Ivo Adámek

Neboť mám osobní zkušenosti se střídavou výchovou a vím, že ve společnosti panuje mnoho nepravdivých informací (které šíří například poloanonymní web Jeden domov), rozhodl jsem se napsat tento článek.

USA byla po generace osídlována národy z celého světa. To ví asi každý. Tito lidé si ze své rodné vlasti dovezli i vlastní rodinné modely, které se samozřejmě dle původu lišily. Zvláště pak národy z Asie, kde pozice otce má v rodině svou stabilní pozici. Běžná praxe po rozvodu rodičů byla, že dítě soud určil do výhradní péče jednoho z nich.

Jako první si v USA uvědomili, že to není ideální řešení.

Proto v roce 1973 byla v USA uvedena do soudní praxe střídavá péče, čili mají čtvrtstoletí náskok. První výzkum těchto rodin proběhl v roce 1979. V současné době je dětí svěřených do střídavé péče cca 20 %, výzkumů na 400.

Prakticky všechny studie zjistily významně lepší socializační podmínky i výsledky dětí, které se nacházejí ve střídavé péči ve srovnání se situací, kdy se děti nacházejí v péči pouze jednoho rodiče (zpravidla matky).

Děti ve střídavé péči obou rodičů jsou významně lépe adaptovány ve všech ukazatelích: tělesné a duševní zdraví, rodinné vztahy, behaviorální a emoční adaptace, sebeúcta… než děti v péči jednoho rodiče. Nálezy se shodují, že společná péče je pro děti výhodná, protože usnadňuje trvalé pozitivní spojení s oběma rodiči. Řada výzkumů dospělých, jejichž rodiče se rozvedli v jejich dětství, jednoznačně preferovala střídavou péči.

Ačkoli je široce znám fenomén, kdy matka brání otci ve styku s dětmi a tyto situace jsou opakovaně soudy řešeny, není znalci znám z české reality ani jeden případ, kdy otec bránil ve styku s dětmi matce.

Zdá se, že otcové automaticky respektují biologické postavení ženy jako matky, ačkoliv naopak tento respekt v žádném případě není prokazován matkami recipročně.

V žádném případě nelze tvrdit – a nelze z žádných dosavadních výzkumů usoudit – že by střídavá péče byla pro děti zátěží, a to bez ohledu na eventuální těžkosti „technicko-organizačního“ charakteru. Napříkald jiné trvalé bydliště rodičů, změna prostředí, dojíždění… Toto jsou pro děti pouze vnější okolnosti, při nichž hlavní záležitost – vztah s rodičem – zůstává zachován a neměněn. Zátěží by bylo, kdyby tento druh péče ztratily.

Tak to byly výzkumy ze zahraničí z USA. Podobně je na tom však celá vyspělá Evropa.

Ve Skandinávii je dětí ve střídavé péči více než 90 %.

V Německu praktikují velmi vypracovaný Cochemský model, který se rozšiřuje do celého světa atd.

A jak je to v České republice?

Střídavá péče byla zavedena do soudní praxe v roce 1998.

Soudy však tuto možnost z nepochopitelných důvodů často nevyužívají. Podíl dětí ve střídavé péči se od zavedení dlouhé roky pohyboval mezi 3 – 4 %.

Dětí určených do výhradní péče matky pak konstantně cca 85 – 90 %.

V roce 2013 byl podíl dětí určených do střídavé péče cca 6 %.

Podle posledních statistik bylo k 30. září 2015 v tomto roce určena střídavá péče cca u 10 % dětí, do výhradní péče matky cca 65 %, do péče otce cca 8 %, zbytek do jiné péče.

Pravděpodobně se v ČR koncentruje vysoké procento patologických otců…

Je zde zažitý model, který nekoresponduje s vývojem společnosti, s Mezinárodní úmluvou o právech dítěte a s ústavními právy dětí.

V průběhu generací se vygeneroval model „nadrodiče“ matky a „podrodiče“ otce.

Každá skupina má svá specifická práva a povinnosti, které nejsou v žádném případě v rovnováze. Zcela evidentní bezdůvodná diskriminace otců je běžná praxe.

Rád bych jen krátce rozebral nejčastěji uváděné argumenty proti střídavé péči.

Dítě je rozpolcené, nikam nepatří

„Dělení se“ je dítěti vštěpováno od malička. I jedináčci jsou vedeni k tomu, aby se dokázali dělit s ostatními dětmi. Dítě bez větších problémů akceptuje i fakt, že se rodiče o ně hodlají „podělit“. Podmínkou je, že to akceptují i rodiče a dodržují zásadu, že o druhém budou buď mluvit v dobrém, nebo mlčet. Střídavá výchova samozřejmě vyžaduje, aby děti měly na obou místech plnohodnotný domov, např. svou postel, hračky, psací stůl, šatník, zkrátka své zázemí. – Martin Fafejta, sociolog a otec praktikující střídavou výchovu, doporučuje nebrat domov tak materialisticky.

Toto je pohled dospělé osoby, nikoliv dítěte.

Jeho zkušenosti vypovídají, že (zvláště mladší) děti nevnímají domov jako něco materiálního, domov jsou pro ně lidé, a když jejich rodiče obývají dva domovy i ony mají dva domovy.

Otec nedokáže „mateřsky“ reagovat

Výzkumy ukázaly, že mateřské chování je takřka dokonale úměrné chování dítěte, že reakce jednoho vyvolává patřičnou odezvu druhého.

Také se ukázalo, že těmito formami chování vůči malému dítěti nejsou vybaveny jen matky či ženy, ale také muži, ba dokonce děti, a to děvčata i chlapci ve středním školním věku, čili přibližně od 8 – 9 let výš.

Matějček ve své knize „Co děti nejvíc potřebují“ uvádí:

„Dělalo se mnoho pokusů s otci či se studenty medicíny první den jejich stáže na novorozeneckém oddělení a vždy se shodně prokázalo, že muži jsou vůči malému dítěti vybaveni týmiž mechanismy jako ženy. Staví se k dítěti stejným způsobem, dotýkají se ho stejným postupem, dívají se na ně ze stejné vzdálenosti, mluví na ně vyšším hlasem atd.

Při vší specifičnosti mužského přístupu k věci jsou tu stejně jako ženy představiteli lidského rodu, kterému moudrá Matka Příroda uložila, aby chránil své ohrožené potomstvo.

Příroda si nemohla dovolit luxus pouhé mateřské lásky – ochranu lidskému potomstvu zajistila instinktivní výbavou obou pohlaví, žen i mužů.“

Malé dítě je schopno milovat pouze jednu osobu

Matějček, J. Langmeier (1986) uvádějí, že je třeba opravit starší názor, který se dosud často traduje. Tedy myšlenku, že dítě je schopno vytvořit si specifický citový příklon zpočátku jen k jedné osobě, tj. velkou většinou k matce.

Na OSPODu v Děčíně se tato myšlenka traduje doposud!

(Pozn. redakce: OSPOD = orgán sociálně-právní ochrany dětí.)

Schafer a Emersonová ve svém výzkumu zjistili, že skoro třicet procent dětí v jejich vzorku navázalo specifický vztah, jakmile toho byly vývojově schopny, hned ke dvěma nebo i více lidem v rodině. Otec je zpravidla mezi nimi.

V půldruhém roce už je pravidlem, že skoro devadesát procent dětí mělo vícerý specifický vztah a třetina z nich k více lidem než pěti. Kromě matek to byli přednostně otcové, babičky a dědečkové, starší sourozenci a sousedi.

Takové navázání vztahu k více lidem neznamená snad nějaké nutné oslabení intenzity vztahů, neboť schopnost příklonu u dítěte není jako koláč, který by se ukrajoval.

Láska, i u dětí, není omezená.

Otcova funkce ve vývoji dítěte je druhořadá

Otcova funkce ve vývoji dítěte není v porovnání s funkcí matky druhořadá, pokud z ní okolnosti (nebo sám otec) něco druhořadého neudělají.

Škoda jen, že toto poznání doposud nedorazilo k referentkám OSPODu v Děčíně!

Velmi důležitý je např. psychologický proces triangulace, probíhající v rodině mezi dítětem, matkou a otcem. Jeho podstatou je umožnění dítěti – vázanému dosud dyadicky pouze na matku – navázat další citový vztah, k otci, a tak učinit první krok k tomu, aby později, po dosažení dospělosti, mohlo vést samostatný citový život.

Role otce je v tomto procesu klíčová a nezastupitelná!!!

„Otec pomáhá dětem k psychologickému odpoutání od matky nejen tím, že nabízí dětem bezpečný vztah na matce nezávislý, ale také tím, že funguje jako určitý nárazník mezi dětmi a matkou. Bez otcovy přítomnosti je pro děti obtížnější dosáhnout v psychické pohodě své nezávislosti.“ (Warshak, 1996)

Důležitým vlivem na dítě je i vliv otcovské autority. V současné době jsou silné tlaky směrem k odstranění patriarchátu, a tím i otcovské autority vůbec.

Jestliže jsou však děti připraveny o možnost pohlížet na svého otce jako na autoritu a berou jej spíše jako osobu vnější, náhradníka či „stykače“, jak se dnes říká otci s možností pouze minimálního styku s dítětem, nevzniká možnost, aby se naučily přijímat rodičovskou autoritu a aby na ni přirozeně reagovaly.

Tento stav může spustit předpověditelný řetěz reakcí.

Nejprve je ignorována autorita otcovská, poté se děti stávají problémem pro matky, učitele, v pozdějším životě dochází i k neschopnosti akceptovat autority zaměstnavatelů, policie a soudů.

Jak říká Fafejta (2011), těžící z vlastní praxe – praktikování střídavé výchovy:

„Z mého pohledu je teze, že v 21. století dítěti stačí, je-li s otcem jeden víkend za 14 dní, prostě neudržitelná.

Zde je nutno apelovat na matky, ale i na otce, aby měli oba zájem pro dobro dítěte o jeho co největší kontakt s oběma rodiči. – Často jsou snahy o propagaci střídavé péče popisovány jako součást „boje“ za mužská, resp. otcovská práva. Zkusme se na to ale podívat jako na apel za práva dětí.

Jak si může někdo myslet, že je v zájmu dítěte přijít o plnohodnotný kontakt s jedním z rodičů?

A pokud mi někdo říká, že jeden víkend za 14 dní je plnohodnotný kontakt, pak dotyčnému odpovídám: V tom případě by asi nebyl problém pro matky, kdyby byly se svými dětmi jeden víkend za 14 dní.“

Člověk jen žasne, že po tak dlouhé době není naše společnost na střídavou péči připravena.

Soudci, až na výjimky, neumějí rozhodovat, sociální pracovnice a pracovníci nechtějí sdělovat konkrétní stanoviska, vyjadřují se často alibisticky, případně neumějí objektivně posoudit vhodnost střídavé a společné péče.

Zodpovědní lidé zaspali dobu. Lépe řečeno chrápali tak hlasitě, že to slyšel i Ústavní soud, který vydal průlomové vyjádření.

Nejvyšší zájem dítěte je být v péči obou rodičů. Tato forma musí být pravidlem. Jeli stanovena jiná forma péče, musí být řádně odůvodněna.

V poslední době začalo ministerstvo práce a sociálních věcí s osvětou nazvanou „Právo na dětství“.

Na svých WEBOVÝCH STRÁNKÁCH je dokument týkající se střídavé péče volně dostupný. Je zde zcela jasně popsáno po právní stránce, co je „zájem dítěte“.

Je zajímavé, že na OSPODu v Děčíně vedoucí odboru tento dokument neznala, ale zároveň tvrdila, že je starý a neplatný. V tomto „podniku“ jsem se dozvěděl vůbec spoustu zajímavých „žbleptů“.

Některé mi opravdu přišly jako dost „dobrý“ vtip, za který by se nemuseli kdysi stydět ani soudruzi z NDR v estrádní show Ein Kessel Buntes, ale to by bylo na samostatný článek.

Tak snad někdy příště.

Tento článek je věnován všem dětem, které chtějí být s oběma rodiči, milujícím otcům a vyzrálým ženám.

Převzato z týdeníku Princip