Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.
–
Jitka: Domluvili jsme se, že se s dcerou uvidí, až jednou bude sama chtít
Jitka dnes žije ve velkém městě, ale pochází z malé vesnice v kraji, kde není příliš pracovních příležitostí a usilovat o vyšší vzdělání zde není zvykem. Svého bývalého manžela poznala už na základní škole, ale chodit spolu začali, když jí bylo dvacet let. Tehdy se dostala do nultého ročníku vysoké školy a s ohledem na jejich vztah zvolila dálkovou formu studia. Zatímco samu sebe vnímá jako ambiciózní a dosáhnout co možná nejlepšího vzdělání a zaměstnání je pro ni důležité, její bývalý manžel tyto hodnoty nesdílí. Jitka to přičítá vlivu okolí a tomu, že k nim ve své původní rodině nebyl veden, byť je podle ní velmi šikovný, inteligentní a nadaný. Sama mu navrhovala, aby šel také studovat. Již v počátcích jejich vztahu jí říkal, že se k sobě nehodí, že je oproti ní, která je ambiciózní, „obyčejný“. Jitka rozdíl v úrovni jejich vzdělání nepovažovala za překážku, měla v tomto ohledu pozitivní příklad ve svých rodičích. Její maminka také absolvovala vysokou školu a tatínek celý život pracoval jako dělník, přesto mají šťastný vztah. „Jenomže můj taťka mamku podporoval a můj taťka byl na mamku pyšnej a bylo to jiný. A můj taťka podporuje i mě a je na mě taky pyšnej… (…) A já jsem si myslela, že budu žít stejnej život jako moji rodiče a že budu mít taky takovýho hodnýho manžela, jako je můj taťka, a že bude se ke mně chovat a bude mi vždycky oporou. Ale ono to tak jako nebylo. (…) A manžel mi potom v průběhu let říkal, že není jako můj otec, že můj otec je jeden z milionů, že takovýho jako je můj táta jen tak nenajdu…“ Jitka sobě a svým studijním předpokladům zpočátku nevěřila, proto nejprve vystudovala vyšší odbornou školu a pak se nechala kamarádkou přesvědčit, aby pokračovala bakalářským studiem. Následně si ještě dodělala magisterské studium a zvažovala i doktorandské.
Během svých studií se začala ve svém rodišti cítit nepatřičně, připadala si jak z jiného světa a měla dojem, že i okolí tak na ni nahlíží. „To já mám úctu ke každé profesi, ať je to dělnická, můj taťka je taky dělník, taky není vysokoškolsky vzdělaný. Ale je to… ty lidi jsou prostě někde jinde. A oni vám nerozumí. A tak mi nerozuměl ani manžel.“ Její studia mu vadila. „Už měl problém, když jsem byla bakalář a když jsem studovala magistru, tak to už byl ještě větší problém, tak tam to vygradovalo a vlastně jsme se odcizili. (…) A když jsem říkala – no ježišmarja, já neumím tohle… Třeba kulečník nebo něco – já se radši budu učit angličtinu na zkoušku. (smích) A říkala jsem to, tak on se za mě styděl. On se za mě styděl a nechtěl se mnou chodit do společnosti, protože jsem byla úplně hozená někam jinam. Ne, že bych byla arogantní a ne, že bych byla něco takového, ale jako úplně… jako trošku jinak. (…) Takže už potom jsme měli takový ty jako… ty střety a když jsem se pohádali, tak třeba odešel pryč, několik dní se se mnou nebavil a už to potom bylo vygradovaný a nefunkční.“ První žádost o rozvod ještě stáhla, druhou už ne. „…když člověk zpytuje to svědomí, tak asi jsem udělala chybu, že jsem do toho [do manželství] šla, ale říkám si, že to byla oboustranná chyba, že on taky měl udělat stopku a říct – hele, seš fakt jiná, jdi si za svojím snem, jdi si za tou kariérou a za tím, cos chtěla, protože já nikdy ti nebudu moct dát to, co bych ti jakoby mohl dát nebo chtěl dát jako, kdybych se choval tak jak se chováš ty a byl na stejný vlně. On to věděl, ale možná jsem oba doufali, byli jsme mladý, manželovi bylo dvacet dva, mně bylo dvacet, když jsem se poznali, tak to… asi jsme byli mladý a nevěděli jsme, že to nedokážeme ukočírovat. Myslím si, že v tom je asi to… Jinak my k sobě nechováme žádný zlo. Dokázali jsme se domluvit jako rozumný lidi, vůbec jsme neměli problém. I proto jsem říkala, že ten rozvod jsem zvládla úplně v pohodě. Byli jsme na to tak jako oba připravený. Protože se to táhlo delší čas a opravdu to stálo na našich rozdílných povahách a představě o životě. Takže my jsme na to byli připravený. A když jsme šli od toho soudu, tak jsme jako byli smutný, to byli, ale uměli jsme se na to dívat zároveň i s nadhledem a věděli jsme, že k sobě nepatříme. Asi tak nějak jako. Dobrý. To myslím, že jsme to nějak zvládli.“
Nicméně když se rozváděli, již byla na světě jejich dcera. Společné dítě si jako první přál manžel. Tehdy Jitka ještě studovala. Když potom později otěhotněla, už jej nechtěl „…řekl, ať si to zařídím, jak chci, pomáhali mi rodiče hodně. Anebo brácha mě třeba vezl na ultrazvuk a tak, nebo mamka se mnou to prožívala… (…) de facto… my jsme celé těhotenství byli nastaveni tak, že on to dítě nechtěl a říkal – teď když ho chceš ty a těšíš se na to, tak já už ho nechci.(…) No, a když potom teda jsme se rozvedli a měl styk s Jasmínkou jako v bydlišti, tam kde bydlím já s rodičema, tak ještě chvilku jako jezdil, zajímal se, volali jsme si. To všechno bylo bez problémů. Ale jak začal mít tu přítelkyni nebo teď už manželku, nevím, tak se ty vztahy změnily a tu Jasmínku, tak jako neříkám, že nechtěl mít, to bych lhala, lhala bych, že jí nechtěl vidět. Ale asi možná jsem to trošku zavinila i já. Já jsem jí chtěla mít pro sebe a nechtěla jsem ji pučovat ženský, která má tři děti, tři kluky a že si bude kompenzovat teď na mojí holčičce vymodlený, šťastná jsem byla, že mám krásnou svojí holčičku, tak to, takže si bude ona ta paní kompenzovat, že má tři kluky. Tak jsem asi to zavinila i já, že jsem mu ten styk zamezila, že jsem mu nepučovala Jasmínku a že jsem chtěla jenom v bydlišti. Takže on když přijel, tak si Jasmínku vzal a šli spolu na pískoviště a tak. Nechtěla jsem mu jí, a mám to tak i v rozsudku, a nechtěla jsem mu jí půjčovat do toho jiného města tam, kde bydlel s tou novou partnerkou. Takže jsme ty vztahy tak jako se nějak domluvili oboustranně, to chraň bůh, ne, že by on vyloženě bojoval a jako nesouhlasil s tím. To jako jemu to vyhovovalo, už právě proto, že on tu Jasmínku nechtěl, jo? Takže jsme se domluvili, že se s Jasmínkou uvidí, až bude jednou ona chtít, až ona se rozhodne. Ona samozřejmě o něm všechno ví. Zná fotky, vidí svatební fotky, mluvíme o něm, ukazuju jí v telefonu na WhatsAppu, jak vypadá.“ Zatím prý tatínka, respektive Jaromíra (říká mu křestním jménem), vídat nechce. Nevídá se ani s prarodiči z jeho strany (sám si to prý nepřál a oni o to ani nejeví zájem) a nezná nikoho z jeho širší rodiny. „Já si myslím, že moji rodiče vydají za několik babiček a dědečků. Oni jsou úžasný… (…) Takže oni to Jasmínce kompenzujou. (…) Ale samozřejmě, že kdyby měla tchýně zájem nebo něco, tak já bych Jasmínečku dala, kdyby samozřejmě chtěla.“
Když se bývalý manžel časem chtěl s Jitkou domluvit na tom, že by se vyvázal z hypotéky, kterou si v manželství brali na úpravu jejich bytu v domě jejích rodičů, na radu kamaráda souhlasila výměnou za jeho souhlas s tím, že dceři bude moci změnit příjmení na její vlastní. Otci své dcery sama navrhla, aby jí přestal platit výživné na dceru, když si sama nepřeje, aby se s ní stýkal. „Ale on byl naočkovanej už tou partnerkou a těmi ostatními a řekl – to víš, že jo, a ty mě potom dáš k soudu, oni mi seberou řidičák, (…) napíšou na mě exekuce nebo cokoliv a budu mít z toho průser.“ Výživné tedy spolehlivě posílá na účet dál. O dceru zájem nejeví, ani se na ni neptá. Jitka se domnívá, že tak, jak to je, mu to vyhovuje.
Jitka říká, že už kvůli dceři se ze svého bytu u rodičů odstěhovala do velkého města, ačkoliv by pro ni bylo mnohem jednodušší zůstat. Do města se Jitka odstěhovala, aby to Jasmínka měla v životě snazší než ona. Tedy aby odmalička mohla být v podnětném prostředí, rozvíjet se a postupně hladce směřovat k vysokoškolskému vzdělání a práci, která ji jednou bude naplňovat.
Ve městě s dcerou bydlí v nájmu, za jejich dvoupokojový byt platí měsíčně přes 15 tisíc. Nebýt permanentní finanční podpory od svých rodičů, nemohla by si to dovolit, přestože má slušný plat. Bez jejich pomoci by se neobešla ani při péči o dceru. Když potřebuje, rádi přijedou a pohlídají ji, vyzvednou z kroužku. Několik posledních let má přítele, s nímž se s dcerou vídají a který jí s ní také vypomůže. Třeba jí vysvětlí matematiku… „Je to jiné, než když se zamilujete ve 20, v 25, ve 30 a začnete si od nuly něco budovat. On má už svoje, má svoje dvě děti, je taky rozvedený, takže ten život už je trošku jinej, takže tam už ten vztah funguje úplně jinak než s manželem, že jo, by mohl fungovat.“
Bylo by pohodlnější, i s ohledem na budoucnost, bude-li zapotřebí, aby rodičům vrátila jejich pomoc, kdyby mohli svůj dům na vsi prodat a ve městě, kde Jitka žije, koupit jiný. Rodiče však k němu mají citový vztah, a i kdyby se jej prodat odhodlali, tak v jejich kraji nemovitosti nemají hodnotu. Vlastní dům nebo byt ve městě, kde Jitka s dcerou žije, je tedy pro ně díky místním cenám nedostižný.
Během rozhovoru Jitka opakuje „…takže Jasmínka se jmenuje stejně jako já a jsme takhle spolu šťastni s rodičema, s naším kamarádem.“ Současně zmiňuje své slabé chvilky, během nichž na ni doléhá, že Jasmínka „nikdy nezažila takovej ten pocit – maminka, tatínek a dítě“.
Ukázka z odborné monografie “Neúplné rodiny” vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.
Okomentovat