Sylva Höhne a kol.
–
9.1.2 Profesionální pomoc rodičům v hloubkových rozhovorech
9.1.2.1 Kontakt rodičů s dětským psychologem
Rodiče, kteří v období rozchodu vyhledali psychologické poradenství u dětského psychologa (82), se zpravidla chtěli poradit o tom, jak dítěti říci o rozchodu a jak postupovat s ohledem na děti. Vyhledali-li jej oba partneři společně, ženy to kvitovaly a dodávaly, že bylo velmi důležité, že dané informace otcové slyšeli (ještě) od někoho jiného než od nich. Zvyšovalo to tak jejich váhu, slyšet je (pouze) od matek, nepřijali by je. Také matky však mnohdy získaly informace, které korigovaly jejich zažitá přesvědčení a z nich vyplývající nároky a výhrady vůči péči o dítě zastávané otcem v jeho čase s ním. Mělo-li dítě terapeuta kvůli svým potížím ještě předtím, než se rodiče začali rozcházet, či potom, zdrojem informací a zpětné vazby rodičům o dopadech jejich konfliktu na dítě a jeho potřebách byl přirozeně i tento odborník. Efekt mělo, vnímali-li rodiče neutralitu odborníků vůči jim oběma a respektování důležitosti obou v jejich rodičovských rolích.
„Takže tam bylo zapotřebí, aby mu někdo jinej než já některý věci vysvětlil. Bylo to úžasný, že tam šli po lince – oba dva jsou kompetentní rodiče. Já se musela smířit s tím, že párky a pizza jsou taky jídlo, a dokonce teplý. Jemu tam vysvětlili, že děti opravdu potřebujou nějakej minimální počet hodin spánku a je fajn, aby chodily spát v určitou dobu, a že není možný, aby u jednoho rodiče spaly pět hodin a u druhýho pak byly nepoužitelný, a že fakt jako jim to škodí.“ (09 matka – střídavá péče)
Avšak nedůvěra a konflikt mezi rodiči mohou vstoupit i do výběru dětského psychologa, ať už by účelem kontaktu měla být pouze konzultace s rodiči či odborná pomoc dítěti. Rodič zkrátka odborníka navrženého tím druhým z principu nepřijme, s podezřením, že by mohl být podjatý, druhým rodičem zmanipulovaný. Jedinou cestou, jak pak odbornou pomoc získat, je dle respondentů, kteří se v takové situaci ocitli, ponechat nedůvěřivému rodiči co největší kontrolu nad jejím výběrem.
„Vy je [děti] nemůžete ani vzít k psychologovi, protože [otec dětí] vyhrožuje všem prostě ne trestním oznámením, ale předběžným opatřením a nevím, co všechno, aby náhodou někde nebyl nějaký posudek. A přitom já nejsem ten sběratel těch papírů (83), že bych potřebovala jako to. Tak opravdu jsem nevěděla jako, jak z té situace ven.“ (24 matka – formálně společná péče, reálně převážná péče matky)
Využití rodinné terapie jsme v našem souboru zaznamenali pouze v jediném případě, a sice v období následujícím delší dobu po rozchodu rodičů. Jejím cílem byla snaha otce o zlepšení narušených vztahů s jeho dětmi, které se s ním kvůli jeho chování vůči nim časem přestaly stýkat.
9.1.2.2 Kontakt rodičů s individuálním či párovým terapeutem
Individuální terapie
Měli-li respondenti individuální terapii (84) již v období, které předcházelo rozchodu, otázky týkající se dětí a rozchodu mnohdy konzultovali i se svými terapeuty, s nimiž jinak řešili svá osobní témata. Ta často souvisela s nespokojeností ve vztahu, snahou o řešení partnerské krize a následně odhodlává-ním se k rozchodu, přípravou na něj a provázením rozchodem.
Jako poměrně obvyklý model se jevil tento scénář: Matka začne docházet na individuální terapii, přičemž hlavním či jedním z řešených problémů je její nespokojenost ve vztahu. Pokud má zájem na vyřešení vztahových problémů v párové terapii a její protějšek ne, snaží se využít k řešení vztahových problémů svoji individuální terapii. Po nějaké době dojde na její straně k únavě. Partnerský vztah v sobě uzavře a začne se v terapii připravovat na rozchod – tedy pracovat na přijetí tohoto svého budoucího kroku, vypořádávat se s pocity ne/oprávněnosti rozbití rodiny (její zájmy vs. zájmy dětí), se změnami i zraněními, které jí a ostatním členům rodiny přinese, promýšlet si scénář pro rozchod a další život po něm (uspořádání péče o děti, řešení bydlení, jak dětem říci o rozchodu a jak je jím co nejlépe provést). U někoho tento proces trval několik měsíců, u někoho několik let. Někdo setrval u jednoho terapeuta a kontakt s ním pro něj byl v daném období jedním z nejzásadnějších, ne-li tím jediným podpůrným kontaktem s jiným dospělým člověkem. Někdo využíval spíše jednorázové konzultace u vícero odborníků.
„A ona [terapeutka] mi říkala – a co budete dělat, až jako holkám bude dvanáct a čtrnáct a jedna řekne – mami, už se na to [udržování manželství] vykašli, tohle fakt jako nemá cenu. A druhá bude říkat – ne, mami, zůstaň, to prostě jako nemůžeš. Tak uděláte co jako? Na koho vložíte tu zodpovědnost? Co mě zase posunulo o nějaký kilometry dál, že jsem si říkala – no jasně, na koho, když to je moje zodpovědnost?“ (02 matka – střídavá péče)
„Moc se se mnou o tom lidi nechtěli bavit, mám pocit, že se to okolí strašně stáhlo. Vlastně jsem měla pocit, že… že jsem v tom zůstala dost sama (pláče). A že si uvědomuju, jako že kdybych neměla tu terapii, tak já nevím, jak bych to zvládla. Já mám pocit, že to bylo fakt jako něco, co mě drželo jako nad vodou. Vždycky jak jsem měla ve čtvrtek terapii, vždycky jsem se nějak jako sebrala a pak jsem z toho nějak jako čerpala a vždycky tam jako se doplazila po těch čtyřech a zase se načerpala. A takhle mám pocit, že jsem jako z tý země se pomalu jako zvedala…“ (02 matka – střídavá péče)
„… já jsem všechny kroky… vždycky konzultovala s tou svojí terapeutkou a celej ten proces probíhal velmi pozvolna a postupně, aby to bylo vždycky, že se zastabilizujeme v nějakým tom kroku a pak pokračujeme dál. První krok, kterej dcery mohly vidět, bylo, že jsem si vzala matraci a pak už jsem přespávala u nich v dětským pokoji, což taky trvalo nějakou dobu. A to sdělení samotný, to bylo něco, z čeho já jsem se úplně jako hroutila… To jsem ladila asi měsíc, jsem vždycky přijela na terapie a úplně jsem se tam rozložila a brečela jsem a říkala jsem – já vůbec nevím, jak jim to mám říct. A vím, že pak slovo od slova jsme tam ladily v rámci tý terapie, jak to udělat… jestli je na sobě držet, jak je držet, jestli tam u toho má bejt Mirek, nebo to mám dělat jako já, a tak dále. A prostě fakt jsme řešily úplně každej detail, protože já jsem si vůbec neuměla představit, jak jim to mám říct.“ (02 matka – střídavá péče)
Někteří v této fázi nevyhledali přímo psychologa či psychoterapeuta, ale rozchod řešili v souvislosti se svými (psycho)somatickými obtížemi s celostně zaměřeným fyzioterapeutem či alternativním léčitelem.
Po rozchodu individuální terapie sloužila vedle řešení vlastních osobních problémů pro konzultace a ujištění ohledně postupů týkajících se dětí, ať už v souvislosti s porozchodovou situací a péčí, nebo různými výchovnými situacemi. Mezi další řešená témata patřilo vyrovnávání se s rozchodem a zvládání a reagování na problematické a konfliktní chování druhého rodiče s různou mírou závažnosti. Tedy od těch s nižší mírou zátěže až po ty s enormní mírou zátěže jak pro dospělého, tak pro dítě (např. osobní útoky, vyhrožování, bránění v kontaktu s dítětem). Respondenti, kteří se potýkají s nejzávažnějšími formami problematického a konfliktního chování druhého rodiče, mnohdy docházejí na tyto konzultace, při nichž se radí o svých krocích, dlouhodobě (více let).
„Být přijatý se všemi emocemi, moci pracovat se svými strachy, učit se chápat, že pod nepříjemným chováním druhého rodiče může být strach, že vzájemný boj není jediná možná cesta, že je potřeba, aby vyhráli oba, protože prohra jednoho je i prohrou druhého, neboť se odrazí na dětech.“ (23 matka – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)
Jedna z respondentek v rámci práce na sobě mimo individuální terapie absolvovala i doporučený skupinový kurz, aby se naučila zvládat stres a návaly emocí, které u ní vedly ke křiku a agresivnímu chování vůči jejímu dítěti.
„A tam [na kurzu] vám dali takový manuál, tak ten tak nějak už v hlavě mám, a v situaci, když hrozně jako chci bouchnout, tak prostě odejdu, prostě už to jsem schopná líp snášet.“ (08 matka – výlučná péče)
V případě individuální terapie mezi důvody, které respondentům nebo jejich bývalému partnerovi bránily vyhledat odbornou pomoc, patřila nedůvěra v její účinnost; stud řešit své osobní záležitosti s cizím člověkem; obava, že by k terapeutovi neměl/a důvěru; zábrany vystavit se zkoumání odborníka (nechat ho v sobě „hrabat“); stud přiznat si, že má problém; tendence řešit problémy jejich popíráním; ochota řešit vlastní psychické obtíže pouze medikací (bez psychoterapie); mnohdy ještě z původní rodiny zakořeněný stereotyp, že psychologa/psychoterapeuta vyhledávají jen nemocní a divní lidé (obava ze stigmatizace). V souvislosti s alkoholismem bývalého partnera či partnerky, jenž byl příčinou rozpadu jejich vztahu, zaznívalo, že ten/ta si nutnost pomoci (dlouho) nepřipouštěl/a. Někteří respondenti zmiňovali, že necítili potřebu vyhledat terapeuta, podpora přátel pro ně byla dostačující, a některé to tehdy ani nenapadlo. Nicméně dnes jsou někteří názoru, že vyhledat odbornou pomoc by jim bylo bývalo prospělo.
„… asi by bylo i pro mě dobrý třeba si s někým o tom popovídat, s někým… s nějakým odborníkem, protože když jsem to řešila akorát s kamarádkama, tak od těch slyšíte – no, buď ráda, že seš od něj, od blbečka. A tím to hasne. Ale popovídat si s někým, tak jako třeba si povídáme teďko my, tak asi by pomohlo si to v tý hlavě srovnat a nějak si to uzavřít.“ (28 matka – výlučná péče)
Párová terapie
S ohledem na zaměření našeho výzkumu je příznačné, že pokud naši respondenti se svými bývalými partnery absolvovali párovou terapii, nepřinesla zachování jejich vztahu. Vstup do párové terapie bývá motivován snahou zachránit vztah, potřebou ujasnit si, zda spolu zůstat, či se rozejít, nebo zakázkou nechat se provést rozchodem. Tyto motivy, jak se ukazuje i ve výpovědích respondentů, se u partnerů mnohdy liší a ti o tom vzájemně ne vždy vědí. Zatímco tedy jeden přichází kvůli řešení vztahových problémů s touhou vztah zachovat, jeho protějšek může mít potřebu ujasnit si, zda nadále ve vztahu setrvávat, nebo přichází, protože sám nedokáže partnerovi sdělit, že se s ním chce rozejít, či chce pracovat na tom, jak se rozejít dobře. Existence nepřiznaného nového partnera situaci mnohdy znepřehlední a párovou terapii blokuje (zatímco jeden z partnerů přichází motivován na vztahu pracovat, druhý to jen předstírá).
„… na první schůzce jsem se dozvěděl, že oba dva chceme zachránit náš vztah tak napůl, tam mají nějakou stupnici od desíti… od jedné k desíti nebo něco takového. No, a na druhé schůzce jsem se dozvěděl, že se rozvádíme. (…) A myslím si, že to rozhodnutí zase za ní udělal někdo jiný [nový partner] a ona nevěděla, jak mi to říct, takže jenom víceméně to byl ten důvod, proč tam chodit do té manželské poradny, žádný jiný důvod k tomu už tehdy nebyl.“ (25 otec – společná péče v režimu střídavé)
„Ona to samozřejmě jako stavěla na rozdílnejch jako vlastnostech a tak. Ona nikomu nepřiznala, pravděpodobně ani tam, že má někoho jinýho, jo? …já jsem jako ten pocit samozřejmě nějakým způsobem měl, jenomže jako… hrabat se jí v telefonu prostě nebudu, tak jako furt jsem jí jako nějakým způsobem věřil. No, a pak se to nějak jako proláklo, tak jako – aha. Tak mi to zapadlo, že teda jako jasně, tak se můžu snažit sebevíc, ale je to vlastně úplně jedno.“ (04 otec – výlučná péče matky)
Motivy, respektive zakázka párové terapie se přirozeně vyvíjejí v čase, sezení od sezení. Zatímco na počátku se třeba oba partneři upřímně snažili o zachování vztahu, jeden či oba mohou postupně dospět k tomu, že si chtějí nechat pomoci projít rozchodem.
Nesnaží-li se jeden z partnerů integrovat žádoucí změny, které byly během setkání pojmenovány, druhý to může vnímat jako selhání párové terapie, neboť jeho očekávání nebyla naplněna. Nicméně i když párová terapie nenaplní původní očekávání, nemusí znamenat, že neměla smysl a byla pro klienty bez užitku. Někdy párová terapie učiní očividným, co měl klient strach si plně připustit, ač to sám už dlouho v hloubi věděl a obával se toho – například že vztah už nelze zachránit. Jejím přínosem tedy může být, že klienty posune dál.
„… je pravdou, že možná už i v tý době já už jsem věděla, že vlastně stejně to je… že už to je nevratný, že už je to tak jako pokažený“ (11 matka – nejdříve střídavá později převážná péče matky)
Některým rodičům rozchod údajně doporučil párový terapeut. Jednalo se o případy déletrvající terapie, kdy změnám ve prospěch fungování vztahu stála v cestě rezistence partnera či jeho osobnostní rysy. Objevily se rovněž zmínky o bezmoci i na straně odborníka.
„… vlastně vůbec k ničemu nevedlo právě díky tomu, že Karel byl hrozně zavřený sám do sebe a nedokázal některé komnaty, prostě nějak jako kdyby nebyly. I dokonce ten pan psycholog, ke kterému jsme chodili, tak si dost často jako takhle držel hlavu, říkal, že opravdu jako neví už, jak dál, protože ono tam ta jeho emoční rovina byla taková dost… ona skoro ani nebyla.“ (11 matka – nejdříve střídavá péče, později péče matky)
Důvody selhání párové terapie spočívaly mnohdy i v jejím příliš pozdním načasování souvisejícím s bariérami vůči ní na straně jednoho či obou. V období partnerské krize před rozchodem partneři o párové terapii buď ani nehovořili, či ji jeden z nich navrhl a druhý (zpravidla muž) byl proti. Navrhla‑li ji žena a muž odmítl, často tak učinila ve fázi, kdy už se cítila ve vztahu nespokojená, ale ještě si přála a měla snahu vztah udržet a partnerské problémy řešit. Na rozdíl od ní v této fázi muž mnohdy vlastní nespokojenost nepociťoval, či aspoň ne v takové míře jako ona. Dospěl-li později do fáze, že by na párovou terapii přistoupil, zpravidla už bylo pro ženu pozdě a tento společný krok odmítla. Ženy popisovaly, že se tehdy již cítily marnými pokusy o řešení problémů unavené, vůči partnerovi pociťovaly odcizení a na vztah rezignovaly. Vstup do párové terapie jim tedy nedával smysl, vztah už zachraňovat nechtěly. (85) Pokud na párovou terapii v tomto momentě přistoupily, jejich zakázkou už nebylo vztah zachránit, ale co nejlépe se rozejít, a to zejména s ohledem na děti a potřebu dokázat pro ně fungovat jako rodiče.
Zmiňoval-li respondent, že jemu či ani jednomu z páru možnost pokusit se vztah podpořit párovou terapií ani nepřišla na mysl, bylo to zejména v případech, kdy oba partneři jasně viděli, že jejich vztah nemá budoucnost, nebo u párů, jejichž vztah skončil náhle. Tak tomu bylo, zejména pokud se jeden z nich vážně zamiloval do někoho jiného („žádný psycholog by mu to nevymluvil“). Párová terapie nebyla zvažována ani u párů, v nichž žádný z partnerů nepatří mezi zastánce terapií, či měl-li jeden z nich za to, že druhý by na párovou terapii určitě nepřistoupil, anebo v případech, kdy se respondent domníval, že by párová terapie s ohledem na osobnostní rysy či povahu expartnera neměla smysl, nefungovala by. A to tehdy, spatřuje-li expartner problém vždy a pouze jen mimo sebe, není ochoten ke změně svého náhledu či chování, účelově lže a jde si za svým, bez skrupulí válcuje svůj protějšek. Nebo tehdy, jeví-li se jako uzavřený vůči niterným emocím jak svým, tak druhého a ve vzájem-né komunikaci i hádkách vede argumentační, racionální souboje. Z některých výpovědí vůči terapii a psychologům negativně vyhraněných respondentů bylo patrné, že o párové terapii mají mylné představy a na základě nich vyvozují, že v jejich případě by nebyla přínosem. Očekávají například, že terapeut posoudí, kdo z partnerů má pravdu, a podle toho doporučí, jak se chovat; terapeut by měl „opravit“ partnera, který za problémy ve vztahu může, ale to se mu nemůže povést; terapeut bude radit a jeho rady budou k ničemu nebo neporadí nic, co už by sami nevěděli; terapeut nechá oba partnery jen vypovídat a i to se mine účinkem. Dalším důvodem, proč na párovou terapii nikdy nedošlo, bylo, že respondent o její existenci a potenciálu v období problémů během partnerského soužití nevěděl.
„Já jsem se nechtěl rozejít… neuměl jsem si představit, že by mně někdo pomohl, když se sám nedokážu dohodnout s paní, kterou jsem měl rád.“ (38 otec – výlučná péče matky)
Potřeba párové terapie nemusí vyvstat, ani když je jeden okolím utvrzován ve svém obrazu o jednoznačné vině toho druhého za společné problémy v partnerství.
T: „Měla jste vy někdy potřebu řešit to v poradně, dokud to ještě pro vás nebylo takhle dořešený, rozhodnutý?“
R: „Myslím si, že v poradně asi ne, že jsem to asi komunikovala hodně s kamarádkama… A… co mě ještě jako přesvědčilo, že mně přišlo, hodně to vidělo to okolí, že jsem byla vlastně i konfrontovaná s tím, že všichni říkali – on je pořád pryč, jak to dáváš, to musí být hrozný, on furt někam jezdí. Takže možná i to mě ještě k tomu tak nějak dopošťouchlo taky nebo hrálo nějakou jako roli.“ (13 matka – rovnoměrná péče)
Jak vyplývá i z dosavadního textu, ženy bývají vůči párové terapii vstřícnější, byť to neplatí vždy. Mnohé ženy i muži nižší ochotu mužů řešit osobní či partnerské problémy v terapii sami očekávají. V souvislosti se zamítavým postojem mužů k (párové) terapii se tudíž ve výpovědích vyskytlo přirovnání „klasický chlap“. Jaké niterné důvody tedy mohou stát v pozadí jeho odmítání možnosti vstupu do terapie? Dle vyjádření respondentů (tito) muži nechtějí rozebírat s někým cizím své osobní záležitosti a odhalit před ním své soukromí. Vyhledat pomoc jimi může být pociťováno kupříkladu jako přenesení vlastní zodpovědnosti za řešení svých problémů na někoho jiného. S tím je pak spojen vnitřní stud, že si neumějí poradit a problémy vyřešit.
Párové sezení rodičů v období řešení úpravy péče o děti
Společnou jednorázovou konzultaci či dlouhodobější spolupráci s psychologem v období, kdy řeší úpravu péče o děti, mohou rodiče vyhledat z vlastní iniciativy, s ohledem na zájem dítěte jim ji také může doporučit či uložit jako povinnost OSPOD nebo opatrovnický soud (povinnost využít odbornou poradenskou pomoc). V příbězích našich respondentů jsme se setkali se všemi těmito variantami, nicméně ze strany OSPOD šlo o doporučení spolupráce, nikoliv nařízení. (86) Není neobvyklé, že rodiče v této fázi navštíví spíše dětského psychologa než párového terapeuta (viz výše). Někdy rodič, který dochází na individuální terapii, na své sezení přizve druhého rodiče (což může mít svá rizika – viz níže), jindy přicházejí na první konzultaci u terapeuta společně a po vzájemné domluvě. Obvykle je zakázkou těchto setkání nastavení pravidel péče a nastavení chování a komunikace rodičů s ohledem na potřeby dětí. V některých rodinách tato setkání měla kýžený efekt, v některých ne.
Máme-li shrnout překážky úspěchu a důvody předčasného ukončení či selhání těchto setkání, které jsme zaznamenali, pak to byly na straně jednoho či obou rodičů zejména: nedůvěra v odbornost daného odborníka, nesouhlas s jeho doporučeními; osobní rezistence vůči změně – neochota činit změny, tvrdohlavost, neústupnost pramenící z potřeby dominovat; agresivní způsoby komunikace (neochota naslouchat, křik, obviňování a urážky druhého rodiče, nebo dokonce terapeuta); čistě formální účast na soudem nařízeném/doporučeném setkání (bez jakékoliv snahy na straně tohoto rodiče), aby rodič splnil uloženou povinnost či naplnil předpokládané očekávání OSPOD a soudu, že se setkání zúčastní.
„On teda měl k tomu strašně dlouhej… strašně jako dlouhou dobu odpor, takže vlastně mi pak přišlo, že mu někdo jenom radil, že tam musí jít, aby zase nebyl ten, kdo řekl, že ne. Takže to bylo takový jako z donucení, takže to nedávalo úplně smysl.“ (24 matka – společná péče fungující jako výlučná péče matky)
„Já jsem pochopil, co paní psycholožka chce slyšet, a to jsem jí na konci pak řekl. A ona k soudu poslala papír, jako celá ta hra byla o tomhle tom, že vlastně ona nikomu… jako ničemu… mně nepomohla vůbec v ničem…“ (37 otec – střídavá péče)
„Tak jako se běžte poradit, jak se rozejít jako normální lidi, což se nepodařilo. Ne, ono i kdybysme navštěvovali nějakou poradnu předtím, tak by to stejně nefungovalo, protože tam to funguje, pokud ty lidi jsou schopni nějakejch korekcí, jo?“ (37 otec – střídavá péče)
„My jsme mohli říkat s paní [psycholožkou], co jsme chtěli, a ona [bývalá partnerka] stejně mlela si tam svoje, myslela si, že je u soudu a dokáže nás tam zničit nebo co…“ (41 otec – střídavá péče aktuálně realizovaná jako výlučná péče otce)
Jeden respondent sdílel svou negativní zkušenost, kdy byl přizván na konzultaci k terapeutce, s níž už byla delší dobu v kontaktu jeho žena. Měl dojem, že terapeutka není nestranná, nastoluje řešení, k nimž obě spolu dříve dospěly, a jemu nedává prostor. Ani následné párové setkání s jiným, již nestranným terapeutem nebylo úspěšné, neboť žena odmítala ustoupit ze svých představ, a tak následoval soudní spor.
„Žena už s ní už předtím x-krát něco řešila, takže já jsem vešel do prostředí, kde ony už byly dohodnutý. A mně v tom jenom jako nějak teda jako… (smích) Řekly – no, prostě to bude takhle, pane. Já jsem říkal – no, tak to jsem udělal pěknou blbost, měl jsem si jako najmout někoho nezávislýho, nějak mně to tenkrát nedošlo.“ (04 otec – výlučná péče matky s rozšířeným stykem)
R: „… ten nezávislý terapeut pochopil během prvního sezení nebo dvou, že v podstatě tady není co řešit, takže to jenom nějak rozumně ukončit.
T: „Takže se to změnilo z toho, jak zůstat spolu, na jak se dobře rozejít.“
R: „Hm, ale tím, že žena si to nějak narýsovala a nechtěla z ničeho uhnout, tak pro mě pak zůstala jediná cesta to teda zkusit u soudu, protože vlastně už jsem neměl jinou možnost, byť jsem se snažil… ona mi ten první den řekla, že se se mnou rozchází, střídavku nepřipustí a že budu moct bejt rád, že uvidím děti. Tak to vykolíkovala…“ (04 otec – výlučná péče matky s rozšířeným stykem)
Poslední příklad reprezentuje rodičovskou dvojici, která rovněž vystřídala více psychologů včetně nařízené odborné spolupráce s poradenským zařízením. Cíle v podobě funkčního nastavení pravidel se jim však nepovedlo dosáhnout a podařilo se to až soudu a OSPOD – dle otce k tomu u nich byla zapotřebí autorita instituce.
„Naštěstí jsme měli paní soudkyni, ta to nastavila, potom ten OSPOD prostě… u nás jako by fungovala nějaká instituce, která přišla zvenku a řekla jako – já jsem ta chytrá instituce, já vám tady poradím a dělejte to takhle. A my jsme oba dva řekli – jo.“ (37 otec – střídavá péče)
Párové sezení na podporu komunikace a vztahů rodičů po rozchodu
Využít podporu odborníka za účelem zlepšení komunikace a vztahu rodičů jakkoliv dlouho po rozchodu dle výpovědí respondentů, kteří o to s ohledem na společné děti stáli, brání zejména odmítavý postoj druhého rodiče. Důvodem bývá nechuť se vůbec setkat, komunikovat spolu a být někým třetím vzájemně konfrontován. Absence vůle řešit problémy ve vztahu a snaha eliminovat vzájemný kontakt.
Vyskytl se i případ, kdy otec tuto službu, která je v místě bydliště poskytována ambulantně v rámci střediska výchovné péče, odmítl, jelikož poskytovatel, který jej zastřešuje, provozuje rovněž výchovný ústav. Toto formální organizační propojení se službou s pro něj represivní konotací jej odradilo. Dle sebereflexe jeho expartnerky, je v návalu každodenních povinností snadné nedat prioritu hledání a kontaktování jiného odborníka a konfrontaci s expartnerem, které se sama obává, tak odsouvat.
„Ale to je nějaký ambulantní oddělení a tam fungujou i pro nějakej pasťák, i pro ty děti jako nevychovatelný dost. A když to zjistil, tak on tam nechtěl, on říkal – ty si zahráváš s ohněm, oni nás budou někde evidovat. Já říkám – ne, oni se normálně s náma budou bavit, že bysme mohli zlepšit komunikaci. A on tam odmítl jít. A někdo mi říkal – běžte ještě někam, zkus něco, ať navrhne něco on. Ale prostě ještě… ještě jsme se k tomu jako nějak nedostali. Ale asi by to bylo dobrý, já to vím, ale v tý každodennosti toho je tolik, prostě kroužky, škola, já jsem začala chodit do práce, předtím práce nebyla a předtím se všechno dělalo online, tak to všechno bylo… já se teďko, teď se vymlouvám, jo? Kdybych opravdu chtěla, tak začnu na tom pracovat, ale já na to vždycky zapomenu prostě. Jo? Že to není v tom každodenním…, já vlastně se s ním nechci konfrontovat, já se s ním nechci potkat, já s ním vůbec nemůžu mluvit. Tak to je taky jako chyba samozřejmě, jo?“ (08 matka – výlučná péče)
9.1.2.3 Kontakt rodičů s rodinným mediátorem
Vzájemná domluva na úpravě péče o děti, nastavení jejích pravidel, ale i komunikace rodičů s ohledem na potřeby dětí nemusejí být cílem jen na setkání s terapeutem. Pro řadu rodičů, soudců i pracovníků OSPOD jde o zadání pro setkání s rodinným mediátorem. (87) Mediačním procesem prošlo i několik našich respondentů. Jejich zkušenosti však byly překvapivě převážně negativní – mediace v jejich případě nebyla úspěšná či uzavřená mediační dohoda neměla dlouhého trvání. Většinu případů neúspěšné mediace spojovalo, že byla doporučena/nařízena OSPOD či soudem, a za neú-spěchem stálo, že přinejmenším jeden z rodičů k dohodě dospět nechtěl a nebyl ochoten ustoupit ze stanoviska, které sám prosazoval.
„To skončilo tím, že žádná ze stran neměla zájem se dohodnout.“ (35 otec – výlučná péče matky)
„… tam ve chvíli, kdy není nějaká snaha jít do nějakýho kompromisu, tak ani mediátor s tím nic neudělá“ (04 otec – výlučná péče matky s rozšířeným stykem)
Respondenti o svém protějšku obvykle uváděli, že se mediace účastnil formálně, protože věděl, že by mu v soudním procesu uškodilo, kdyby svoji účast odmítl.
„Mediace vůbec k ničemu nevedla, to bylo prostě jenom, že si potřeboval odškrtnout čárku jako – tak jsem neodmítnul mediaci. (…) Takže on si to nedovolil odmítnout, ale byla to úplná fraška. Jako – tady si to budu nahrávat prostě… [otec si během sezení pořizoval audiozáznam] Vlastně šel tam s jasným stanoviskem, já ostatně taky, ale ta mediace k ničemu nevedla, to prostě nedávalo smysl.“ (24 matka – společná péče fungující jako výlučná péče matky)
Někteří vyjadřovali rozhořčení, že pokud jeden z rodičů dohodu u mediátora bojkotuje, nemá to pro něj v soudním procesu žádný dopad, neboť soud se to ani nedozví. (88) Podstupovat mediaci či v ní pokračovat je pak podle nich ztráta času i peněz.
R: „… měli jsme mediaci, přišli jsme tam, ona [bývalá partnerka] řekla, že nic nechce řešit, šli jsme domů. Jako tu druhou stranu nic nenutí nebo nepostrkuje k tomu, aby měla nějaký vstřícný přístup k řešení toho problému. (…) Co by teda [zákonodárci] měli změnit, když jsou tyhle mediace, tak se určí mediátor, všecko je tajný, výsledek je k ničemu a je to právě jako… nebo ne k ničemu, ale když tam jako přídou oba, jeden má tendenci něco řešit a na něčem se domluvit a druhej setrvale všechno odmítá, tak oni to uzavřou a nic se neděje. A to je možná jakoby trošku špatně, protože je to vlastně ztracenej čas. Jejich a těch rodičů, že ten soud čeká třeba na mediaci, vlastně nemá z toho žádnou jako zpětnou vazbu, co bylo, nebylo, protože OSPOD je vázanej mlčenlivostí.“
T: „Co by teda mělo být podle vás jinak?“
R: „Já si myslím, že by měli soudu otevřeně podat informaci o tom, co, jak proběhlo, s jakým výsledkem. Jo? Vždyť si vemte, že tam někdo čeká na předběžný opatření, aby zase mohl vídat dítě, a teď tam přijde, řekněme třeba otec, ať nejsem tak jako jednostranně zaměřenej, a bude vlastně všechno shazovat a ten soud čeká na výsledek tý mediace a on není. Tak jako pak je to k ničemu, zase tam utíká čas a ty děti neviděj rodiče, rodiče neviděj děti a vlastně je to celý k ničemu, je to jenom zbytečná prodleva. A navíc tím, že vlastně… není z toho žádnej jakejkoliv výstup, tak vlastně ani jeden z těch účastníků nemá motivaci k tomu, aby někam směřoval. Nechci říct jako záměrně, že není tlačenej, protože to asi jako úplně není smysl mediace, ale na druhou stranu, když už teda souhlasím s nějakým jednáním, za kterým jako někdo přijde, je za to placenej, tak asi by se jako krucifix tam něco mělo říct víc, ne jenom tam přijít říct – takhle ne, ne, ne a můžeme jít domů. To k ničemu není.“
T: „Rozumím teda tomu dobře, že by ten soud měl být podle vás informovaný o tom, jestli ty rodiče se oba dva snažili dohodnout?“
R: „Určitě. Jednoznačně.“
T: „Jestli tam jeden z nich tu dohodu nějakým způsobem nemařil, jo?“
R: „Hm. Jo? Protože dneska je to vlastně tak, že soud o tý střídavce rozhodne zejména, když jakoby s ní oba dva souhlasí, a když jeden nesouhlasí, tak čím víc nesouhlasí, tím víc je ten systém nastavenej tak, že vlastně dosáhne toho výlučnýho svěření dítěte do svý péče. Tak to je.“ (06 otec – střídavá péče)
V jiném případě mediace nebyla úspěšná, jelikož obě strany měly opačné cíle své zakázky – zatímco jeden se přišel dohodnout na smírném rozvodu, druhý deklaroval, že chce pracovat na udržení vztahu. (Manžel údajně usilující o zachování vztahu přitom po celou dobu mediační schůzky part-nerku urážel, při třetím sezení začal urážet nejen ji, ale i mediátorku a přizvaného psychoterapeuta – mediace byla následně ukončena.)
Důvodem ztroskotání uzavřené mediační dohody, kterou inicioval otec, bylo, že nebyl schopen dodržovat požadavky, které si v mediaci ohledně rozsahu kontaktu s dítětem sám vymohl.
„Tak jsme šli na tu mediaci a ta paní po nás chtěla říct náš příběh, jak se to manželství rozpadlo, tak on to řekl, já jsem to řekla, tam se to hrozně rozcházelo, že jo. A paní říkala – tak jak to teda chcete, Karle, tu péči? A on řekl – já bych Karličku chtěl mít od pátku ne od sedmi až, co máme v dohodě, ale já bych jí chtěl vyzvednout ze školy a dát jí do školy v pondělí a nevracet jí v neděli večer v šest, jak se to dohodlo v dohodě. Já říkám – super, máš to mít, to je ideální. Tak paní koukala a říkala – vážně? Já říkám – jo, nebudem se vídat prostě, vyzvedne dceru ze školy, tam jí vyzvednout musí, protože taková je dohoda, jinak by na něho volali policajty. (…) A potom prostě v září mi volal, po devíti měsících od tý dohody, a řekl, že od toho odstupuje, že to nefunguje. Zase prostě v sedm večer na něj čekáváme, jo?“ (08 matka – výlučná péče)
Jediná úspěšná mediační dohoda byla uzavřena díky domluvě rodičů bezprostředně před čtvrtou mediační schůzkou, kdy otec usilující o střídavou péči matce navrhl kompromisní řešení v podobě výlučné péče s rozšířeným stykem. Respondent přitom připisuje zásluhu na dohodě především sobě, s mediátorem spokojen nebyl.
„… ten mediátor, to byla hrůza, to byl takovej šašek, ježišmarja, to bylo hrozný. Normálně jsme se mu i s tou Péti mámou, normálně jsme se tam na sebe koukali a smáli jsme se na sebe jako, jo? Paradoxně teda. (smích) Co on tam vymejšlel, to bylo hrozný, to bylo strašný. A říkám – ty čtyři návštěvy, ty první tři byly úplně k ničemu, úplně k ničemu. Vůbec jako jsme si z toho nic neodnesli, nic se nevyřešilo, tlachání jenom prostě o ničem úplně, jo? A až ta čtvrtá, a to i díky tomu, že než jsme tam šli, tak jsem jí navrhl, že jsme se sešli předtím, asi na deset minut, o deset minut dřív. A víceméně jsme to rozřízli na chodbě, než jsme vlezli k němu jako. Prostě jako… vůbec jsem to nepochopil. Možná kdyby to dělala jiná osoba, toho mediátora, než ten konkrétní člověk, tak by to bylo třeba lepší. To byl hroznej šašek ale.“ (42 otec – formálně výlučná péče matky, reálně režim odpovídající střídavé péči)
Situaci, kdy mediace nemůže proběhnout, jelikož druhý z rodičů tomu není nakloněn, popisovala respondentka, která by velmi ráda i kvůli dětem mediaci absolvovala ve snaze zlepšit vztah a komunikaci s jejich otcem, na jeho straně však k tomu vůle není a kontaktu s ní se vyhýbá.
„Mně dává smysl třeba mediační služba, prostě opravdu tam mít někoho, kdo pomůže těm lidem nahlídnout ty svoje věci. Což třeba pro mě je těžký dodneška. Já prostě chodím pořád na terapie, hrozně moc mi pomáhá i, že si můžu povídat s kamarádama, že mi prostě někdo řekne, jak to vidí. (…) Já jsem měla pár okamžiků, kdy jsem navrhovala, jestli bysme nešli někam spolu. (…) Ale bohužel, ten můj exmanžel tomu není otevřený, on je hodně přesvědčený, že nemá žádnej problém. Takže vlastně k tomu nikdy nedošlo kvůli tomu, že on chce elimino-vat kontakt se mnou na co nejmenší možnej úsek. To znamená, že to osekává na úplně nejnutnější, jak časově, prostorově, prostě jakkoliv. To znamená, že tam není… vůle a chuť řešit vztah mezi náma. Aby se vztah mezi náma napravil do nějaký určitý míry tak, aby ty děti vnímaly, že třeba je jinej. (…) Tam je z jeho strany jenom, abysme spolu nějakým způsobem mohli fungovat, abysme se dohodli ideálně bez konfliktu na těch praktických věcech, které musíme řešit. A víc nic. No. Což třeba mě mrzí, protože si myslím, že to je něco, co ty děti pořád vnímají. A pořád to pro ně je zásadní a myslím si, že kdybysme to spolu jako měli možnost nějakým způsobem opravit, takže by to na ně mohlo mít pozitivní vliv.“ (23 matka – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)
(82) Ačkoliv psycholog a (psycho)terapeut mohou být profese s odlišnou náplní a mohou být vykonávány osobami s odlišným vzděláním a v různých kontextech (zdravotnické zařízení, sociální služby, škola, soukromá praxe), naši respondenti s těmito pojmy ve svých výpovědích zacházeli jako se synonymy. Stejně tak je tedy užíváme v tomto textu i my. Pro úplnost dodáváme, že psycholog na rozdíl od psychoterapeuta nemusí mít psychoterapeutický výcvik a psychoterapeut nemusí být absolventem vysokoškolského studia psychologie, mohl vystudovat jiný humanitní obor v magisterském stupni (více viz https://czap.cz/O-psychoterapii).
(83) Někteří rodiče s dětmi opakovaně obcházejí různé odborníky a vyžadují vyhotovení zpráv ve prospěch jejich názoru a preferencí jako podklad pro jednání soudu.
(84) Pod individuální terapii zde pro zjednodušení zahrnujeme jak kontakt rodiče s poradenským psychologem, tak psychoterapeutem.
(85) Pokud muž odmítl vztahové problémy vidět, řešit, odmítl návrh na párovou terapii, žena je mnohdy přestala ventilovat a stáhla se. Muž tak mohl mylně nabýt dojmu, že se situace zklidnila, žena se přitom od vztahu s ním už vnitřně odpojila a začala směřovat k rozchodu.
„… když už jsem měla pocit, že to nezvládáme my sami, tak já jsem i navrhovala, abychom šli na nějakou terapii, to jsem čekala Helenku. A on to zazdil, on to vůbec nechtěl. A to už pak byla jako cesta, kdy já jsem se vlastně uzavřela, on si asi jako myslel, že je to dobrý, protože nic neřeším.“ (02 matka – střídavá péče)
(86) Více k této problematice viz Barvíková & Šťastná, 2014.
(87) Soud má informovat strany sporu o mediaci a doporučit jim využít kteroukoliv ze stávajících forem poskytování mediace – volná živnost, služby pro rodiny, zapsaný mediátor. Může také nařídit účast na prvním setkání se zapsaným mediátorem (jeho účelem je představit a vysvětlit mediaci) či nařídit účast na mediačním jednání (nejdéle na dobu tří měsíců). OSPOD může rodičům využití mediace doporučit či nařídit první setkání se zapsaným mediátorem. Jestliže rodiče doporučení nevyužijí nebo se prvního setkání s mediátorem zúčastní jen formálně, OSPOD má možnost uložit povinnost využít odbornou poradenskou pomoc, včetně spolupráce s poskytovateli sociálních služeb pro rodiny s dětmi, kteří mají ve své nabídce i bezplatnou rodinnou mediaci. Zde je možno nařídit i minimální délku spolupráce, případně minimální počet setkání (Brzobohatý, 2015).
(88) Jak uvádí Brzobohatý (2015, 121), možnost OSPOD či soudů „koordinovat své kroky s ohledem na průběh mediace je v případě rodinné mediace podle zákona o mediaci mizivá, jelikož mediátor musí zachovávat důvěrnost veškerých informací“. Méně svázaní jsou z hlediska zachovávání důvěrnosti poskytovatelé sociálních služeb vykonávající rodinnou mediaci, neboť podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí mají povinnost na vyžádání informovat orgány SPOD i soudy. Nicméně zpravidla poskytují informace pouze o tom, zda se strany mediace zúčastnily, kolikrát, v jakých termínech, zda se ještě dostaví a byla-li uzavřena mediační dohoda. Informace o tom, kdo mediaci zrušil či neumožnil, ani ony většinou neposkytují.
Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.
Okomentovat