Prava-deti.cz

–

Co je to nejlepší zájem dítěte?

Jedná se o velice často používaný termín jak z „úst“ soudců, tak advokátů, soudních znalců, sociálních pracovnic OSPODů, rodičů atd. Nikde v zákoně ale není žádným způsobem konkretizován. Jedním ze základních předpokladů právního státu by bylo definování používaných pojmů tak, aby bylo všem jasné, co daný pojem znamená a jak ho vnímat. Pro laika je až nepředstavitelné, že právníci argumentují s klíčovým pojmem, který však dodnes nikdo řádně nevyložil. Odborník se nad tím nepozastaví. Definováním pojmu „nejlepší zájem dítěte“ se totiž ukáže, že zájmy dítěte často nesledují ani zákonodárci, většina soudců atd. Nedělejme tady ale čecháčkovské nadávání bez řešení a pojďme si definovat alespoň my občané, co je nejlepším zájmem dítěte, když námi placení „odborníci“ takové definice nejsou schopni.

Právo dítěte na život

To je zdánlivě jednoznačné, ale jen zdánlivě. Ochranu života dítěte zákon definuje až od určených termínů. Do 12 týdne je jen na rozhodnutí ženy, zda požádá o přerušení těhotenství, tj. ukončení života plodu. Do 24 týdnů, je již k tomu samému nutný souhlas lékaře. Podle zákona otec nemá žádná práva, pokud jde o ukončení života plodu. Toto není kritika, jen konstatování. Problematika je natolik složitá, že se do tohoto článku nevejde.

Nejlepším zájmem dítěte je právo dítěte péči obou rodičů

Z lidského pohledu je to zcela logické a nezpochybnitelné právo a nejlepší zájem dítěte.

Z pohledu minimálně dvou třetin opatrovnických soudců a soudců odvolacích soudů je to zcela opačně, než dává logika. Drtivá většina dětí z rozvedených rodin je přidělena pouze jedinému rodiči, a to matce. Druhý rodič, převážně otec, se stane rodičem s výrazně omezenou možností plnit si své rodičovské povinnosti, tj. fakticky se stane rodičem podřadné kategorie, byť formálně tak označován není, protože i úředníci chápou, že současná praxe je lidsky špatná. Pokud chce druhý rodič splnit svou zákonem uloženou povinnost pečovat o své dítě (§ 858 OZ), musí počítat s roky trvajícím odporem soudů, OSPODů i ostatních státních institucí i neziskovek.

Podívejme se tedy, co o právu dítěte na oba rodiče říkají právní normy

Úmluva o právech dítěte, kterou ČR podepsala a přijala do svých právních norem, v čl. 7 odst. 1. říká, citace:

„Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.“

Konec citace.

Slovo rodiče je v množném čísle, z čehož lze dovodit, že dítě má právo na péči obou rodičů. Jestliže takové množství států se společně dohodlo na právu dítěte na péči obou rodičů, pak patrně proto, že se domnívaly, že je v zájmu dítěte, aby mělo péči OBOU rodičů. Z této interpretace také vychází Ústavní soud ČR při rozhodování v kauzách týkajících se sporů o péči rodičů o dítě. Bohužel zde není definováno, co znamená slovo „péče“. Pojďme dál.

§ 858 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. praví, citace:

Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

Konec citace.

Zákonodárce tedy, jak vidíte, do Občanského zákoníku zakotvil povinnost oběma rodičům pečovat o vývoj dítěte, tedy potažmo i právo dítěte na oba rodiče. Drtivá většina soudců však většinou toto ustanovení zákona patrně „přehlédla“, kdykoli svým rozhodnutím omezí dítěti kontakt s jedním z rodičů, většinou s otcem. Správně by podle tohoto zákonného ustanovení měli soudci dokonce vyvíjet nátlak na takového otce, který by nechtěl střídavou péči, jelikož by tím otec porušoval zmíněný § 858 OZ. Je až neuvěřitelně absurdní, že právní praxe je přímo opačná. Otcové, kteří se pokusí o výkon své povinnosti si musejí projít neskutečným martýriem jak ze strany justice, tak i dalších institucí, jako je např. OSPOD. Pojďme ale dál.

§ 855 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. k tomuto tématu definuje následující, citace:

1. Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.
2. Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.

Konec citace.

Hmotný prospěch je trochu lépe uchopitelný pojem. Hmotný = peníze, majetek… Prospěch neznamená jen zabezpečení, aby dítě neumřelo hlady, ale prospěch z příjmů obou rodičů. Z toho vychází následně i poměrně hodně právních norem týkajících se výživného, viz samostatný článek o výživném zde.

Morální prospěch je už na definování složitější a zákonodárce se jím detailněji nezabývá. Peníze jsou pro manažery naší společnosti klíčové, ale morálka zjevně nikoli. Zde již musíme pustit z uzdy naší fantazii a snažit se odhadnout, co tím chtěl zákonodárce sdělit. Z logiky věci by se oba rodiče měli starat o rozvoj dítěte i z jiné stránky než jen hmotné. Lze dovozovat, že by měli dítě také učit zásadám naší společnosti, jak vycházet s ostatními lidmi atd. Každopádně by i tuto činnost, ať už obsahuje cokoli, měli vykonávat oba rodiče. Žádný z rodičů ani v tomto ustanovení zákona není upřednostněn. Pojďme ale dál.

§ 865 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. praví, citace:

1. Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
2. Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti.

Konec citace.

Zákonodárce zde doslovně uvádí, že oba rodiče mají odpovědnost k dítěti. V této části ale již zákonodárce neuvádí, v čem ta odpovědnost spočívá. To si musíme převzít z § 858 OZ, kde definována je ve stručnosti jako: péče o dítě, jeho vývoj, udržování osobního styku s dítětem, výchova a vzdělání, určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění…

Asi se teď ptáte, jak vůbec může nějaký soudce při svém rozhodování dospět k závěru, že nejlepším zájmem drtivě většiny dětí je omezení jejich práva na jednoho z rodičů tím, že dítě přiřadí jen jednomu z rodičů a druhý se na dítě bude jen jezdit dívat. Odpověď je snadná. Soudci v ČR jsou nezávislí na zákonných normách. Mají zákonem garantovánu beztrestnost, pokud zákony ignorují. Soudí tedy podle zvyklostního práva, nikoli podle psaných formálních zákonů.

Právo dítěte na důstojné zacházení

Důstojné zacházení v ČR nemají garantováno ani dospělí, natož dítě. U dětí je ale stav ještě horší než u dospělých. Např. fyzické mlácení dospělých je považováno za nepřípustné. U dětí to tak v ČR není. Děti si můžeme mlátit, jak se nám zlíbí, ale jen do jejich plnoletosti. Zákony ČR to nijak nezakazují, OSPODy to za rodičovské selhání nevnímají u matek a otců žijících s matkami. Občanský zákoník dokonce pro to vytvořil ustanovení, o které se mlátící rodič může opřít. Jedná se o:

§ 857 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. praví, citace:

1. Dítě je povinno dbát svých rodičů.
2. Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.

Docela divný stát, že? V mnoha civilizovaných zemích je fyzické trestání dětí výslovně zakázané. ČR mezi tyto civilizované země v tomto ohledu rozhodně nepatří.

Právo dítěte vytvořit si svůj názor, sdělit ho a přiměřeně věku ho i prosazovat

Lidsky opět zcela přirozené a spravedlivé právo. V justiční praxi však běžně a masově ignorováno a účelově překrucováno. U doposud zmíněných práv ještě zákoná ustanovení byla víceméně jednotná. Sice v praxi neprosazovaná, běžně ignorovaná, ale přesto jednotná. U tohoto práva se už však zákonodárce již dokonce hádá sám se sebou. Nejprve co tedy praví právní normy:

Článek 12 Úmluvy o právech dítěte říká, citace:

1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
2. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo a nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.

Konec citace.

§ 867 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. praví, citace:

1. Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit.
2. Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.

Konec citace.

Doposud zákonná ustanovení zněla logicky a teoreticky spravedlivě, když pomineme jejich prosazování, respektive neprosazování, v praxi. Zákonodárce nám ale přidal i další ustanovení rozporující ty předchozí, a sice:

§ 857 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. praví, citace:

1. Dítě je povinno dbát svých rodičů.
2. Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.

Konec citace.

Dítě tedy teoreticky má právo na vlastní názor, ale jen pokud bude respektovat svou povinnost dbát svých rodičů. Pokud vám to připadá jako ze středověku, tak máte pravdu. Skutečně se to opírá o středověká pravidla, konkrétně o desatero, čtvrté katolické (páté židovské a pravoslavné) přikázání „Cti otce svého i matku svou“.

Nejlepší zájem dítěte jsou zájmy vlivných skupin

Podle zdravého selského rozumu je toto nesmysl, dle zažité celospolečenské i justiční praxe je to jediný zájem dítěte, který je v drtivé většině případů téměř bezezbytku naplňován.

Podle českého práva je dítě, stále tak jako ve středověku, vnímáno coby majetek státu, propůjčen rodičům, kteří jsou ale také majetkem státu. Respektive v dnešní době už jen matkám, otcové jsou vnímáni jako finanční sponzor, což je odlišnost od středověkého práva. Není to tedy jen přístup soudců, jež by byl v jednoznačném rozporu se zákony. Jak vidíte, má to výraznou oporu i v Občanském zákoníku, byť zamaskovanou.

Pokud jde o majetková práva státu k dětem. Stát sám svévolně a bez pravidel rozhoduje, co je v nejlepším zájmu dětí a co si děti mají myslet. Činí tak prostřednictvím soudů a OSPODů, který před soudem jedná za dítě bez ohledu na názor dítěte, viz samostatný článek o OSPOD. Pokud něco není podle přání státu, je dítě odňato svým rodičům a předáno do výchovy státu. V údajné demokracii až nepředstavitelné, že? V rámci objektivity je však nutné podotknout, že od pádu komunismu se situace výrazně zlepšila. Za komunistů by již autor tohoto článku byl mlácen ve věznici, toto byste nečetli volně přístupné a už jen za čtení by vás čekal trest.

Nejlepší zájem dítěte vs. zájmy opatrovnického soukolí

Děti jsou super byznys nejen pro obchodníky s hračkami, PC hrami… Je to docela dobrý byznys i pro opatrovnické soukolí. Každé druhé manželství se rozvádí, řada z nich má děti a všichni musí povinně projít opatrovnickým soukolím. Těžko si představit početnější trh. Jeden takový ukázkový příklad za všechny:

Zaplatil by někdy nějaký rodič za to, že si jeho dítě popovídá s psychologem, avšak nikoli za účelem, aby mu psycholog pomohl. Pouze za účelem, aby tento dospělý psycholog sáhodlouze psychologickou, pro laika nesrozumitelnou, hantýrkou popsal, zda dítě vykonává správně svou roli dítěte, zda je jeho otec tím správným otcem a matka tou správnou matkou, přičemž psychologie není schopna určit, jak by takový správný rodič měl vypadat. Nebýt toho, že to rodičům nařídí zaplatit soudce, tak duševně příčetný člověk by za něco takového nikdy nezaplatil.

Mohli bychom dále rozebírat předražené zakázky pro dětské domovy, kolik „potřebujeme“ pracovnic OSPOD, jež u soudu jednají za děti, aniž by měly jakoukoli právní kvalifikaci atd. Bylo by to ale mrhání času, důvtipný čtenář toto vše stejně ví.

Podle čl.7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí mj. praví, citace:

V řízení, které se týká dítěte, je soudní orgán povinen konat rychle, aby nedošlo ke zbytečným průtahům.

Konec citace.

Ve skutečnosti soudní řízení týkající se dětí trvají často celé roky. Nejlepším zájmem dítěte v praxi je co nejdéle protahovat soudní řízení a tím ždímat i co nejvíce peněz.

Nejlepší zájem dítěte jsou zájmy obrovských firem

Menší komerční subjekty (firmy) se spokojí s reklamou v médiích, která však není levná. To se obecně ještě považuje za legitimní, protože tímto způsobem plynou peníze i do společensky prospěšných zájmů, které by jinak třeba peníze nezískaly. Navíc v této oblasti probíhá tržní regulace. Kdo by platil za reklamu na něčem, co nemá zájem lidí? Lidé si sami tedy rozhodují o tom, kam budou tyto peníze plynout.

Horší již nelegitimní způsob je lobbing u našich zákonodárců, kteří sice neumějí přijmout srozumitelné zákony, zato umějí velice dobře prosazovat zákony prospěšné pro konkrétní komerční firmy. Jedním z mnoha případů je povinné očkování dětí mj. i na žloutenku typu B, která se přenáší jen přímým kontaktem krve s krví. Náš zákonodárce se nás snaží přesvědčit, že se „obává“ u měsíčního miminka nezřízeného pohlavního života a používání jedné injekční jehly mezi více osobami. Motivace farmaceutického byznysu je do určité míry i pochopitelná. Vytřískat peníze bez ohledu na cokoli, včetně zdraví dětí. Je to komerční firma a „dojení“ blbců je její práce. Hanebnost je to u volených zástupců, kteří škodí společnosti z jejich peněz žijí. Tupost je to pak u zbytku národa, který takové hovadině dokáže „uvěřit“.

Závěr

Nejlepší zájem dítěte je zaklínací mantra pro:

• Zcela neúměrné protahování soudních řízení, ve kterých se dělá byznys a roste napětí mezi lidmi, kterým se pak lépe vládne, protože mají mysl zatemněnou nenávistí
• Zaměstnávání celé řady lidí tím, že se snaží vsugerovat druhým něco jiného, než co si o svém nejlepším zájmu myslí samy děti. Děti totiž podle logiky našich vládců neumějí býti dětmi a „moudří“ úředníci jim určují, jak to dělat správně, byť zase tak moudří nejsou, aby to dokázali dětem sepsat a vysvětlit.
• Hmotný prospěch matky v případě, kdy dojde k rozpadu vztahu s otcem dítěte. Jedná se o prospěch matky, protože otec platící výživné nemá právo spolurozhodovat, jak matka s penězi otce naloží.

Co naopak není v nejlepším zájmu dítěte podle české legislativy a justiční praxe:

• Dítě v ČR nepožívá ochrany před fyzickým násilím. Nejen že fyzické tresty nejsou v ČR zakázané, ale dokonce mají i právní oporu v § 857 Občanského zákoníku. Přípustná míra povoleného fyzického násilí není nikde specifikována. Bude případně posouzena až soudy, ale nepředvídatelně, což by v právním státě bylo vyloučeno.
• V nejlepším zájmu dítěte podle drtivě většiny soudců není péče obou rodičů, což jednoznačně potvrzují jejich rozsudky

Převzato z webu Prava-deti.cz