Hana Radilová
–
2. Moderní rodina
2.1 Společenské změny a vznik moderní rodiny
V druhé polovině 18. století a počátkem 19. století začalo ve společnosti docházet k zásadním politickým, ekonomickým i sociálním změnám. Postupně se začal měnit celý systém uspořádání společnosti. Zanikaly monarchie, začaly vznikat nacionální státy a feudalismus byl postupně nahrazován kapitalismem. Tyto změny vyvolala průmyslová revoluce, která byla zahájena nástupem velkovýroby. Chudí venkované přicházeli do měst, aby si vydělali v továrnách. Ve společnosti se objevil tzv. „čtvrtý stav“ – dělnictvo. Zároveň se začal rozpadat tradiční život venkovských komunit i malých městeček, který byl pevně spjatý se zemědělským okolím. S nástupem industrializace a urbanizace také došlo k výraznému oslabení vlivu církve. Její normy a kontrolní systém, který byl dříve účinný, přestával fungovat v době, kdy se objevil nový způsob organizace práce a osídlení. Zatímco moc církve slábla, vzrostl značně vliv státu. V této době se na výsluní dostalo měšťanstvo, jehož rodinné podniky mu přinesly nové bohatství. A právě nově se ustavující poměry v rodinách měšťanů, později pak střední třídy, se na dlouhou dobu staly kulturním modelem a základní institucí sociální struktury.
Je jasné, že zásadní změny ve společnosti musely přinést i neméně zásadní změny v rodinných poměrech. Tradiční rodinu tak postupně nahradila rodina moderní. Asi nejcharakterističtější pro moderní rodinu bylo její složení – otec, matka, děti. Dřívější větší či menší „domácnosti“, jejichž členy nebyli jen příbuzní, zanikly. Vznikla nukleární rodina jako ideální typ rodinného uspořádání, přičemž otec zajišťoval rodinu ekonomicky a sociálně a žena se starala o děti a domácnost. Další významnou změnou týkající se bezprostředně rodinného života byla skutečnost, že domácnost přestala být zároveň místem zaměstnání. Spolu s tímto uspořádáním se objevilo i domácí soukromí, které dříve neexistovalo a které bylo striktně odděleno od veřejného světa.
Postupně se začaly měnit také funkce rodiny. Řadu z nich přebral stát. Státní záležitostí se například zcela stala obrana rodiny. Rodina zároveň přestala být výrobní jednotkou a zdrojem obživy se stal výdělek otce, který pracoval mimo domov. Postupem času začaly vznikat i školní a zdravotní instituce, které od rodiny částečně přebíraly funkce vzdělávací, socializační či pečovatelskou. Na rodině zcela zůstala kromě základní reprodukční funkce tvorba citového zázemí, zábava a spotřeba. Rodina i nadále zůstala stabilizačním prvkem společnosti. Zároveň se stala jednou z klíčových institucí, které otevřely evropské civilizaci cestu k rozvoji a prosperitě. Podle některý sociologů dokonce buržoazní rodinu nevytvořil kapitalismus, ale ona sama byla jedním z předpokladů jeho vzniku. Mobilita, flexibilita a právě oddělenost soukromého světa od veřejného umožnily prostřednictvím rodiny západní civilizaci dosáhnout hmotného blahobytu a kulturního rozkvětu.
Jestliže byly počátky moderní rodiny spojeny s rozvojem kapitalismu na přelomu 18. a 19. století, pak „zlatým věkem moderní rodiny“ se stala 50. – 60. léta 20. století. Šťastná rodinka se v západních zemích usmívala ze všech reklam a zvala do konzumního ráje. V tomto období se lidé, unaveni a otřeseni válečnou vřavou, stáhli k rodinnému krbu. Veteráni největší války v dějinách lidstva se vrátili domů a rodinný život zažíval konjunkturu. Začaly se rodit děti, jejichž narození bylo za války odkládáno – nastal poválečný „baby boom“. Také hospodářství zaznamenalo růst, jaký lidstvo do té doby nezažilo, a který se už pravděpodobně nebude opakovat. Zdálo se, že globální zdroje jsou nevyčerpatelné a v západní Evropě blahobyt dosahoval bezprecedentní úrovně. Díky zvýšené pohyblivosti lidí prostřednictvím aut v každé rodině a s tím spojenému růstu příměstských sídlišť došlo ke ztotožnění rodinného života s rodinným domkem. Nejdříve se tomu tak stalo ideologicky prostřednictvím reklamy a postupem času i v reálném životě. Začala se prosazovat „neolokalita“, což je pojem označující skutečnost, že nově založená rodina zakládá novou domácnost v novém domě. Dvougenerační, samostatně žijící rodina označovaná jako rodina nukleární se stala „normálním“, standardním způsobem rodinného života vyspělých průmyslových civilizací.
Na našem území šel vývoj jiným směrem, ačkoliv po 2. světové válce zde byla situace obdobná a z hospodářského hlediska dokonce lepší než v západní Evropě. I u nás nastal poválečný „baby boom“ a tendence k neolokalitě a nukleární rodině sílily. Pro hospodářský rozkvět zde byly mimořádně příznivé podmínky. Vysoká výchozí úroveň průmyslové infrastruktury, která byla výhodně orientována na spotřební průmysl, nebyla zasažena ani frontovým ničením ani masivním bombardováním, jak tomu bylo v západní i východní části Evropy. Vzhledem k tomu, že čeští a moravští muži nebyli mobilizování k účasti na válečných frontách, nebyla u nás zdecimována vysoce kvalifikovaná pracovní síla. Vše nasvědčovalo tomu, že konjunktura nastupující v tehdejším Československu naši zemi vynese v životní úrovni na čelo evropských společností. Z politických důvodů se tomu tak nestalo. Po komunistickém puči došlo v naší společnosti k devastaci produktivních sil a k využívání české ekonomiky ve prospěch Sovětského svazu. Přesto lze nazvat toto období i u nás věkem rodiny. Do rodin se však stáhli lidé sužovaní drsným klimatem despotického socialismu.
Pokračování za týden
Okomentovat