Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

Eva: Syn mi dává smysl toho každodenního lopocení

Eva žije se svým devítiletým synem Erikem v malém bytě na sídlišti ve velkém městě. Syna počala pomocí umělého oplodnění ve vztahu s dlouholetou partnerkou. Ta ji však ještě v průběhu těhotenství opustila kvůli svému novému partnerskému vztahu.

T: A když jste říkala, že vlastně v tý době toho jeho početí, že to vaše původního partnerství už bylo nefunkční, počítala jste s tím, že na něj budete sama nebo jste…

R: Ne, ne, ne. Já jsem jako nevěděla, že je tak nefunkční, jak bylo. Já jsem vůbec jako nevěděla, že by to takhle… pro mě to bylo… já jsem věděla, že jsou nějaký problémy, protože ta partnerka bývalá měla jako dítě z předchozího vztahu v pubertě, takže to bylo takový náročný, který s náma bojovalo, ale furt jsem to brala, že to nějak… že prostě to máme jako nějakou fázi. A já jsem vůbec jako… to nevím, jestli bych vůbec do toho… Já jsem teď ráda samozřejmě, protože jsem ráda, že mám syna. Ale asi bych do toho sama nešla, já jsem fakt počítala, že budeme na to dvě. I jsem to chtěla jakoby zachraňovat, když jsem se dozvěděla, že tam je někdo třetí, tak to mi bylo jasný, že to nemá cenu.

V Erikově životě tato bývalá partnerka v roli rodiče nakonec nikdy nefigurovala:

„…já jsem se hodně rozhodovala právě předtím, když jsem se rozcházely, jestli mám… jestli mám jakoby hrát to, že ona bude ten druhý nebiologický rodič, ale já jsem úplně necítila z její strany jako nějakej extra zájem. A i když jsme se třeba bavily o tom, že by mohla něco přispívat, tak jako bylo vidět, že fakt jí to není vůbec příjemný. Navíc ona měla už někoho… ona už prostě měla někoho jinýho. A já jsem si neuměla představit, že bych prostě syna zapletla, že by tam figurovala moje bývalá partnerka a už i nějaká její nová partnerka, a kor, když jsem o ní vůbec nic nevěděla a byla jsem proti ní samozřejmě jako zaujatá apriori. Takže já jsem si říkala, že chci jako, že nezvládám vztahový propletence prostě, že radši… že za těchhle okolností radši prostě to budu dělat tak, že jsem sama se synem, než abych se nějak dohadovala a řešila kontakt a řešila ještě, že… no, nechtělo se mi do toho jít. Řekla jsem si, že mám vlastně tu šanci v tom směru, že vlastně syn ještě nebyl narozenej, takže na ní nebude nějakým způsobem navázanej, že vlastně mám kolem sebe případy i tady z toho… z těch LGB párů, kdy se rozešly a pak řešily vlastně, co dál, když už tam byly i ty emoční vazby mezi těma dvěma. (…) A já jsem využila toho, že vlastně nic takovýho řešit nemusím.“

První rok Erikova života žili s Evou sami. Poté začala žít se svou dlouholetou kamarádkou, která se stala její novou partnerkou – uzavřely spolu registrované partnerství. Když byly synovi dva roky, lékaři zjistili, že partnerka je v terminálním stádium rakoviny. „Takže vlastně ten rok mezi synovými dvěmi a třemi lety jsme prožili vlastně řešením jakoby docela extrémních životních okolností. A když synovi byly tři a něco, tak partnerka zemřela. (…) …ten první rok [vztahu a soužití nové rodiny] byl super, ale ten druhej byl hrozně  náročnej, ten kdy vlastně jsme řešily ten její odchod.“ Od té doby je Eva s Erikem sama. Před dvěma lety prožívala další intenzivní vztah na dálku, který nakonec ukončila i kvůli tomu, že nová partnerka a Erik si nerozuměli. Momentálně o další vztah nestojí. „Já jsem měla nějaký jakoby pokusy o nějaký vztahy, ale tím, že on [syn] je pro mě na prvním místě, tak mě to spíš vyčerpalo, mě to spíš unavilo. Málokdo přijme jako to dítě prostě, jako že to je spíš… spíš je to náročnější, spíš furt řešíte nějaký… když nemáte štěstí prostě na partnerku nebo partnera, který mají nějakej pozitivní vztah k tomu děcku, tak je to fakt spíš vyčerpávající. A ta moje zkušenost byla hodně vyčerpávající. Takže teď to mám zavřený. Já jsem hrozně unavená a příde mi, že jako, že nebudu se vyčerpávat něčím, jako to by muselo… A navíc vidím, že už fakt, jak mám tu komfortní zónu, takže mně je nejlíp, když jsem jako v tom svým, známým, a takže teď to mám asi nějak zavřený, no.“

Jaké to tedy pro ni bylo a je vychovávat syna sama? Do porodu se Evě nějak podařilo se s rozpadem vztahu vyrovnat a zklidnit se. První rok Erikova života pro ni byl vyčerpávající – byla tak šťastná, že má syna, že nevnímala, že je všeho na ni příliš a že se přetěžuje. Krom toho, že řešila své zdravotní problémy, syn hodně plakal a špatně spal, tak se snažila pracovat. „Já jsem do toho pracovala z domu, ale jako tak částečně jenom třeba, ani to nebyl půl úvazek. Já jsem to měla domluvený tak, že prostě co udělám, to udělám a budu si jako na IČO a budu si fakturovat to, co odpracuju. (…) … já jsem předtím dělala v jiný práci a tady jsem právě pak chtěla, až mi doběhne mateřská [rodičovský příspěvek],  nastoupit, takže jsem se snažila, abych se jako dobře zavedla, já jsem byla motivovaná, takže jsem fakt jako se snažila po večerech, nebo když syn usnul, takže jsem vždycky každou tu chvilku využila. Nebo pak v noci jsem pracovala.“ Z finančních důvodů – potřebovala co nejvyšší měsíční příjem – se rozhodla pro dvouletou variantu pobírání rodičovského příspěvku. V kombinaci s jejím přivýdělkem tak dosáhla na příjem, s nímž dokázala vyjít, byť za cenu uskrovňování. Se svými výdělky dokáže vyjít i dnes, nepociťuje tedy finanční tíseň. Je to i díky tomu, že na současné cenové poměry v jejím městě má relativně nízký nájem. Byt, který obývá, by potřeboval zásadní rekonstrukci, proto jí majitel nájem už roky nezvyšuje. Je si vědoma toho, že se to kdykoliv může změnit, nebo že může dostat výpověď z nájmu. „A to mě úplně hrozně nervuje, zároveň, kdybych dostala výpověď, tak je hroznej problém teď sehnat jako nájem. To je prostě… něco rozumnýho, já bych třeba platila dvakrát víc.“ Podala žádosti o obecní byt na několika městských částech, nicméně ví, že je bez šance. Nedostupnost bydlení považuje za vážný systémový problém České republiky, který v budoucnu může mít fatální následky: „…to bydlení je časovaná bomba u nás jako potencionálně, prostě si myslím, že ta mladá generace to si myslím, že až… nevím, jestli budou tak jako to brát s nějakou pokorou, tu svojí situaci, protože myslím si, že to hrozí možná i nějakým jakoby sociálním výbuchem.“

Druhý rodič Evě chybí jak po emoční, tak i po praktické stránce – přivítala by odlehčení v rodičovských povinnostech, které musí obsáhnout, tedy pomoc v každodenním fungování a logistice. Cítí se být k synovi stále přivázaná, čas pro sebe nebo jinou náplň života než rodičovství a práci zatím nemá. Z toho pramení její únava a občasné stavy sebelítosti, zejména když i ji skolí nemoc a přesto se o syna potřebuje postarat. Vzhledem k vyššímu věku svých rodičů jejich pomoci v době nemoci nechce využívat, nerada by, aby se třeba nakazili a rovněž onemocněli. Často cítí, že sice obstará synovy potřeby, ale přes veškerou její snahu už nemá energii a kapacity na to, aby mu věnovala pozornost, jak by si přála. Když se stane, že je syn v době pracovního volna mimo domov, Eva oproti dřívějším dobám, kdy bývala společensky aktivnější, nejraději jen odpočívá doma a je ráda, že nic nemusí. Je si vědoma, že ve zvládání péče o syna jí velmi pomáhá flexibilita jejího zaměstnání. Byť není možné, aby se účastnila odpoledních školních akcí, díky tomu, že si do značné míry může uzpůsobit dobu, po kterou pracuje, Erik například nemusí zůstávat v družině do pozdních hodin. Eva má za to, že už je jen otázkou času, kdy Erik bude natolik samostatný, že péče o něj bude zase o něco jednodušší.

„Jestli mi chybí ten druhej? Jo. Chybí mi prakticky. Ale jako samozřejmě, co vám budu vykládat, tak jako jasně, že jo. A do toho asi nebudu zabředávat, jako do těch emočních. Ale prakticky to fakt jako cítíte, jako jsem u něj ukovaná, furt, já prostě zatím… ještě je mu devět a asi jsem i hodně úzkostlivá, ale já ho třeba nenechám večer samotnýho, abych si někam šla, já bych z toho nic neměla. (…) Hrozně, hrozně, jako že vlastně můj život je fakt redukovanej na to, že ránu vstanu, vezmu ho do školy, jdu do práce, jdu z práce, jdu pro něj. A dělám s ním do školy… prostě není to na koho delegovat, takže to je… je to náročný, jsem hrozně unavená takhle jako, ne tak strašně jak dřív, ale fakt mám pocit, že jenom  lítám kolem něj. A jakákoliv jako, že… je pro mě hrozný povyražení, že on když on někam na chvilku odjede a už třeba si ani nic nedomlouvám, já prostě jsem doma sama a nedělám vůbec nic. A je to úplně parádní prostě, takže jako je to takhle náročný.“

Pokud jde o oporu, kterou má Eva ve své rodině, její rodiče žijí daleko, v jiné části České republiky. Maminka jí vypomáhala krátce po porodu, kdy za ní přijela. Sestra sice žije ve stejném městě, vídají se poměrně často, ale jako matka vytížená péčí o tři děti nemá příliš možností Evě s Erikem pomáhat. Přestože hlídání syna, když by si chtěla vyjít třeba do kina, tedy nemůže poptávat, Eva ví, že ve vážných krizových momentech by se na podporu své rodiny mohla spolehnout (jako např. když ji po porodu trápila obrna lícního nervu a musela do nemocnice, tak si sestra vzala tehdy desetidenního Erika k sobě) a je to pro ni důležitým zdrojem klidu. Současně je ráda, že Erik jako jedináček má v její rodině zázemí. Vyrůstá v blízkém vztahu s Evinou neteří o dva roky starší než on: „Čekáme, kdy se to zlomí, že už neteř jako je slečna, ale furt je ochotná s ním lítat s těma klackama.“ Zkrátka není a nezůstal by sám, „…on má prostě babičku, dědečka a má tetu, strejdu a jako že… a ségra ho má ráda, vím, že kdyby se cokoliv stalo jako, že nemusím mít strach. Takže takhle on jako nějaký to širší zázemí má.“ Přátele kolem sebe Eva má, ale pomoc s Erikem od nich nežádá. „Když se fakt dějou, když se dějou výjimečný okamžiky, tak jo, jakoby kdyby se něco dělo mimo a nemohla fungovat ségra, tak myslím, že bych měla se kam obrátit, když by bylo fakt nejhůř. Jo. Ale málokdy to využívám. Málokdy.“

Navzdory únavě, která ji jejím sólo rodičovstvím provází, na otázku, co ji kromě občasného odpočinku nabíjí, Eva říká. „Tak já jsem ráda, že ho mám, takže mě to jako relativně nabíjí už to, že ho mám. Já toho fakt vůbec jako nelituju.“ To, že má dítě, jí v životě dává „smysl toho každodenního lopocení“, její život tak má strukturu a to, že tak úplně nepochybuje o smyslu své existence. Doléhá na ní současné dění a problémy, kterým lidstvo čelí: „…nevím, jestli bylo zodpovědný ho mít jako obecně vzhledem k tomu, co se děje třeba s klimatem teďko, takový věci. Na mě to dost padá, to prožívám, ale zase na druhou stranu (…) … já bych se možná propadla do úplný anarchie, kdybych ho neměla. (…) Vůbec nevím, kdybych ho neměla, já vůbec nevím, co bych dělala, jako jestli bych měla takovou… takovou vůli, takovou zodpovědnost, jak mám teďko, to dělám fakt kvůli němu. Nevadí mi dělat práci, v který nevidím úplně smysl, protože prostě potřebuju ho zajistit a beru to pragmaticky. Takže kdybych ho neměla, vůbec nevím, co bych dělala, možná bych byla alkoholik. Já fakt nevím, ne, jako trošku… ale já vůbec nevím.“

Dříve si dělala starosti, jak Erikovi vykompenzovat to, že nežije v tzv. standardní rodině, kde má dítě dva rodiče a ženský i mužský model. I si ve svém okolí vytipovala kamaráda, který by mohl v Erikově životě zastupovat mužský model. Ten s tím byl srozuměn: „…ten mi jako ze začátku občas tak jako nějak pomáhal, občas jakože pohlídal nebo přišel za náma jako trošku, jo, jo, tak s tím jsem to měla domluvený dopředu, že by mohl sloužit jako mužský vzor…“ Časem se pod tíhou starostí, které se jí do života dostaly, těmito úvahami úplně přestala zabývat, neměla na ně čas a dnes už se jim jen směje. Má za to, že je důležité, že Erik nevyrůstá izolovaně.

Více než tím, jaké dopady bude mít, že Erik žije v neúplné rodině, tedy spíše řešila: „…jak to bude to děcko zvládat, když je z nestandardní rodiny, když je z tý rodiny, kde jsou vlastně dvě mamky, tak jako to… to je furt téma, jako, že já to…“ Zatímco Eva se nikdy ani v kontaktu s institucemi v tomto ohledu nesetkala s žádnými problémy, dětský kolektiv, který Erika obklopuje, to nechápe.

R: Oni doteďka synovi vysvětlujou, že to není možný. (smích)

R: Tak on se… musím mu vysvětlovat, že nevím, kdo je taťka, to jako. To nikdy nebude vědět, kdo je taťka.

T: A co vlastně ví jakoby o tom?

R: No, tak jako ví, že měl… on tvrdí, že měl dvě mamky, protože on si pamatuje jenom tu Elišku. Ona se jmenovala Eliška. O tý předtím neví, to nevím, jestli mu někdy řeknu. Ale on jí jako… my jsme se… my jsme v přátelským kontaktu s tou, já jsem se pak nějak z toho dostala, já jsem říkala, že díky ní ho mám, takže jsme jako… takže on jí zná a vůbec neví. A takže on věděl, že prostě… on ví, že je za pomoci doktorů a že je nějakej pán, jako ví zhruba tak trošku, ale… no. A ví, že nevíme, kdo to je. No.

Jít na úvod

Ukázka z odborné monografie „Neúplné rodiny“ vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.