RNDr. Pavel Rusý
–
V poslední době se v médiích stále častěji objevují zprávy o vyhrocených sporech rodičů o děti. Stránky médií plní případy s křivými obviněními, případ sebevraždy zoufalého otce vyloučeného z péče o dceru, případy nepravdivých lékařských zpráv využívaných ve sporech o děti, případ snahy otce odvézt dítě do zahraničí, případ znaleckého posudku bez zkoumání otce s doporučením trvalého zákazu styku s dítětem. Posledním případem, který proběhl médii, je případ čtyřleté Marušky z Olomoucka, kterou otec nevrátil zpět matce a skrývá se s ní. Únosy jsou ale častější u matek, které běžně odvezou děti do značné vzdálenosti a natrvalo, za podpory soudu. Tyto únosy ale nevzbuzují pozornost médií.
Na druhé straně je zde řada opuštěných rodičů, většinou maminek, které mají problém sebe a dítě uživit. Ale je tu další skupina rodičů v tíživé situaci, jimž bylo vyměřeno výživné, které po nějaké době nejsou schopni hradit. Dostávají se do dluhových pastí, likvidují je náklady exekuce a prodeje jejich majetku pod cenou, někteří končí trestním postihem, který jim znemožní se postavit ekonomicky na nohy. Jako trestaní neseženou ani práci. Nezřídka jim do této situace „pomůže“ druhý rodič.
Uvedené negativní jevy se rozmáhají kvůli nevhodnému rozhodování soudů, nevymáhání potřebných rozhodnutí a naopak velmi tvrdému vymáhání nesprávných rozhodnutí.
Tolerance soudů a policie ke křivým obviněním, při současném omezování péče o děti křivě obviňovaných rodičů, jen podněcuje další rodiče k používání této pro děti velmi škodlivé strategie.
Za zoufalými činy rodičů je často selhání soudní moci v ochraně rodičovského vztahu nebo dokonce v aktivní podpoře rodiče, který usiluje o vyloučení druhého ze života dítěte. Podobný motiv mívají únosy dětí, kdy rodič volí raději riskantní únos dítěte poté, co se roky marně domáhá ochrany rodičovské vazby u soudu. Toto je i případ Marušky, kdy soudy dlouhodobě udržovaly pouze omezený rozsah péče otce, nezakročily proti křivým obviněním a manipulacím ze strany matky, tolerovaly porušování omezeného rozsahu péče otce, při zbytečně drastické exekuci poté, co matka otci záměrně poškodila výdělečnou činnost.
Řada neplatičů výživného je v exekuci proto, že výživné bylo stanoveno ve výši, kterou nebyli schopni platit, nebo o tuto schopnost přišli a soud na to nereagoval úpravou výživného. Exekucí s dalšími náklady a nevýhodným zpeněžením majetku se situace povinného (i dítěte a samoživitelky) ještě zhorší.
To vše je často důsledkem zavedené soudní praxe, která je tak běžná, že její zhoubné důsledky již nejsou ani vidět. Soudy se místo poskytování ochrany práv a povinností zaměřují na jejich přidělování.
Místo podpory rozložení povinností mezi oba rodiče tomu aktivně brání a naloží celou povinnost péče na jednoho rodiče a celou povinnost výživy na druhého. Hned po rozchodu rodičů dají dítě do péče jednomu rodiči a druhého odstaví na vedlejší kolej, místo ochrany vztahu dítěte k oběma rodičům.
Při finančních problémech výživou povinného rodiče jsou exekucí z rodiny odčerpávány finanční prostředky exekutorům, místo nastavení reálného financování péče o dítě. Soudy tolerují nezákonné jednání rodiče, ale postihují toho, kdo se takovému jednání brání.
Hitem poslední doby je delegování rozhodování nejkonfliktnějších sporů, se kterými si nevědí rady ani soud, ani odborníci několika profesí, na lehce zmanipulovatelné dítě, čímž nechávají ve sporu vyhrát bezohlednějšího rodiče.
Pokud by stát měl zájem na omezení negativních jevů spojených s rozpady vztahů rodičů, musí nejprve od základu změnit způsob rozhodování soudů a výrazně snížit intenzitu zásahů do povinností a práv rodičů se současnou důslednou ochranou práv.
Psáno pro deník Právo
Okomentovat