Pavel Rusý
–
„Matce v podstatě nelze bránit v přestěhování. Pokud se otec bude chtít s dětmi vídat, bude muset dojíždět do místa bydliště matky.“
Paní JUDr. Romana Lužná provozuje internetovou právní poradnu v opatrovnických věcech. Nepochybně velmi záslužná činnost, neboť právní vědomí rodičů v okamžiku rozpadu rodiny je zpravidla velmi tristní.
Jeden z dotazů zněl takto: „Dobrý den, přítel má z prvního manželství 2 syny,před 2 dny se dozvěděl,že jeho bývalá se s nimi chce přestěhovat 200km daleko,že už tam má vše zařízené,ale ten starší tu má kamarády, školu…může proti tomu nějak zasáhnout??? Ona je má ve své péči…a on je tím zdrcen… Jana“
Celá odpověď paní doktorky zněla: „Dobrý den Jano, obrana je komplikovaná, matce v podstatě nelze bránit v přestěhování. Pokud se otec bude chtít s dětmi vídat, bude muset dojíždět do místa bydliště matky, zákon tuto situaci neřeší. JUDr. Romana Lužná“
Opět se setkáváme se zřejmě utajenou verzí zákona, kterou používají soudci a advokáti. Podle té je možné úplně všechno, pokud jste matka nebo máte „tlačenku“ na soudu. Oficiální zákon, na který spoléhají ti, jimž je bráněno v péči o děti, soudci zpravidla nepoužívají. Abych soudcům nekřivdil, oficiální zákon používají tehdy, pokud sami nemají na věc vlastní názor formovaný jejich osobní zkušeností, osobními názory a vlastními zážitky z dětství. Důkazem budiž to, že po významné změně zákona k 1. 1. 2014 se ale vůbec nezměnilo rozhodování soudů ve věcech opatrovnických. Prostě oficiální zákon je nic v porovnání se setrvačností v rozhodovacích stereotypech.
S paní doktorkou lze určitě souhlasit v tom, že obrana je velmi komplikovaná. Ostatně i v tom, že matce nelze bránit v přestěhování. Matka má totiž právo volby místa, kde bude žít. Ale tím to končí, zbytek odpovědi je právě projevem onoho stereotypního zvykového práva aplikovaného na soudech všech stupňů.
Není pravda, že zákon tuto situaci neřeší. Řeší. Matka se přestěhovat smí, ale k přestěhování dětí již zákon vyžaduje souhlas druhého rodiče. Bez něho by její čin byl protiprávní. Pokud nedojde ke shodě mezi rodiči v této významné otázce, rozhodne o ní soud. Nemůže to rozhodnout jeden rodič. A to ani v případě, že má děti svěřené do výlučné péče.
Judikatura (I. ÚS 955/15) připouští změnu bydliště dětí bez souhlasu druhého rodiče pouze v případě ochrany tělesné nebo psychické integrity rodiče nebo dětí. V takovém případě by se takový rodič měl obratem obrátit na soud s návrhem na rozhodnutí. Jde o postup analogický svépomoci.
Stejně vadné je i tvrzení paní doktorky Lužné, že „pokud se otec bude chtít s dětmi vídat, bude muset dojíždět do místa bydliště matky“. Judikatura v tomto směru uvádí několik možných výkladů. Zmiňované rozhodnutí I. ÚS 955/15 vysloveně uvádí, že při odstěhování proti vůli druhého rodiče by k předání dětí mělo docházet zásadně v místě původního bydliště dětí. Jiné řešení musí být důkladně odůvodněno. K dopravě se vyjadřovalo i rozhodnutí IV.ÚS 197/14, jehž závěrem je, že asymetrie v zátěži dopravou je akceptovatelná pro omezený čas, nikoliv dlouhodobě. Podrobně, i v mezinárodním kontextu, se dopravou dítěte při vzdálených bydlištích rodičů zabýval nález I.ÚS 2996/17, který uvádí: „Pokud musí rodič za účelem styku s dítětem překonat větší vzdálenost, je “fér”, aby negativa s tímto spojená nesli rovnoměrně oba rodiče.“ Ovšem o vnímání „férovosti“ řešení podle tohoto nálezu pana JUDr. Lichovníka v situaci, kdy vzdálenost svévolně nastolí jeden z rodičů, lze s úspěchem polemizovat.
Jak tedy by měl otec zmiňovaný v dotazu postupovat? Předně by měl prokazatelně vyslovit nesouhlas se změnou bydliště dětí (nikoliv matky). Dále by měl informovat o svém nesouhlasu i všechna potenciální školská zařízení, tedy vyslovit nesouhlas s přestupem, zápisem dítěte do školského zařízení v jiném bydlišti. Pak by správní orgán neměl přestup povolit bez rozhodnutí soudu.
Pokud už k odstěhování dětí dojde, je potřeba s dostatečnými důkazy podat na soud návrh na předběžné opatření ve věci rozhodnutí o volbě bydliště dětí s návrhem na uložení povinnosti matce vrátit děti do původního bydliště a zajistit docházku do stávajících školských zařízení. Pozor, musí nejpozději v den podání návrhu složit na soud vratnou jistotu ve výši 10.000 Kč.
Postižený otec se může setkat s nezákonným jednáním správních orgánů, svévolným rozhodováním soudů a dalšími překážkami, proto, jak správně píše paní Lužná, je obrana komplikovaná.
Jako ukázku komplikovanosti obrany lze zmínit extrémní případ, kdy se otec dozvěděl o záměru matky odstěhovat se 250 km i s dětmi, proto převzal péči o děti (péče nebyla upravena) a matce se snažil umožnit styk pouze za asistence, aby děti nemohla odvézt. Matka však o asistovaný kontakt neměla zájem, obrátila se na soud s návrhem na předběžné opatření o předání dětí do její péče. Soud obratem matce vyhověl s odůvodněním, že jednání otce s cílem ochrany dětí před jejich vytržením z domova matkou do značné vzdálenosti a do zcela odlišného prostředí je „nutno spatřovat a hodnotit jako naprosto neempatické, bezohledné, nezodpovědné a v přímém rozporu se zájmy nezl. dětí, které nepochybně takto otcem navozenou situací musí být značně traumatizovány a ohroženy tak na svém zejména psychickém zdraví a dalším příznivém vývoji.“ Po předání dětí do péče matky matka empaticky, ohleduplně a odpovědně v souladu s nejlepším zájmem dětí je vytrhla z domova, od celé rodiny, ze školky a odvezla je trvale 250 km daleko. A po roce ještě dál, za novým milencem. Soud v rozsudku pak děti svěřil matce, a pouze otci uložil povinnost dopravy dětí mezi rodiči na jeho vlastní náklady.
Otázka protiprávní změny bydliště dětí byla i předmětem jednání 1. rodinněprávního symposia Justiční akademie, které se konalo ve dnech 29. a 30. října 2018 se v Kroměříži za účasti zástupců soudů všech stupňů včetně Nejvyššího soudu a dvou soudců Ústavního soudu (Lichovník, Šimáčková), i předního znalce prof. Ptáčka a průkopníka aplikace Cochemské praxe, soudce Mgr. Poláka. Toto sympozium podpořilo nutnost řešení těchto protiprávních jednání a jeho promítání jak do rozhodování o péči, tak o místě předávání dětí mezi rodiči.
JUDr. Lužná by tedy ve své poradně měla spíše poradit efektivní postupy obrany proti nezákonnému jednání oné matky, než jen prezentovat nezákonnou praxi na našich soudech jako normu rozhodování.
Zde je anketa, v níž můžete až do pátku 21. února hlasovat pro největší žblebt. Anketa je připojena ke každému komentáři, které publikujeme postupně v těchto týdnech.
4. 2. 2020 at 22:40
Kdo jiný než soudci(kyně) by se měli řídit ve svém jednání platnými zákony? Bohužel soudci(kyně) vědí, že jsou nepostižitelní ve svém jednání a chovají tak, jak se chovají.
Pokud o soudcích budou rozhodovat zase soudci jak je to nyní, nic se nezmění. Ruka ruku myje a pes psa nekousne.
Jenže pokud by měl někdo tu odvahu a vůbec by si dovolil uvažovat o tom, že by o stížnostech na soudce(kyně) měl rozhodovat někdo mimo tuto soudcovskou mafii, tak by hned dostal za uši co si to dovoluje, mohla by tím přece být ohrožena nezávislost naší justice! Pak se není co divit, že mínění veřejnosti o našich soudech je takové jaké je…
Do hlavy paní doktorce Lužné nikdo nevidí a proto nevíme, zda takovéto informace poskytla záměrně s tím že jsou pro otce dětí, nebo opravdu nezná zákony. Každopádně obojí je chyba.
5. 2. 2020 at 0:12
Jistě poskytla takto informaci záměrně dle zažité praxe. Pokud by odpovídala matce, odpověď by zněla NE, otec nemůže změnit bydliště dětí. Jinak dostane pokutu až se pos… a děti již nikdy neuvidí. Jak existuje rasismus tak existuje genderismus (hlavně jde o dotace). Paradox je, že nedlouho po zde uváděném sympoziu v KM tato paní soudkyně coby soudce zpravodaj odmítla mou ÚS, kde jsem se domáhal zrušení výroku soudu, právě i z důvodu změny dětí bydliště matkou bez souhlasu rodiče, kdy soud ani OSPOD se v probíhajícím jednání nenamáhal se zjišťováním názoru dětí (respektive ano, po skoro roce změny bydliště i školy). No podle senátu ÚS byla „zjevně neopodstatněná“ neboť názor zjištěn byl. Otázka, zda to senát chápal či nechtěl pochopit…