Sylva Höhne a kol.

–

6. Cesta k současnému uspořádání péče

(Jana Paloncyová, Jana Barvíková)

V 5. kapitole bylo popsáno současné uspořádání péče a jeho fungování v praxi. Cesta k tomuto stavu však mohla mít různý vývoj, ne vždy byla péče a s ní spojené různé další aspekty po celou dobu od rozchodu rodičů stejné. V této kapitole se zaměříme na to, jak vypadalo uspořádání péče bezprostředně po rozchodu a zda došlo v průběhu času k nějakým změnám. Zvláštní pozornost bude věnována soudnímu řízení a také rodinám, které si tímto procesem (zatím) neprošly.

6.1 Situace v rodinách bezprostředně po rozchodu

Základní otázkou, již je třeba si položit, je, zda během doby uplynulé od rozchodu došlo k nějaké zásadní změně v rozdělení péče mezi oba rodiče.

Graf č. 6.1 Posun v uspořádání péče mezi obdobím prvních tří měsíců po rozchodu a současností – rodiny se současnou převážnou péčí (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

V rodinách, kde v době výzkumu pečoval o (nejmladší) dítě převážně jeden z rodičů, nedošlo ve většině z nich v porovnání s obdobím po rozchodu k žádným zásadním změnám (graf č. 6.1). Ve dvou třetinách těchto rodin byla i bezprostředně po rozchodu hlavním pečujícím rodičem matka, ve 14 % to byl v té době i v současnosti otec. V každé páté se však podíl rodičů na péči v období prvních tří měsíců po rozchodu lišil od toho stávajícího, v řadě případů (9 %) však hlavní rodič zůstal stejný, ale lišil se například počet dnů či konkrétní dny pobytu dítěte. Situace, kdy došlo k výrazné změně péče, například změna z rovnoměrné na převážnou, byly spíše ojedinělé.

Ani u rodin, kde se v době výzkumu starali o (nejmladší) dítě oba rodiče víceméně stejným dílem, nedošlo od rozchodu ve více než dvou třetinách k významným změnám (graf č. 6.2). U většiny ostatních byla v první fázi po rozchodu hlavním pečujícím rodičem matka (celkově se to týkalo až čtvrtiny rodin). Na změny uspořádání péče neměl podle našeho výzkumu výrazný vliv věk dítěte v době rozchodu ani doba uplynulá od této události. Bylo to prokázáno pouze v těch rodinách, kde bylo dítě v době konání výzkumu ve víceméně stejné péči obou rodičů a v období rozpadu rodiny bylo dítě v předškolním věku. S postupem času se režim péče v těchto případech zřejmě mírně upravuje podle potřeb dospívajícího dítěte. V obou kvalitativních šetřeních jsme zaznamenali případy, kde vzhledem k předškolnímu věku dítěte v době rozchodu, bylo v prvních letech po rozchodu dítě převážně v péči matky, s přibývající samostatností dítěte pak, zejména ve starším předškolním či mladším školním věku, docházelo k vyrovnávání délky intervalů v péči obou rodičů. Za změnou stála předchozí dohoda rodičů, která do budoucna předpokládala právě tento scénář, či větší ochota nebo zájem druhého rodiče o vyšší míru zapojení v životě dítěte než dosud v souvislosti s různými individuálními důvody, jako například že péče o již odrostlejší dítě otci naháněla menší obavy než dříve péče o velmi malé dítě; otec navázal nový partnerský vztah se ženou, která si s jeho dítětem rozuměla, péči o něj byla schopna a ochotna zastat; ukázalo se, že neplodnost nové partnerky brání početí společného dítěte a péče o dítě jejího partnera mohla do jisté míry saturovat její touhu po vlastním rodičovství. Děti jsou z hlediska vývojové psychologie v různých fázích dětství a dospí-vání více či méně nastaveny k přijetí nového partnera rodiče. Pokud si tedy dítě předškolního věku a nový partner rodiče byli vzájemně sympatičtí, přirozeně mezi nimi mohl vzniknout oboustranně naplňující blízký vztah. V období puberty a dospívání v rodinách respondentů kvalitativních šetření docházelo ke změnám v péči, respektive rozsahu počtu nocí trávených u toho či kterého rodiče, v souvislosti s potřebou dítěte v rovnoměrné péči ustálit se v domácnosti jednoho z rodičů, potřebou změny prostředí s ohledem na problémy ve vztazích dítěte s rodiči, jejich partnery a dětmi partnerů, se změnami v životě rodičů (nová rodina). Přecházelo-li dítě v tomto období z převážné péče matky do převážné péče otce, obvykle k tomu byly vážné důvody na straně matky, typicky závislost či její neschopnost vyrovnat se s chováním dítěte, které bylo považováno za problémové.

Graf č. 6.2 Posun v uspořádání péče mezi obdobím prvních tří měsíců po rozchodu a současností – rodiny se současnou rovnoměrnou péčí (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Nastavení a případná změna uspořádání péče vyplývají z toho, do jaké míry jsou rodiče schopni se o tom v klidu dohodnout. Nejedná se přitom pouze o délku a vymezení dnů pobytu dítěte u každého z rodičů, s touto otázkou souvisí i to, jak dokážou spolupracovat ohledně každodenních záležitostí dítěte a rovněž jak jsou otevření diskusi o nastavení výživného, tedy kdo jej bude hradit a v jaké výši. Vezmeme-li v potaz tyto tři aspekty (viz podkap. 3.2), pak v rodinách s převážnou péčí v době výzkumu neměla míra konfliktů mezi rodiči v daných otázkách významný vliv na změnu péče mezi obdobím bezprostředně po rozchodu a současností. Více než jiní ke změně přistoupili pouze ti, kteří měli velké spory (27 % proti 20 % ostatním). V rodinách praktikujících v současné době rovnoměrnou péči se však neshody v uvedených oblastech v době rozchodu ukázaly jako významný faktor pro to, aby byla péče časem nastavena jinak. Ti, kteří byli bezkonfliktní, ponechali víceméně stejný režim péče v 83 %, ti s mírnými konflikty došli k jinému uspořádání v 32 % a ti s velkými v 57 %. Jak bylo uvedeno výše, pokud v rodinách s nynější rovnoměrnou péčí změna nastala, jednalo se většinou o případy přechodu od převážné péče matky na rovnoměrnou péči obou rodičů. V těchto rodinách zabezpečovala před partnerskou krizí každodenní péči o dítě či děti zejména matka (62 % versus 45 % v rodinách s rovnoměrnou péčí, kde ke změně nedošlo). Lze tedy usuzovat, že péče matky po rozchodu byla do jisté míry přirozeným pokračováním do té doby běžného zabezpečení každodenních potřeb dětí. Vlivem dalších okolností, jako jsou vyšší věk dítěte, ale i preference jednoho či obou rodičů (potvrzené soudem či dohodnuté mimosoudně), případně samotného dítěte se režim změnil (více podkap. 6.3).

Podle výzkumu veřejného mínění zaměřeného na stabilitu rodiny a péči o děti po jejím rozpadu by měl být při nastavení uspořádání péče o děti kladen větší důraz na potřeby dětí než rodičů (Paloncyová et al., 2022). Významnou roli by mělo mít v otázce toho, kdo a v jakém rozsahu bude o ně po rozchodu jeho rodičů pečovat, i přání samotného dítěte (tamtéž). V rodinách, kde k rozchodu došlo a rodiče čelili této situaci v praxi, bylo dle šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ přání dítěte při rozhodování ohledně uspořádání péče bráno v potaz častěji tam, kde bylo (nejmladší) dítě v převážné péči (55), respektive respondenti z těchto rodin tomu přisuzovali zásadnější roli (graf č. 6.3). Na druhou stranu byli v těchto rodinách zastoupeni více ti, kteří dítěti v tomto ohledu nepřisuzovali sebemenší vliv (14 % versus 6 %). V obou skupinách rodin to byly dotázané matky, které se častěji než otcové domnívaly, že pozice dítěte byla jednoznačně vyslyšena. Jedná se zejména o případy, kdy dítě bylo v jejich převážné péči. Otcové se častěji přikláněli ke slabšímu souhlasu až k neutrálnímu postoji, a to zejména ti, kteří byli nerezidenční (za zcela zásadní přání dítěte označilo 17 % proti 37 % rezidenčních). Věk dítěte ani vzdělání rodičů nehrály v této otázce významnou roli.

Graf č. 6.3 Role přání dítěte při uspořádání péče v prvních třech měsících po rozchodu, podle pohlaví respondenta a současného typu péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Rozchod rodičů probíhá většinou tak, že se jeden z nich odstěhuje ze společného bydliště. Podle výzkumu zaměřeného na sólo rodiče, kteří měli dítě v péči alespoň polovinu dnů v měsíci, změnila své bydliště v důsledku rozchodu přibližně polovina tehdy dotázaných sólo rodičů (Paloncyová et al., 2019). Ti, kteří se stěhovali, si nejčastěji, v pětině případů, pronajali byt, zhruba každý šestý odešel bydlet ke svým rodičům. Každý desátý samoživitel se odstěhoval do vlastního bytu (který si nově pořídil, příp. jej již vlastnil). V tíživé situaci se ocitlo 6 % rodičů, kteří (dočasné) bydlení našli u svých kamarádů či známých, na ubytovně, v azylovém domě nebo bydleli jinak. Vliv na bytovou situaci sólo rodiče mělo uspořádání péče po rozchodu. Pokud bylo dítě či děti v převážné péči respondenta, zůstal častěji než ti s rovnoměrnou péčí bydlet ve stávajícím bytě či domě (tamtéž).

Rovněž ve výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ se v rodinách, kde byla v době rozchodu i výzkumu praktikována převážná péče, častěji stěhoval „nerezidenční“ rodič (60 % otců při péči matky, 53 % matek při péči otce). Rodič, u něhož dítě trávilo více času, tak zůstal častěji bydlet v původní domácnosti. Pokud bezprostředně po rozpadu tyto rodiny praktikovaly rovnoměrnou péči, byl to opět častěji muž, kdo z domácnosti odešel bydlet jinam (64 %). V případě stejného podílu obou rodičů na péči v době po rozchodu i výzkumu platí podobný model – ve více rodinách si hledal nové bydlení otec (61 %), obdobně tomu bylo i tehdy, byl-li v těchto rodinách nejprve zvolen model převážné péče matky (otec se stěhoval v 67 %).

Pokud se stěhovala žena respondentka v roli rezidenčního rodiče (56) (48 %), pak byl jejím novým domovem spolu s dítětem ve stejné míře pronajatý byt či dům nebo se uchýlila k rodičům či jiným příbuzným (v obou případech více než jedna třetina stěhujících se). Muž respondent, se kterým dítě trávilo méně času než s matkou a který se po rozchodu stěhoval (77 %), si našel častěji nájemní bydlení než útočiště u příbuzných (43 %, resp. 18 % stěhujících se). Pokud respondent měnil bydliště s „nejmladším“ dítětem, které měl po rozchodu a má i nyní v rovnoměrné péči (67 %), pak se ve dvou pětinách stěhoval do pronájmu a v necelé čtvrtině k příbuzným, a to bez rozdílu, zda se jednalo o dotázaného muže či ženu.

V některých případech se krátce po rozchodu stává, že dítě bydlí výhradně u jednoho rodiče, častěji u matky, a u druhého, častěji u otce, vůbec nepřespává. Již zde se postupně ukazují rozdíly, které se pak odrážejí v typu péče v době výzkumu (graf č. 6.4). V rodinách, kde posléze došlo k úpravě režimu a o dítě se starají oba rodiče, byl i v období po rozchodu daleko více otec přítomen. Tři čtvrtiny těchto otců se s dítětem vídaly minimálně dvakrát měsíčně, více než třetina minimálně pětkrát. V rodinách, kde přetrvala převážná péče, se krátce po rozchodu nevídal se svým dítětem každý čtvrtý otec, minimálně dvakrát do měsíce došlo k setkání ve třech pětinách případů, pětkrát či vícekrát pouze v 17 %. (57) V každé páté dotázané rodině (překvapivě bez statistického rozdílu ve sledovaných typech péče) však v období po rozchodu docházelo k situacím, kdy podle respondenta jeden z rodičů, případně oba bránili tomu druhému v kontaktu s (nejmladším) dítětem. V každé desáté rodině to přitom byla matka. Výrazně častěji bránili rodiče v kontaktu dítěte s tím druhým v rodinách s nynější převážnou péčí (58), kde bylo (nejmladší) dítě v době rozchodu v předškolním věku (27 % versus 17 % s dítětem na základní škole). Z hlediska pohlaví to bylo víceméně identické – ve stejné míře kladla překážky matka, otec či oba navzájem. Alarmující je, že mezi obdobím rozchodu a současností se situace v rodinách v tomto ohledu příliš nezměnila. U téměř dvou pětin těch s převážnou péčí, kde byl problém v kontaktu dítěte s jedním či s oběma rodiči v době rozchodu, přetrvává i v současnosti (proti necelým 7 % rodin, které dříve bránění styku nezažívaly, ale nyní ano). V rodinách s rovnoměrnou péčí je daný podíl nižší, ale stále nezanedbatelný (25 %).

Další mnohdy pro dítě ne příliš příznivou okolností rozpadu rodiny je úplné přerušení kontaktu mezi rodiči. V prvních třech měsících po rozchodu to bylo poměrně časté (18 % v rodinách s převážnou a 12 % s rovnoměrnou péčí). I zde platí, že ti rodiče, kteří spolu bezprostředně po rozchodu nekomunikovali, k sobě v oblasti sdílení přinejmenším informací týkajících se jejich dítěte/dětí cestu hledají obtížněji. Více než jedna třetina rodičů v rodinách s převážnou péčí, kteří spolu nebyli v kontaktu po rozchodu, spolu nekomunikuje ani nyní. V rodinách s rovnoměrnou péčí tomu tak bylo v 10 % případů.

Graf č. 6.4 Kontakt (nejmladšího) dítěte s otcem po rozchodu v situaci, kdy u něho dítě vůbec nepřespávalo, při kontrole současného typu péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Vedle uspořádání péče o děti, řešení bytové otázky a zejména emocionálního přijetí skutečnosti, že se rodina rozpadla, čelí mnohdy rezidenční, ale i ti nerezidenční rodiče nové ekonomické situaci. Jak bylo uvedeno výše, otázku bydlení prakticky řeší převážně otcové. Ženy sice spíše zůstávají bydlet tam, co doposud, ale podle jejich slov se jejich finanční situace častěji než u otců po rozchodu zhoršila (graf č. 6.5). Je to dáno zejména tím, že domácnost musí vystačit maximálně s jedním příjmem, případně výživným, pokud se již v tak krátké době na něm rodiče dohodnou. Roli hraje i v České republice běžný a rovněž v našem výzkumu potvrzený model muže živitele a matky pečovatelky, který má za následek čerpání rodičovské dovolené, případně zkrácený úvazek matky v době, kdy pečuje o děti. S tím je spojen nižší výdělek. V širším důsledku se pak stále udržuje poměrně velký gender pay gap (15 % v roce 2021; Eurostat, 2023). Z šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ vyplynul další důležitý fakt. Zůstává-li matka s dítětem v původní rodinné nemovitosti, za niž ještě nebyla splacena hypotéka, povinnost splátek zpravidla přechází na ni. Splátky mohou být pro její měsíční rozpočet velkou zátěží.

Více než každá druhá žena dotázaná ve výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, která měla v té době dítě, případně děti ve své převážné péči, popsala svoji ekonomickou situaci těsně po rozchodu jako horší, více než každá čtvrtá dokonce jako výrazně horší než v období před rozchodem (graf č. 6.5). Podobně tomu bylo i podle žen, které se podílely na péči o dítě s jeho otcem rovným dílem, i když mezi nimi se dvě pětiny klonily k mírnějšímu zhoršení. Nejméně často pociťovali po rozchodu s matkou svého dítěte v porovnání s obdobím života v úplné rodině finanční obtíže muži, kteří měli v době po rozchodu dítě či děti ve své převážné péči (méně než třetina).

Graf č. 6.5 Finanční situace respondentů v prvních třech měsících po rozchodu (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Muži v roli nerezidenčního rodiče a muži s rovnoměrnou péčí vnímali svoji ekonomickou situaci po rozchodu velmi podobně, respektive v průměru o něco lépe než rezidenční otcové. Na hodnocení ekonomické situace má vliv zejména předškolní a mladší školní věk (nejmladšího) dítěte v době rozchodu. V rodinách s nynější převážnou péčí a s dítětem předškolního věku v době rozchodu se k výraznému zhoršení ekonomické situace přiklonilo 22 % dotázaných, k mírnému pak dalších 26 %. V rodinách se stejným typem péče, ale s dítětem mladšího školního věku, se více rodin zařadilo mezi ty, jejichž ekonomická situace byla o něco horší než před rozpadem rodiny (36 % proti 15 % s výrazným zhoršením). V rodinách s rovnoměrnou péčí, jejichž (nejmladší) dítě bylo při rozchodu v předškolním věku, pocítilo velké rozdíly v ekonomické situaci rodiny 14 %, menší rozdíly pak 34 %. Ve stejně pečujících rodinách s dítětem na prvním stupni základní školy se respondenti přiklonili, podobně jako v případě převážné péče, k slabšímu finančnímu zhoršení (40 % proti 9 % s významným zhoršením).

V současné době je poměrně běžné, že rodiny mají nějaké půjčky (pomineme-li hypotéku), či dokonce dluhy. Podle Paloncyové et al. (2023) má zhruba každá čtvrtá rodina jednu takovou půjčku, každá sedmá dokonce více. Úplné i neúplné rodiny se v míře čerpání půjček významně neliší (38 % vs. 35 %), avšak v úplných rodinách mají častěji půjčky rodiny s nejmladším dítětem v předškolním věku (41 %) než ty, kde je nejmladší dítě starší 16 let (34 %).

Graf č. 6.6 Finanční a materiální pomoc v prvních třech měsících po rozchodu podle pohlaví respondenta a současného typu péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Ve výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ muselo po rozchodu splácet nějaké dluhy či půjčky přetrvávající z doby před rozchodem 38 % rodičů majících dítě v převážné péči a 32 % rodičů s rovnoměrnou péčí. Z doby před rozchodem byly půjčkou nejčastěji zatíženy ženy, které byly bezprostředně po něm i v době výzkumu rezidenčním rodičem (38 %). Došlo-li postupně ke změně z původně převážné péče matky na rovnoměrnou, pak dluhy či půjčky splácelo pouze 26 % dotázaných žen. V rodinách, kde byla nastolena po rozchodu rovnoměrná péče a významně se časem neměnila, bylo finančními pohledávkami zatíženo 35 % dotázaných mužů a 23 % dotázaných žen. Ve výzkumu nebyly dotazovány páry, ale na základě výpovědí lze učinit hypotézu, že byl-li po rozchodu otec více angažován v péči o dítě či děti, převzal na sebe i častěji předchozí finanční závazky.

Předchozí výzkumy zaměřené na situaci sólo rodičů (Paloncyová et al., 2019; Höhne et al., 2022b) poukazují na poměrně častou a intenzivní pomoc rodinám s dětmi ze strany prarodičů dětí, a to zejména v ekonomické oblasti. Nejinak je tomu i podle tohoto výzkumu. Finančně či materiálně pomáhali rodiče po rozchodu zejména dotázaným ženám, a to bez ohledu na typ péče (graf č. 6.6). Muži naopak pomoc v této oblasti častěji vůbec nepotřebovali. Poměrně významně byli zastoupeni ti (o něco více ženy než muži), kteří by danou výpomoc uvítali, ale od nikoho z blízkých se jim jí z různých důvodů nedostalo.

Graf č. 6.7 Pomoc v oblasti péče o děti v prvních třech měsících po rozchodu podle pohlaví respondenta, tehdejšího typu péče a při kontrole toho stávajícího (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

V době rozpadu rodiny je vítaná a mnohdy i potřebná také pomoc s péčí o děti. Zejména v prvním období po rozchodu je třeba celkově se sžít s novou situací i s tím, že je na běžný chod domácnosti a péči o dítě rodič v době, kdy u něj dítě či děti pobývají, zpravidla sám. Podobně jako ve výše uvedených výzkumech se také v tom stávajícím ukazuje, že výpomoc prarodičů s péčí o pravnoučata je po rozpadu rodin jejich dětí velice rozšířená (graf č. 6.7). Jako nepotřebnou ji vnímají nejčastěji muži, kteří jsou nerezidenčními rodiči, kdy dítě tráví více času u matky. Přibližně tři pětiny z nich uvedly, že v době rozchodu nepotřebovaly žádnou pomoc s péčí o děti ani jejich přípravou do školy, ani s tím, aby se o děti někdo postaral v jejich volném čase. Rezidenční rodiče, matky i otcové, tuto výpomoc nepotřebovali výrazně méně často (32 % žen a 38 % mužů). Mezi rezidenčními matkami byly v porovnání s ostatními více zastoupeny ty, které by danou pomoc uvítaly, ale nikdo z blízkých jim ji neposkytl (13 %). Rezidenční otcové se mohli opřít častěji než matky i o jiné blízké osoby. Mnohdy se jednalo o některé z dětí, které byly pravděpodobně staršího věku a mohly se postarat o mladší sourozence. Pokud se rodičům s převážnou péčí dané pomoci s péčí dostává, opora přichází nejčastěji od prarodičů. Zaměříme-li se na péči rovnoměrnou, jsou v tomto ohledu výpovědi mužů i žen srovnatelné. Zejména otcové s tímto typem péče častěji než ti nerezidenční připouštějí, že pomoc s péčí o děti potřebují. I v této skupině rodin se rodiče nejčastěji spoléhají na pomoc svých rodičů.

(55) Pomíjíme případy, kdy se dítě nebylo schopné například z důvodu věku vyjádřit (u převážné péče se to týkalo 22 % rodin, u rovnoměrné 11 %, případně přání neprojevilo 11 %, resp. 13 %).

(56) Místo, kam se stěhoval druhý rodič (který nebyl respondentem), nebylo zjišťováno, jedná se tedy o místo nového pobytu pouze respondenta, pokud se stěhoval.

(57) Případy, kdy dítě přespávalo výhradně u otce, jsou ojedinělé a nejsou proto uvedeny.

(58) Jak bylo uvedeno výše, typ péče se při rozchodu a nyní ve většině rodin nelišil.

POKRAČOVÁNÍ ZA TÝDEN – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.