Natálie Exnerová

–

Závěr

Tato diplomová práce pojednávala o kritériích pro svěření dítěte do střídavé péče jeho rodičů v kontextu judikatury Ústavního soudu. Hlavním cílem této diplomové práce bylo zanalyzovat klíčovou judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá právě kritérii, která musí obecný soud zkoumat a která musí být naplněna při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do střídavé péče jeho rodičů. Dále byla předmětem zkoumání i judikatura zabývající se okolnostmi, které mohou mít vliv na rozhodnutí soudu o střídavé péči, kdy jsem se zabývala zejména vhodností střídavé péče v případě špatného zdravotního fyzického či psychického stavu dítěte, dále vhodností střídavé péče v případě velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů nebo vhodností střídavé péče za situace, kdy je komunikace mezi rodiči nevhodná či úplně nulová. Předmětem této diplomové práce bylo i vypořádat se s výzkumnými otázkami, které byly formulovány následovně:

• „Jsou kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče stanovena v judikatuře Ústavního soudu vhodně?“
• „Jakou měrou musí být jednotlivá kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče naplněna, aby obecný soud mohl skutečně dítě do střídavé péče svěřit?“
• „Je fungování střídavé péče skutečně souladné se zájmem dítěte v případě, že rodiče dítěte spolu odmítají komunikovat, případně pokud je tato komunikace mezi rodiči nevhodná?“

První kapitola mé diplomové práce se týkala zakotvení pojmu střídavé péče do českého právního řádu a důvody pro jeho zavedení. Konkrétně zákon o rodině hovořil o střídavé výchově a tento pojem byl do našeho právního řádu zaveden tzv. velkou novelou v roce 1998. Tento typ péče o dítě po rozpadu vztahu rodičů následně přebral občanský zákoník v roce 2014, který již nehovoří o střídavé výchově, ale o střídavé péči. Na základě srovnání zákona o rodině s občanskými zákoníkem lze dospět k závěru, že občanský zákoník sice přebral úpravu střídavé péče jako typ péče o dítě, nepřebral ale zvláštní kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče, která definoval zákon o rodině. Občanský zákoník tak pouze definuje kritéria, která musí být naplněna, ať už se rozhoduje o svěření dítěte do péče výlučné, střídavé či společné.

Ve druhé kapitole této diplomové práce jsem se zabývala pojmem střídavé péče a jeho obsahem v kontextu soudobé praxe. V úvodu této kapitoly jsem se věnovala definici pojmu střídavé péče. Dále jsem se věnovala otázce stanovení intervalů střídání v péči o dítě, které nemusí být stanoveny stejně pro matku a pro otce, neboť občanský zákoník o intervalech a o nutnosti jejich stejného stanovení pro oba rodiče vůbec nehovoří. Zároveň jsem se zabývala také rozdíly mezi střídavou péči a výlučnou péči s velmi široce stanoveným stykem pro nepečujícího rodiče, které mohou spočívat ve stanovení výživného nebo v pojetí obou těchto institutů. Na základě výše uvedeného jsem došla k názoru, že mezi střídavou péči s nestejnými intervaly střídání a výlučnou péčí s široce stanoveným stykem nejsou téměř žádné rozdíly. Pokud porovnáme střídavou péči s intervalem střídání každý týden a výlučnou péčí, kdy je dítě 8 dní s jedním rodičem a 6 dní s druhým, tak není důvod, aby výživné bylo stanoveno pro oba rodiče i v případě péče výlučné s široce vymezeným stykem. Rozdíl tak může být spatřován v pojetí obou institutů, kdy v případě střídavé péče společnost podstatu tohoto institutu vidí zejména v rovném postavení obou rodičů. Takové postavení však občanský zákoník dává rodičům i v případě péče výlučné a styku. V závěru této kapitoly jsem tedy došla k závěru, že je pojem střídavé péče a jeho obsah, tak, jak ho vnímá soudobá praxe, nefunkční.

Třetí kapitola byla zaměřena na intervaly střídání, neboť, jak již bylo zmíněno výše, občanský zákoník délku časových intervalů, kdy se rodiče střídají v péči o dítě, vůbec nestanoví. Lze uvést, že kratší intervaly střídání jsou vhodné zejména pro mladší děti, které by mohly ztrátu kontaktu s druhým rodičem snášet hůře, zatímco delší časové úseky, například v délce půl roku, jsou vhodné zejména v případě, kdy mají rodiče dítěte bydliště daleko od sebe, a dítě je tak nuceno střídat dvě školská zařízení.

Obecnými kritérii, která musí obecný soud posuzovat při rozhodování o všech typech péče o dítě po rozpadu vztahu jeho rodičů, pojednávala čtvrtá kapitola. Tato kritéria uvádí občanský zákoník ve svém ustanovení § 907 odst. 2. Je nutné dodat, že vždy je třeba brát v úvahu všechny okolnosti daného případu. Tato kapitola se zároveň týkala i obsahu pojmu zájem dítěte v kontextu Úmluvy o právech dítěte, kdy zájem dítěte je nutné, i dle Ústavního soudu, považovat za přední hledisko při všech činnostech vykonávaných veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány, které se mohou týkat dětí.

Pátá a šestá kapitola tvořila jádro celé této diplomové práce. Pátá kapitola se konkrétně zabývala čtyřmi základními kritérii, která musí být naplněna, aby nezletilé dítě vůbec mohlo být do střídavé péče svěřeno. Tato kritéria vyplývají z judikatury Ústavního soudu, kde jsou explicitně stanovena. Jak již bylo řečeno výše, jedná se o čtyři základní kritéria, kdy obecný soud při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do střídavé péče jeho rodičů musí posuzovat zejména:

• existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření dítěte do péče;
• míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby;
• schopnosti osoby, která usiluje o svěření dítěte do péče, zajistit řádný vývoj dítěte a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby;
• přání dítěte.

Na tomto místě bych i ráda odpověděla na první dvě výzkumné otázky, které byly stanoveny v úvodu této diplomové práce.

Co se týče otázky, zda jsou kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče stanovena v judikatuře Ústavního soudu vhodně, mám za to, že na ni nelze odpovědět jednoznačně. Jak již bylo zmíněno právě v páté kapitole této diplomové práce, která se týká těchto základních kritérií, tato nejsou v judikatuře Ústavního soudu stanovena taxativně. Je tedy na obecném soudu, který o střídavé péči rozhoduje, aby mimo výše uvedená čtyři základní kritéria, posuzoval i jakákoli další kritéria, která v daném případě uzná za vhodné. Ústavní soud tedy při řešení této otázky dává obecným soudům volnost, neboť každé nezletilé dítě je jiné a rovněž každý posuzovaný případ je jiný, proto nelze k těmto otázkám přistupovat paušálně a stanovit jednoznačný postup při posuzování otázky, zda je v daném případě střídavá péče vhodným řešením a zda tedy nezletilé dítě do střídavé péče jeho rodičů svěřit.

Dále bych se chtěla vyjádřit i ke dvěma kritériím pro nařízení střídavé péče, konkrétně ke kritériu biologického pouta mezi dítětem a danou osobou a dále také ke kritériu, při jehož posuzování se hodnotí schopnosti dané osoby zajistit potřeby dítěte. Kritérium biologického pouta mezi dítětem a osobou, která usiluje o jeho svěření do střídavé péče, nepovažuji za vhodné, neboť mohou existovat i případy, kdy tato osoba nebude biologickým rodičem, a přesto zde nebude důvod, proč dítě do střídavé péče nesvěřit. Mám na mysli zejména případy adoptivních či tzv. sociálních rodičů. Při neexistenci tohoto kritéria by se sice mohlo zdát, že by o svěření dítěte do střídavé péče mohla žádat jakákoli osoba, mám ale za to, že je třeba k tomuto přistupovat individuálně a zejména tedy ve výše uvedených případech střídavou péči umožnit. Dále se chci vyjádřit i ke kritériu schopností osoby zajistit potřeby dítěte, kdy z tohoto kritéria Ústavní soud uvádí spoustu výjimek, jako např. odsouzení osoby pro trestný čin nebo okolnost, kdy se osoba dopustila násilí na dítěti, druhém rodiči, či jiném dítěti apod. K tomuto bych chtěla uvést, že k těmto případům se opět musí přistupovat individuálně a posuzovat všechny okolnosti daného případu, neboť mohou být situace, kdy se např. osoba dopustila trestného činu, který ale s výchovou dítěte či se schopnostmi zajistit jeho potřeby nikterak nesouvisí. Z výše uvedených důvodů mám tedy za to, že tato kritéria mohou být v některých případech stanovena vhodně, ale v některých ne, neboť vždy záleží na individuálních okolnostech každého případu.

Odpověď na druhou výzkumnou otázku, jakou měrou musí být jednotlivá kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče naplněna, aby obecný soud mohl skutečně dítě do střídavé péče svěřit, lze nalézt opět v páté kapitole této práce, neboť odpověď na ni uvádí přímo Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí. Dle Ústavního soudu musí být kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče naplněna oběma rodiči přibližně stejnou měrou a v takovém případě je pak obecný soud, samozřejmě s výjimkami, povinen dítě do střídavé péče svěřit. Pokud jeden z rodičů tato kritéria naplňuje výrazně vyšší měrou, kdy se bavíme zejména o schopnostech rodiče zajistit potřeby dítěte a o míře zachování vazeb, kdy jeden rodič může být schopen lépe umožnit kontakt s ostatními příbuznými dítěte i s příbuznými pocházejícími od druhého rodiče, tak bude zpravidla lepší svěřit dítě pouze do výlučné péče toho rodiče, který tato kritéria naplňuje výrazně lépe. Nic však nebrání tomu, aby byl například stanoven širší styk dítěte s druhým rodičem.

Konečně poslední šestá kapitola rozebírala jednotlivé okolnosti, které mohou mít vliv na vhodnost střídavé péče. Nejvíce jsem se však zaměřila na vhodnost střídavé péče v případě špatného zdravotního stavu dítěte, dále v případě velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů a v neposlední řadě v případě, že spolu rodiče odmítají komunikovat, případně pokud je tato komunikace mezi rodiči nevhodná. K tomu je nutné dodat, že tyto okolnosti mohou v některých případech tvořit překážku pro nařízení střídavé péče a v některých případech takovou překážku tvořit nemusí. Opět vždy záleží na okolnostech daného případu. V případě špatného fyzického či psychického zdravotního stavu dítěte záleží například na tom, jakého rázu je onemocnění daného dítěte a zda by se střídavou péčí příznaky tohoto onemocnění nezhoršily. V rámci problematiky střídavé péče v případě velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů lze uvést, že záleží na intervalu střídání, který by v tomto případě neměl být moc krátký, dále záleží na tom, zda je dítě nuceno střídat školu či nikoli, a v neposlední řadě závisí řešení této otázky na tom, zda by tato vzdálenost mezi bydlišti rodičů a její překonávání nepředstavovalo pro dítě nepřiměřenou zátěž, stejně tak jako střídání dvou školních kolektivů. V rámci poslední kapitoly a jedné z jejích podkapitol jsem dospěla i k závěru, který se týká poslední výzkumné otázky, a to, zda je fungování střídavé péče skutečně souladné se zájmem dítěte v případě, že rodiče dítěte spolu odmítají komunikovat, případně pokud je tato komunikace mezi rodiči nevhodná. Obecný soud by v tomto případě měl usilovat zejména o to, aby zjistil příčinu absentující či nevhodné komunikace a aby se pokusil tento stav zlepšit například za pomocí nařízení rodinné mediace. Zájmem dítěte totiž je, aby bylo v péči obou rodičů, pokud jsou pro to splněny podmínky. Pokud se nepodaří tento stav spočívající v absentující či nevhodné komunikaci obecnému soudu napravit, tak by dítě mělo být svěřeno zásadně do péče toho rodiče, který s komunikací s druhým rodičem nemá problém a který nebude mít problém ani se stykem dítěte s tímto rodičem.

Na závěr považuji za nutné dodat, že pokud obecný soud rozhoduje o svěření dítěte do střídavé péče jeho rodičů, je třeba ke každému případu přistupovat individuálně a s co největší opatrností k právům nezletilého dítěte, neboť zpravidla to bývá právě dítě, kdo bývá rozpadem vztahu rodičů zasaženo nejvíce.