Hana Radilová
–
2.2 Manželství jako společenská smlouva
Naprosto zásadně se při proměně rodiny tradiční v rodinu moderní změnilo pojetí manželského svazku mezi mužem a ženou. Jak se pozvolna měnilo postavení jedince ve společnosti, získával člověk řadu svobod a práv, a to i v manželství. Již koncem 18. století bylo ve Francii manželství prohlášeno za civilní občanskou smlouvu, když bylo po Velké francouzské revoluci kanonické právo rodinné nahrazeno právem civilním. Muž sice zůstal hlavou rodiny, ale stát nemohl zasahovat do vnitřních záležitostí manželství. Postavení ženy se přiblížilo rovnoprávnosti. Zároveň se manželé mohli rozvést, a to v případě, že důvod jejich rozvodu byl uveden v zákoně. Ten přitom připouštěl i rozvod na základě souhlasné dohody obou stran. Takto radikálně odlišné pojetí manželství nemělo však šanci se ve společnosti prosadit ihned. Šířilo se postupně spolu s rozvojem kapitalismu a slábnoucím vlivem církve. K plnému přijetí nových principů došlo až ve 20. století. Například teprve v roce 1919 byla v Rakousku zrušena povinnost církevního sňatku.
V manželském svazku muže a ženy a v jejich vzájemném vztahu začalo postupně docházet ke změnám, a to v několika rovinách. Tu nejvíce patrnou jsem již uvedla. Z původně naprosto trvalého závazku se stala občanská smlouva. Každý si mohl svobodně zvolit, s kým chce do manželství vstoupit. Lidé mohli uzavírat sňatky na základě světské lásky, tedy citu a erotické přitažlivosti, která v manželství začala nahrazovat lásku spirituální. Zároveň bylo možné manželství ukončit rozvodem. Vztah tak zůstával stále otevřený možnosti nové volby.
Vztah muže a ženy se také začal posouvat od oboustranné oddanosti manželskému a rodinnému životu k nezávislosti jedinců. Lidé se přestávali vzdávat své osobní identity ve prospěch identity párové.
S tím souvisí i další změna. Od sebeobětování, které bylo v tradiční rodině vnímáno jako jednoznačně pozitivní hodnota, začal vývoj ve vztahu mezi mužem a ženou směřovat k jejich seberealizaci ve vztahu.
Poslední rovinou ve které došlo při sekularizaci manželské lásky ke změně, byla manželská erotika. Sex mezi manželi už nebyl striktně určen jen k plození dětí a sexuální zdrženlivost mohla být postupně nahrazena sexuálním sebeprojevem. Minimálně došlo k tomu, že manželská erotika začala být intimní záležitostí páru, nikoliv něčím, co měla společnost „regulovat“, jak tomu bylo dříve prostřednictvím církve.
K proměnám v těchto dimenzích vztahu mezi ženou a mužem nedocházelo současně. Měnily se pozvolna a nerovnoměrně, stejně jako život a uspořádání rodiny a celé
společnosti. Domnívám se, že v průběhu období moderní nukleární rodiny, od jeho počátku a až po jeho vrchol v polovině 20. století, šlo spíše o přechod od tradičních
hodnot a poměrů ve vztahu mezi mužem a ženou k modernímu či spíše již postmodernímu pojetí. Teprve v 2. polovině 20. století započaté tendence ve vztazích dospěly k hodnotám, které jsou zcela v protikladu k těm, které uznávala tradiční rodina.
Okomentovat