PhDr. Eduard Bakalář, CSc.
Abstrakt
Stať se zaměřuje na tabuizovaný, ale v rodinách reálně existující problém, kdy se matky s nízkou mírou emocionální zralosti snaží vytěsnit otce ze života dítěte. Popisuje možné vlivy i motivy působící na takové matky a také uvádí součásti vytěsňovacího systému.
Zmiňuje se i o dvou „sesterských“ strategiích, a to (1) hyperprotektivitě a (2) narcistickém zneužití. Cílem všech tří je výlučné a trvalé vlastnictví dítěte.
Úvod
Název stati má sice provokativní charakter, avšak problém vytěsňování otců z citového života dětí skutečně existuje. Potvrdí to většina manželských či rodinných poradců, sociálních pracovníků nebo opatrovnických soudců. Hlavními postavami, resp. aktéry naší studie jsou matky, jejichž podstatnou charakteristikou je osobnostní a emocionální nezralost, tedy matky z hlediska dosaženého stupně osobnostního a citového vývoje podprůměrné.
Pro přehlednost a možnost uchopit klíčové mechanismy vytěsňování v jejich čisté podobě přiřazujeme k těmto matkám otce, kteří jsou z hlediska těchto dvou charakteristik průměrní. Řečeno jinými slovy, přiřazením všech otců, tedy i defektních, bychom náš zkoumavý pohled rozostřili.
Jev vytěsnění postihuje nemalé procento otců (nadprůměrných, průměrných i defektních), při čemž naše média si všímají hlavně otců defektních. Avšak je lhostejné, do které kategorie vytěsňovaný otec patří; většinou si nebývá vědom, co se vlastně děje. Podstatné souvislosti si uvědomuje až dosti pozdě, někdy vůbec ne. V odborné literatuře nacházíme studie tohoto negativního jevu jen výjimečně (nalezli jsme jen jednu monografii a několik článků).
V naší stati se pokusíme zodpovědět otázku, proč to nezralé matky dělají, a také podáme přehled postupů, kterými se v rodinném životě snaží tohoto cíle dosáhnout. Existují i jiné, dramatičtější postupy k dosažení stejného cíle, jako je například rozvod. Těmi se však zde zabývat nebudeme.
Nejdříve několik vět o zdravém základu mateřské funkce. Snad všechny matky, které existovaly či existují, se nejdříve snažily vytvořit si s dítětem základní pozitivní citový vztah. Matka se dítěti věnuje, krmí ho, odstraňuje nepohodlí, „fouká na bebíčka“, hraje si s ním, zprostředkovává příjemné věci. Naslouchá dětskému žvatlání nebo povídání a také vypráví o svém dětství: „To když já jsem byla malá jako ty, tak jsem …“. Také poučuje, varuje, poroučí: „Na tu kopřivu nesahej, spálíš se!“ Potud je vše v pořádku.
Avšak u emocionálně nezralých matek nastupují infantilní postoje, vedoucí k odklonu od optima a jeho pozitiv k patologii. Pravidelným záměrem těchto matek je eliminovat otce ze života dítěte a dítě si přivlastnit. Používají k tomu již vyzkoušený systém s různými situačními variantami. Většinou jej přebírají od vlastních nezralých matek. K převzetí bohatě stačí i podprůměrný intelekt, avšak nezbytnou podmínkou je archaická, primitivní, infantilní struktura emocí a citů. Jejím opakem je civilizovaná, rozvinutá, dospělá, diferencovaná, adekvátně reagující struktura,která však bohužel těmto matkám chybí.
Výsledkem takové aktivity nezralé matky je, že se dítě ve všem obrací pouze na ni, otec jako kdyby doma ani nebyl; matčiny odpovědi na otcovy otázky jsou velmi stručné, signalizují, aby se otec dál na nic už neptal. Později dochází k projevům devalvace otce, nepřátelství, k urážkám, někdy i k fyzickému napadení otce matkou. Za této situace často dochází k postižení dítěte nazvanému syndrom zavržení rodiče (v anglosaské literatuře PAS1). Jde o závažné poruchy ve vývoji dítěte, proto nezbývá než se ptát po jejich původu.
1 PAS (Parental Alienation Syndrome), v překladu syndrom zavržení rodiče. SZR je porucha, která primárně vznikne v souvislosti se spory o dítě při rozchodu rodičů. Základním projevem syndromu jsou postoje a chování dítěte, jimiž průběžně ponižuje jednoho rodiče, a to bez reálného opodstatnění. Jde o výsledek (1) programování preferovaného rodiče a současně i (2) vlastního přispívání dítěte ve zlořečení cílového, později zavrženého rodiče. Pokud se však jednalo / jedná o skutečné zanedbávání či zneužití dítěte rodičem, pak nepřátelství dítěte může být oprávněné. V tomto případě nelze city a postoje dítěte vysvětlovat mechanismy syndromu zavržení rodiče. Gardner, R. A.: Therapeutic Interventions for Children With Parental Alienation Syndrome. Creative Therapeutics, Cresshill, New Jersey, 2001, str. XIX–XXI.
Okomentovat