rád cestoval, prostě kdyby neměl tu stinnou stránku věci a ten alkohol, tak bychom si myslím, že se k sobě hodili jako moc hezky. No, takže… no, čím na mě právě zapůsobil. A vlastně byl to člověk, kterej… ono je hodně těžký, ono to je takový stigma, stud, že vlastně mně bylo čtyřicet, čtyřicetjedna a s kýmkoliv se seznámíte, tak prostě takový ty otázky jako – dítě máš, děti nemáš, chceš mít děti, jako kdy a jak? A prostě tak… ať už to on dělal s nějakým zištným záměrem, že možná mě opravdu taky, že jo, chtěl nějak využít, což asi určitě, ale částečně si i myslím, věřím tomu, že mě opravdu i miloval svým způsobem, tak jako byl to vlastně první člověk, kterej mi opravdu říkal – já chci mít s tebou děti a budeme mít dítě. A vlastně možná i to moje tělo na to tak nějak zareagovalo, že opravdu to přišlo. Protože tam byly problémy i s tím prvním manželem, že on sice říkal – dobře, tak budeme mít teda dítě, ale víš co, já už mám, já už to dělám víceméně tak kvůli tobě. Ale on nechtěl, on už potom… jako zvláště, když přišly ty umělý oplodnění, tak to je strašná jako zátěž. A já v něm neměla vůbec žádnou podporu. A on mi opravdu dával najevo, že to… že vlastně on by do toho vůbec nešel, do tady těch věcí. Všechno třeba jsem si platila sama, samozřejmě, že to bylo ještě… to mně bylo ještě pod třicet devět let, takže ty základní věci mi teda platil stát, jasně, ale i tak v tom jsem třeba zahučela třeba i sto tisíc, to všechno se platí navíc, takový ty různý úkony, který jakoby napomáhají tomu, že by se to mělo povíst, tak to všechno jsem si hradila navíc a hradila jsem si to sama. Mně nedal ten bývalý manžel ani korunu, to byl takový trošku sobec v tom. No takže když přišel Honza, tak jako jsem celá rozkvetla a když jsem nevěděla, že to je vlastně jako podvodník, tak… Jako dodneška se modlím, aby vlastně Honzík si z toho táty, z těch genů vzal to dobrý, jo? Že to bude akční dítě, že bude sportovat (…) Že bude mít talent na jazyky a… no.

T: A jak to má vlastně Honzík s Honzou velkým?

R: No, třeba zrovna včera byl s náma celý den, jeli jsme někam [název ZOOparku], že jo, nějakej ten park prostě, kde jsou zvířátka, atrakce a takhle. Tak to jsme si docela užili, ale jako nechybí mu nějak moc, když s náma není, tak se vůbec neptá nebo… A když příde, tak jakoby v pohodě na něj reaguje. Ale kolikrát se setkávám, že třeba mu říkám – jo, příde táta. To já o něm nemluvím jako špatně před Honzíkem – příde táta, příde táta. A on říká – ne, táta ne. A tak jako možná teďko se to láme, když… možná i podvědomě začíná něco  vnímat a… Jak často se vídáme? Možná tak jednou za týden za náma chodil. Já jsem ho i nechávala dlouho, třeba občas jako, když od nás odešel, tak i když přišel, tak jsem ho nechala třeba přespat u nás v obýváku na sofa. Já mám teda dvoupokojový byt… a takže s Honzíkem spím v ložnici já a Honzík a Honzy tátu jsem nechala spát na sofa v obýváku, třeba přespat. Protože upřímně, ono to je složitý. Mně třeba kamarádky a tak říkaly – já bych ho vůbec nenechala do bytu a tak. Jenže ono já to mám fakt těžký, protože toho mám hodně a já jsem ráda za každou třeba minutu, půl hodinu hlídání, kdy prostě ten Honza tam je. Navíc já mám ještě malýho pejska a já potřebuju jako… ono je to organizačně složitý s venčením, brzo ráno, večer, nemám žádnou zahrádku. (…) Takže já kolikrát spíš volím i tu variantu, že toho Honzu tam radši nechám přespat, protože tam toho druhýho člověka a buď dojde se psem on nebo já a prostě tak to je. Ale zase do budoucna se to změní, to je mi jasný, že jako třeba Honzík už bude větší a tak. Nebo někdy potkám partnera, že jo, s kterým budu. Bude to jiný.

T: Jaký to je vlastně, když jste zjistila, že je podvodník a teď ho máte v životě, protože je otec vašeho dítěte…

R: No je to strašně těžký, a teď je to těžký jakoby i morálně, sociálně, že vlastně jsou do toho, si představte, zatažený vlastně i bohužel jedna moje kamarádka, který právě Honza nabídl zprostředkování bytu, tak ta Honzovi vlastně poslala 240 tisíc za tohle, (…) měl to být nějaký obecní byt. A prostě je to taková šlamastika, že vlastně já jsem tenkrát jí zaplatila 150 tisíc třeba ze svýho. Protože… ale zase nemůžu jí zaplatit všechno, protože to bych neměla už nic. (Úspory, které Hana na svém účtu měla, kvůli exekutorům vybrala, a uschovává je v hotovosti.)

Na Hany expartnera bylo uvaleno téměř 30 exekucí. Exekutoři se pokouší jeho dluhy vydobýt na ní, kromě té velké exekuce, která se řeší již dva roky, na ni bylo uvaleno dalších více než deset exekucí. Šlo o částky v hodnotě deset až padesát tisíc. „A všechny skončily, protože ty exekutoři viděli, že vlastně oni to zkusili zablokovat, ale když jsme, že jo, já jsem najala právníka, ten to vysvětloval, podal vysvětlení, tak… reagoval, protože kdybych nereagovala, tak vlastně to teda opravdu po čtrnácti dnech jako jim ty peníze banka musí poslat, takže můj právník podal žádost na soud o zastavení a tak dále. A (…) oni to všechno zastavili a zrušili, to je všechno jako už v pořádku. Jenže tady ta velká, oni se toho držej, protože to je prostě o 600 tisíc. A to je vlastně… ten dluh je 380 tisíc a ten zbytek je vlastně exekutorovi, takže to je vlastně jejich velkej zájem, si představte, tolik peněz, že jo? Ten rozdíl je, já nevím, 200, 300 skoro. Úroky. Takže oni po tom jdou.“

Za bývalého partnera ze svého zaplatila dluhy ve výši šest set tisíc, celková ztráta, která jí nyní hrozí je tedy milion dvě stě tisíc. Co Haně pomáhá tuto situaci a boj s exekutory zvádat? Její syn – vědomí, že ho má a že je zdravý.

Na otázku, co jí po tom všem pomáhá kontakt s bývalým manželem zvládnout, říká: „…já vždycky, i třeba v práci, i v životě, prostě dělám to, co zvládám. Třeba jasně, moje kamarádky by mi radily hned třeba, když jsem byla ještě těhotná a když už bylo vidět, že prostě to není, tak jako někdo by třeba měl sílu na to ho vyhodit hned. Já jsem neměla, jo? Když jsem zase byla s miminkem, bylo to složitý, že jo. (…) Ale já jsem třeba nebyla schopná ho vyhodit jako hned. Já jsem byla schopná ho vyhodit třeba až po nějakým roce, jo? (…) Co mi v tom bránilo? No prostě všechno. To, že jsem musela pracovat. To, že prostě jsem neměla nějaký zázemí. To, že jsem nebyla vnitřně třeba silná ho vyhodit. (…) To si myslím, že jsem jako hodně silnej člověk, ale prostě asi vocaď pocaď, prostě někde je ta kapacita. A říkám, někdo jinej by třeba to udělal jinak. A jako dodneška mi taky říká… mám spoustu ohlasů, že rad, že vlastně by se třeba vůbec neměli stýkat. A já nevím, já to zatím nevím, prostě jsem zatím neměla tu sílu mu říct – prostě ne, od zítřka prostě Honzíka už nevidíš, protože jsi nadělal takových průserů. Ale možná k tomu zase dojde třeba, protože třeba, až se vyřeší ta exekuce, ať už to dopadne jakkoliv a zase prostě budu dál. Já nevím. Taky by bylo něco jinýho, kdybych já někoho potkala a měla vedle sebe třeba chlapa a byla prostě silnější, jo? To jako není o tom, že bych neuměla žít bez chlapa. To umím, že jo, a musím, nic jinýho mi nezbývá. Ale určitě ten, kdo má vedle sebe toho partnera, tak se mu vlastně prostě žije líp a určitě i ta opora tam je.“ Zároveň říká, že kontakt s expartnerem udržuje kvůli synovi. Nicméně má obavy nechat je o samotě, bojí se, aby jej neunesl třeba do zahraničí. Proto je raději pořád s nimi, pokud zrovna není nemocná.

Za jeden z podvodů byl Hany bývalý manžel nedávno odsouzen. Díky tomu se dozvěděla, že v minulosti už byl odsouzen více než desetkrát. Většina trestů byla podmíněných, tentokrát by měl opět nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody. Spoléhá na to, že tak získá určitý čas, kdy s ním ona ani syn nebudou v kontaktu. A syn pak třeba ani nebude mít zájem ho vídat. Nicméně z médií se dozvěděla o případu, kdy soud uložil matce povinnost vodit dítě na návštěvy do věznice. To ji vyděsilo, vodit svého syna do vězení nechce.

T: A když jste spolu všichni tři, jaký to pro vás je jako osobně? Jak to působí?

R: Tak snažím se jakoby fungovat na takovej jakoby automat a my vlastně spolu nic moc neřešíme s tím Honzou, vlastně řešíme jenom takhle to dítě, nějaký organizačně – půjdeme tam nebo onam. (…) A prostě jako vůbec o ničem se společně nebavíme, takže vlastně navenek, třeba kdybyste nás viděla, potkala, tak jsme jakoby taková OK rodina, že jo. Ale že bychom to nějak prožívali, že bychom se vodili za ruku, dali si před Honzíkem pusu, to vůbec, že jo, to samozřejmě ne, fotili se, to ne.

T: A jak vám je u toho jakoby vevnitř?

R: Hm, tak… jako smutno, smutno, je mi smutno, ale jako ráda bych fungovala jako rodina, vždycky jsem chtěla mít jako toho partnera, já jsem nikdy nechtěla být sama, jako mnoho… hodně mých kamarádek je samo a je taky i spokojenejch, jo? Nebo třeba v partnerství, nemají děti, jsou taky spokojený, v pořádku, ale já jsem vždycky chtěla mít takovej ten model, taková ta klasická rodina. A zrovna to nemám teda.

Hana by si velmi přála potkat partnera, který by doplnil jejich rodinu. Nemá však příležitost se seznámit. Čím si je, jak nyní tvrdí, jistá, že po své zkušenosti s otcem svého syna už se nikdy nebude pokoušet seznamovat přes seznamku. Nebude mít důvěru v muže, kterého nezná někdo z jejího okruhu známých, komu důvěřuje.

Jít na úvod

Ukázka z odborné monografie „Neúplné rodiny“ vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.