PhDr. Jana Šilhavá

Mylné představy vedou některé maminky k tomu, aby milovaly své děti přehnaným a nezdravým způsobem. Z malých roztomilých dětí pak vyrůstají rozmazlenci a tyrani, kteří jsou schopní ovládat celou rodinu. Známý italský psycholog Dr. Osvaldo Poli ukazuje psychologické pozadí celého problému, ale i vhodné přístupy, jak rodinné vztahy uzdravit.

Je vůbec možné milovat děti příliš? Tuto otázku si klade psycholog a psychoterapeut Osvaldo Poli a odpovídá: „Ano, mnoho maminek miluje své děti až moc. Teprve, když se dostaví pocit, že už dál nemohou, že nemají kde čerpat novou sílu, začnou tušit, že asi někde udělaly chybu.“ Poli se mnoho let věnuje formaci k partnerství, rodičovství a výchově dětí a proto svá tvrzení může doložit konkrétními zkušenostmi mnoha rodičů.

Když je všeho příliš

Typickou situaci, kdy je všeho příliš, popisuje jedna maminka: „Mám pocit, že jsem svému osmiletému synovi dala až moc. Všechen čas jsem trávila s ním. Nikdy si nemusel hrát sám beze mne a domácí práce jsem si nechávala na večer, když už spal. Ráno ho budím dřív než bratříčka, namasíruju ho, dám mu spoustu pusinek a vždycky mu přitom říkám: ,Máme tě rádi a nikdy tě neopustíme.´

Pak probudím druhého syna, pomazlím se s ním, připravím snídani a musím ho obléci, protože on nehne ani prstem. Když se vrátí ze školy, má už připravené své oblíbené jídlo a upečený koláč, který má rád. Ve školce si nikdy nezvykl a vždycky jedl doma. Je na mně hodně závislý. Když pracuju, pořád mě volá.

Ještě spí s námi v posteli. Já vždycky usnu v jeho posteli s ním, pak se přesunu do naší postele a on tam za mnou v noci přijde. Odnesu ho zpátky a on se vrátí, a tak jde manžel spát k druhému synovi. U nás doma v noci nachodíme spoustu kilometrů. Už osm let jsme se pořádně nevyspali. Když chceme jít s manželem na večeři, musím se ho zeptat, jinak začne zoufale plakat. Když mě vidí s manželem, zlobí se a říká mi: ,Pošli ho pryč!´ A když si s manželem povídáme, začne křičet, abychom toho museli nechat.“

Láska může po člověku žádat mnohé oběti, ale nikdy po něm nežádá, aby se úplně zřekl sám sebe. Dočasně odsunout stranou vlastní přání a v době, kdy to situace vyžaduje, se věnovat především dětem, to je něco jiného a, i když to není snadné a přináší to únavu, člověka to neničí a nevede k zoufalství. K pravé lásce totiž patří i určité meze. Pomoc dětem, uspokojování jejich potřeb a ochota být jim nablízku by měly být přiměřené. Milovat opravdu je něco úplně jiného než milovat příliš.

Vztahové viry

Lásku k dětem nesmírně vyčerpávají vnitřní postoje, které Poli nazývá vztahovými viry. Živnou půdou pro ně je potřeba – být na všechny hodná. S tím souvisí postoj – všechno zvládnu sama. Strach, že matka nikdy neudělá dost, je dalším nebezpečným sklonem. Vnitřní nátlak pak nutí ženu dělat vždy víc, než je nutné, jinak má pocit, že nedostála svým povinnostem. Sklon přepínat vlastní síly a spokojit se s málem souvisí se sebepodceňováním. Když má matka prosadit své požadavky, zdá se jí, že chce po druhých příliš, a když žádá o něco pro sebe, má pocit, že je sobec. A jak si vztahové viry představit konkrétně?

• Mám strach, že si neporadí – představa, že si dítě samo neporadí vysiluje a nedovoluje dítěti být v něčem samostatné.
• Mé dítě je chudáček – rodič dítě hluboce lituje a domnívá se, že je musí neustále ochraňovat a vycházet mu vstříc.
• Mám strach, že budu zlá máma – a tak dávám příliš pozornosti, mazlení, ohledů, aby všichni byli spokojeni.
• Asi nejsem dobrá matka – jakoby chování a známky dítěte byly vizitkou matky, přitom rodičovská zodpovědnost má své meze.
• Všichni musí skákat kolem dítěte – úplné podřízení se potřebám dětí vychovává lidi zvyklé na to, že jsou středem světa a všechno se točí kolem nich.
• Jsi celý můj život – dítě není smyslem života a uctívání mu neprospívá, začne se považovat za jakéhosi poloboha a poznamená to všechny jeho další vztahy.
• Žiju život svého dítěte – některé matky nosí své dítě ustavičně v mysli a naprosto se s ním ztotožňují. Neposkytují mu žádnou svobodu, a proto dítě, aby mohlo dospět, musí s nimi bojovat.

Žít svůj život

I maminky však musejí mít svůj vlastní život. Pud sebezáchovy je v mnoha případech moudřejší než všechny jejich výchovné zásady. Jenom je škoda, že než mu začnou naslouchat, většinou se ocitnou na samém dně. Zkušenost s tím udělala i zmíněná maminka: „Včera spal konečně poprvé sám! Řekla jsem mu: ,Já jsem vdaná za tatínka, a ne za tebe, takže ty budeš spát s bráchou v dětském pokoji.´ Jeho kamaráda jsem se před ním zeptala, jestli má strach spát sám, a on odpověděl, že vůbec ne. Bylo vidět, že syna to trochu zahanbilo. Tu spoustu pozornosti a mazlení jsme mu věnovali hlavně proto, že má mladšího bratra a my jsme ho nechtěli za žádnou cenu ranit. Když mi teď řekl: ,Mám strach, že jdeš ven a že mě tu necháš samotného,´ odpověděla jsem mu: ,Promiň, ale kolikrát jsem tě v životě nechala samotného? Kolikrát jsem ti utekla? Nikdy! Tak si to srovnej v hlavě!´ Řekla jsem si: ,Soucitu bylo dost!´“

Popřít sebe sama znamená nevyžadovat od dětí námahu, kterou by měly vynaložit i ony, aby měly s rodiči hezký vztah a aby rodina žila spokojeně. Podstatou lásky je vůle dělat vše pro opravdové dobro toho druhého. Když je něčeho moc, k dobru dítěte to nepřispívá. Jedině tam, kde děti nejen berou, ale i dávají, vládne spravedlnost a panují pěkné vzájemné vztahy.

Převzato z webu MANŽELSTVÍ.CZ