Mgr. Marcela Trávníčková, prof. Martin Kreidl, Ph.D.
–
Použitá statistická procedura
K analýze používáme – kromě základních popisných metod – analýzu přežití, konkrétně Coxův regresní model proporciálních rizik, který do modelu zahrnuje vliv vysvětlujících proměnných a je definován pomocí rizikové funkce výskytu sledované události (rozvodu respondenta) v závislosti na tzv. analytickém čase. Jak jsme již uvedli, analytický čas začíná rokem vstupu do prvního manželství a je měřen v letech. Pokud se respondent rozvedl, pak koncem analytického času je rok rozvodu. Pokud se respondent nerozvedl, je tzv. cenzorován zprava [Šťastná 2011]. Konec analytického času v takovém případě představuje rok sběru dat (rok 2005), případně dosažení patnáctého roku trvání prvního manželství (cenzorování nastává při dosažení kteréhokoli z těchto dvou limitů).
Graf 2 – ve velmi základním popisném pohledu a bez kontroly dalších proměnných – ukazuje souvislost mezi rozvodem rodičů (do osmnácti let věku respondenta) a rozvodem dětí (v počátečních patnácti letech prvního manželství). Graf potvrzuje zjištění dřívějších studií [Šťastná 2005, 2006], že mezigenerační přenos manželské nestability v ČR existuje a je silný. Z Grafu 2 vidíme, že se v počátečních patnácti letech rozpadlo jen 15 % prvních manželství, pokud respondent sám rozvod rodičů nezažil. Pokud ale respondent do svých osmnácti let rozvod rodičů zažil, rozpadá se v počátečních patnácti letech plných 37 % prvních manželství, tj. více než dvakrát tolik! Rozdíl v obou křivkách přežití je vysoce statisticky významný a statistický test prakticky vylučuje jejich shodu (formální test shodnosti obou křivek přežití vede k chí2 = 159,3, d. f. = 3, p < 0,00005).
Protože některé zahraniční studie ukázaly, že manželská stabilita je rozvodem rodičů silněji ovlivněna u žen než u mužů [Lyngstad, Engelhardt 2009], prezentujeme zde i Graf 3, který popisuje mezigenerační přenos manželské nestability zvlášť pro obě pohlaví. Vidíme, že asociace rozvodu rodičů s vlastním rozvodem je skutečně poněkud silnější pro ženy než pro muže. Důvodem je vyšší rozvodovost žen rozvedených rodičů. Graf 3 ukazuje, že muži z rozvedených rodin zažijí vlastní rozvod v počátečních patnácti letech manželství v 31 % případů, zatímco u žen toto procento dosahuje 40 %. Muži i ženy z nerozvedených rodin mají podobný průběh rizika rozvodu v čase (viz Graf 3).
Graf 4 pak nabízí první pohled na změnu mezigeneračního přenosu rozvodu napříč manželskými kohortami. Vidíme v něm, že v nejstarší manželské kohortě (manželství uzavřená před rokem 1970) není v datech patrná žádná asociace mezi rozvodem rodičů a rozvodem dětí. Tato asociace se nicméně objeví už v další manželské kohortě a následně pak zesiluje. V manželské kohortě 1970–1979 se rozvedlo jen 14 % dětí nerozvedených rodičů, ale plných 29 % dětí rozvedených rodičů. V manželské kohortě 1980–1989 už jsou tyto podíly 19 % a 53 %. V nejmladší manželské kohortě se, jak naznačuje Graf 4, asociace mezi rozvodem rodičů a rozvodem dětí mírně oslabila. U dětí nerozvedených rodičů zaznamenáme rozvod v počátečních patnácti letech prvního manželství v 26 % případů, zatímco u dětí rozvedených rodičů došlo k rozvodu v 46 % případů. Sbližování obou křivek přežití v nejmladší kohortě je dáno jak nárůstem rozvodovosti mezi dětmi z nerozvedených rodin, tak poklesem rozvodovosti mezi dětmi z rozvedených rodin.
Mnohorozměrná analýza – Coxova regrese
Mnohorozměrný model analýzy přežití, který v této části analýzy využíváme, zohledňuje načasování rozvodu a efektivně předchází problémům, které jsou spojené s cenzorováním zprava například v situacích, kdy se napříč kohortami změnil časový průběh intenzity rozvodovosti. Coxova regrese pak také, podobně jako jiné mnohorozměrné statistické metody, umožňuje v modelu statisticky kontrolovat vliv dalších proměnných a testovat komplexnější hypotézy o vztazích mezi proměnnými.
Budování mnohorozměrného modelu analýzy přežití začínáme jednoduchým modelem (Tabulka 5, Model 1), který postuluje pouze vliv rozvodu rodičů na riziko rozpadu respondentova manželství. Tento model slouží jako srovnávací pro další komplexnější modely. Ukazuje, že riziko rozvodu prvního manželství je u respondentů s rozvedenými rodiči (ve srovnání s respondenty z úplných rodin) signifikantně vyšší, a to 2,8krát. Potvrzuje se tak, že existuje vztah mezi rozvodem rodičů a rozvodem jejich potomka (srov. Graf 2). Tento efekt je vysoce statisticky významný (p < 0,0005). Model 2 potom ilustruje, že silný mezigenerační přenos rozvodu přetrvává i při kontrole manželské kohorty. Děti z rozvedených rodin zažívají (podle Modelu 2) 2,4krát vyšší riziko vlastního rozvodu. Efekt kohorty v Modelu 2 potvrzuje sekulární trend rostoucí rozvodovosti (viz Tabulku 5).
Do modelu jsme dále zavedli interakci rozvodu rodičů a manželské kohorty a tím jsme vytvořili Model 3. Statistickým srovnáním Modelu 2 a Modelu 3 můžeme odpovědět na otázku, zda je interakce mezi manželskou kohortou a rozvodem rodičů statisticky významná. Parametry vhodnosti modelu pro všechny modely Coxovy regrese jsou prezentovány v Tabulce 6. Srovnání Modelu 2 a Modelu 3, které je také prezentováno v Tabulce 6, jednoznačně potvrzuje, že interakci z Modelu 3 nelze vynechat (L2 = 15,0, d. f. = 3, p = 0,0018) a že se tedy intenzita mezigeneračního přenosu rozvodu významně mění napříč manželskými kohortami. Statistickou významnost této interakce podporuje i srovnání obou modelů založené na principech bayesovské statistiky: parametr AIC pro Model 3 je významně nižší než pro Model 2. Rozdíl v obou hodnotách je 9,0 bodu (viz Tabulku 6). Povahu této interakce dokládají odhadnuté parametry Modelu 3 (viz Tabulku 5).
Zatímco v nejstarší manželské kohortě zvyšuje rozvod rodičů riziko rozvodu dítěte jen o 15 % (a tento efekt není statisticky významně odlišný od nuly na hladině 0,05), v manželské kohortě 1970–1979 zvyšuje rozvod rodičů riziko vlastního rozvodu již více než dvojnásobně. /9 V manželské kohortě 1980–1989 zvyšuje rozvod rodičů riziko vlastního rozvodu 3,7krát /10. Efekt v této manželské kohortě se liší jak od efektu v nejstarší manželské kohortě (p-hodnota pro test rovnosti napříč oběma kohortami je 0,005), tak od nuly (příslušná p-hodnota je menší než 0,0005). Efekt rodičovského rozvodu na vlastní rozvod v nejmladší manželské kohortě oproti kohortě předchozí klesá. Pro manželství uzavřená po roce 1989 platí, že rozvod rodičů zvyšuje riziko vlastního rozvodu dvojnásobně, /11 a i tento efekt je statisticky významně odlišný od nuly (p < 0,0005). Pokles síly efektu rodičovského rozvodu mezi dvěma nejmladšími kohortami je statisticky významný na hladině 0,05.
Modely 4 a 5 slouží k ověření, že se nalezený vzorec asociací mezi proměnnými nezmění ani při kontrole dalších proměnných, konkrétně vzdělání respondenta, vzdělání rodičů a pohlaví respondenta. Srovnání těchto dvou modelů znovu potvrzuje existenci interakce mezi rozvodem rodičů a manželskou kohortou. Srovnání podle pravidel klasické statistické inference vede k L2 = 14,3, což při třech stupních volnosti implikuje p = 0,0025 (viz Tabulku 6). K podobnému závěru vede i kritérium AIC, které také preferuje model s interakcí.
Závěrečné shrnutí a diskuse
Analýza mezigeneračního přenosu rozvodu v České republice na datech GGS z roku 2005 podobně jako předchozí výzkumy potvrdila významně vyšší riziko rozvodu dětí, které zažily rozvod svých rodičů [srov. Šťastná 2005, 2006]. V práci jsme se zaměřili na existenci rozdílů v síle mezigeneračního přenosu rozvodu mezi čtyřmi manželskými kohortami. Analýza doložila, že se síla mezigeneračního přenosu partnerské nestability významně proměnila. Zatímco v nejstarší manželské kohortě (manželství uzavřená před rokem 1970) jsme nepozorovali žádnou asociaci mezi rozvodem rodičů a rozvodem dětí, u manželství uzavřených v letech 1970–1979 znamenal rozvod rodičů už dvojnásobné riziko rozvodu vlastního manželství a u manželství uzavřených v letech 1980–1989 dokonce riziko 3,7násobné! Po roce 1989 se pak tento efekt – v souladu s našimi teoretickými argumenty – mírně oslabil na cca dvojnásobek (srovnávací kategorií jsou v každé manželské kohortě respondenti, kteří až do svých osmnácti let rozvod rodičů nezažili). I když tak po roce 1989 mezigenerační přenos rozvodu přetrvává, je výrazně slabší, než byl v předchozí manželské kohortě.
Ke sblížení úrovně rozvodovosti mezi dětmi z rozvedených a nerozvedených rodin došlo díky změnám v obou skupinách. U dětí z nerozvedených rodin jsme v nejmladší manželské kohortě viděli pokračující pomalý nárůst rozvodovosti, který zřejmě vychází z dobře známých společenských, kulturních a legislativních zdrojů [Wagner 2020]. Na rostoucí rozvodovost mezi respondenty z nerozvedených rodin mohou mít vliv např. měnící se vzorce zaměstnanosti matek, jejich narůstající ekonomická nezávislost, rozšíření předmanželské kohabitace, která zvyšuje přijatelnost rozvodu [Kreidl, Žilinčíková 2021], nebo třeba globální růst rozvodovosti, který zvyšuje přijatelnost rozvodu a zkušenost s rozvodem i mimo nukleární rodiny (skrze prarodiče, strýce/tety, sourozence atp., případně formální instituce [viz Fučík 2020; Sieben, Verbakel 2013]).
U dětí z rozvedených rodin v nejmladší manželské kohortě úroveň kumulativní rozvodovosti naopak poklesla. Tento pokles – pokud víme – nebyl doložen v jiných zemích. Může mít kořeny v několika souběžných společenských a demografických změnách, ke kterým po roce 1989 došlo. Z rozvodu se v ČR stále více stávala běžná věc a určité stigma, které se dříve s rozvodem pojilo, postupně oslabovalo [Fučík 2020]. Rychlá změna partnerského chování, kterou jsme v ČR po roce 1989 pozorovali, nicméně přidala tři další, unikátní faktory. Pokles sňatečnosti může znamenat, že některá potenciálně riziková a nestabilní manželství vůbec nevzniknou. Odklad manželství do pozdějšího věku mohl přispět k pečlivější volbě partnera i k větší zralosti partnerů v době sňatku a mohl tak manželství – pokud už vzniknou – stabilizovat. Podobný stabilizující vliv má i selektivní rozšíření nesezdaných soužití. Děti rozvedených rodičů častěji volí kohabitace namísto manželství [Härkönen, Brons, Dronkers 2020] a pro některé z nich jde o dlouhodobou alternativu k manželství. Tito lidé, i když mají často různé hodnotové i behaviorální předpoklady k vyššímu riziku rozvodu, se nikdy nerozvedou z toho prostého důvodu, protože nikdy nevstoupí do manželství a zůstanou v nesezdaném soužití. Toto selektivní rozšíření nesezdaných soužití, může být jedním z vysvětlení klesající úrovně rozvodovosti u dětí z rozvedených rodin. Věříme, že tato naše hypotéza bude brzy podrobena empirickému testu, který tematiku mezigeneračního přenosu rozvodu zobecní i na rozpady nesezdaných soužití.
V pozorovaném oslabení mezigeneračního přenosu rozvodovosti může být položen dílčí základ pro budoucí stabilizaci míry rozvodovosti v ČR, v čemž by ČR napodobila některé další vyspělé země [Cherlin 2017]. V populaci – jak jsme viděli v datech až do roku 2005 – rostl (a zřejmě stále ještě roste) podíl mladých lidí, kteří zažili rozvod svých vlastních rodičů. Za jinak stejných podmínek by tato kompoziční změna měla vést k absolutnímu nárůstu počtu rozvodů i k nárůstu úhrnné rozvodovosti. Pokud se však vliv tohoto faktoru oslabuje, změna ve složení populace se nemusí růstem počtu rozvodů a/nebo úhrnné rozvodovosti projevit.
Marcela Trávníčková je absolventkou magisterského studijního programu Sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Martin Kreidl je profesorem na katedře sociologie Masarykovy univerzity. Výzkumně se zaměřuje zejména na srovnávací výzkum rodiny z perspektivy sociální stratifikace. Je národním koordinátorem výzkumného programu Generations and Gender (GGP).
Literatura
- Amato, P. R. 1996. „Explaining the Intergenerational Transmission of Divorce.“ Journal of Marriage and the Family 58 (3): 628–640, https://doi.org/10.230/353723.
- Amato, P. R. 2000. „The Consequences of Divorce for Adults and Children.“ Journal of Marriage and the Family 62: 1269–1287, https://doi.org/10.1111/j.1741-3737.2000.01269.x.
- Amato, P. R., J. Cheadle. 2005. „The Long Reach of Divorce: Divorce and Child Well- Being across Three Generations.“ Journal of Marriage and Family 67 (1): 191–206, https://doi.org/10.1111/j.0022-2445.2005.00014.x.
- Booth, A., J. N. Edwards. 1985. „Age at Marriage and Marital Instability.“ Journal of Marriage and Family 47 (1): 67–75, https://doi.org/10.2307/352069.
- Cleves, M. A., W. W. Gould, Y. Marchenko. 2014. An Introduction to Survival Analysis Using Stata. United States of America: Stata Press.
- CVVM. 2017. „Postoje českých občanů k manželství a rodině – únor 2017.“ Centrum pro výzkum veřejného mínění [online] [cit. 1. 11. 2019]. Dostupné z: https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a2177/f9/ov170320.pdf.
- ČSÚ. 2016. „Sňatky a bilance manželství v letech 1920–2017.“ Český statistický úřad [online] [cit. 1. 11. 2019]. Dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/45948568/130055170405.pdf/de7764a5-b572-4a08-803c-fb5c610e7cfb?version=1.0.
- ČSÚ. 2018. „Rozvody podle počtu nezletilých dětí v letech 1957–2017.“ Český statistický úřad [online] [cit. 1. 11. 2019]. Dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/61546938/130055180506.pdf/655ece0d-1d09-4a55-8990-c880d28d120a?version=1.0.
- ČSÚ. 2019. „Pohyb obyvatelstva v Českých zemích 1785–2018.“ Český statistický úřad [online] [cit. 21. 8. 2019]. Dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/91917340/1300701901.xlsx/f4296412-eb78-48af-89fc-87f01c2fe8cb?version=1.1.
- Diekmann, A., K. Schmidheiny. 2013. „The Intergenerational Transmission of Divorce: A Fifteen-Country Study with the Fertility and Family Survey.“ Comparative Sociology 12: 1–14, https://doi.org/10.1163/15691330-12341261.
- Dronkers, J., J. Härkönen. 2008. „The Intergenerational Transmission of Divorce in Cross-national Perspective: Results from the Fertility and Family Surveys.“
Population Studies 62 (3): 273–288, https://doi.org/10.1080/00324720802320475. - Dush, C. M. K., C. L. Cohan, P. R. Amato. 2003. „The Relationship between Cohabitation and Marital Quality: Change across Cohorts?“ Journal of Marriage and Family 65 (3): 539–549, https://doi.org/10.1111/j.1741-3737.2003.00539.x.
- Engelhardt, E., H. Trappe, J. Dronkers. 2002. „Differences in Family Policy and the Intergenerational Transmission of Divorce: A Comparison between the Former East and West Germany.“ Demographic Research 6 (11): 295–324, https://doi.org/10.4054/DemRes.2002.6.11.
- Fialová, L. 2006. „Trendy ve sňatkovém chování obyvatelstva České republiky ve 20. století.“ Demografie 48 (2): 97–108.
- Fučík, P. 2013. Rozvod a změny reprodukčních strategií. Brno: Masarykova univerzita, https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M210-6093-2013.
- Fučík, P. 2020. „Trends in Divorce Acceptance and Its Correlates across European Countries.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 56 (6): 863–895, https://doi.org/10.13060/csr.2020.053.
- Fučík, P., B. E. Chromková Manea, L. Rabušic. 2019. „K problému deinstitucionalizace manželství.“ Pp. 33–60 in L. Rabušic, Z. Kusá, B. Chromková Manea, K. Strapcová. 2019. Odděleně spolu? Česko a Slovensko optikou vývoje hodnot po roce 1991. Bratislava: Slovart.
- Gager, C. T., S. T. Yabiku, M. R. Linver. 2016. „Conflict or Divorce? Does Parental Conflict and/or Divorce Increase the Likelihood of Adult Children’s Cohabitating and Marital Dissolution?“ Marriage & Family Review 52 (3): 243–261, https://doi.org/10.1080/01494929.2015.1095267.
- Gähler, M., J. Härkönen. 2014. „Intergenerational Transmission of Divorce – the Swedish Trend.“ Families and Societies. Working Paper Series 19 [online] [cit. 1. 11. 2019]. Dostupné z: www.familiesandsocieties.eu/wp-content/uploads/2015/01/WP19GahlerHarkonen2014.pdf
- Gähler, M., E.-L. Palmtag. 2015. „Parental Divorce, Psychological Well-Being and Educational Attainment: Changed Experience, Unchanged Effect Among Swedes Born 1892–1991.“ Social Indicators Research 123 (2): 601–623, https://doi.org/10.1007/s11205-014-0768-6.
- Goode, W. J. 1962. „Marital Satisfaction and Instability. A Cross-Cultural Class Analysis of Divorce Rates.“ Pp. 377–387 in R. Bendix, S. M. Lipset (eds.). Class, Status, and Power. Social Stratification in Comparative Perspective. New York: The Free Press.
- Goode, W. J. 1993. World changes in divorce patterns. New Haven: Yale University Press.
- Graaf, P. M., M. Kalmijn. 2006. „Change and Stability in the Social Determinants of Divorce: A Comparison of Marriage Cohorts in the Netherlands.“ European Sociological Review 22 (5): 561–572, https://doi.org/10.1093/esr/jcl010.
- Härkönen, J. 2014. „Divorce: Trends, Patterns, Causes, and Consequences.“ Pp. 303–322 in J. Treas et al. (eds.). The Sociology of Families. Wiley: Blackwell,
https://doi.org/10.1002/9781118374085.ch15. - Härkönen, J., F. Bernandi, D. Boertien. 2017. „Family Dynamics and Child Outcomes: An Overview of Research and Open Questions.“ European Journal of Population 33 (2): 163–184, https://doi.org/10.1007/s10680-017-9424-6
- Härkönen, J., S. Billingsley, M. Hornung. 2020. „Divorce Trends in Seven Countries Over the Long Transition from State Socialism: 1981–2004.“ Pp. 63–89 in D. Mortelmans (ed.). Divorce in Europe. Cham: Springer, https://doi.org/10.1007/978-3-030-25838-2_4.
- Härkönen, J., M. D. Brons, J. Dronkers. 2020. „Family Forerunners? Parental Separation and Partnership Formation in 16 Countries.“ Journal of Marriage and Family, https://doi.org/10.1111/jomf.12682.
- Härkönen, J., J. Dronkers. 2006. „Stability and Change in the Educational Gradient of Divorce. A Comparison of Seventeen Countries.“ European Sociological Review 22 (5): 501–517, https://doi.org/10.1093/esr/jcl011.
- Hašková, H. (ed.), M. Vohlídalová, H. Maříková, R. Dudová, Z. Uhde, A. Křížková, L. Formánková. 2014. Vlastní cestou? Životní dráhy v pozdně moderní
společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). - Cherlin, A. 2017. „Introduction to the Special Collection on Separation, Divorce, Repartnering, and Remarriage around the World.“ Demographic Research 37: 1275–1296, https://doi.org/10.4054/DemRes.2017.37.38.
- Chromková Manea, B. E., L. Rabušic. 2019. „Marriage, Childbearing and Single Motherhood: Trends in Attitudes and Behaviour in Czechia and Slovakia from 1991 to 2017.“ Sociální studia 16 (2): 25–50, https://doi.org/10.5817/SOC2019-2-25.
- Chromková Manea, B. E., L. Rabušic. 2020. „Value Modernisation in Central and Eastern European Countries: How Does Inglehart’s Theory Work?“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 56 (6): 699–740, https://doi.org/10.13060/csr.2020.033.
- Kiernan, K. E., A. J. Cherlin. 1999. „Parental Divorce and Partnership Dissolution in Adulthood: Evidence from a British Cohort Study.“ Population Studies 53 (1): 39–48, https://doi.org/10.1080/00324720308068.
- Klímová Chaloupková, J., H. Hašková. 2020. „The diversity of pathways to childlessness in the Czech Republic: The union histories of childless men and women.“ Advances in Life Course Research 46, 100363, https://doi.org/10.1016/j.alcr.2020.100363.
- Kreidl, M. 2012. „Educational stratification of marriage entry under different political and economic regimes: evidence from the Czech Republic during the second half of the 20th century.“ Population Review 52 (2): 151–178.
- Kreidl, M., J. Hasmanová Marhánková (eds.). 2012. Proměny partnerství. Životní dráhy a partnerství v české společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
- Kreidl, M., B. Hubatková. 2017. „Rising Rates of Cohabitation and the Odds of Repartnering: Does the Gap between Men and Women Disappear?“ Journal of Divorce and Remarriage 58 (7): 487–506, https://doi.org/10.1080/10502556.2017.1343580.
- Kreidl, M., M. Štípková. 2012. „Výskyt a načasování nesezdaných soužití v současné ČR.“ Demografie 54 (2): 120–137.
- Kreidl, M., M. Štípková, B. Hubatková. 2017. „Parental Separation and Children’s Education in a Comparative Perspective: Does the Burden Disappear when Separation is More Common?“ Demographic Research 36: 73–110, https://doi.org/10.4054/DemRes.2017.36.3.
- Kreidl, M., Z. Žilinčíková. 2021. „How does Cohabitation Change People’s Attitudes toward Family Dissolution.“ European Sociological Review 37 (4): 541–554, https://doi.org/10.1093/esr/jcaa073.
- Kuchařová, V. a kol. 2019. Česká rodina na počátku 21. století. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
- Lesthaeghe, R. 2014. „The second demographic transition: A concise overview of its development.“ Proceedings of the National Academy of Sciences 111 (51): 18112–18115, https://doi.org/10.1073/pnas.1420441111.
- Li, Lui-Chung A., L. L. Wu. 2008. „No Trend in the Intergenerational Transmission of Divorce.“ Demography 45 (4): 875–883, https://doi.org/10.1353/dem.0.0030.
- Lyngstad, T. H., H. Engelhardt. 2009. „The Influence of Offspring’s Sex and Age at Parents’ Divorce on the Intergenerational Transmission of Divorce, Norwegian first marriages 1980–2003.“ Population studies 63 (2): 173–185, https://doi.org/10.1080/00324720902896044.
- McLanahan, S., L. Bumpass. 1998. „Intergenerational Consequences of Family Disruption.“ American Journal of Sociology 94 (1): 130–152, https://doi.org/10.1086/228954.
- McLeod, J. D. 1991. „Childhood Parental Loss and Adult Depression.“ Journal of Health and Social Behavior 32 (3): 205–220, https://doi.org/10.2307/2136804.
- Morávková, H., M. Kreidl. 2017. „Partnerské dráhy prvorodiček bez koresidenčního partnera.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 53 (4): 565–591, https://doi.org/10.13060/00380288.2017.53.4.358.
- Mortelmans, D. (ed.). 2020. Divorce in Europe. New Insights in Trends, Causes and Consequences of Relation Break-ups. Cham: Springer, https://doi.org/10.1007/978-3-030-25838-2.
- Možný, I. 2002. Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
- Oppenheimer, V. K. 1988. „A Theory of Marriage Timing.“ American Journal of Sociology 94 (3): 563–591, https://doi.org/10.1086/229030.
- Piler, P. 2010. Divorce as Phenomenon of Modernity: Theory and Research. London: Edmund Press.
- Rabušic, L., I. Možný. 1998. „Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima.“ Pp. 92–110 in J. Večerník, P. Matějů. Zpráva o vývoji české společnosti 1989–1998. Praha: Academia.
- Rosenfeld, M. J., K. Roesler. 2019. „Cohabitation Experience and Cohabitation’s Association with Marital Dissolution.“ Journal of Marriage and Family 81 (1): 42–58, https://doi.org/10.1111/jomf.12530.
- Sieben, I., E. Verbakel. 2013. „Permissiveness Toward Divorce: The Influence of Divorce Experiences in Three Social Contexts.“ European Sociological Review 29 (6): 1175–1188, https://doi.org/10.1093/esr/jct008.
- Sweeney, M. 2002. „Two Decades of Family Change: The Shifting Economic Foundations of Marriage.“ American Sociological Review 67 (1): 132–147,
https://doi.org/10.2307/3088937. - Šťastná, A. 2005. „Mezigenerační přenos rozvodového chování na příkladu České republiky a v mezinárodním srovnání.“ Demografie 47 (1): 21–31.
- Šťastná. A. 2006. „Rozvody a děti: vliv rozvodu rodičů na životní dráhu dětí.“ Pp. 175–190 in D. Hamplová, P. Šalamounová, G. Šamanová (eds.). Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
- Šťastná, A. 2011. „Analýza historie událostí (event history analýza) – možnosti a základní principy při studiu životních drah.“ Data a výzkum – SDA Info 5 (1): 59–83.
- Teachman, J. D. 2002. „Stability across Cohorts in Divorce Risk Factors.“ Demography 39 (2): 331–351, https://doi.org/10.1353/dem.2002.0019.
- Thornton, A. 1991. „Influence of the Marital History of Parents on the Marital and Cohabitation Experiences of Children.“ American Journal of Sociology 96 (4): 868–894, https://doi.org/10.1086/229611.
- Traag, T., J. Dronkers, L.-A. Vallet. 2000. „The Intergenerational Transmission of Divorce Risks in France.“ ASSR working paper 68. Presented to the Research Committee 28 – Social Stratification of the International Sociological Association in Libourne, France.
- Wagner, M. 2020. „On Increasing Divorce Risks.“ Pp. 37–61 in D. Mortelmans (ed.). Divorce in Europe. Cham: Springer, https://doi.org/10.1007/978-3-030-25838-2_3.
- Wolfinger, N. H. 1999. „Trends in the Intergenerational Transmission of Divorce.“ Demography 36 (3): 415–420, https://doi.org/10.2307/2648064.
- Wolfinger, N. H. 2000. „Beyond the Intergenerational Transmission of Divorce.“ Journal of Family Issues 21 (8): 1061–1086, https://doi.org/10.1177/019251300021008006.
- Wolfinger, N. H. 2003. „Parental Divorce and Offspring Marriage: Early or Late?“ Social Forces 82 (1): 337–353, https://doi.org/10.1353/sof.2003.0108.
- Wolfinger, N. H. 2005. Understanding the Divorce Cycle. Cambridge University Press, https://doi.org/10.1017/CBO9780511499616.
- Žilinčíková, Z., M. Kreidl. 2018. „Grandparenting after divorce: variations across countries.“ Advances in Life Course Research 38: 61–71, https://doi.org/10.1016/j.alcr.2018.08.003.
9/ Přesně 2,128krát; 2,128 = 1,159 * 1,836, viz Tabulku 5. Podle formálního statistického testu není efekt rozvodu rodičů v manželské kohortě 1970–1979 statisticky významně odlišný od efektu v manželské kohortě 1940–1969 (p-hodnota pro test hypotézy, že se tento dílčí efekt v Modelu 3 neliší od nuly, je 0,162; viz Tabulku 5). Ovšem efekt rozvodu rodičů se v manželské kohortě 1970–1979 od nuly statisticky významně odlišuje (p-hodnota náležející k tomuto dílčímu testu je < 0,0005). Abychom mohli efektivně ověřit hypotézu, že je efekt v příslušné manželské kohortě statisticky odlišný od nuly, museli jsme zvolit jinou parametrizaci regresního modelu a změnit referenční kategorii manželské kohorty. Tyto alternativní parametrizace zde z důvodu úspory místa podrobněji neprezentujeme.
10/ Přesně 3,684krát; 3,684 = 1,158 * 3,179, viz Tabulku 5.
11/ Přesně 1,978krát, 1,978 = 1,159 * 1,707, viz Tabulku 5.
První část jsme publikovali před týdnem
Tato studie je licencována pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující její volné rozmnožování a sdílení. Copyright (c) 2021 Marcela Trávníčková, Martin Kreidl
Okomentovat