Prof. Sc.D. Gordana Buljan Flander

–

Ve třech dnech 3. evropské konference EAPAP (Evropská asociace odborníků na odcizení rodičů) o odcizení dětí od rodičů při vysoce konfliktních rozvodech a rozchodech rodičů, pořádané Záhřebským centrem ochrany dětí a mládeže (16. až 18. září 2020), na které se sešlo více než 400 odborníků – účastníků z celého světa a 18 zahraničních a 14 našich lektorů – odborníků, se opět ukázalo, že naše Centrum dodržuje osvědčené postupy v oblasti ochrany dětí ve světě.

Odcizení je všudypřítomné – děti potřebují naléhavou a adekvátní ochranu

Ačkoli koncept rodičovského odcizení (PA) dosud nebyl zaveden jako diagnostické kritérium Světové zdravotnické organizace, odborníci na konferenci se shodli, že odcizení je všudypřítomné a že děti vystavené postupům odcizení rodičů potřebují neodkladnou a adekvátní ochranu odborníků a systému na ochranu dětí.

Všichni jsme se shodli na tom, že odcizení dítěte druhému rodiči je prostě nepřirozené, není biologicky normální (pokud druhý rodič nezneužívá a neubližuje dítěti), ale je ve skutečnosti psychologickým rozštěpením a traumatem pro dítě. To není o zprostředkování kontaktů mezi dětmi a rodiči a přidělení péče, ale o ochraně dětí. Osobně pro mě bylo důležité slyšet od evropských a amerických lektorů, renomovaných odborníků, že odcizení je často emocionálním zneužíváním dětí odcizujícím rodičem, vzhledem k tomu, že naše klinika funguje v tomto duchu již asi 15 let a že uznáváme odcizené děti jako emocionálně zneužívané děti a že žádáme sociální a soudní systém, aby přijal opatření ve směru ochrany dětí, podobně jako pro ostatní týrané děti.

Zneužití článku 12 Úmluvy o právech dítěte

Považovala jsem také za velmi užitečné diskutovat o článku 12 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví, že dítě má právo vyjádřit svůj názor, vůli a přání ve věcech, které se ho týkají. Tento článek je opravdu důležitý pro ochranu práv dětí, ale už roky říkám, že tento článek je zneužíván, když se rodiče, příbuzní a různí „odborníci“ ptají dítěte, s kým chce žít a koho miluje více, a máma, táta či jejich příbuzní jej „učí“, co má říkat. Tím se dostává dítě, které dosud nebylo odcizeno, do konfliktu loajality a od odcizeného dítěte, které je již splynuto s rodičem – odcizitelem, uslyšíme hlas odcizujícího rodiče, nikoli autentický názor, vůli a touhu dítěte. Považuji tento postup za zneužívající děti, a proto už roky varuji, že břemeno rozhodnutí by nikdy nemělo být na zádech dítěte, protože, jak mi řeklo jedno dítě, je to „nejtěžší otázka na světě“. Dítěti by mělo být jistě umožněno vyjádřit svou vůli a přání, pokud si to přeje, ale jsou to odborníci a soud, kdo musí posoudit, zda je vůle a přání dítěte v souladu a v jeho nejlepším zájmu.

Je na nás dospělých, abychom prostřednictvím naší odbornosti a našich profesních zkušeností multidisciplinárně zjistili, co je autentická vůle a touha dítěte a jaký je nejlepší zájem dítěte.

Odpovědnost odborníků: „Čekání na to, až dítě řekne, že chce žít s odcizeným rodičem, je nevhodné.“

Ve své dosavadní praxi jsem bohužel slyšela, že „odborníci“ doporučili odcizeným rodičům, aby se vzdali hledání kontaktu s odcizeným dítětem a nechali dítě se k nim vrátit až po dosažení plnoletosti. Během konference Karen Woodall, naše kolegyně, pedagožka a supervizorka, zdůraznila, že čekání na to, až dítě řekne, že chce žít s odcizeným rodičem, je nevhodné. Dítě to nemůže říci a my odborníci, kteří si nevšimneme skutečného problému, nechráníme dítě před emočním zneužíváním, ale staneme se součástí procesu odcizení. Místo toho, abychom byli součástí řešení, stáváme se součástí problému. A náš drahý kolega, německý psychiatr Wilfred von Boch-Galau, zdůraznil, že odborníci jsou ti, kteří mohou proces odcizení zmírnit nebo jej přerušit a že největší chybou je čekat na návrat dítěte k odcizenému rodiči z vlastní vůle.

Proč odcizení rodiče musejí systému dokázat, že jsou dokonalí?

Sietske Dijkstra z Nizozemska zdůraznila, že po odcizených rodičích je požadováno, aby byli dokonalí, a ve skutečnosti by měli být pouze rodiči. Bohužel znám spoustu odcizených rodičů, které děti odmítají pod vlivem odcizujících rodičů. Někteří z nich museli systému po celá léta dokazovat, že jako rodiče jsou bezchybní, aby mohli dítě vůbec vidět. Odborníci by celá léta přemítali, co je špatného na odcizeném rodiči, když ho dítě odmítlo, místo aby se zajímali, co je špatného na odcizujícím rodiči, zda a jaká psychopatologie byla přítomna u toho rodiče, s nímž se dítě patologicky spojilo, takže toto dítě již více nemá ani svou vlastní touhu, ani vlastní potřebu, ale závisí pouze na touhách a potřebách tohoto rodiče a vnímá je jako své vlastní. Potom dítě prohlásí například „nepotřebuji nikoho kromě své matky / svého otce,“ „moje matka je anděl a můj otec je ďábel,“ „můj otec je můj král a moje matka je nejhorší na světě, “„nenávidím svou matku, miluji jen otce,“„nenávidím otce / matku nejvíc na světě“… V takových případech je evidentní, že se dítě uchýlí k psychologickému rozštěpení jako obrannému mechanismu, tj. aby emocionálně přežilo.

Psychologické základy pro pozdější psychiatrické poruchy

Velká část konference byla věnována otázce rozchodu, rozdělení rodiny, konkrétně idealizaci jednoho nebo démonizaci druhého rodiče, přičemž rozchod je psychologickým základem pro pozdější psychologické / psychiatrické poruchy. Bohužel jsem viděla mnoho rodičů, kteří si užívají sebeuspokojení, pokud jejich dítě zcela odmítne a úplně se odcizí od druhého rodiče, a to považují za důkaz jejich dobrého rodičovství, kvůli kterému si „je dítě vybralo“. A ve skutečnosti je opak pravdou: dítě se podvoluje tomuto rodiči tím, že odmítá druhého, protože ví, že je to podmínkou jeho lásky, aby překonalo obavu a strach z odmítnutí odcizujícím rodičem.

Odcizující rodiče se mě často snažili přesvědčit, že se dítě prostě rozhodlo, že nechce vidět druhého rodiče, že se ho bálo a že nechtěli dítě nutit k tomu, co samo nechtělo. Pětileté dítě se rozhodlo, že chce druhého rodiče vidět jen jednou týdně dvě hodiny. Samozřejmě, že po odcizení jejich děti recitují stejné věty se stejným výrazem obličeje jako odcizující, manipulativní rodič. Takže mi 5 a půl roku staré dítě nedávno řeklo: „Přišel jsem ti říct, že nechci žít s tátou, ale vidět ho jednou za měsíc, protože maminky jsou pro život a tatínci na hraní. Sám jsem si to uvědomil, protože mám právo na svůj názor.“

Psychopatologie odcizujících rodičů: Považují se za ochránce dětské oběti před druhým rodičem – pronásledovatelem, což neodpovídá realitě

Nikdy nezapomenu na dítě, které popisovalo, jak se cítilo předtím, než bylo odcizeno a psychologicky spojeno s odcizujícím otcem, jak si uvědomovalo své pocity, jak mělo modřiny na duši, „které nikdo nevidí, protože nejsou na těle.“

Proto se mi zdála nesmírně důležitá přednáška Danijela Crnkoviće, PhD-MD, který hovořil o psychopatologii odcizujících rodičů a zdůraznil, že z této psychopatologie vyplývá, že odcizující rodič staví dítě do role oběti a sebe do role ochránce, která neodpovídá realitě, a že odborníci nesmí být tiší pozorovatelé.

Z mé zkušenosti bych dodala, že odcizující rodiče a profesionálové se nás snaží vtáhnout do tohoto toxického trojúhelníku a očekávají, že se s nimi spojíme v roli ochránce dítěte – „oběti“ před druhým rodičem – „pronásledovatelem“. Když to neděláme, ale rozpoznáme jejich zneužívající chování, obrátí svůj hněv a nenávist od druhého rodiče, kterého označili za „pronásledovatele“, proti odborníkovi. Pak jsou zde obvinění proti odborníkům, výzvy k lynčování a pomluvy… zejména na sociálních sítích.

Problém, který sdílíme se světem: ochrana odborníků před obviněními a pomluvami na sociálních sítích odcizujícími rodiči

Ochrana odborníků byla také jedním z témat konference, protože ke stejným obviněním a pomluvám na sociálních sítích dochází ve všech zemích vůči odborníkům, kteří chrání děti před zneužíváním, zejména v případech odcizení nebo emočního zneužívání, v nichž nejsou viditelné modřiny a svědci.

Při poslechu takových zkušeností kolegů z různých zemí a kontinentů nás posílilo poznání, že my, odborníci z různých částí světa, z různých systémů, kteří se spojili v poslání ochrany dětí, čelíme stejným výzvám, velmi podobným zkušenostem. A nevzdáváme se svého poslání, v konečném důsledku zákonné povinnosti, chránit děti.

Žádný z nás ve zdravotnictví, školství a sociální péči, když se děti odcizí rodičům, nemůže dělat nic sám bez soudního systému, který musí převzít roli „supervizora“. Jako klinický psycholog a psychoterapeut zodpovědně tvrdím, že rodiče by neměli mít možnost po celá léta „zlepšovat své rodičovské kompetence“ a absolvovat řadu sezení a terapií, pokud zde nebudou dostatečné sankce za emocionálně zneužívající chování. Protože toto zneužívající chování odcizujícího rodiče pokračuje a my mu po celou dobu dáváme šanci „utvrdit“ dítě v odcizení od druhého rodiče, takže místo sankcionování rodiče zahrneme dítě do psychologické léčby. Odcizující se rodič si tím „kupuje čas“, aby upevnil svou pozici spojení se s dítětem, počítaje, že v průběhu času začne dítě samo bojovat s druhým rodičem místo odcizujícího rodiče. Musíme si uvědomit, že někteří rodiče nejsou schopni náhledu na své zneužívající chování a začnou fungovat pouze pod tlakem systému.

Na konferenci jsme také slyšeli, že Brazílie přijala v roce 2010 zákon, který definuje a trestá odcizení jako formu zneužívání dětí. Podle mých zkušeností v Chorvatsku a v našem regionu stále chybí všem systémům ochrany dětí znalosti o této problematice, procesy trvají příliš dlouho, děti jsou posílány k výslechům a znaleckým zkoumáním a během této doby žijí ve válečné zóně, někdy většinu svého života. Některé z nich přitom mají buď velmi malý a „nucený“ kontakt s druhým rodičem, nebo vůbec žádný kontakt. A pro dítě v takových situacích je čas nepřítelem.

Základním právem dítěte je nepřetržitá přítomnost obou rodičů v jeho životě, vyrůstání a výchově

Dítě má základní právo na nepřetržitou přítomnost obou rodičů v jeho životě, vyrůstání a výchově (samozřejmě s výjimkou případů týrání), a přesto se stává, že některé děti mohou využít toto základní právo na oba rodiče až po pravomocném rozsudku soudu.

Pokud mezitím necháme dítě odcizit a pokud respektujeme odcizenou vůli a přání dítěte více než jeho nejlepší zájem, může být pozdě. Dítě je ponecháno bez druhého rodiče a žije doslova s polovinou sebe sama, protože odmítnutím jednoho z rodičů odmítlo také polovinu sebe samého, což má zejména v dospívání mnoho negativních důsledků.

Totiž pokud dítě nenávidí druhého rodiče a odmítá ho jako špatného, nedostatečného, pokud ho vnímá zcela černě, „jako čisté zlo“, dítě ve skutečnosti nenávidí tu polovinu sebe sama, která v něm zastupuje druhého rodiče, protože my všichni jsme napůl máma, napůl táta. Dítěti tak hrozí, že se nestane zralým, emocionálně stabilním člověkem, který dokáže skloubit dobré a špatné ze svých rodičů, ze sebe a z lidí kolem sebe, protože v tom je přesně úkol dospět.

Věřím, že se nám podaří mezi veřejností i odborníky uznat odcizení jako formu emocionálního zneužívání

Přestože byla konference virtuální, byla zde silná komunita účastníků – proběhla spousta diskusí a během přestávek spousta konkrétních otázek, praktických nápadů… A každý den se překračoval plánovaný harmonogram. Bylo velmi jasné, proč jsme si vybrali tuto výzvu.

Na konci konference jsme byli všichni nadchnuti tím, že odcizení by mělo být všeobecně uznáváno jak rodiči, tak odborníky i veřejností, že by mělo být nesporné, že odcizení dítěte nesvědčí o lásce mezi „dobrým“ rodičem a dítětem a není důkazem, že druhý rodič byl „špatný“, ale že spíše jde o emocionálně týrané dítě, které vyžaduje naléhavou a adekvátní reakci jak ze strany okolí dítěte, tak ze strany profesionálů v systému ochrany dětí.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem začala mluvit o ochraně sexuálně zneužívaných dětí před 25-30 lety, kdy o tomto vůbec nebylo slyšet, ani nebylo žádoucí o tom mluvit na veřejnosti, kdy se myslelo, že toto se někde „někde jinde“. Dnes se změnil přístup veřejnosti i zákonů, sexuálně zneužívané děti jsou mnohem lépe rozpoznávány a lépe chráněny (i když stále nedostatečně), než když tento problém nebyl přijímán ani odborníky, ani veřejností.

V závěrečné řeči jsem proto zopakovala slova izraelského experta Benjamina Baileyho, „že nejde o krátký závod, ale o maraton.“ A že pevně věřím, po této konferenci více než kdy jindy, že jej doběhneme úspěšně.

Převzato ze stránek Záhřebského centra ochrany dětí a mládeže. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.