Sylva Höhne a kol.

–

9.1.2.4 Kontakt rodičů s OSPOD (89)

Pracovník OSPOD může rodiče, kteří řeší záležitosti spojené s rozpadem rodiny (úprava péče o děti, výživné, konflikty, narušené vztahy a problematická komunikace mezi rodiči) znát z předchozího výkonu OSPOD. Častěji však jednoho z rodičů poznává, když on sám OSPOD vyhledá kvůli poradenství v souvislosti s řešením rozpadu rodiny. (90) Nejčastěji však s oběma rodiči vstoupí do kontaktu teprve poté, co soud od jednoho z nich obdrží návrh na úpravu výchovy a výživy dítěte a na základě něho ustanoví ve svém usnesení obecní úřad obce s rozšířenou působností kolizním opatrovníkem dítěte (91). Rodiče, kteří se o úpravu výchovy a výživy dítěte nesoudí, tedy do kontaktu s OSPOD zpravidla vůbec nepřicházejí. Zatímco u rozvádějících se párů je úprava výchovy a výživy dítěte podmínkou rozvodu, nesezdaní rodiče ji řeší soudně, pouze když se na ni nemohou dohodnout. Nesezdaní rodiče se tedy do kontaktu s OSPOD v souvislosti s rozpadem rodiny dostávají pouze v případě zásadního sporu. Tak tomu bylo i u respondentů hloubkových rozhovorů.

Část respondentů ve svých výpovědích tematizovala své obavy z prvního kontaktu s OSPOD, které u nich ústily v zábrany ho vůbec oslovit či snahu se tomuto a dalším kontaktům zcela vyhnout, případně místo osobního setkání absolvovat pouze telefonický pohovor. Obavy z kontaktu s OSPOD u nich posilovala jednak pověst této instituce (92) a jednak obava z moci pracovníků OSPOD a jejich zákonných pravomocí fatálně ovlivnit výsledek jejich kauzy v jejich neprospěch. U jedné respon-dentky její obavy vycházely i z negativních vzpomínek z dětství. Návštěvy sociálních pracovnic v domácnosti, které tam podle ní přicházejí „hledat, co rodiče nezvládají, a podle toho, co najdou, mají moc rozhodnout o osudu členů rodiny“, a ne z pozice „já vám přicházím pomoci vaše těžkosti zvládnout“, vzbuzují v rodičích silný stres a ten přenášejí na děti.

„… ještě řeknu k sociální pracovnici, já jsem se toho hrozně bála, až… já jsem byla hrozně ráda, že jí stačilo, že mi zavolá, jo? Protože já mám ze svý zkušenosti z dětství… prostě u nás byla sociálka x-krát, tam byly různý stížnosti a já nevím co, takže ona měla posuzovat, jestli žijeme v dobrejch prostředích. A prostě vím nakolik… jak moc je to strašně stresující prvek do tý rodiny. To prostě vnáší to, že vlastně máte pocit, že přijde někdo zvenku a bude vás posuzovat, jak moc dobrej jste rodič, jak moc máte uklizeno, jak dobře zvládáte tu svoji roli. Tak to stresuje vás jako rodiče, pak vy stresujete ty děti. A přijde někdo, kdo má moc o tom rozhodnout, tak to je strašný. A že tam choděj z tý pozice jakoby týhle tý moci ty lidi, že tam nechoděj z pozice toho – já vám jdu pomoct to zvládnout. Ne, ale choděj z pozice – já jdu hledat ty místa, kde to nezvládáte, a ty já tady teďko vyndám a ukážu a podle toho my budeme se rozhodovat. Jo? Tak to třeba je podle mě strašně destruktivní jako. Ale to je spíš i ta moje předchozí jako zkušenost, naštěstí já jsem se i v tomhle tom vyhla a jsem ráda, že jsem se jí úplně vyhli, že nám do toho vlastně… že jsme se fakt snažili udělat všechno pro to, aby nám do toho ten systém prostě nevlezl [volbou společné péče dle právní úpravy, reálně fungující jako střídavá péče]. (23 matka – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)

Jiná respondentka líčila, jak se obávala dopadu návštěvy na OSPOD u svých dětí předškolního věku, když pro ně s manželem obdrželi písemnou pozvánku, a svůj vnitřní boj, který sváděla, než se odhodlala kontaktovat pracovnici OSPOD a požádat ji, aby děti do kontaktu s OSPOD vstoupit nemusely. A také svůj strach, že se to později v soudním procesu vymstí a děti třeba budou muset absolvovat pohovor se soudcem.

„A já jsem hrozně nechtěla děti na OSPOD vzít, protože jsem si neuměla představit, že se jich budou ptát, jak se mají a co si o tom myslí a jak se mají ve školce… a mně prostě přišlo, že my zvládáme tuhle tu realitu [snaha řešit rozchod dohodou s veškerým ohledem na děti]… A teďka ony by podle mě vůbec nechápaly, kdo ty lidi [pracovníci OSPOD] jsou a na co se je ptají a proč se na to ptají, jo. (…) A vlastně jsem tam volala dvakrát nebo třikrát, než jsem se rozhodla, že je tam prostě nevezmu. Hrozně jsem se bála. A ta sociální pracovnice mě připravovala, že se může stát, že si nemyslí, že se to stane, ale že se může stát, že je pak budou chtít vidět u toho soudu. Takže já jsem prostě s tou nejmenší duší podepsala to, že nepřijdou. Ona řekla, že jsem vlastně úplně první, kdo tohle dělá. (…) Já jsem z toho měla hroznou úzkost, že dělám něco, co se mi třeba ve finále vymstí. A že (…) je ušetřím hracího koutku a pár nevinnejch otázek a ony pak budou stát v soudní síni. Ale jediný… že jsem dala na svojí intuici, jako že to tak má bejt, protože prostě nebylo čeho se chytnout… a moje intuice říkala – nedělej to, bude to dobrý. (…) Ale manžel pak byl úplně vyděšenej, protože když to tam viděl, černý na bílým, tak říkal – to je chyba, měli jsme říct, že je předvedeme. Prostě hrozně se leknul, když tam bylo napsaný – rodiče se rozhodli děti nepřivést. Tak ho chytla taková úzkost, že to potřeboval svalit na mě, že já jsem se tak rozhodla, a vlastně si ošetřoval to, když to dopadne špatně…“ (02 matka – střídavá péče)

Kontakt s pracovníky OSPOD se dařilo minimalizovat především těm rodičovským dvojicím, které se nerozcházely/nerozváděly nepřátelsky a na péči o děti a jejich výživě se dohodly. Nejdelší a nejinten-zivnější kontakt s pracovníky OSPOD měli či dosud mají ti, u nichž problémy v komunikaci a vztazích mezi rodiči stále přetrvávají. Jedná se o dramatické kauzy, kde minimálně ze strany jednoho z rodičů dochází či dříve docházelo k osobním útokům, manipulacím, vyhrožování, křivým obviněním apod. Spisová dokumentace bývá v těchto případech objemná, obě strany OSPOD předkládají důkazy, které proti sobě shromažďují (nahrávky, dokumentace písemné korespondence atd.). Tyto rodiny často také využívají celou paletu v místě dostupných sociálních služeb.

R: „Teď už je to výrazně klidnější určitě, protože nějaký dva tři roky zpátky jsem si vždycky nahrával předávání dětí, abych byl vykrytej před nějakým křivým obviněním. A dneska už ne.“

T: „Co vás v tom uklidnilo, že už to dneska nemáte potřebu dělat?“

R: „Hm? No dlouho už se neopakovalo žádný nařčení nebo obvinění. (smích) Já jsem byl kolikrát v situaci, že jsem normálně předal děti a na druhej den ráno mi přišel mail z OSPODu, jak to předávání probíhalo, že prej jsem matku atakoval a tak podobně. No, tak když se to stalo poprvý, tak jsem měl naštěstí s sebou svědka, kterej věděl, že se nic takovýho nedělo. A od tý doby jsem si vždycky udělal aspoň audiozáznam, nejlépe i s videem na telefon. A matce i OSPODu jsem sdělil, že každý předávání dětí od tý doby si budu nahrávat. Tak pak měla ještě jeden nějakej takovej jako náběh na pokus. Já říkám – tak se podíváme, jak to bylo. Na OSPODu. A od té doby byl klid.“ (06 otec – střídavá péče)

Zkušenosti respondentů s OSPOD se různily. Od mnoha z nich vůči jejich pracovníkům OSPOD zaznívala slova chvály, i když třeba na straně druhého rodiče nebyla vůle po změně, a tak se kauza (dlouho) nevyvíjela podle představ respondenta. Oceňována byla především případná snaha OSPOD o normalizaci komunikace mezi rodiči, neutralita vůči oběma stranám, profesionalita ve vystupování a komunikaci, zaměření na zájem dětí, nabízení relevantních sociálních služeb.

„OSPOD bych určitě hodnotil jako velice pozitivně, ten přístup lidskej tam byl naprosto v pořádku, nenechali se do ničeho vmanipulovat, prostě za každých okolností zůstávali nad věcí a zajímali je jedině ty děti a dělali přesně to, co je má zajímat, dělali to prostě tak, jak to má bejt. A… takže v tomhle směru jako určitě skvělý.“ (06 otec – střídavá péče)

Pokud jde o výhrady vůči práci či přístupu OSPOD, jednu skupinu představovaly stížnosti některých otců na to, že sociální pracovnice OSPOD v jejich kauze stranily matkám a (bezdůvodně) podporo-valy jejich výlučnou péči. Několik jich uvedlo, že ač jejich sociální pracovnice předem avizovaly, že u soudu podpoří střídavou péči, u soudu je zaskočilo, že v konečném návrhu soudního rozhodnutí prezentovaly opačné stanovisko a podpořily výlučnou péči matky.

„To, že jsem byl chlap, byl můj největší hendikep u OSPODu.“ (39 otec – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)

„OSPOD setrvale píše, že si myslí, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby dítě zůstalo v péči matky. A to je všechno. A nenapíše vůbec proč a není schopen vůbec zdůvodnit na základě čeho. Napíše jenom tady tu větu a nic dalšího nenapíše k tomu. Není to nikde, ani v žádný dokumentaci, která měří jeden a půl metru na výšku.“ (01 otec – střídavá péče)

Další skupina výhrad souvisela s nenaplněnými očekáváními rodičů ohledně aktivnější role OSPOD v rodičovském konfliktu. V této souvislosti často zmiňovali, že pracovníci OSPOD jsou přetížení, a nemají čas reagovat na „neextrémní případy“ ohrožení dítěte. Někteří očekávali, že OSPOD bude více mediovat dohodu mezi rodiči, provede je řešením rozpadu rodiny, soudní spor by podle nich měla být až poslední instance. Jiní vyjadřovali bezmoc a frustraci, že jsou-li uspokojeny bazální biologické potřeby dítěte, OSPOD (dostatečně) nekoná proti rodiči, který prosazuje svou vůli na úkor dětí a druhého rodiče.

„Takže já jsem třeba třikrát řešil na OSPODu, že mě [matka] dopředu neinformuje o tom, že mi děti nedá, a podobně. A oni vždycky jenom… hodinu jsme tam něco sepisovali, vždycky to skončilo tím, že jí domluví. Jo? No, a když se to stalo počtvrté během, já nevím, nějakýho půl roku, tak už jsem teda nevydržel a říkám, na OSPOD už nemělo smysl pro mě chodit. Šel jsem dát stížnost na soud a tam podle mě jí pohrozili teda finanční pokutou, protože od té doby už to fungovalo a doteďka to funguje tak, že už se domluvíme normálně, jo?“ (40 otec – výlučná péče matky)

„Já nevím, no, pro mě osobně asi ne, nebo v tomto případě asi nic, protože tam, i když si postěžujete… tak tam dospějete stejně k tomu, že oni nemají žádný páky jako s tím něco udělat, že jo. Já, když jsem tam vychrlil s čím vším nesouhlasím… tak mi tam stejně řekli, nebo vyplynulo mně, že ze zákona v podstatě, když má oblečení a má co jíst a kde bydlet, tak je všechno v pořádku. Všechno ostatní je na domluvě, takže nevím, jestli… nevím, podle mě je to jako… v mým osobním případě to bylo na nic.“ (35 otec – výlučná péče matky)

Pro úplnost dodáváme, že někteří rodiče v tomto ohledu nabyli zcela opačnou zkušenost, aktivita a autorita OSPOD v jejich případě měla efekt a přinesla zklidnění situace.

„… následně jsem měl pár výhrůžek, že to pude celý k soudu. A tentokrát se zachovala jako paní z OSPODu velice vstřícně a vlastně si vzala moji bejvalou ženu do péče a najednou po tejdnu změnila názor, řekla – no, tak ať je to teda podle tebe. Jo? Protože [pracovnice OSPOD] souhlasila se mnou, že to je prostě hovadina ty děti roztrhávat jenom, aby jako rodiče dokázali, že nevím co, že spádová škola je tam, tak má právo tam chodit do spádový školy. Takže tady zase jako OSPOD zabodoval úplně skvěle… Situaci zklidnil, mojí partnerce to vysvětlil. Což je třeba něco, co já neumím, já neumím v emočních situacích tomu druhýmu vysvětlit, že mám pravdu. (smích) Zatímco takhle, když přišla třetí osoba, prostě paní z OSPODu, tak jako dokázala jí vysvětlit, že – jo, já vím, je to váš bejvalej muž, je to hajzl, ale má pravdu, ty děti by měly chodit do školy spolu.“ (37 otec – střídavá péče)

Ojediněle se ve výpovědích respondentů vyskytly další výhrady zpochybňující profesionalitu konkrétní sociální pracovnice (mezery v odborném vzdělání, nepříjemné vystupování během šetření v domácnosti, nevhodné dotazování dětí, udržování kontaktu s jedním z rodičů v mimopracovním čase).

Pokud jde o výkon kolizního opatrovnictví ve vztahu k dětem, zatímco někteří rodiče by chtěli v souvislosti s řešením rozpadu rodiny své dítě od kontaktu s OSPOD uchránit, jiní mají za to, že by se OSPOD s dítětem během řešení úpravy péče o dítě s ním měl setkat. V případě, že se rodiče na péči o něj dohodnou bez soudu, OSPOD či jiný odborník by měl ověřit, je-li dohoda mezi rodiči ku prospěchu dítěte, zda se mu daří dobře. A s odstupem času by s dítětem, kterému se rozpadla rodina, měl mluvit, zda je vše v pořádku.

„… jako za mě, jsem rodič, a ne vždycky děláme správný rozhodnutí a ne všichni myslej na ty děti na prvním místě. (…) Prostě [ověřit], že jim je dobře, že jim nic není, že jim nic neschází nebo spíš, že jim nikdo neubližuje a tak. Protože to se strašně těžko… ve chvíli, kdy je do toho člověk ponořenej [emoce okolo rozchodu], tak ten odstup prostě nemá.“ (03 matka – nejdříve výlučná péče, později střídavá péče)

9.1.2.5 Kontakt rodičů s advokátem

Rodiče ve svých výpovědích mnohdy uváděli, že informace a tipy ohledně možného nastavení péče o děti po rozchodu a průběhu soudního řízení získávali také ve svém blízkém okolí – od nového dříve rozvedeného partnera, od přátel a známých, kteří sami prošli rozvodem, nebo mají právní vzdělání. Zde přirozeně záleželo na zkušenosti, osobní zralosti nebo i míře nadhledu těchto neformálních rádců – zatímco muži od otců, kteří sami u soudu neuspěli, jak si přáli, obyčejně dostávali rady, jaké pozice zaujmout, aby měli v soudním sporu s matkou co nejlepší šance, ženy okolí spíše podporovalo v usilování o výlučnou péči. Takové rady pak spíše posilovaly zaujetí pozic protistran a „válečný konflikt“.

„… našel jsem si něco na internetu, přečetl jsem si k tomu nějaký knížky. No, a snažil jsem se bavit s lidma, který si tím prošli, a ty mi trošku řekli, jak probíhalo u nich, no. (…) Oni mi všichni říkali – nečekej, že dosáhneš svýho. (…) A i vlastně ještě jedno z těch poselství bylo, co si nevymůžeš při tom prvním soudu, pak můžeš už horko těžko dostat…“ (04 otec – výlučná péče matky s rozšířeným stykem)

V některých případech však pro rodiče měly větší sílu odrazující příklady z okolí (vyhrocené vztahy mezi rodiči a jejich dopady na děti) či naopak pozitivní vzory (kooperující a navzájem dobře vycházející rodiče, funkční nastavení péče).

Pokud si rodiče za účelem sepsání návrhu a/nebo zastupování u soudu najali advokáta/právníka, mnohdy jej vybírali prostřednictvím svých sociálních sítí, na doporučení z okolí – tyto právní služby jim tedy poskytl známý, kamarád, blízký zákazník, známý známých či přátel, advokát kolegy z práce, právník známého apod. Někdy šlo skutečně o zkušeného rozvodového advokáta a specialistu na rodinné právo, jindy o obchodního právníka, který byl doporučen s tím, že je ostrý, úspěšný a v soudním sporu s ním klient bude mít naději na výhru. (93)

„Ten můj advokát byl údajně obchodní právník, s obchodním právem, a oni mi ho pučili, ta majitelka tady toho domu mi ho vlastně doporučila jako, že je ostrej a že prostě se za mě bude bít. Ale v tý lidsko-právní rovině, tak nějak k tomu nepřistoupil prostě a nezvládnul tu situaci…“ (08 matka – výlučná péče)

Někteří rodiče popisovali, že se jich advokát hned na úvodní schůzce zeptal, zda si přejí soudní spor za každou cenu vyhrát. (94) A buď si přímo stanovil jako podmínku své spolupráce, že cílem bude dohoda či nesporný rozvod, nebo rodiče sami nabyli dojmu, že v opačném případě by od spolupráce s nimi odstoupil. Objevil se i model, kdy advokát rodiče k smírné cestě sám přiměl. Ale i takový, kdy advokát rodiče k dohodě směřoval a jeden z nich ji neumožnil.

„… sedli jsme si tam oba dva, oba dva jsme byli špatně naladěný a teď tam měla partnerka nějaký požadavky, který chce. A že to, to, to, to, to. A já jsem zase řekl – s tímhle nesouhlasím, s tímhle nesouhlasím, s tímhle nesouhlasím. Ale ten advokát nám řekl, jak to vypadá v jeho rodině, příklad, že má dva syny, že s manželkou bojovali a že za ty dva roky, co spolu bojovali, tak ztratili oba dva hromadu finančních nákladů a hlavně ten vztah k těm dětem, ty jejich děti byly starší trošku než Martinka. A ať si jako oba uvědomíme, že jsme oba rodiče, že Simona nemůže požadovat nesmyslný věci a zároveň já nemůžu chtít další nesmyslný věci. Řekli jsme si jako, co bysme chtěli jeden od druhýho, a sešli jsme se prostě za čtrnáct dní, až jsme oba dva vychladli a tam jsme se už normálně dohodli, napsali jsme si smlouvu, co budeme dělat, jak se kdo bude starat o dítě, co prostě od koho Martinka bude mít a tak dále. (…) Ten doktor nám prostě nastavil úplně jinou vizi toho, co pro to dítě chceme.“ (33 otec – rovnoměrná péče nesezdaných)

Setkali jsme se i s rodinami, kde se rýsovala dohoda mezi rodiči (alespoň jeden z nich to takto vnímal) a zhatilo ji, když si druhý rodič najmul advokáta, který pak akcentoval jen jeho osobní zájem v podobě maximálního podílu na péči o dítě a v otázce výše výživného. Několik respondentů uvedlo, že jejich protějšek si najal advokáta prostřednictvím organizace tvrdě a bezskrupulózně hájící zájmy jednoho z rodičů vůči tomu druhému (matek vůči otcům a otců vůči matkám), používající přitom strategie, jako jsou například falešná obvinění z domácího násilí či zneužití dítěte. Agresivní advokáty, s tvrdou pověstí a bezohlednými způsoby, měli tendenci najímat si respondenti či dle jejich výpovědí ještě častěji jejich protějšky, které chtěly prosadit svou a neměly zájem na vzájemné dohodě směřující k ústupu z jejich požadavků a představ. U některých přitom nešlo o povahový rys, ale údajně o potřebu pomsty druhému rodiči nebo jednání pod vlivem pocitů ohrožení a vystrašení (jak by jim druhý rodič mohl ublížit a bránit v kontaktu s dítětem), živených advokátem či organizací hájící zájmy jednoho z rodičů. Jedna respondentka to přirovnala k obchodu se strachem.

„… [bývalý manžel] říkal, že měl nějakou skupinu složenou z detektiva, dvou advokátů, nevím, co všechno, a že se na to jako připravoval právě proto, že když holky získám do péče, tak se odstěhuju na druhej konec republiky a on prostě bude muset jenom platit a nevím co. A já jsem mu říkala, že to tak není, ale už jsem to [vyvolaný strach] nedokázala otupit. A ono, když jako ty pseudoodborníci, kteří jsou samozřejmě živi z toho, kolik strachu ve vás vzbudí…, když jim naslouchá někdo, kdo je takovýmhle způsobem sugestibilní, tak pak už s tím nic neuděláte. (…) On mi říkal, jak na mě měl psychologický rozbory, na moje e-maily a takovýhle nesmysly a videozáznamy předávání dětí.“ (24 matka – formálně společná péče, pro nezájem otce reálně fungující jako výlučná péče matky)

Agresivní neférové strategie a taktiky se soudě podle příběhů sdílených respondenty nevyplácejí v případech, kdy soudní proces pevně vede soudce respondenty vnímaný jako nestranný. Nicméně vyhrocené soudní boje kromě jejich negativních dopadů na děti mnohdy nezvratně poznamenávají vztahy rodičů a možnosti jejich budoucí kooperace na výchově a péči o děti.

„Představte si, že někoho obviníte z toho, že vás týrá, ačkoliv to tak není, a pak se máte za půl roku sejít a říct – hele, potřebovali bysme koupit tady ty knížky do školy, jak se o to podělíme?“ (06 otec – střídavá péče)

S tím souvisí i fakt, že objevila-li se ve výpovědích respondentů lítost nad kroky jimi najatého advokáta, pak šlo o jejich přílišnou tvrdost vůči druhému rodiči. Protějšky rodičů, jejichž advokáti během soudního procesu volili neférové strategie, bez ohledu na to, zda byly s výsledkem soudního sporu spokojeny, uváděly, že jsou rády, že se k podobným krokům nesnížily, procesem prošly v souladu se svým přesvědčením a nemají se za co stydět. Jiní respondenti přiznávali, že jejich emoce a tendence k odvetě krotili právní zástupci, kteří jejich reakce na jednotlivé kroky protistrany z taktických důvodů mírnili.

„… pro mě asi je strašně důležitý, že i před těma holkama se nemám za co stydět.“ (04 otec – výlučná péče matky s rozšířeným stykem)

„V tomhle směru mně asi nejvíc pomohla advokátka, protože já samozřejmě nejsem člověk, kterej by se úplně nechal zatlačit do kouta. Takže když následovala nějaká akce z její strany [od bývalé manželky], tak z mý strany byla velká touha udělat nějakou protiakci. Ale advokátka mě vždycky usměrnila, řekla – neřeš to, nehroť to, ničemu tím nepomůžeš. A měla velikou pravdu, že když člověk zachovává pořád takový ten přístup, jako že to chce nechat v tý smírný rovině, tak je to vlastně to jediný nejlepší, co může udělat. A to platí, nejen než je ta střídavá péče ustanovena soudem, ale i potom. Nemá význam cokoliv hrotit, vždycky je lepší se prostě nějak domluvit, dohodnout a je to jednodušší nakonec pro obě strany a i ty děti.“ (06 otec – střídavá péče)

Pokud jde o sepisování návrhu k soudu a zastupování u soudu, rodiče se v tomto ohledu vyznačovali různou mírou samostatnosti a spoléhání se na právní pomoc. (95) Někteří si návrh sepsali zcela sami, s využitím jim dostupných informací (např. jedna respondentka čerpala z knih v knihkupectví, kam opakovaně docházela, aby jimi listovala; jiné respondentce náležitosti návrhu poradila pracovnice OSPOD; dalším byl zdrojem informací internet) a možností (konzultace konceptu návrhu v blízké občanské poradně). Objevil se též model, kdy matka otci předestřela svůj záměr podat návrh k soudu s tím, že jej vypracuje s využitím vzorů dostupných na internetu. Ten se vůči tomuto postupu stavěl nedůvěřivě, raději najal advokátku, nechal si od ní nastínit možnosti a zpracovat návrh úpravy péče a výživy, který pak soudu podal sám. Zatímco někdo, podpořen samostudiem, svého advokáta ještě poučoval, někteří rodiče na něm nechali nejen formu, ale i samotný obsah návrhu.

„Já jsem to opravdu pojal dost precizně, takže jak říkám, já jsem si nastudoval zákony, já jsem si nastudoval různý psychologický věci a všecko jsem si dělal sám, (…) Akorát jsem si to nechal od advokátky podepsat, takže jsem i za ní udělal všecku tu práci, ty návrhy. Jo? Ona to pak jenom nějakým způsobem naladila do správný formy a vytiskla. (…) Já jsem naopak ještě i tý advokátce, když se mi něco nelíbilo, tak jsem si to našel a ještě jsem jí opravoval. (smích) Protože ani ona s tím [se společnou péčí] neměla žádný zkušenosti. Dá se říct, že já jsem byl její první a poslední společná péče, prostě to si ty lidi běžně nedávají, protože se nesnesou…“ (25 otec – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)

„Tak mi našli tady toho právníka, kterej prostě řekl – bude to výlučná péče, bude to takhle… tohle sepíšem. Jo? Takže já jsem ani nevěděla, že jsou jiný možnosti výchovný. Doteď to pořádně nevím. (…) Pořád je pro mě dost nepřehlednej ten systém.“ (08 matka – výlučná péče)

Co se týká sepsání návrhu bez advokáta a absolvování soudního řízení bez účasti právního zástupce, motivací zde byla především finanční úspora. Současně nikdo z těchto respondentů neměl vůči protistraně vysoké nároky a zájem svádět soudní boj, spíše naopak. Nechal-li sepsat a podal-li návrh jeden z rodičů, druhý už pak třeba ani nepovažoval za nutné advokáta najímat. U některých z těch, kteří si advokáta nenajali a s výsledkem procesu nebyli spokojeni, se objevovaly pochybnosti, zda by výsledek byl příznivější, kdyby tak bývali učinili.

„… jsou to peníze, který jako kde vezmete, že jo. (…) Když šetříte každou korunu, tak je to dost peněz. Je pravda, že z dlouhodobýho hlediska se to pak vyplatí, že když vám ten právník vysoudí lepší to výživný třeba, tak se vám to potom vrátí, ale nevím, no.“ (26 matka – výlučná péče)

„Nevím, jestli by tam právní zástupce byl platný, protože už jsem za ty soudy zaplatil celkem dost peněz, tak jsem nechtěl za právníka ještě…“ (41 otec – střídavá péče praktikovaná jako výlučná péče otce)

S rozdílnými reakcemi jsme se setkali u respondentů, kteří byli ze strany expartnera zaskočeni volbou právního zástupce s agresivní pověstí. Zatímco někdo setrval u svého záměru projít řízením bez advokáta, někdo si jej ze strachu najal.

„… mně přišla ne žaloba… návrh na projednání péče dítěte. (…) A tam byl podepsanej ten právník od ní, že jo. A tady právě místní, kterej tady soudil kmotry a tak dále, že jo – ty vole, co se tam bude dít?! No, tak na ten popud jsem si ho vzal. (…) Já jsem se ze začátku bál, že o kluka úplně přijdu, jo?“ (42 otec – formálně výlučná péče matky, reálně režim odpovídající střídavé péči)

Pokud měla protistrana u soudu agresivního advokáta a soudce respondent vnímal jako stranícího druhému rodiči, u soudu se cítil nepříjemně, ať už sám svého advokáta měl, či neměl.

Co se týká vzniku dohody rodičů upravující poměry jejich nezletilých dětí, i zde byla patrna různá míra samostatnosti rodičů a vlivu advokátů na její obsah a formu. Rodiče si ji sepsali buď zcela samostatně, popřípadě najatý advokát jen následně poupravil její formu; nebo oslovili advokáta z okruhu známých jednoho z nich a ten ji zpracoval na základě konzultací s nimi po e-mailu; či dohodu vypracovala rodiči společně najatá advokátka; nebo byla vyjednávána a sepisována s pomocí advokátů na obou stranách.

„Jeden z nás vždycky poslal mail, druhej si to přečetl, udělal tam změny, poslal to svýmu právníkovi, ten tam změnil případně nějaký klíčový slovíčka tak, aby to bylo právně správně, a poslali jsme to na druhou stranu.“ (09 matka – střídavá péče)

„Právnička mně víceméně řekla, co je potřeba, protože já jsem tam šel jenom s tím, že se chceme rozvést, takže se vším souhlasíme, a co máme jak sepsat, tak aby nám sepsala. Takže nám řekla – dělá se tohle, tohle, zařídila veškerý, já nevím, podání k soudu a tyhle ty věci. Sepsala to všechno, relativně slušný peníze jsem jí za to zaplatil, bylo to připravený a musím říct, že z mýho pohledu teda udělala největší krok ta právnička, jo? Asi to pro ni nebylo nějak těžký, jestli to dělala často, ale já jsem vůbec nevěděl, co to obnáší, a byl jsem rád, že to šlo jako na drátkách, jo? Že v podstatě nebyla žádná komplikace. I ta sociálka. Ale zase říkali všichni, že díky tomu, že jsme se na všem dohodli, všechno z naší strany bylo nesporný.“ (19 otec – společná péče)

Máme-li shrnout přínos zkušeného rozvodového advokáta, respektive to, co z jeho strany vnímali jako přínosné respondenti, pak šlo zejména o to, že svému klientovi či klientům (byl-li najat rodičovským párem) podával informace, vysvětloval možnosti, zklidňoval jejich emoce, motivoval je ke smírnému postupu, orientoval je na zájmy dětí, navrhoval řešení, sepsal či doladil návrh k soudu / / dohodu rodičů, vysvětloval roli různých aktérů v systému (např. OSPOD, mediátor) a kalibroval očekávání rodičů od nich.

„No, v podstatě všechno včetně dohody péče o děti šlo dohodou. Zpětně jsem zjistila, že za to můžu z velký části poděkovat jeho právníkovi, manžela vždycky nechal vychladnout, zklidnil, vysvětlil, proč to má bejt tak. A šlo se dál.“ (09 matka – střídavá péče)

Pro ilustraci podrobněji uvádíme případ ženy, která časem vyměnila svého původního advokáta se zaměřením na obchodní právo za zkušeného rozvodového advokáta, a její srovnání obou – tedy výtky k původnímu advokátovi a přednosti toho nového. Z jejího současného pohledu byl původní právník velmi dravý, bojovný, vymýšlel nejrůznější kličky, bil se za ni. V jeho konání převažovalo ego. Nevysvětlil jí některé situace tak, jak byly, nepředával jí všechny informace (neměla k dispozici ani soudní rozhodnutí). Jelikož nerozuměla jeho jazyku, byla příliš pasivní a nechávala ho rozhodovat více, než měla. V hovoru s ní nasazoval na bývalého partnera. Až příliš se soustředil na její finanční zájmy, vznášel vůči otci dítěte vysoké nároky, což mělo velmi negativní dopad na jejich již dříve problematický vztah. Nový právník je také rozhodný – to ona potřebuje, dává jí to jistotu. Hodně jí vysvětluje, díky němu se orientuje ve svých možnostech a právech. To též potřebuje, neboť otec dítěte na ni setrvale posílá policii, podává na ni stížnosti na OSPOD apod. Nový právník je vůči němu smířlivější, zohledňuje i jeho širší rodinu a dobré vztahy klientky a dcery s ní. Ona si novému právníkovi dovolí říci, když má z určitého kroku obavy („cejtím i to, že můžu tady tomu právníkovi novýmu říct, že to nechci takhle prostě, bojím se toho, jo?“; 08 matka – výlučná péče). Jelikož nový právník uvažuje nad smysluplností kroků, které činí či zvažují, matka doufá, že změna právníka, kterou učinila, by mohla přinést změnu dynamiky jejího vztahu s otcem dcery.

„Ale on [nový advokát] říkal – ,když si to sama v sobě srovnáš, když jednou za měsíc, dvakrát za měsíc bude nějaký peklo, bude ti sprostě nadávat…‘ Což mi nadává, jo? A mně to nedělá dobře. A on říká – ,to nedělá dobře nikomu, ale tím soudem, tím soudním rozhodnutím ho nezměníme, pokud on se nezmění, jo? Ten soud jenom mu řekne – můžeš, nemůžeš, ale ne, jak se k tobě bude chovat dál a zřejmě se to ještě zhorší.‘ Takže tohle to pro mě bylo hrozně důležitý slyšet.“ (08 matka – výlučná péče)

Na tomto místě nutno dodat, že zatímco většina rodičů vyhledává právní pomoc pouze v souvislosti s řešením úpravy péče o děti, jejich výživy a vzájemného majetkového vyrovnání, přičemž délka tohoto období závisí především na míře jejich shody či konfliktu, některým nezbývá než být v kontaktu s právníkem po mnoho let a průběžně s ním konzultovat reakce na neutuchající expartnerovy výpady.

(89) Role a možnosti pracovníka OSPOD v souvislosti s řešením rozpadu rodiny sezdaných i nesezdaných párů podrobně popisuje např. Matoušková (2015) nebo Rogalewiczová (2019). K určitým posunům v rolích a postupech pracovníků OSPOD došlo v některých soudních okresech po roce 2016 v souvislosti se zaváděním interdisciplinární spolupráce v opatrovnickém řízení (Cochemská praxe; viz např. Nováková et al., nedat.). V posledních několika letech se pak hovoří o potřebě změn v pojetí kolizního opatrovníka (viz např. Cochem.cz, 2020), který má v opatrovnickém řízení chránit zájmy dítěte.

(90) Je-li daný OSPOD zapojen do interdisciplinární spolupráce v opatrovnickém řízení, pravděpodobně v souladu s jejími principy rodiči, který ho kontaktuje jako první, vysvětlí, že se věc týká jejich společného dítěte, a je tedy třeba, aby se rodiče na první schůzku dostavili oba. Důvodem je předejít tomu, aby se druhý rodič cítil znevýhodněn.

(91) Roli kolizního opatrovníka v rámci opatrovnického řízení rodičům vysvětluje video Cochem.cz. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=8trzeHWgRKI

(92) K negativnímu společenskému obrazu pracovníků OSPOD viz Barvíková, 2010; Barvíková & Šťastná, 2014.

(93) Tendence vyhledat advokáta bez specializace na rodinněprávní problematiku je v souvislosti s řešením rodičovských konfliktů považována za problematickou. V těchto kauzách není moudré usilovat o vítězství jedné ze stran za každou cenu, neboť je žádoucí, aby mezi rodiči zůstaly zachovány alespoň elementárně slušné vztahy (Rogalewiczová, 2019; Löblová, 2015; Barvíková, 2019; Barvíková et al., 2022)

(94) Na rozdíl od veřejných orgánů, jako jsou soudy a OSPOD, advokát při zastupování klienta nemusí dbát primárně na zájem dětí. Má povinnost hájit klientovo přání, jeho tzv. procesní postoj. A to bez ohledu na to, co si o jeho procesním postoji či o jeho případném výkonu péče o dítě myslí. Nicméně nemá povinnost každý případ přijmout (mimo případy, kdy je ustanoven podle procesních předpisů v civilních věcech; Löblová, 2015). Pokud i přes upozornění advokáta klient trvá na postupu, který ohrožuje zájmy dítěte, lze to, jak uvádí Rogalewiczová (2019), považovat za důvod pro vypovězení smlouvy s klientem. V posledních letech přibývá uvědomělých advokátů, kteří se rodiče snaží vést ke smírnému řešení a zachování slušných a funkčních vztahů do budoucna (více viz Rogalewiczová 2019).

(95) Podle Rogalewiczové (2019) se rodiče ve věci úpravy poměrů k nezletilým dětem stále častěji nechávají zastupovat advokáty, přestože tato soudní řízení nejsou po právní stránce nijak složitá.

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.