Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

Karolína: Neumím si vůbec představit, co by bylo, kdybych neměla ty mý rodiče

Karolínu partner opustil kvůli jiné ženě, když čekala jejich syna. Ten je dnes již v pubertě, přestože vystřídala několik zaměstnání a začala i podnikat, aby umořila dluhy, do nichž se dostala kvůli bývalému partnerovi, nedovede si představit, že by syna zvládla uživit a vychovat bez pomoci rodiny: „Já už jsem jako strašně ráda, že, už doufám, teda to nejhorší jako mám za sebou. Bylo to fakt jako peklo a kdybych neměla rodinu, neumím si vůbec představit, kdybych neměla jako ty mý rodiče. Podle mě by to dopadlo tak, že by mi prostě dítě sebrali, já bych byla v nějakým azylovým domě a jako nějak bych se protloukala a buď bych se z toho zbláznila a skončila bych prostě jako alkoholik, nebo nevím, protože člověk, když už jste úplně na dně, tak prostě saháte po berličkách, ať si o tom myslí, co chce, kdo chce prostě, tak já jsem sahala po antidepresivech nebo měla jsem je napsaný, ale pořád jsem měla podporu rodiny. Kdybych jí neměla (…) tenkrát, tak si prostě myslím, že bych to nedala, že bych to prostě nedala, že bych jako dopadla velmi špatně. Jo? Ale… a věřím tomu, že spoustu třeba dneska ženskejch, který jsou ve vězení, který jsou na ulici a který mají někde nějaký děti, o který se nestarají, tak ta prvotní příčina je prostě v tom, že v tý těžký situaci nebyl nikdo, kdo by jako podržel. A pak to ve finále v konečným důsledku stojí úplně nesmyslný peníze celej systém, že jo.“

T: Jakým způsobem vás držela vaše rodina?

R: Tak poskytli mi bydlení, poskytli mi byt, když jsem jako neměla peníze, tak prostě mi pomohli třeba, když já nevím, kluk na tábor, tak mu přidávali třeba na ty tábory, brácha mu zaplatil školu v přírodě. Věci, který bych si jako nemohla dovolit, tak mi prostě… takže je to hlavně o těch… jednak o těch penězích, což bohužel to je alfa a omega, a když mi třeba fakt jako bylo mizerně, tak máma třeba i dneska, když jsem unavená, tak řekne – tak nám Karlíka dej na tři dny, ať si jako orazíš. Nebo když vidí, že už to fakt jako nervově nedávám, tak si toho malýho třeba vzali, že jo, na den, na dva, na tři nebo i bráchové. Takže… a kluci mu jako… mý bratři mu vlastně suplujou ten mužskej prvek jako nějakým způsobem. Takže na tohle to je… a to si myslím, že je jako to nejdůležitější, takže to… A hlavně, když jsem odešla, když mě vykopl z baráku, tak jsem měla kam jít, že jo. (smích) To je jako takový… a měla jsem kde bydlet a měla jsem co jíst a máma mi hrozně… oni mě hlídali, že jo, abych třeba jedla. Já jsem tenkrát měla o 10 kilo míň, ještě než mám teď. Já jsem třeba měla, kdy jsem fakt jako nejedla a stála nade mnou…

T: Bylo to z nervů?

R: No, jasně, no, tak já jsem chodila pak i… já jsem vlastně nemohla… nebo nemohla. Já jsem první rok nebrala nic [psychofarmaka], protože jsem chtěla kojit. Takže jsem se jako zasekla, já jsem tenkrát řekla u doktorky – jen kvůli tomu debilovi mám přestat kojit?

Když byl Kájovi rok, mateřské mléko přestal vyžadovat a Karolína mohla začít užívat psychiatrem předepsaná antidepresiva. Co se s Karolínou dělo, když jí bylo nejhůř?

„… takový klasický nervový zhroucení. Já jsem se třeba probudila s brekem, normálně mi tekly slzy a nebyla jsem schopná se zvednout z postele. Fyzicky jsem nebyla schopná vstát. Měla jsem období, kdy jsem měla vymyšlenou sebevraždu, to bylo blbý, to byl malej, tomu byly tak dva třeba. To ne, to mu byl rok a půl. To vlastně ta první várka těch antidepresiv. To jsem večer si to vymyslela, že mi bylo večer jako strašně mizerně, tak jsem si vymyslela, že ho ráno jako odvezu k našim, to jsem jako byla natolik soudná. Ale to je zase, to byla klika, že jsem byla natolik soudná, že jo, že ho odvezu k našim, pak se jako vrátím domů a tam si něco sezobu, zapiju to nějakým dobrým alkoholem. Ale ráno, jak… přece jenom ty rána jsou snazší, tak jsem místo teda, abych dítě odvezla k našim a sežrala prášky, tak jsem ho odvezla k našim a jela jsem ke cvokařce, která teda mně jakoby hned něco nasadila na tu ataku a to. Ale to jsou takový fakt jako fáze, kdy máte chuť fakt to dítě, když vás jako prudí, tak ho fakt zbít, jako zbít prostě, už nevíte jak, tak prostě seřezat. Jako ne, když byl malinkej, ale teď, co je větší. On, když byl malinkej, tak on byl strašně jako… asi ta příroda nebo jsem měla kliku. On byl strašně hodný miminko, extrémně. Já třeba nevím, co to je probdělá noc do jeho roku a půl…“

Karel má – stejně jako jeho matka – ADHD.

„On třeba ztrácí věci. To jsou každej měsíc nový klíče. Ale to je třeba, to je to, co mi vadí, že on ztratí klíče a já teda krom toho, že mu vynadám, že jako ztratí klíče, tak řeším, že to je zase dalších 130 korun. Teď dostal brýle, 3 tisíce prostě, já jsem mu teda nechtěla koupit úplně obyčejný, aby jako nebyl teda, už takhle mám v tý škole jako problémy. No a on je neměl ani měsíc… A to jsou věci, kdy prostě fakt nevíte, jako kdy opravdu mám chvíle, kdy opravdu mám chvíle, kdy úplně bych ho fakt jako sbalila, a ať si jede k tatínkovi nebo… Já vím, že pak on doma není půl dne a mně se po něm strašně stejská, jo? Ale prostě jsou momenty, kdy opravdu… Nechci říct, že ho jako nesnáším, ale chtěla bych, aby tam jako nebyl chvíli. Vím, že ne dlouhodobě. Vím, že když tam jako pak není, když je třeba na prázdninách, takže mi jako fakt chybí, že jsem jako zvyklá, že ho tam mám. Ale někdy je to fakt těžký. A někdy opravdu prostě s ním já chuť se fyzicky… mněteda pomáhá pak sport, že jo, si třeba zaběhat nebo si teda zaklikovat nebo něco.  Ale tam jsou ty momenty, kdy fakt jako z toho zoufalství a z tý frustrace a teď on ještě na vás hodí ten ksicht. (smích) Tak opravdu jako ho seřezat prostě, což samozřejmě neuděláte nebo takhle, já ne, že bych mu nějakou neplácla, ale ne jako, že bych ho teda… Ale někdy to fakt úplně, a teď si připadám hrozně, že mám vůbec ten pocit, že mě to vůbec napadne. Ale někdy je to jako… jako musíte, pak si člověk musí najít ten ventil.

A zase, mám výhodu, nežiju někde zapikolovaná v lese na vesnici a mám možnost si ten ventil někde najít, mám kolem sebe lidi, který řeknou – tak pojď, jdeme tohle, jdeme tamhle. A když pak čtete takový ty strašný příběhy, že někdo, já nevím, zabil děti nebo… Ale já si… nechci říct, že jako je omlouvám, ale dokážu se vcítit do toho, že třeba byli fakt zahnaný do nějaký pasti a fakt jako neviděli, že prostě se tam někde… ta hranice, která je strašně tenká, tak se prostě zlomila a pak se prostě stalo, co se stalo. Jako nikoho tím neomlouvám, je to strašný, ale dokážu pochopit, že některý ženský nebo i chlapi prostě tohle v nějakým udělají. Bohužel to je něco, co nejde vzít zpátky. (…) …myslím si, že si furt jako uchovávám nějakej zdravej rozum, ale je to ale fakt dřina, jako opravdu jsem se musela naučit a mám tu možnost těch rodičů, že když jako cejtím… nebo i máma už dneska, i když my nemáme úplně jednoduchý vztahy, máme je jako komplikovaný, ale přesto, když jako je fakt krize, tak jako fungujeme jako rodina. Takže vím, že tohle je třeba super, že když fakt už cejtím, že třeba tři, čtyři dny a už mi to takhle jako… tak prostě tý mámě řeknu – hele, já vám ho tam prostě na den na dva, já fakt potřebuju… A jako oni jsou jako fakt v pohodě. Pomáhalo mi jednou si prostě jednou třeba za čtvrt roku, za půl roku vylejt fakt jako do mrtva, nebo ne úplně do mrtva, ale prostě fakt třeba víkend a opravdu ho prostě propít. Teď už skoro nepiju, ale měla jsem takový období, že…

T: Úplně jako se zresetovat?

R: No, no, no, že prostě… takže to… to si myslím, že je taky dobrý, ale zase, tam je strašný pak riziko, jak do toho nevlítnout, že jo? Jedno je zresetovat se jednou za půl roku a jedno je každej večer si dát panáka, pak si dát dva, pak si dáte tři a pak najednou zjistíte, že prostě obden kupujete flašku, že jo. Taky znám takový případy a taky jsem k tomu měla našlápnuto. Ale já vždycky nějak mi to tam jako sepne, že zabrzdím, že řeknu – ty jo, teď už asi piju jako dost, tak si dám třeba půl roku, že vlastně nepiju vůbec. A to tělo si… že jo, protože pak tam k tý psychice jde i ta fyzická závislost, takže si to tělo zase odvykne a pak už můžu nějak to. Pomáhá sport, prostě sport, jakejkoliv. Já si myslím, že fyzická aktivita je super, ale ne jenom třeba procházky, protože když jenom jdete, tak máte sílu přemejšlet, kdežto když děláte něco, co vás jako fyzicky fakt vyčerpá, tak ten mozek už pak nemá sílu moc jako přemejšlet, už jede jenom – raz dva, raz dva. (smích) Tak mě třeba běh vůbec nebaví, ale pomáhá mi. Ale hrozně mě nebaví teda. A pak mě všechno bolí a… (smích) Ale… a zase mi to někdo musel poradit, že jo, zase jsem si na to jako nepřišla sama.“

Běh byl Karolíně doporučen odborníky jako prevence proti nadváze, k níž má její rodina dispozice. „… hele, to ti pomůže i na stres a na tohle a vyplavěj se endorfiny. A dokopali  mě k tomu jít jako sportovat, i když primárně teda za jiným účelem, ale já jsem si vlastně pak uvědomila, že jsem navíc strašně jako fakt v pohodě.“

Jak moc myslí žena, která žije sama s dítětem a vydělává i na to, aby zaplatila dluhy, na své potřeby?

„No? Těžký, protože musíte naplňovat svý potřeby, abyste se nezbláznila, takže tam musím… jednou za čas mám takový záseky, že prostě jdu a třeba nakoupím nesmysly si třeba pro sebe, nebo jdu na nějakou drahou večeři, protože prostě jinak bych se zbláznila. Takže to jednou za čas musím. Já mám teda obrovskou výhodu, že mám kolem sebe lidi, který jsou na tom sociálně o dost líp a spoustu z nich jako mi pomáhá (…). Oni mě třeba vemou… ne, že to platěj oni, ale je to prostě nějaká akce a oni si tam můžou někoho vzít, tak já dělám to plus jedna… Ale samozřejmě to jde chvilku, pak… dneska už mi třeba vadí, že si nemůžu jako sama. Ale to mi jako hodně pomáhá. Já jsem měla docela kliku na lidi, že mi prostě i třeba dali, když jsem fakt neměla, takže… já nevím, třeba do kuchyně něco nebo takový, že člověk… A já jsem se teda díky tomu naučila, že třeba věci, co už nepotřebuju, většinou neprodávám, ale zase jako pošlu dál. Buď teda mám přímo konkrétně někoho, nebo je teda dávám na charitu, že mi příde jako nefér, když mně pomáhal někdo, tak abych já dneska, když trošku jako můžu, tak taky zase pomůžu. Takže to mi to jako usnadňuje.

Ale je to samozřejmě… a asi musí člověk bejt trochu sobec, kdyby člověk nebyl… musíme se na sebe, ty ženský, který myslej jenom na ty děti, tak na to dojedou. I ve vztazích. Já ty děti, já nemám chlapa. Jenže ty děti tam budou mít pár let a pak co? Pak zjistí, že jí je 50, ve finále je unavená, utahaná životem, vypadá jak nějaká huc puc, protože prostě se starají jenom o ty děti, kterým to bylo jedno. A teď co dál? Takže to je… to je problém velkej. A vlastně jsem těch 10 let, jak jsem hodně dělala a neměla jsem sílu na ty vztahy, jako ne, že by nebyly možnosti, ale neměla jsem prostě sílu, tak dneska zjišťuju, že mi to hrozně chybí. A chybí mi i to, že vám někdo pomůže s tím dítětem, že prostě třeba přídete domů… Nejde o to, že doma děláte práci, ale že nemusíte ještě poslouchat to dítě, že někdo jde a napíše s ním úkol, že někdo jde a vyzkouší ho z dějepisu. To jsou ty momenty. Nebo že prostě řekneš – hele, tak běžte si tadyhle na zmrzku, já se na chvilku prostě natáhnu. Jo? Dneska já už Kájovi řeknu, že se natáhnu a on dostane telefon a je šťastnej, ale když byl menší, tak jsem si prostě nemohla, když mu bylo třeba pět, jako se natáhnout na půl hodiny, protože nenecháte pětiletý dítě někde. A nebo pak ho necháte, protože už fakt nemůžete, a pak jsou z toho další neštěstí a úrazy a já nevím, co všechno.

A v tomhle je… v tomhle chybí prostě ten partner, jako že vám… nebo partnerka nebo prostě někdo. To vím, že když pak třeba přišla kamarádka a řekla – hele, tak my jdeme s dětma, tak já vemu i tvýho. Nebo mi vzali kluka třeba na Matějskou. (…) … oni jsou na tom [finančně] velmi dobře. Tak mě úplně jako teda netrápilo, že nechali tisíc korun za mý dítě na tý Matějský, ale já bych ho na ní vzít fakt jako nemohla a on tam jako chtěl a já jsem z toho, že on má splněnou tu Matějskou, já mám volnej celej den a vlastně mě to jako nic teda nestojí, nic, co nemám, tak to je třeba super. (…) A to si myslím, že ty samorodiče, tohle [jim] asi možná chybí ze všeho úplně nejvíc. Nebo, že mi brácha ho vzal prostě třeba do kina na nějakej film, já jsem ho fakt viděl nechtěla, on říká – já ho tam vemu. A zase, jo? Tak dítě má splněnej program, je s někým jiným než s tou matkou, což je pro něj většinou taky super.“

Karolína je dnes v situaci, že si na výletě se synem může dovolit zajít na oběd do restaurace a nemusí si, tak jako dříve vyčítat, že jí díky tomu nezbude na jídlo pro zbytek víkendu. Zatímco dříve domácí vaření byla nutnost, aby ušetřila, nyní už to dělá z přesvědčení. Přitom ji trápí reakce synova okolí:

„… samozřejmě, dneska jak oni [náctiletí] žijou jako povrchně a jsou pro ně důležitý ty značky a hadry a on má vždycky… jemu se prostě smějou ve škole za to, že má oběd z domova a že s nima nemůže jít do jídelny. Ale to ani není jakoby o penězích, ale já nevidím důvod, proč má chodit za 60 korun do jídelny, když toho stejně půlku nechá a já mu stejně k večeři dělám teplý jídlo a on mi příde domů hladovej. Tak to mi těch 60 korun příde jako vyhozenejch. Ale oni se mu prostě smějou, že jo. (…) A teďka se ve vás pere to, aby se mu nesmáli, vysvětlit mu, že o tom to fakt jako není. A zároveň… já mu vždycky říkám – spočítej si to za měsíc prostě.“

Sama je toho názoru, že o značkových věcech život není, že není nutné mít vše, po čem člověk touží, a snaží se k tomu vést i syna. Zároveň jí je líto, že mu nemůže dopřát, co by chtěla.

„Loni jeli na výlet někam na nějaký trhy a on mi to ani neřekl, protože řekl – no já jsem si myslel, že na to stejně nebudeme mít. A to se vám chce prostě brečet. On má na jednu stranu pravdu, ale na druhou stranu to je prostě strašný, že jo, když má takový ty záchvaty toho uvědomění. Jako samozřejmě budu mu vysvětlovat, že ne, skutečně ti nekoupím iPhone a budeš mít ten telefon, co prostě máš a ne, skutečně ti nekoupím další nový adidasky za 3,5 tisíce (…) a koupím ti takovýhle boty, protože jsou stejně kvalitní, stejně dobrý, ve finále i stejně drahý, ale daleko kvalitnější. A tak to jako, tam jsem tvrdá. Ale potom takovýhle věci, že prostě ho nemůžete vzít, přesně, blbý kino, že jo? Běžte s dítětem (…) do kina. Anebo ho vemu do kina a už mu nekoupím popcorn, protože další stovku už prostě… A to je do jakýhokoliv muzea, prostě všude dneska.“

Velkou finanční zátěží jsou pro ni školní výdaje, zejména ty, které považuje pro výuku za zbytné. „…učebnice, SRPDŠ, výlet, oni jsou furt na nějakých výletech (…) Tak dneska jsou v kině a prostě ta sranda mě stála 250 korun, že jo. Jen tak jako. Protože se paní ředitelka rozhodla, že pojedou do kina. (…) Já jsem to počítala v tý pátý třídě, tak vlastně za květen mě to stálo skoro tisíc korun jejich výlety, což jako pro mě je docela dost navíc, že jo, jejich výlety.“

Nedokáže si představit, jak si mohou poradit s výdaji na děti samoživitelé, kteří nemají jen jedno dítě jako ona, ale třeba tři. Trápí ji, jaké dopady na děti, jako je její syn, to, že se nemohou rovnat vrstevníkům, může mít.

„A to nedostává skoro žádný kapesný chudák. Takže to si myslím, že je taky… A pak si myslím, že to spěje i k tomu, že ty děti třeba začnou krást. Ne proto, že jsou zlý, ale protože prostě tak strašně chtějí jako zapadnout nebo strašně chtějí tu věc mít, takže to prostě převáží nad tímhle tím.“

Jít na úvod

Ukázka z odborné monografie „Neúplné rodiny“ vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.