Wikipedie

–

Již za římského císaře Oktaviána Augusta (vládl od 27 př. n. l. do 14 př. n. l.) za platnosti římského práva měl otec povinnost poskytovat dětem a manželce patřičnou výživu. Přičemž v té době neměla manželka s dětmi plnu právní subjektivitu. Té se těšil pouze otec rodiny, kterému byly matka s dětmi podrobení prakticky jako otroci.

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 vláda přejala všeobecný rakouský zákoník (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch, ABGB), ve které byla upravena i vzájemná práva rodičů a dětí. Otec se musel starat o výživu potomka, kdežto o jeho zdraví a výchovu matka. Otec musel také dítě vyživovat až do chvíle, než se bude samo schopno živit. V případě otcovy smrti přecházela povinnost výživy na matku, náhradně na prarodiče z otcovy strany, po nich pak na prarodiče ze strany matky. Péčí nevznikl pro rodiče žádný nárok na budoucí majetek jejich potomka. Přesto měli jejich potomci povinnost zabezpečit rodiče v případě, že by se ocitli v hmotné nouzi (srov. § 154 ABGB). Tím byl položen základ pro vyživovací povinnost dětí k rodičům. Tento nárok byl platný pouze tehdy, když rodiče nezanedbali výživu a výchovu dětí. Objevuje se tedy již situace neplnění výživného a postih za něj.

Vývoj prodělal i ve vztahu k nemanželským dětem. Za dob platnosti římského práva neměl zploditel vůči nemanželským dětem žádné povinnosti. Dítě mělo pouze matku a příbuzenské vztahy k její rodině. Za císařství se nejprve zlepšilo postavení dětí narozeným konkubínám. Ty měl otec povinnost vyživovat a mohly být legitimizovány.

Ve středověku měly práva jen nemanželské děti šlechticů. Na ně se nahlíželo jako na selské poddané a měly právo na alimenty od otce a pobývat na jeho statku. Později nemanželským dětem přibylo právo dostávat od matky a jejich rodičů výživné do doby, než budou způsobilé k práci.

Od 16. století získala nárok na výživu od nemanželského otce také matka dítěte. Vymoci si to mohla dokonce žalobou. Území od území se však tato práva mohla dle nařízení různých pánů lišit.

Všeobecný rakouský zákoník (ADGB) ale nemanželským dětem přiznával i určitá práva dětí manželských. Nemanželské děti mohly například žádat po obou rodičích, aby je vyživovali, vychovali a zaopatřili (srov. § 166 ABGB). Nadto musel otec nemanželské matce nahradit útraty za porod a výživu po dobu šesti týdnů, popřípadě další nutné výlohy (srov. § 167 ABGB).

Až v roce 1920 došlo v Ústavní listině ke zrovnoprávnění postavení mužů a žen (nejen v rámci rodinného práva). Rovnost manželů v manželském svazku však přišla až s Ústavou z 9. května 1948. Zákon začal mluvit místo moci otcovské o moci rodičovské, zdůraznil rovnocenné postavení rodičů a přesně stanovil okruh osob, které mají alimentační povinnosti k oprávněným. Ústava také určila, v jakém pořadí by měla být tato povinnost plněna.

Další změny přišly s Ústavou z roku 1960. Podle této ústavy byl přijat a účinnosti nabyl dne 1. dubna 1964 zákon o rodině, č. 94/1963 Sb., který platil s četnými novelami až do 31. prosince 2013. Jeho podstatou bylo nahrazení rodičovské moci institutem práv a povinností rodičů a posílit roli společnosti na výchově dětí. Změnila se v něm vzájemná vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými, vyživovací povinnost mezi manžely, výživné pro rozvedeného manžela, příspěvek na výživu, úhrada některých nákladů neprovdané matce a mnoho dalšího.

Převzato z Wikipedie